Neurotická kráska a odměřený knihovník

recenze

Mladá Animant začíná pracovat v knihovně, kde poznává velmi nepříjemného knihovníka – pana Reeda. Nikoho tak protivného dosud nepotkala. Takže se dá snadno vydedukovat, že se do něj bezhlavě zamiluje. A odhadnout toho lze bohužel mnohem více…

Historický román pro dívky Kroniky prachu od autorky jménem Lin Rina vyšel v nakladatelství Fragment 28. listopadu 2019 a hned začal sbírat kladná hodnocení. Vypráví o devatenáctileté Animant Crumbové, která ze všeho nejvíc miluje svůj klid a knížky. Svět šatů, honosných plesů a pozlátka ji v nejmenším nezajímá. Jednoho dne dostane nabídku pracovat měsíc v univerzitní knihovně v Londýně a rozhodne se ji přijmout, aby mohla utéct před matkou, která se ji snaží neustále seznamovat s perspektivními muži. Animant se pokouší soustředit na pracovní povinnosti, její pozornost však neustále rozptyluje mrzutý a nezdvořilý pan Reed, vrchní knihovník. A přestože ji dohání k šílenství, zároveň v ní probouzí city, kterým se nelze ubránit.
Vzhledem k tomu, že už sama anotace naznačuje, do koho se hlavní hrdinka po uši zamiluje, pokládám za vcelku zbytečnou linku se sympatickým nápadníkem Boylem, o němž nás chce autorka přesvědčit, že by mohl být velkou první láskou Animant. Tak snadno nás ale neoklame…
Recenze knihy Kroniky prachu se mi nepíše snadno, a to z několika důvodů. Nemohu říci, že by mě vysloveně zklamala, ale bohužel mi ani nepřinesla nic originálního a překvapivého. Zahrnula mě množstvím klišé a takřka filmových romantických scén, s jakými jsem se setkala už v tolika jiných příbězích, že skutečně nechápu nadšené ohlasy zrovna na toto konkrétní dílo. Ačkoli mi to do jisté míry trhá mé knihomolské a romanticky založené srdce, bohužel se k radostným reakcím nepřipojím.
Začněme ale tím, co mě potěšilo – v prvé řadě je to pochopitelně kouzelná obálka od Marie Graßhoff, která snad ani nemůže nezaujmout zasněné oko vášnivé čtenářky.
Přestože nepatřím k nejrychlejším čtenářům, nevyhýbám se ani objemnějším knihám. U Kronik prachu mě vyloženě nadchlo, že mají přes 538 stran, jelikož jsem byla přesvědčená, že si příběh z nádherné knihovny, který navíc slibuje svérázného knihovníka a spoustu emocí, patřičně užiju. Opak byl pravdou. Prvních 200 stran se mi neskutečně táhlo. Dohromady se v nich totiž nic zajímavého nedělo, jedná se v podstatě o rutinní popis každodenních pracovních činností hlavní hrdinky. A když se něco takového opakuje stále dokola – seřadit knihy, zkontrolovat knihy, opatřit etiketou, odeslat na opravu, zanést do archivu –, není to zkrátka příliš záživné ani pro člověka, jenž prostředí knihoven upřímně zbožňuje.
Přibližně od poloviny knihy se konečně začalo dít něco, co přitáhlo můj ochablý zájem, ale neohromilo mé srdce. Protože, jak už jsem zmínila výše, celý příběh je neskonale průhledný a jako okopírovaný od řady jiných titulů. Už samotný začátek jako by se vyloupl z Pýchy a předsudku, kde matka hlavní hrdinky také myslí jenom na to, jak by co nejvýhodněji a nejrychleji provdala dcery. A kde mezi ústřední dvojicí rovněž panuje počáteční nevraživost plná předsudků. Po zdlouhavém oťukávání a sbližování nadejde ona neodmyslitelná chvíle – úchvatný ples jako z pohádky, kde spolu dva zapřisáhlí nepřátelé najednou tancují a laškují a, světe div se, hrdinka na mrzutého muže jako zázrakem změní názor! Kdo by to byl čekal? A vyjadřuji se teď vlastně k Pýše a předsudku, nebo ke Kronikám prachu? Těžko říct, protože to pasuje téměř beze zbytku na oba romány.
