Naděje

recenze

Sbírka moravského básníka plná něžných veršů. Autor opět líčí běžné věci s notnou dávkou laskavosti, něhy a poetičnosti. Jan Skácel (* 7.2.1922 - † 7.11.1989) zažil během svého života jak druhou světovou válku, tak komunistický režim a zemřel krátce před sametovou revolucí. Jeho tvorba však není politická, nýbrž lidová. O její nadčasovosti svědčí, že k nám básně srozumitelně promlouvají i nyní.

‚‚Pěšiny vedou do polí
a končí
kde nic nebolí
a jabloně jsou plané

a měsíc
bílý srpek dne
vyžírá ticho z kamene
a říká neříkané"

Opět se mi těžko vybírala jen jedna báseň, neboť za zmínku jich stojí mnohem víc.

Naděje s bukovými pro mě byla letošní druhou přečtenou sbírkou autora, a tak se neubráním srovnání. Skácelovy verše jsou velmi podobné a přesto jiné. Stejně jako Odlévaní do ztraceného vosku je tato sbírka velice intimní oslavou života a přírody. Opět se setkáváme s hořkosladkou příchutí básní. Ačkoliv mají často depresivní nádech, na konci je vždy, jak už stojí v názvu, kapka naděje. Verše jsou prostoupeny emocemi, zároveň jsou potěchou pro oko při čtení.

Skácel si tímto jen udržel mou pomyslnou přední příčku mezi českými básníky a celou sbírku opět nemůžu ohodnotit hůř, než pěti hvězdičkami.


Mé tisíceré díky za recenzní výtisk patří nakladatelství MOBA.

Komentáře (0)