Princezna, která ztratila vše

recenze

Ztratila matku. Ztratila svůj lid. Ztratila zemi, které měla vládnout. A nezbylo jí nic. Stala se princeznou popela. Zatímco její lidé umírali, ona trpěla v paláci jako loutka císaře, který zničil celý její život. Ale Theodosia nikdy nebyla tou, která by se vzdávala lehce. I když během těch let padla do mnoha sítí plných lží, zrad a bolesti, jakmile se objeví jediná jiskřička naděje, pochopí, že je stále za co bojovat. A tak princezna popela povstane. I kdyby to mělo znamenat její smrt.

Princezna popela je další z YA fantasy, kterých je aktuálně knižní trh prakticky přeplněný. Ale čím více podobných knih je, tím těžší je potom najít takovou, která je něčím nová, zvláštní a vybočuje z řady. Otázkou je - kam se řadí tahle kniha? Na to se podíváme v téhle recenzi!

Thea nebo Thora, chcete-li, je jedna z mála hrdinek, u které se vážně dlouho musíte rozhodovat, jestli jí obdivujete nebo vám jako hlavní postava absolutně nesedla. Nemá zrovna princeznovský charakter, což je ale na druhou stranu jenom dobře, protože tím skvěle zapadá do samotnějšího temného konceptu knihy. A nechybí jí ani pořádná dávka odvahy a vytrvalosti.

Osobně ale zastávám názor, že vedlejší postavy v téhle knize jsou mnohem zajímavější, Ať už se jedná o Thořinu nejlepší kamarádku Cress, jejího kamaráda z dětství Blaise nebo prince Sorena. Jejich příběhy jsou velmi dobře vymyšlené a nepostrádají jistou špetku tajemnosti, díky které se o nich čtenář rád bude v průběhu čtení dozvídat víc.

Problém nastává ve chvíli, kdy se dostane na samotný děj. Protože přesně, jak jsem se zmiňovala na začátku recenze, kniha se může vyvinout pouze dvěma způsoby. A bohužel je to ten zlý. Tahle kniha kromě svého detailu s využitím magických elementárních kamenů, nepřináší vůbec nic nového. Pokud ji budete číst a četli jste i jiné knihy ze stejného žánru, ať už se jedná o Rudou královnu nebo Jiskru v popelu, hned jde vidět, že je jim kniha v určitých ohledech až neuvěřitelně podobná, jen v mnohem horší kvalitě. A to pro mě osobně bylo asi největším zklamáním. Protože i když příběh vypadá zpočátku originálně, brzy se to vytratí.

Ale abych se nezaměřovala jen na to zlé, musím přiznat, že se objevilo i pár věcí, které mě na ději potěšilo. Jednou věcí je, že si kniha zrovna nebere moc velké servítky. Objevuje se zde mučení, otroctví, dost podrobně popsané scény s bičováním a další podobné věci, kterým se autoři obvykle spíše vyhýbají. Dále mě potěšil i fakt, že si autorka nepotrpí na různá stereotypní rozhodnutí postav a dokáže i překvapit. O tom svědčí třeba samotný konec, který se tím pro mě stal nejlepší částí knihy.

Zpočátku pro mě bylo dost těžké do knihy začíst. Způsob, jakým autorka píše, pro mě nebyl zrovna dvakrát čtivý a tak několik desítek stran trvalo, než jsem se do příběhu mohla plně ponořit. Příliš tomu nepomáhaly ani tzv. "výplňové scény", kterých je v knize zpočátku poměrně dost.

Celkově pro mě byla Princezna popela zklamáním. Sice se nejedná o až tak špatnou knihu, ale čekala jsem od ní více, než pouhý průměr. Tudíž, knihu mohu doporučit pouze čtenářům, kteří u ní nemají příliš vysoká očekávání nebo těm, kterým ta všudypřítomná stereotypnost nevadí.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Databázi knih a Albatros Media.

Komentáře (0)