Hana a její kult

recenze

Hana (2017) / SanynkaZ
Hana a její kult
„Hana“ se mi dostala do rukou teprve před dvěma měsíci, tedy jak se říká, „s křížkem po funuse“. Zaregistrovala jsem ji samozřejmě mnohem dříve, v době, kdy vrcholila „hanamánie“ a jméno spisovatelky Aleny Mornštajnové se skloňovalo snad ve všech pádech. Vycházely samé pochvalné recenze, z nichž jsem nabyla dojmu, že se musí jednat o mistrně napsané dílo, vybroušené do dokonalosti, a že kdo nečetl „Hanu", jako by nebyl.
Asi jsem jediná želva, která plave proti proudu, ale já z "Hany" nadšená nejsem.
Aby nedošlo k omylu - je to dobrá kniha, o tom žádná. Bohužel je z mého pohledu velmi přeceňovaná, což je jenom na škodu, protože čtenáři k ní přistupují s přehnaným očekáváním, která se pak často nenaplní. „Hana“ se stala tak trochu Malým princem (kult je zkrátka předepsáno zbožňovat a kdo si jej dovolí kritizovat, běda mu). Takže knihu otevíráte už s vědomím, že se vám MUSÍ líbit (stejným efektem disponují např. Kafkovy romány či Havlova dramata).
Na to, že je „Hana“ nejčtenější, nejprodávanější, nejobdivovanější a nejlépe hodnocená kniha snad všech dob, jsem čekala nějaký wow efekt po dočtení, ale ten se nedostavil.
Kniha mi nepřinesla nic nového, žádný převratný pohled na věc, žádný originální úhel pohledu, v podstatě jsem se dozvěděla jen to, co už bylo tisíckrát napsáno v jiných románech o holocaustu. Zklamalo mě, že se jedná o fikci. V anotaci je sice uvedeno, že se jedná o příběh podle skutečných událostí, což je ale zavádějící, protože skutečná je tu pouze epidemie tyfu ve Valašském Meziříčí (tehdy jen Meziříčí), a příběh Hany je komplet smyšlený.
Můj názor je takový, že o pobytu v koncentračním taboře by se nemělo fabulovat a jediný, kdo má právo psát o těchto hrůzách jsou ti, kdo si jimi skutečně prošli (Lustig, Stern Fischerová aj).
Bohužel je to velmi znát v pasáži „Já, Hana“ - z každé věty je cítit, že to, o čem Alena Mornštajnová píše, nikdy NEPROŽILA. Jen to jen opakování stereotypů, které známe z jiných knih a filmů (včetně klišé v podobě kůrek chleba, které mnozí přeživší holocaustu nosívali po kapsách).
Kniha je rozdělena do tří částí, první nese název "Já, Mira" a je vyprávěná z pohledu 9leté Miry, Haniny neteře.
Již úvodní kapitola zavání účelovostí – Mira je spořádaná a slušná dívka, která se bez jakékoli hlubší motivace pustí do zakázaného sjíždění řeky na ledových krách (musí to přeci udělat, aby nedostala žloutkový věneček!) Ještě bych pochopila, pokud by byla fatálně zamilovaná do jednoho z chlapců, kteří tam s ní byli, a chtěla se před ním předvádět. Už tato počáteční příhoda na mě působila dost nevěrohodně. Účelové je i to, že celá rodina Miry zemře na tyfus (opět, musí se to stát, aby Mira mohla jít k tetě Haně). Z 500 nakažených podlehlo tyfu 20 osob a zrovinka všichni členové Miřiny rodiny. Mimochodem, účelovost je v knize přítomna až do konce - vysvětlila bych to tak, že postavy se nechovají tak, jak by odpovídalo jejich charakteru, ale jak autorka zrovna potřebuje. To způsobuje, že se občas chovají podivně (např. Hana v koncentračním táboře nesmyslně rozhlašuje, kdo je otcem jejího dítěte, i když musela vědět, že je to pro dotyčného jistá smrt).
Pokračujme. Poté, co Mira přijde o všechny příbuzné, ujme se jí zahořklá a mlčenlivá teta Hana, přeživší holocaustu. Doufala jsem, že budeme svědky sbližování Hany a Miry, že budeme číst o tom, jak Mira pomalu vrací Hanu do života, jak dává jejím prázdným dnům smysl, jak se mezi nimi tvoří pouto (třeba na způsob filmu Kolja). Mira zůstala u Hany několik let, aniž by se to někam posunulo, její pobyt se shrnul do pár odstavců. Za mě škoda, protože já si opravdu přála být svědkem sbližování dvou diametrálně odlišných lidí.
Druhá, prostřední, část se jmenuje „Ti přede mnou“, a pojednává o Haniných rodičích a prarodičích, její sestře Rose a panu Karáskovi, budoucímu otci Miry. Tato část je nejlépe napsaná, je zde pěkně vykreslena protižidovská atmosféra po přijetí Norimberských zákonů, přípravy na transport a promarněná šance Hany na útěk vinou jejího milence Jaroslava, který ji obrazně řečeno "tahá za nos". Dobře je tu zachyceno, jak lidé v této nelehké době odkrývají svou pravou tvář (mazaný trafikant).
Třetí část „Já, Hana“ pojednává o Haně v koncentračním táboře - pro mě nejslabší část, ve které se jen opakuje již stokrát čtené. V této pasáži se prolíná minulost s přítomností - období, kdy se Hana vrací po válce domů a učí se opět žít. To začíná být zase zajímavé, protože takové téma podle mě v knihách moc zpracované není. Opět z toho autorka příliš nevytěžila, neboť Hanina neschopnost začlenit se do poválečné společnosti je shrnuta na pár stránkách. Spíše než to, co Hana prožila v Osvětimi, bych raději četla o tom, jak pro ni bylo těžké vrátit se zpět – uměli tito lidé navazovat partnerské nebo přátelské vztahy? Pokoušeli se o to, nebo to předem vzdali jako Hana?
Některé zápletky zůstaly nedořešené (kdo je otec Ivaniny dcery Idy - proč tam tato historka vůbec byla, když neměla pro děj žádný užitek?) Na konec mi přišla zbytečná vlastně i postava Miry, která se objevila pouze v první části a pak už neměla žádnou funkci. Závěrečný obraz Hany jako milující tetičky a pratetičky byl úsměvný, protože mu nepředcházel žádný vývoj.
Pointa se žloutkovými věnečky se mi líbila, stejně jako na mě zapůsobila myšlenka, že Hana přežila jen proto, aby dál rozdávala smrt = chápu to tak, že osud je pevně daný a co se má stát, to se prostě stane.
Některé pasáže by si zasloužily hlubší rozpracování - např. "zakázaný" vztah Miry a Gustava (Mira se zamiluje do chlapce, jehož otec je nepřímo zodpovědný za Hanino utrpení). Tato linka v sobě ukrývala velké téma – NESEME TÍHU VINY ZA SVÉ PŘEDKY? a určitě si zasloužila větší pozornost.
Potud obsah. Co se týče formy, kniha je psána čtivě, svižně, kultivovaným jazykem, občas mě rušily některé metafory (kopečky vanilkové zmrzliny), ale naštěstí jich bylo jen pár.
Suma sumárum pěkné čtení, které ve mně ale nic nezanechalo.

