Vrány aneb Popelka trochu jinak

recenze

Vrány (2020) 3 z 5

/ SanynkaZ

Dlouho jsem přemýšlela, jak uchopit recenzi této knihy. Od Petry Dvořákové jsem četla jak výbornou Dědinu, tak slušného Chirurga, tudíž jsem byla zvědavá na její další počin. Trochu mě zarazilo, že Vrány vyšly jen pár měsíců po Chirurgovi - říkala jsem si, že buď je autorka mimořádně plodná, nebo knihu sepsala narychlo, aby vytěžila maximum ze své momentální popularity. Bohužel z mého pohledu to druhé.
Vrány jsou kratší novelou o jedné navenek fungující rodině, kde dochází k týrání jedné z dcer - dvanáctileté Báry. Zastání Bára nachází až u mladého učitele výtvarné výchovy, který odhalí její nadprůměrný výtvarný talent a podá jí pomocnou ruku.
Petra Dvořáková píše velice čtivě a svižně, řádky příjemně plynou a díky tomu není snadné knihu odložit. Umí čtenáře zaujmout od první věty, při čtení se nenudíte. Ale to nestačí. Považuji se za náročnějšího čtenáře a od knihy vyžaduji něco víc než jen ukrácení času – chci buď krásnou práci s jazykem, nebo když chybí forma, tak alespoň kvalitní obsah. Vrány ale nemají ani jedno.
Příběh je vyprávěn velmi jednoduše, řekla bych na úrovni slohové práce deváté třídy. Hovorový jazyk a plno slovních paskvilů mě vyloženě iritovaly - je skutečně nutné prznit češtinu výrazy jako: oknama, učitelama, přikejvnu, nejpotišejc, přepajcovaná?
A není to jen doména Dvořákové, opravdu téhle módě posledních let – psát, jak zobák narostl - nerozumím. Na slovo "děcko" jsem si ke konci vypěstovala slušnou averzi.
Trochu mi vadila přemíra intimních záležitostí - je k nevíře, kolik prostoru je zde věnováno menstruaci, gynekologickým problémům, tělesným pachům aj. (pomalu celá stránka o tom, jak diskrétně vyměnit vložku – to je na mě příliš).
Největší problém však vidím v absenci děje - typické pro knihy P. Dvořákové. Jako by si autorka namátkou vybrala úsek života svých hrdinů, psala o něm, a pak to v určitém bodě utnula. V Dědině jsem to považovala za záměr, v Chirurgovi jsem pochybovala, ale u Vran už vím s jistotou, že to není záměr, ale neschopnost vystavět narativní oblouk. Příběh tím velmi trpí, protože se plácá odnikud nikam, bez pořádné zápletky, bez gradace, bez vyústění, bez katarze.
Každou kapitolu oddělují lehce filosofické verše o vranách. Tyto poetické předěly sice nemají žádný význam pro děj, ale stylisticky jsou moc pěkné.
Když překousneme nekultivovaný sloh, můžeme se soustředit na obsah. Vrány se zabývají atraktivním tématem – týrání dětí, v na první pohled fungující rodině. Můžeme ji definovat jako rodinu sociálně slabší - rodiče moc rozumu nepobrali, mají finanční problémy, bydlí v zanedbaném domě, otec jen sedí před TV a pije pivo atd. Když v takové rodině dojde k týrání, ani nás to moc nepřekvapí.
Je škoda, že autorka příběh nezasadila spíše do rodiny vysokoškoláků, klidně lékařů, kteří bydlí na nějaké prestižní adrese, protože tam se takové věci mohou dít také a byl by větší kontrast mezi tím, jak noblesně rodina působí navenek, a jaká je skutečně za zavřenými dveřmi.
Líbilo se mi, jak autorka věrohodně popsala pocity týrané dvanáctileté dívky a její myšlenkové pochody. Bára díky tomu vyznívá uvěřitelně – citově strádající dítě na prahu puberty, které nahlíží na svět z naivní perspektivy. Avšak v jednu chvíli mě zarazilo, že Bára neví, jak si vyměnit vložku, ale když v otcově skříni najde krabičku kondomů, ihned ví, o co se jedná.
Bára se střídá ve vyprávění se svou matkou a často tak nahlížíme na jednu a tu samou situaci ze dvou úhlů - tyto pasáže považuji za velmi zdařilé, protože ukazují na neschopnost komunikace mezi oběma - odlišné představy, nároky, přehnaná očekávání. Utkvěla mi v paměti pasáž, v níž Bára umyje nádobí, je na sebe pyšná a čeká pochvalu, ale matka se namísto toho rozzlobí, protože nechala zbytky jídla ve dřezu. Pohledem Báry cítíme zklamání a demotivaci, naopak pohledem matky zjišťujeme, že se cítí být v právu, protože Bára to "zas neudělala pořádně". Krásný příklad nepochopení.
Bára je dobře vykreslená, věrohodná postava, ostatní postavy bohužel tak dobře vypracované nejsou. Jsou primárně rozdělené na dobré a zlé, nijak se nevyvíjí, často působí staticky, k tomu s nečitelnou motivací jednání. Pojďme si je rozebrat:
