Nezvratné alibi a nezastavitelný Enzo pošesté (a prý naposled)

recenze

Nezvratné alibi (2020) / HaHa11
Nezvratné alibi a nezastavitelný Enzo pošesté (a prý naposled)
Když v roce 2015 začaly v Česku vycházet Akta Enzo, měl již Peter May cestičku k českému čtenáři pěkně umetenou a vyšlapanou. Svojí zásluhou; nadmíru povedená trilogie z ostrova Lewis se mu však stala do jisté míry i autorským prokletím – veškeré další publikace byly s tímto počinem srovnávány, a ne všechny z tohoto úhlu pohledu obstály. Laťka byla nasazena skutečně vysoko, a tak první ze série Výjimeční lidí i dvojka Kritik byli přijati poněkud rozpačitě. Svérázný Skot Enzo Macleod, kombinující vrozenou sveřepost a vstřebaný francouzský šarm, mnohdy působil dost křečovitě. Autor si ani v jednom z následujících dílů nedokázal odpustit jisté klišé – vždy se v průběhu vyšetřování našla nějaká dobrá, nezřídka zhrzená a opuštěná duše, která měla pro pátrajícího postaršího svůdníka připravenou otevřenou teplou náruč. Ne vždy byly úmysly dívek a dam čisté, ovšem Enzo podléhal opakovaně a rád. Nutno přiznat, že tento model s úspěchem používali a používají mnozí další a že sám autor si v posledním dílu uvědomil nutnost nastavit svému hrdinovi nemilosrdné zrcadlo času. V Nezvratném alibi je Enzo označen jako strejda, ba dokonce nazván pantátou (což mu ovšem nezabrání aspoň jednou vytáhnout ikonický, prudce dekadentní župan s draky!).
Na počátku všeho byla sázka – Enzo se jedné noci (poněkud fanfarónsky) vsadí, že přijde na kloub sedmi nevyřešeným záhadám, kterým věnoval ve své knize pozornost jeho známý, novinář Roger Raffin. A dílo se mu (dle literárních zákonitostí) daří – v každé další knize je osvětlena jedna nevyřešená záležitost, odstraněn jeden pomník. Rázovitý Skot má ve svých padesáti (a postupně něco letech) za sebou poměrně pestrý život – dvě manželství, dvě dcery, značně neurovnané vztahy se svými blízkými a také zajímavou kariéru – kdysi v mládí opustil Skotsko a forenzní vědu a začal nanovo ve francouzském Toulouse jako vysokoškolský pedagog. Jeho poznávacím znamením je poněkud ležérní styl oblékání (celých šest dílů jsem tajně doufala, že ho někdy přistihnu v ponožkách v sandálech!) a bílý pruh ve vlasech, jež nosí svázané do culíku. A také již výše zmíněná slabost pro něžné pohlaví! V každé z knih se najde nejméně jedna aktérka, která zamotá Enzovi hlavu i zdramatizuje děj. Ženy v ohrožení, v nesnázích, ženy spolupracovnice a pomocnice, ženy soupeřky a protivnice, naivní stvoření i protřelé podvodnice, ženy pečovatelky a ochranitelky i ženy vražedkyně. Některé se vracejí a čtenář společně s Enzem teprve na posledních stránkách (údajně) posledního dílu poznává, jakou roli hrály. Nezvratné alibi nepatří k úplným vrcholům série – je zde až příliš patrná snaha cyklus uzavřít, propojit všechny nitky, odhalit, kdo je kdo. A pochopitelně vyřešit poslední záhadu, respektive dvě – kdo a proč zabil mladou dívku Lucii a proč a jak zemřela bývalá manželka novináře Raffina. Enzovi nezbývá proto až na výjimky čas posedávat po kavárničkách, popíjet víno, poznávat místní usedlíky a brouzdat zapadlými kouty sladké Francie. Genius loci v posledním příběhu detektiva Macleoda své místo nemá. Enzo se opakovaně řítí krajinou, křižuje ji autem i vlakem a snaží se dostihnou ty, kteří usilují o život jemu i jeho blízkým. Akce střídá akci více než v předcházejících dílech, jen občas se zde mihnou romantické odbočky, popisy přírodních scenérií. Peter May je excelentní vypravěč, tudíž jakkoliv jsou jeho zápletky nadsazené a motivace mnohdy kostrbatá, čtenář mu věří. Spisovatel dokáže lehkým perem, ve zkratce vystihnout i epizodní hrdiny svých příběhů – staré manžele, kteří před dávnými lety přišli o jedinou dceru, osaměle žijící stárnoucí ženy, k nimž nebyl osud zrovna přívětivý, muže, jehož bývalá přítelkyně se stala obětí zločinu a on tuto kapitolu stále nemá vnitřně uzavřenou. Jediným slabým místem jsou tak ženy, které Enzovi ve všech šesti příbězích padaly k nohám. Tady to občas prostě skřípalo, ale uznávám, že v zájmu rozvinutí děje je to přijatelné. A co já vím – třeba kouzlo osobnosti tohoto vlasatého donchuana kniha lehce tlumí?!
Jakkoliv se zdá, že Enzo Macleod již své literární poslání splnil, nepovažuji za vyloučené, že jeho postavu za čas Peter May znovu probudí k životu. Pokud se to stane, rozhodně si nenechám tyto knihy ujít.
A na úplný závěr ještě několik připomínek. Celé sérii uškodily delší časové prodlevy, které nastaly v průběhu její cesty za našimi čtenáři. Rodinné a jiné propletence hrající v příbězích roli totiž po čase upadnou v zapomnění, a čtenář prostě nevyhnutelně tápe. Pro toho, kdo Akta Enzo ještě nečetl, nastala nyní ideální situace – absolvovat ve společnosti protagonistů čtenářský maraton!
A definitivně poslední povzdech se týká překladatelky, respektive korektora. Těch několik chyb v interpunkci dokážu odpustit, ale vazba „Prosekl jsem na něm kapsu“?! Asi se shodneme, že to příliš česky nezní; autor v těchto místech ústy Enzovými sděluje, že koupil opravdu drahé víno. Utratil jsem za něj majlant by tolik za uši netahalo ….

Komentáře (0)

kniha Nezvratné alibi recenze