Další z mých velkých výhrad směřuje k tomu, co následovalo po plese a táhlo se po celý zbytek knihy – a sice k ustavičnému vzdychání a zamilovanému snění Animant. Úvahy o tom, zda ji pan Reed má/nemá rád, skutečně provázejí celé další dění a velmi rychle začnou být otravné, stejně jako dokolečka omílané představy o hnědých očích pana Reeda, jeho obnažených pažích a smyslných rtech. Čtenářka nemá šanci nepochopit, že je Animat doopravdy neodvolatelně zamilovaná, ale autorka to pro jistotu ještě tisíckrát zdůrazní. Později už jsem ony pasáže přeskakovala.
Téměř nekonečné tápání v nejistotě a jiné opakující se myšlenky hlavní hrdinky přispívají k tomu, že mi byla po většinu příběhu spíše nesympatická. Přemoudřelá knihomolka, která má na všechno odpověď, a pokud náhodou něco nevyjde podle jejích představ, hned se hroutí a není schopná racionálně myslet. Takhle na mě působí, přestože si dobře uvědomuje, že se často nechová nejlépe a že by měla být k ostatním vlídnější. A ano, potom opět následují úvahy na téma, že si možná vůbec nezaslouží lásku a není pro pana Reeda dost dobrá, ale co když ji má přesto rád…
Dobré skutky, které Animant průběžně vykonávala, mi proto připadaly jakoby vynucené – cítila jsem v nich autorčinu snahu ukázat, že přece existují důvody, proč by se do Animant měl zamilovat i takový zatvrzelý neurvalec, jako je pan Reed.
Bylo by ovšem nespravedlivé tvrdit, že mě kniha místy nepobavila, nerozněžnila nebo neobohatila o zajímavé poznatky. Připadalo mi, že chemie mezi hlavními hrdiny funguje. Líbilo se mi jejich špičkování, dojemné chvíle, kdy si navzájem pomáhali, i ty, kdy se naopak hádali a výstižně uráželi.
Zaujaly mě také různé odbočky od hlavní zápletky (tedy od sbližování Animant a pana Reeda), např. prohlubující se přátelství se sympatickou studentkou Elisou, setkání s chudým chlapečkem (tato scéna mi připomínala povídky J. K. Tyla a B. Němcové, kde se v nejvyšší nouzi objevuje bohatý dobrodinec, aby vynaložil peníze na pomoc nebožákům v nouzi), dále zakázaná láska mezi bratrem hlavní hrdinky Henrym a židovskou dívkou Rachel. Celkově mě potěšila přítomnost závažnějších témat, jako jsou předsudky proti židům nebo nelehké postavení žen ve společnosti, jejich omezené možnosti studovat či pracovat. K mé lítosti byly ale všechny dílčí zápletky vyřešeny taktéž předvídatelným, a tudíž neuspokojivým způsobem. Jediné, co mě skutečně překvapilo a příjemně osvěžilo, bylo nenadálé zjevení bratrů pana Reeda a následné kapitoly s nimi spojené.
Poslední věc, ke které se chci vyjádřit, je uspěchaný konec. Prvních 520 stran knihy zachycuje události jediného měsíce. Do dalších osmnácti stran autorka velmi stručně vtěsnala celé tři měsíce. A proč vlastně? To nejzajímavější se v rychlém sledu událo právě na posledních cca 38 stranách, zatímco v předešlých 500 stranách byla pozornost soustředěna na spoustu podružných věcí (na nudné pracovní úkony, funkci vyhledávacího přístroje, otravné večírky ve společnosti…). Kdyby se autorka více rozepsala o dramatických a emotivních událostech v závěru, knize by to jistě prospělo. Příběh končí tam, kde se mohl teprve pořádně rozběhnout a přinést spoustu poutavého čtení. Místo toho jsem se dočkala ukvapeného konce, tak naivního, že ve mně vzbudil dojem jakési parodie na milostné romány. Jednání pana Reeda v této části mi přišlo vysloveně nevěrohodné. Vážně potřeboval tolik času, aby dospěl k zásadnímu prozření?
Po výše uvedených výhradách nemohu jinak než doporučit knihu jen velkým milovnicím romantické literatury, toužícím naplnit srdce myšlenkami na rozporuplného hrdinu, který má nespočet špatných vlastností, ale přesto se do něj nejde nezamilovat. Osobně ale příště raději sáhnu po ověřené Pýše a předsudku. Anebo ještě lépe – pustím si seriálovou adaptaci s Colinem Firthem.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Databázi knih a společnosti Albatros Media.

Komentáře (0)