Ó ty milý Augustine, všechno kolem tebe hyne

recenze

Příběh z počátků kriminalistiky, vyprávějící o vrahovi, jenž se svými hrůznými činy vyrovná londýnskému Jacku Rozparovači, vydalo nakladatelství Kalibr 27. července 2022. Děj románu Hrobník se odehrává ve Vídni roku 1893, kdy do města přijíždí mladý a ambiciózní inspektor ze Štýrského Hradce. Leopold von Herzfeldt s sebou přiváží inovativní metody ve vyšetřování zločinů, jejichž účinnost a užitek bude moci nedůvěřivým kolegům dokázat prakticky okamžitě. Hned po příjezdu ho totiž čeká první závažný případ – a nejde o nic menšího než brutální vraždu mladé služky. Nejenže jí vrah podřízl hrdlo, navíc jí ještě vrazil do vaginy dřevěný kůl s latinským nápisem. Co to může znamenat?

Na to už bude muset Leo přijít, ačkoli to jako důvtipný a trochu samolibý fricek s židovským původem nebude mít mezi zaujatými staršími kolegy vůbec jednoduché. Naštěstí se může spolehnout alespoň na půvabnou kolegyni Julii, jež na policejním ústředí pracuje coby telefonistka, a také na svérázného, leč sympatického hrobníka Augustina Rothmayera. Ten pracuje na ve své době největším evropském hřbitově a uzavírá dlouhou dynastii zkušených, slavných hrobníků. Díky tomu disponuje velmi cennými a pro Lea užitečnými poznatky o mrtvolách a příčinách smrti. Ve volných chvílích navíc sepisuje podrobný Almanach pro hrobníky. Úryvky z něj – zachycující zajímavé, morbidní a často poněkud nechutné postřehy – zahajují v románu téměř každou novou kapitolu a jsou možná znepokojivým, ale rozhodně působivým zpestřením už tak poutavého a čtivého příběhu.

Hrobník (v originále Das Buch des Totengräbers) pro mě představuje první setkání s tvorbou německého autora Olivera Pötzsche, ale jak doufám, nebude posledním – už proto, že v němčině vyšlo pokračování Das Mädchen und der Totengräber, které se snad brzy dostane i k nám.
Autor měl skvělý nápad spojit v románu hned několik atraktivních prvků: záhadné vraždy mladých dívek připomínající řádění Jacka Rozparovače, tematiku upírů a nemrtvých vylézajících z hrobů, rozličné způsoby pohřbívání, lesk i bídu valčíků, notoricky známou hudbu Johanna Strausse a především Vídeň na sklonku 19. století se všemi jejími nedostatky, předsudky, poklesky, ale i krásami a unikáty. Kdo by nechtěl zažít atmosféru tehdejšího Prátru, anebo samotného centra, kde se místo teprve začínajících aut vlekly pomalé koňské tramvaje a fiakry? Vídeň Olivera Pötzsche je domovem nepřeberného množství pestrých charakterů, od vznešených pánů z nejvyšších kruhů s obzvlášť temnými choutkami přes pouliční zlodějíčky až po veselé prostitutky.
Že má autor zálibu v postavách z okraje společnosti, dokazuje ostatně už výběr jedné z hlavních postav, jíž je hrobník chodící ustavičně v umazaném černém plášti a klobouku. Augustin Rothmayer možná odrazuje zevnějškem a prudší povahou, ale má dobré srdce a je velmi inteligentní, ostatně jen díky němu se podaří objasnit složitý a zapeklitý případ, jenž policejního inspektora málem stál slibně rozjetou kariéru.
Velká síla románu tkví zejména v důkladném popisu všeho výše zmíněného – tehdejší Vídně, jejích obyvatel, ale i policejní práce. Kriminalistika byla ještě v plenkách a technické vymoženosti, bez nichž bychom si mohli náš život jen stěží představit, si do společnosti teprve klestily cestu. Fotoaparáty, vhodné zejména při ohledávání míst činu, telefony pro komunikaci na dálku, bicykly se stejně velkými koly, to vše budilo ve své době rozpaky, odpor i zvědavost. Je zvláštní, jak si to dnešní člověk už ani neuvědomuje…

Mně osobně se na knize nejvíce líbily úryvky z Almanachu pro hrobníky, Leův rozvíjející se romantický vztah s Julií a Augustinův otcovský vztah k osiřelé Anně, atmosféra Vídně a zejména skličujícího vídeňského hřbitova. Bylo tu samozřejmě i pár věcí, které mě spíše iritovaly. Leo byl opakovaně popisován jako arogantní sólista, který se neohlíží na názory kolegů, protože je přesvědčený, že ví všechno nejlíp. I on sám nakonec musel uznat, že se tak po svém příchodu opravdu choval. A to se mi zdá zvláštní, protože upřímně, já nic takového nezaznamenala. Spíš se mi zdálo, že chtěl v dobré víře předvést kolegům, o kolik snazší a zároveň účinnější by jejich práce mohla být, kdyby si nechali poradit a vyzkoušeli výdobytky moderní techniky. Ale oni ho prakticky okamžitě odsoudili jako blázna, který si myslí, že udělá ve Vídni díru do světa jen proto, že se mu dařilo na studiích ve Štýrském Hradci. Zkrátka, téměř všichni byli vůči němu hned zkraje zaujatí a nepřátelští. Označovat ho znovu a znovu (až to bylo vážně otravné) za samolibého náfuku, to mi nepřipadá ani trochu spravedlivé.

Vraha mladých služek lze odhadnout poměrně snadno. Jak známo, vždycky to bývá ten nejméně podezřelý. Takže v tomto směru se překvapení nekonalo, což mě docela zklamalo. Z jednoho případu se nicméně brzy vyvinou další a Leo najednou řeší nejen odpudivé vraždy dívek, ale i zdánlivou sebevraždu nedoceněného skladatele a záhadné hanobení mrtvol na hřbitově. A když se to všechno zamotá do sebe, hned to začne být napínavější…

Nemohu si nicméně odpustit ještě jedno postesknutí – překlepy. V detektivce, jako je tato, bych čekala, že korektoři odvedou podstatně lepší práci. Kvalitní a dobře napsaný příběh pokazí množstvím přehlédnutých chyb. Jsou tady nesprávně napsaná jména postav, chybí písmenka i tečky za větami… Vůbec nejhorší a nejčastější je špatné umisťování uvozovek. Kdyby se to stalo jednou nebo dvakrát, budiž, ale děje se to POŘÁD. Když někde začíná přímá řeč, chybí dolní uvozovky. Když má přímá řeč naopak končit, nejsou tu horní uvozovky. Jindy jsou zase tam, kde přímá řeč není, a tak se stane co? Čtenář má guláš v tom, co vlastně čte a co kdo říká či neříká… Některé části tak musíte číst opakovaně, abyste se v tom vůbec vyznali, a to je poněkud zbytečný a hloupý nedostatek jinak skvělé knihy. Nezbývá než doufat, že s druhým dílem se to zlepší…

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Databázi knih a společnosti Euromedia Group.

Komentáře (0)