Robert Galbraith Neklidná krev

recenze

Neklidná krev (2022) 5 z 5 / HaHa11
Neklidná krev

J.K.Rowlingová alias  Robert Galbraith  dovede své čtenáře (a zvláště ty české) napínat opravdu pořádně. Teď nehodnotím autorčino nezpochybnitelné umění fabulace; mám na mysli časové prodlevy mezi jednotlivými díly série věnované Cormoranu Strikeovi. Předcházející, tedy čtvrtý díl, vyšel v češtině v r. 2019, na Pětku, která se v originále dostala ke čtenářům r. 2020, si ti naši museli počkat až do letošního léta. Dlouhé tři roky, kdy se těšili, vzpomínali, a také bohužel zapomínali….Ano, toto je prokletí všech dnes tolik oblíbených sérií – nadprodukce knih (tím v žádném případě nezpochybňuji kvalitu mnohých) obvykle nedovolí vracet se v mezidobí k již přečtenému, davy hrdinů se ve čtenářově paměti prolínají, ztrácejí své vazby i minulost, a tak při setkání po letech čtenář tápe.
J.K.Rowlingové budiž ke cti, že tápajícímu čtenáři pomáhá se všech sil. Opakovaně zmiňuje některá zásadní fakta, přesto jsem často neúspěšně pátrala v paměti – kdo je kdo, jakou úlohu sehrál v Cormoranově životě. Povzdech spíše cimrmanovský; autorka své mimořádně propracované mnohasetstránkové příběhy rychleji psát asi nebude.
K příběhu samotnému. Pátrání po zmizelých osobách je v kombinaci s „odloženým případem“ čtenářská sázka na jistotu. Před čtyřiceti lety, jednoho říjnového večera, odešla mladá lékařka Margot Bamboroughová ze své ordinace. Na domluvenou schůzku s přítelkyní nepřišla, ani se nevrátila domů k roční dcerce a manželovi. Pátrání bylo tehdy neúspěšné – všechny stopy zavedly vyšetřovatele do slepých uliček. Margotini blízcí žili další čtyři desetiletí, aniž by se jim dostalo možnosti dozvědět se pravdu. Anna, dospělá dcera zmizelé lékařky, se obrátí na Cormorana Strikea s nadějí, že on záhadu objasní, zjistí,co se tehdy stalo – zda byla žena unesena, či odešla dobrovolně, zda je mrtvá, či měla důvody opustit rodinu, změnit identitu a žít jinde. Má na to přesně vymezený časový úsek, kdy je Anna rozhodnuta financovat pátrání – pokud se detektivovi nepodaří případ vyřešit do srpna následujícího roku, končí.
Cormoran a Robin se ponoří do čtyřicet let staré záležitosti, vyhledávají a vyslýchají osoby, které se tehdy pohybovaly v Margotině blízkosti – její rodinné příslušníky, spolupracovníky, přátele, pacienty, snaží se identifikovat aktéry zmíněné v policejních spisech. Děj plyne pomalu, klopýtavě, posouvají ho především dlouhé, mnoho desítek stránek pokrývající dialogy vedené s nadějí, že by mohly vyšetřovatelům sdělit něco, co tehdy, před čtyřiceti lety, bylo zamlčeno, uniklo pozornosti nebo bylo vyhodnoceno jako nepodstatné. Obraz mladé ženy nabývá jasnější obrysy – čtenář se dozvídá, jaká byla lékařka, matka, manželka, přítelkyně, objevují se letmé náznaky toho, kdo a proč by se jí chtěl zbavit. Jestli je rozuzlení překvapivé? Asi ano, ale to je podstatou každého dobrého detektivního příběhu. Uvěřitelné – jistě, temnota duše je veličinou, která nemá hranice. Závěrečné katarze se dočkají po čtyřiceti letech Margotini blízcí a také čtenář – a ten po téměř tisíci stránkách, na kterých donekonečna, avšak s nesmírným zaujetím, přemítal, kdo, jak a proč.
Bylo by chybou považovat Neklidnou krev za pouhou, i když nadmíru poutavou detektivku. Autorka současně, a nikoliv mezi řádky, píše i společenský román. Možná ne tak naléhavě jako v případě Prázdného místa; tragika, dávné tajemství, odkrývání nánosů času a smíření se s osudem najde uplatnění v detektivní linii. V časovém úseku jednoho roku, jejž dostávají Cormoran a Robin na objasnění dávné záhady, má čtenář k dispozici některé britské reálie z počátku druhého desetiletí 21. století. Nacionalistické tendence, jimž ostří obrušují jejich knižní hlasatelé, jsou jedny z nejzajímavějších. Jednotícím prvkem všech dosavadních dílů je i pozornost věnovaná osobnímu životu protagonistů. Láska, přátelství, nenávist, zášť i odpuštění, nový život, nemoc i smrt. A jen to poslední je (nejen v knihách) definitivní – se vším ostatním si autorka pohrává, zkoumá z pohledů svých literárních hrdinů a z hlediska dalších příběhů tím pádem ponechává dvířka otevřená dokořán.
Za zmínku, a to pochvalnou, stojí i překlad Ladislava Šenkyříka; teď jenom s mnoha dalšími českými čtenáři budu doufat, že Šestka na sebe nenechá čekat další tři roky!

Komentáře (0)