- Katka, Bářina sestra. Bára vyrůstá s o rok starší sestrou Katkou, která je zde pouhou figurkou, nijak nezasahuje do děje, autorka ji představuje pouze v situacích, které mají ve čtenáři prvoplánově vzbudit nenávist k ní (Katka říká Báře, že je hnusná, směje se jí, když pláče, když Bára rozlije barvy, nepomůže jí = vše, co v nás má vyvolat nesympatie k ní). Není tu jediná situace, v níž by se Katka zachovala mile či solidárně, je šablonovitě „zlá“, přesně jako nevlastní sestra z Popelky.
- pak je tu Bářina matka, typická čtyřicátnice unavená životem, která se ve vyprávění střídá s Bárou. Styl matčina vyprávění je však úplně stejný jako Bářin – stejné vyjadřování, stejné uvažování, přestože je dělí jedna generace. Dá se říct, že matka zbožňuje Katku, a nenávidí Báru. Za celou dobu se nedozvíme proč, a napadá mě jediné - protože to tak autor chtěl. Ano, Katka je bezproblémové dítě, zatímco s Bárou jsou pořád starosti – je nepořádná, nic nedotáhne do konce, odmlouvá, je líná a pohodlná. To jsou vlastnosti, které lezou na nervy, ale neměly by primárně vzbuzovat nenávist k dítěti. Matka okatě upřednostňuje Katku (koupila by jí první poslední, ale Báře nechce ani koupit tričko, Báru nutí ostříhat, zatímco Katce dovolí dlouhé vlasy, a mnoho dalších situací, které mají opět za úkol prvoplánově vzbudit soucit s Bárou. Vrcholem všeho je, když učitel chválí Bářiny výkresy a matka je dotčená, protože Katčiny výkresy jsou podle ní hezčí - tohle je, s prominutím, reakce dovedená ad absurdum.
Právě u postavy matky nejvíce chybí propracovanost – klidně bych knize přidala dalších sto stran, jen abychom se dozvěděli, proč je matka taková – jaký byl její vztah k Báře dříve? Byla vůbec chtěné dítě? Jaký byl její vztah k Václavovi, bylo manželství alespoň ze začátku funkční? Zkrátka cokoli, co by čtenáři pomohlo pochopit její jednání. Protože jediné, čeho autorka dosáhla, je karikatura macechy z Popelky – jednu dceru miluje, na druhou nasazuje a nemá pro ni pěkné slovo. A z této šablony neuhne ani o milimetr. A přitom by stačilo málo – dvě, tři situace, ve kterých by nám matka ukázala, že miluje obě své děti (každá normální máma se třese strachy, když je její dítě v nemocnici, ale Bářině matce je to tak nějak jedno). V psychologii existuje jistý syndrom, kdy matka nenávidí svého partnera natolik, že podvědomě nenávidí i jejich společné dítě. Za předpokladu, že by dívky měly různé otce, to mohlo dost dobře fungovat. (Katka jako dcera muže, kterého má matka dosud ráda, a Bára jako dcera nemožného Václava, který jí zničil život).
Bez jakékoli hlubší sondy není možné matčino jednání pochopit.
- Bářin otec Václav je kapitola sama pro sebe a snad ani nemá cenu jej rozebírat, protože v knize má funkci jen takovou, že Báru občas propleskne.
Frodo – učitel výtvarky, který rozpozná Bářin talent a přihlásí ji na zušku, je asi nejsympatičtější postavou příběhu, bohužel mu Bářini rodiče házejí klacky pod nohy.
Jak už jsem zmínila na začátku, není tu žádný děj, prostě se jen popisuje určitý úsek Bářina života, bez zápletky, bez gradace. Konec mi přišel přehnaný a říkala jsem si, že jsou děti, které zažívají daleko horší věci než Bára.
Jsem jen člověk, takže Báry mi samozřejmě bylo líto, ale kniha ve mně asi nevyvolala takové emoce, jaké měla, a rozhodně nesdílím nadšení ostatních čtenářů. Téma a hlavně postavy se podle mě daly uchopit mnohem lépe.
Na závěr chci zmínit jisté neukotvení v čase – dlouho jsem si myslela, že se kniha odehrává někdy v devadesátých letech (smsky z mobilu, absence internetu a sociálních sítí, hledání informací v knihovně), ale pak tam jsou jisté indicie, že jde o dobu modernější (bezdotykové teploměry, smajlíci apod.) Neumím si představit, že by pubertální dívky v dnešní době nesurfovaly po netu.
Vrány jsou pro mě víc než cokoli jiného ukázkovým příkladem neschopnosti komunikace v rodině, kde čtyři lidé nejsou schopni a snad ani ochotni si porozumět, kde si každý hýčká svoje křivdy a bolístky, kde zoufale chybí zájem o druhého, empatie, kde není ani špetka úcty.
Sečteno a podtrženo – není to špatná kniha, ale dle mého názoru ani dobrá.
Přesto uděluji 3 hvězdičky - jednu za odvahu psát o tomto tématu, druhou za čtivost a konečně třetí za pěkné ilustrace Terezy Basařové. Víc dát nemohu, protože podle mě by si tak silné téma zasloužilo mnohem lepší zpracování.

Vrány Petra Dvořáková

Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její... více