O životě na houby

recenze

Houbařka (2018) / KáťaM.
O životě na houby
Houbařku od Viktorie Hanišové jsem si chtěla přečíst už dlouho. Na knihu lákalo hodně čtenářů, za vše mluví i velmi vysoké hodnocení. Očekávání tak byla dost vysoká, a jak už to tak bývá, úplně se nenaplnila.

V knížce odhalujeme příběh asi pětadvacetileté Sáry, která se dobrovolně izolovala a žije poustevnický život v polorozpadlé chalupě v šumavských Dvorcích. K důchodu, který pobírá, si přivydělává každodenním sběrem hub, které následně prodává v místní restauraci Muchomůrka. Od samého začátku je patrné, že jejímu samotářskému životu předcházela nějaká rodinná tragédie, kterou nám autorka střídáním časových rovin postupně odhaluje.

Na knížce jsem si určitě našla své, vyzdvihla bych hned několik aspektů. Po dlouhé době jsem četla o hrdince zhruba v mém věku, aniž by šlo o velkou romantiku, vlastně jakoukoli romantiku. Moc se mi líbila ta syrovost, se kterou byly popisovány majetkové poměry hrdinky. Oceňuji, že se nestřídala jedna kapitola z minulosti a jedna ze současnosti, jak to často bývá, kniha pěkně plynula.

Na druhou stranu jsem měla velký problém s tím, že jsem si nedokázala hrdinku ani trochu oblíbit. Viděla jsem v ní maličko ublíženou fňuknu a nedokázala jsem se ztotožnit s jejím přístupem. Přesně to samé jsem zažívala i u knihy Rok kohouta od Terezy Boučkové. Tomu, kdo četl obě knihy, může přijít dost uhozené srovnávat zrovna tyto dvě hrdinky i spisovatelky, ale ty pocity z knih byly u mě dost obdobné. Hlavní hrdinky obou knih mě dost iritovaly, ale přesto jsem byla nějakým zvrhlým způsobem zvědavá na jejich další osudy. I proto si myslím, že v budoucnu po knihách obou autorek ještě sáhnu.

Co mě zklamalo, to byl popis životní etapy v blázinci. Vadilo mi, jak se tam hlavní hrdinka cítila být nade všemi, jako by tam vůbec nepatřila a neměla co dělat. Rozpačitá jsem byla i z konce, čekala jsem nějakou jasnou tečku nebo spíše vykřičník, proto jsem knihu dočítala, ale nedostala jsem ji. Prohlášení hlavní hrdinky na konci mi zkrátka po tom všem nestačilo. Chtěla jsem víc.

Houbařka mi ale rozhodně stačila k tomu, abych si uvědomila, jaká škoda je skutečnost, že dost zanedbávám české autory. Má to něco do sebe číst o místech, která nám jsou blízká. Anebo třeba jen to, že hrdinové platí měnou, jejíž hodnou si umíme hned představit.

Jde vážně o dobrý psychologický román, ale zhruba od poloviny už pro mě byl méně čtivý. "Jen" jsem byla prostě zvědavá. Ale víte co, to se to taky počítá... Kolem a kolem knížku hodnotím jako lepší průměr, znovu po ni nesáhnu, ale přečtení určitě nelituji.

Komentáře (2)

kniha Houbařka recenze

Sarah01
12.01.2021

Autorce recenze chci jen napsat....i když jsou lidí psychicky nemocní, tak rozhodně si v blázinci nemyslí, že tam patří a měli by se s tím ztotožnit a podřídit se. Psychická nemoc je často daleko horší než nemoc fyzická, dokonce se tvrdí, že bolest při těžké depresi je srovnatelná s bolestí u rakoviny. A člověk s těžkou depresí nebo psychózou není vůbec schopen se svým životem cokoliv udělat. Rozhodně netvrdím, že jsem si hrdinku oblíbila, spíš mi ji bylo hodně hodně líto, ale chápala jsem ji. Autorka zkrátka ví, o čem píše. Na rozdíl od laiků, kteří si myslí, že deprese je jen špatná nálada z ošklivého počasí.

jirina4159
23.06.2020

Hodnocení pisatelky mi mluví z duše. Popsala i moje pocity z této knihy, jako bychom o tom spolu mluvili. Sama jsem se hrdinku snažila pochopit ale šlo to docela těžko. Její neschopnost po tom co si prožila s otcem byla mimo veškeré chápaní.