Nikdy nezapomenu aneb Kdo je tady největší Pohádkář

recenze

Nikdy nezapomenu (2018) / HaHa11
Nikdy nezapomenu aneb Kdo je tady největší Pohádkář
Na přebalu knihy je Michel Bussi označen jako „druhý nejprodávanější francouzský autor současnosti“ (kdo je tím prvním – Bernard Minier?). Každopádně místo na stupních vítězů a zájem čtenářů v jeho domovině i u nás jsou zasloužené. Zatím se mi od tohoto autora nedostala do ruky kniha, kterou bych mohla považovat za slabou, nepovedenou, čtenářsky neatraktivní. Bussi dovede čtenáře svých příběhů doslova přikovat ke stránkám (ať již v papírové či elektronické podobě). V čem spočívá to kouzlo? Ve vhodně zvoleném prostředí, v nevšedně rozehraných (a neuvěřitelně propletených) dějových liniích, v zajímavě vykreslených charakterech protagonistů i epizodních postav, v kultivovaném jazykovém projevu. A také v odvaze jít proti proudu – v jeho detektivkách (či thrillerech) neeskaluje násilí, nejsou prolity hektolitry krve, vrazi své oběti nemučí na sto a jeden způsob. Tenhle Francouz si vystačí s tím základním – nabídne čtenáři tajemno (hodně tajemna), vtáhne, ba přímo vcucne ho do příběhu, rozehraje s ním šachovou partii a nasadí tvář hráče pokeru. Čtenář se svíjí, úpěnlivě prosí o rozuzlení (a zároveň si přeje, aby stránky neubývaly tak rychle). A potom mu, rozcupovanému a na pokraji sil, nabídne vysvětlení. Které třeba vzápětí smete ze stolu.
Vypravěčem téhle zamotané historie je Jamal Salaoui. Asi třicetiletý mladý muž, který dostal od autora do vínku podivuhodnou směsici darů. Hendicapovaný potomek rodičů původem ze severní Afriky, snažící se dosáhnout pěti životních cílů – a každému z nich vyhradil místo na jednom cípu hvězdy, již nosí stále při sobě. Tři dějové linie, tři násilné smrti mladých dívek, ke kterým dojde na francouzském pobřeží kanálu La Manche. Dvě se odehrály kdysi před deseti lety pouhých pár měsíců po sobě; pachatel, či pachatelé nebyli vypátráni. Té poslední je Jamal přímým svědkem – a snaží se dívce, stojící na pokraji útesu, ve skoku zabránit. Marně. Mrtvá žena je nalezena za pár desítek vteřin na pláži a kolem krku má pevně utaženou červenou šálu. Tu, o které Jamal tvrdí, že se ji pokoušel nebohé hodit. Vypravěč se snaží svoji verzi události obhájit nejen před čtenářem – nedůvěryhodně se jeví i zástupcům místní policie, další dva údajní očití svědkové nehody jsou mírně řečeno problematičtí. A kdo je Mona, „krásná neznámá“, která se stane vypravěčovou milenkou, spojenkyní a ochránkyní? Společné mají dle jejich vlastních slov to, že oba „strašně rádi vykládají pohádky“ – sobě navzájem, a komu ještě? Fabulují, vymýšlejí si, lžou – proč a do jaké míry?!
Z hlediska čtenářovy orientace jsou poměrně náročné odskoky do minulosti a návraty k současnému vyšetřování. Každá z dějových linií má svoji plejádu postav – oběti násilných činů, jejich rodiny, přátele, vyšetřovatele. Čtenář si donekonečna láme hlavu, jak tohle všechno spolu souvisí, jakou úlohu ten který může sehrávat. Jisté šance má – autor občas poskytne indicii, spíš úlitbu. Ale jak proboha s tím vším souvisí čtvrtá dějová, a časově nejbližší, linie? Tři mrtví – společné mají místo, kde byly díky sesuvu půdu nalezeny jejich kostry. Každý z nich ovšem zemřel v jinou dobu, a ta se přibližně shoduje s datem úmrtí první, druhé a třetí mladé ženy.
Neodpustím si nepatrnou výtku, i když připouštím, že se jedná o promyšlený autorský záměr. Zhruba ve třech čtvrtinách knihy se Bussi rozhodl zařadit několik velmi akčních scén. Aktéři se ocitají na moři a jde do tuhého, dokonce o život/ba dokonce o něj někdo přijde/. Na několika desítkách stránek je čtenář přesvědčován, dramaticky a poměrně nelogicky, a hlavně naprosto v nesouladu s předcházejícím tempem vypravování. Tento úsek mi nesedl, neuvěřila jsem – i proto, že jsem měla před sebou ještě několik desítek stran a byla jsem přesvědčena, že autor svůj prach ještě zdaleka nevystřílel. Vskutku – ten definitivní závěr byl naprosto famózní! Jamal Salaoui nás čtenáře opakovaně ujišťuje: „Všechno skončí dobře, uvidíte.“ No nevím, osobně bych si takto šťastný konec nepřála, ale z hlediska příběhu to prostě atraktivněji skončit nemohlo.

Komentáře (0)

kniha Nikdy nezapomenu recenze