Komentáře (2)

kniha Hana recenze

adaaugusta
15.06.2021

SPOILER ALLERT!!!



Několikrát jsem čekala, kdy dojde k nějakému konfliktu. Karel Karásek byl proti tomu, aby se Rosa u nich ukrývala. Ale naštěstí se do Rosy zamiloval, a naštěstí Rosa vhodně otěhotněla tak, že porodila až v době, kdy to nebylo nebezpečné.
V další generaci stačilo, aby Gustav Miře řekl, že ji šikanoval z návodu své sestry, a hotovo, problém vyřešen. Žádný problém s Miřiným těhotenstvím, třebaže Gustav byl nejen synem svého otce, ale nepříliš perspektivní manžel.
Jako by postavy byly jenom loutky, se kterými si autorka dělá, co chce.

HaHa11
07.10.2020

Dala jste Haně na frak, jen co je pravda! S mnohým souhlasím, snad nejvíce mi v příběhu vadila ona zmiňovaná účelovost (já ji v komentáři nazvala kalkulem) - postavy se prostě takto musí chovat, logika nelogika, protože autorka má s nimi jistý záměr. Takže se hlásím do Klubu neobdivovatelů Hany. A mimochodem - Malého prince považuji za ....no řekněme, dosti přeceňované čtení!