"Ale Sire, proč jsme tedy všichni skončili na Svaté Heleně?"

recenze

Jeden ze základních zdrojů, z nichž historikové sestavují obraz posledních dnů Napoleona v Evropě a především následného vyhnanství na Svaté Heleně (respektive jeho prvního roku), prvně vyšel v českém překladu. Sice zkrácený o popisy vojenských tažení, ale zato přihlížející k původnímu rukopisu objevenému teprve před několika lety v British Library a publikovaném ve Francii roku 2017 společným úsilím badatelů v čele s Thierrym Lentzem.

Hrabě Las Cases byl s Napoleonem v týdnech mezi bitvou u Waterloo a odplutím na Svatou Helenu, kde s ním pak strávil něco přes rok. Jeho zápisky jsou plné vznešeného patosu a bezmezného obdivu, s nímž tlumočí Napoleonovy myšlenky a názory politické, filozofické či náboženské. Kniha je pečlivě vypravena, doplněna ilustracemi z 19. století a předmluvou překladatele Aleše Pohorského. Ten nezapře, že se mimo jiné zabývá francouzskou poezií, kniha se čte skvěle jistě i díky jeho překladu, také předmluva je psána elegantně-poetickým jazykem a připomíná spíše esej.

Nicméně pan Pohorský není historik. To, co mi v knize chybí, je vklad historika, jenž by téma okomentoval a aspoň některé Napoleonovy myšlenky a tvrzení, jimiž se obhajuje, zasadil do reality. Poznámkový aparát, patrně převzatý z francouzského vydání, je totiž převážně věcného charakteru.
Bylo by dobré přiblížit samotnou osobnost Las Casese. Jeho životní osudy, pohnutky, charakter. Bylo by to důležité pro pochopení kontextu. Existují totiž mimo jiné spekulace, že si o (nikdy dostatečně nevyjasněné) vyhoštění ze Svaté Heleny záměrně „řekl“, když už měl dost nasbíraného materiálu, který pak mohl v Evropě zpracovat a vydat.

A pak tu jsou Napoleonovy názory, někdy hodné pozornosti (třeba když hovoří o francouzské revoluci či srovnává Ludvíka XVI. a Karla I.), ale jindy přerůstající v blouznění, a to takové, že když bývalý císař fantazíruje o tom, jak i po Waterloo mohl dál vést Francii ke slávě, tak se i jeho skalní obdivovatelé neubránili zvolání: „Ale Sire, proč se tedy nestalo to, co by se nesporně zdařilo, a proč jsme všichni skončili tady?“ Je správná odpověď, že Napoleon nechtěl rozpoutat občanskou válku?

V té souvislosti jsou zajímavé úvodní kapitoly, zaznamenávající pokus Napoleona o únik do Ameriky. Je to poměrná málo známá epizoda, ale z hlediska Napoleonova konečného osudu vlastně rozhodující. Co se to tehdy vlastně stalo, co se zvrtlo?

Přijde mi naprosto nepravděpodobné, že by jakákoli britská vláda spáchala harakiri tím, že by nechala Napoleona vylodit a pobývat na svém území. Je ostatně s podivem, že zrovna Las Cases, jenž v Anglii žil jako aristokratický emigrant přes deset let, ovládal jazyk a musel znát tamní poměry, si nepřipustil, že anglické zákony se mohou vztahovat na tisíc případů, ale v tisícím prvním – Napoleonově – to prostě platit nebude, taková prostě byla politická realita.

Co měli Angličané s Napoleonem dělat? Ubytovat ho někde u Londýna a věřit, že bude žít klidným životem soukromé osoby, která nebude nikoho zajímat a ona sama se také nebude už nikdy zajímat o politiku? Případně bude coby důchodce objímat stromy někde na (skotské) Vysočině? Ale i důchodci z Vysočiny se přece mohou vrátit do mocenského kolbiště, že?

Ale vážně. Las Cases popisuje obrovský zájem, který Napoleon vyvolal mezi obyvateli Anglie, když byl ještě na lodi v Lamanšském průlivu. Že mu velmi rychle začali projevovat úctu angličtí vojáci a důstojníci nepřekvapí a je to přirozené, ale přítomnost Napoleona u anglických břehů vyvolala obrovský zájem i mezi obyčejnými lidmi, tisíce lodic dle Las Casese téměř zcela pokrývaly moře, „řeklo by se veřejné shromáždění na náměstí“. Lidi vábila zvědavost zahlédnout největšího nepřítele, jenže nálady davu jsou nevyzpytatelné… Poražený, v Anglii hypoteticky internovaný vojevůdce si snad mohl u místních obyvatel získat nějaké sympatie, i když otázka je, jak velké a na jak dlouho. Věřil Las Cases (potažmo i Napoleon sám) tomu, že britská vláda podstoupí riziko, že se Napoleon opět vymkne kontrole? Nebo u něj převládla servilnost k Napoleonovi a strach říct císaři pravdu? Neboli že jedinou nadějí by byl rychlý únik do Ameriky inkognito s jedním kufrem a jedním sluhou, rozhodně ne vznešený odjezd císaře s početnou výbavou a doprovodem?

Onen Napoleonův slavný dopis princi regentovi, v němž se přirovnává k Themistoklovi, jenž chce „usednout u domácího prahu britského lidu“ (toho prahu, který kdysi hodlal překročit s invazními vojsky…), a jenž cituje i Las Cases, je pro mne buď důkazem již naprosté Napoleonovy ztráty kontaktu s realitou, anebo právě naopak, posledním pokusem přece jen Anglii porazit, když ne vojensky, tak ji morálně znemožnit před současníky i budoucími pokoleními tím, že ji vlastně donutí udělat z Napoleona mučedníka.

Cenné jsou Las Casesovy popisy každodenního života na ostrově. Ubíjejícího ve své šedé rutině, jež kromě rozmluv o minulosti zahrnovala vlastně jen krátké projížďky, četbu knih, nějaké ty společenské hry. Anebo studium angličtiny, k němuž Napoleon přistoupil, aby si mohl konečně sám přečíst, co se o něm píše v Británii. Nečinnost a beznaděj jistě přispěly ke zhoršování Napoleonova zdravotního stavu.
U císařova konce už Las Cases nebyl. K jeho zápiskům je nicméně připojen ještě deník lékaře Antommarchiho, jenž byl svědkem posledních Napoleonových dnů na Svaté Heleně i jeho smrti v květnu 1821. I ten by si zasloužil nějaký komentář, třeba o současných názorech na příčiny Napoleonovy smrti k datu vydání knihy.

Napoleonovými vzpomínkami neustále prolíná snaha stylizovat se do posla míru a civilizačního ideálu, paradoxem je, že ke konci jeho éry už ho vlastně celá Evropa vnímala jako potížistu. A dnes? Je fakt, že i ten, kdo s Napoleonem nesympatizuje, si někdy musí připadat jako ve společnosti vizionáře. Třeba když bývalý císař předjímá sjednocení Itálie a Německa anebo popisuje svou představu evropské myšlenky, s evropským zákoníkem, stejnou měnou, s volným cestováním po všech zemích bez nutnosti opustit společnou „vlast“. Co k tomu vlastně dodat? Snad jen poznamenat „Sire, a k tomu všemu Velká Británie a Rakousko přišly o svá impéria…“

Dějiny mívají smysl pro ironii.

Komentáře (0)