Nástroje smrti: Město padlých andělů

recenze

Vzpomenete si na nějaký díl oblíbené série, který vás zklamal?

Do čtvrtého dílu Mortal instruments neboli Nástojů smrti jsem vkládala docela dost očekávání. Byla jsem zvědavá, kde se otevře nová zápletka. Jenže je vůbec dobře, že se příběh znovu otevírá?

Tentokrát zase tak spokojená nejsem. A víte proč? Protože to byla nuda. Pozor! Byla to nuda na poměry Cassandry Clare, jinak je to vlastně průměrně dobrá kniha. A v tom je ta potíž, vysoká očekávání…
Celkově se mi nápad na zápletku a skoro celé to rozuzlení líbil. Jenže ne na tolika stranách. Příběh se zaměřil na Simona a to by bylo i docela zajímavé, jenže děj byl tak roztahaný, že jsem se musela do čtení nutit. A všichni víme, že to není vůbec dobré znamení.
Trochu mě mrzí, že se autorka tak zaměřila na to, aby to prostě Jaceovi vytmavila. Chudák kluk, vůbec to nemají s Clary jednoduché. Ocenila bych, kdyby se nejen většina vyprávění, ale i hlavní průser přesunul na někoho jiného.
Korunu všemu dodal konec, se kterým nejsem vůbec spokojená, i když nutno podotknout, že byl docela předvídatelný v posledních kapitolách knihy.
Ať ale jen nedštím hrůzu… Jako vždy dokáže Cassandra Clare skvěle vykreslit místa a popisovat nejen pocity, ale i celé postavy. Některé pomalejší, romantické a všechny akční scény byly vážně skvělé a opravdu jsem si je užila.

Obálka a grafika: Obálka od nakladatelství @knizniklub je povedená a přestože mě trochu mátl anděl vzhůru nohama, líbí se mi.

Verdikt: Takže co říci závěrem? Méně Jaceova světobolného utrpení, vycpávkových úseků a víc pozitivnějších chvilek – pak to bude pecka.

Komentáře (0)