Potěcha pro duši

recenze

Odlévání do ztraceného vosku (1984) / kriskross
Potěcha pro duši
Jako čtenář poezii vyhledávám zřídka, ale pokud se pro ni rozhodnu, je to vždy zážitek. Tato kniha nebyla výjimkou. Literatura obecně má velkou moc probouzet v nás různorodé pocity a emoce, ale poezie, psaná s citem je opravdu jako pohlazení.

Tato sbírka se k nim bezpochyby řadí. Je až neuvěřitelné, jak v sobě Jan Skácel dokázal najít tolik něhy a citu, i přes jeho životní zkoušky a útrapy. Prožil druhou světovou válku, během komunismu nesměl svá díla publikovat a přešel k samizdatové a exilové literatuře. Sametové revoluce se nedožil a za jeho života se mu nikdy nedostalo patřičného uznání. Přesto se v jeho díle významně projevuje láska, a to především láska k jeho domovině - konkrétně k malebné moravské přírodě, která je i mým domovem, a tak mi srdce při verších o ní, o to víc plesalo. Láska k mateřskému jazyku, láska k životu.

Emočně jsem se při čtení často cítila, jako při jízdě na horské dráze. Jednou básní mi autor nalil tolik radosti a chuti do života, že bych ji mohla rozdávat, ovšem další byla tak teskně melancholická, že jsem zatlačovala slzu. Básně jsou plné citu, intimity, krásy zdánlivě všedních věcí. Nejsou přehnaně dlouhé ani složité, verše jsou spíš kratší, úderné, plné poselství, nabádají k zamyšlení nad věcmi, nad kterými se člověk ve shonu běžných dní často nepozastaví. Sbírka je navíc nádherně graficky zpracovaná, doplnění fotografiemi přírody jen umocňuje silný zážitek ze čtení.

Vybrat si jen jednu báseň, která na mě nejsilněji zapůsobila není snadný úkol, ale přeci jen si dovolím jednu citovat.

„Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou

Voda si na to vzpomíná
voda je krásná
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

A přiveďte k té vodě koníčka
přiveďte koně vraného jak tma
voda je smutná
voda má
voda má rozcuchané vlasy
a kdo se na samé dno potopí
kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

Voda je zarmoucená vdova
voda má
voda má popelem posypané vlasy
voda si na nás stýská"

Podle mě je tato báseň názornou ukázkou nadčasovosti díla a krásy jazyka, kterou pan Skácel hojně využívá. Nebudu popírat, že vliv na výběr měla bezpochyby i úplně první báseň, kterou jsem se jako dítě nazpaměť naučila a to Lesní studánka od J. V. Sládka. Něčím mi tato báseň tu Sládkovu bezpochyby připomněla. Ovšem voda je dle mého názoru v básních motiv překrásný a vždy nějak jedinečný.

Celkově před knihou nemohu než hluboce smeknout a chci mnohokrát poděkovat nakladatelství MOBA za zážitek, který mi kniha poskytla.

Komentáře (0)

kniha Odlévání do ztraceného vosku recenze