Nikdynoc :))

recenze

Nikdynoc (2019) / Airin
Nikdynoc :))
Konečně dívka, která má příběh hodný vyprávění…

Na neobvyklý styl autorova psaní jsem si musela opravdu dlouho zvykat. Na začátku jsem byla zmatená z textu, který byl napsaný kurzívou, než mi konečně došlo, že se zjevně jedná o popisování minulosti oné postavy. Nebylo úplně příjemné neustále přeskakovat z minulosti do přítomnosti a pak opět do minulosti. Přišlo mi to zmatené a také zbytečné, neboť popisování některých situací z minulosti této postavy byly absolutně nedůležité a nudné.

Na knihu jsem se opravdu moc těšila, jelikož jsem na ni slýchala jen samou chválu. S již zmíněnou chválou musím souhlasit, neboť tato kniha mě opravdu pevně chytila a nepustila. Musím ale říct, že mě bohužel velmi zklamal začátek knihy. Jak jsem již nastínila, styl psaní mi nevyhovoval a musela jsem si na něj chvíli zvykat, ale co je důležitější – prvních 100 stránek jsem se naprosto vůbec nemohla začíst, začátek děje byl nudný, nezáživný a já se musela opravdu hodně přemáhat, abych to s knihou nevzdala a neodložila ji. Dokud se Mia nedostala do Rudé církve, tak se mi příběh neskutečně vlekl. Tato skutečnost mě velmi mrzí, protože si myslím, že má Nikdynoc velký potenciál a kdyby se autor možná trochu více na jejím začátku snažil, byla by naprosto perfektní.

Když se ohlédnu zpátky, tak nemůžu uvěřit tomu, že začátek knihy napsal ten samý autor, který pracoval na zbytku knihy. Připadalo mi to, jako by ho napsal úplně jiný autor. Strhávám tedy jednu hvězdu za prvních 100 velmi pomalých, nudně se táhnoucích stránek knihy. Na co byste měli být u této knihy připraveni, je výskyt vulgarismů, kterých tu není vůbec málo. Příběh není pro slabé nátury – všude se objevuje samá krev, bodání a vraždění, sprostá slova, krutost a násilí. K příběhu jako je Nikdynoc to však neodmyslitelně patří a kdyby kniha nebyla takto postavená, nestala by se nakonec kvalitní a chytlavou četbou.

Co musím dále vytknout, jsou poznámky pod čarou. Ty mě spíše rušily, než aby mi doplňovaly a rozvíjely příběh. Také se mi nelíbilo, že byly mnohdy delší, než samotný text na stránce. Klidně bych se bez nich úplně obešla, neboť mi nepřipadaly tak důležité, aby se tam musely vyskytovat.

A teď už přichází jen samá chvála na Nikdynoc. Jakmile totiž došlo na učení v Rudé církvi, kniha nabrala obrátky a začala být mnohem více zajímavá a akčnější. Čtenář je neustále udržován v napětí díky testům a zkouškám, které jim připravují jejich nemilosrdní učitelé, vyučení vrahové. Nejsou to však zkoušky, kterými když neprojdou, tak to mohou zkusit znovu. Tyto testy jsou smrtelně nebezpečné, a tak se stává, že v příběhu postupně učenci odpadávají jeden po druhém. Snad v každé kapitole si postavy museli projít nejednou takovou zkouškou a k tomu se ještě zabývali nepřátelstvím, které mezi žáky navzájem panovalo. Nehledě na vraždy, které však se zkouškami neměli nic společného…

Miu jsem si hned oblíbila, jelikož mi svým ostrým jazykem, bystrou myslí, zvráceným smyslem pro humor a pevnou rukou v bojích připomínala Aelin ze série Skleněný trůn. Byla jako její mladší sestra, která se ničeho nezalekne a především se před nikým neskloní. Ne nadarmo si neustále opakuje své rodinné moto – nikdy neustupuj, nikdy se neboj, nikdy nezapomeň – která jí dodává sílu a odvahu.

Jsem ráda, že jsem trn, který se ti zapíchl do paty…

Abych pravdu řekla, tak jsem Trickovi dlouho nemohla přijít na chuť. Vyloženě mi sice nevadil, ale ani mě nijak nezaujal, a tak to pro mě byla taková…průměrná, obyčejná vedlejší postava. Koho jsem si však velmi oblíbila, byla Ashlinn a Lotti. Ty dvě jsem naprosto zbožňovala. Milovala jsem atmosféru, kterou ve mě čtení této knihy vyvolalo. Škola pro budoucí vrahy, smrtelně nebezpečné zkoušky, napětí a zrady, zkoumání tajných zákoutí Rudé církve a jen samé výzvy…také vám to připomíná trošičku školení učedníků podobného řemesla v knize Smrtka? Každopádně u jedné ztráty na životě mě velmi překvapilo, jak ji autor uspěchal. Postava v příběhu hrála delší dobu a autor se s ní rozloučil během několika rychlých a krátkých řádků. To mě ze strany autora velmi zklamalo. Myslím, že si ta postava zasloužila o něco lepší rozloučení.

Knížku jsem si i přes velmi pomalý začátek oblíbila a nakonec neskutečnou rychlostí hltala jednu stránku za druhou. Nemůžu se dočkat pokračování a také toho, až budu mít v knize podpis Jaye Kristoffa. Snad se ve druhém díle zlepší s jejím začátkem a já se nebudu muset tolik trápit s prvními stránkami, jako zde.

Příliš mnoho knih, příliš málo století.

HODNOCENÍ: 8/10
Více zde: https://bookhunter5.wordpress.com/

Komentáře (0)

kniha Nikdynoc recenze