Parodie na holocaust

recenze

Chlapec v pruhovaném pyžamu (2008) / SanynkaZ

Už po několikáté se mi stalo, že mě zklamala kniha, která má velmi vysoké hodnocení. Skoro se stydím dát tak nízké hodnocení knize s tématem holocaustu, ale bohužel nemohu jinak. Tato kniha je dle mého názoru prostě špatná.
Věřím, že autor měl dobrý úmysl – přilákat čtenáře, kteří se o téma holocaustu jinak nezajímají, a za to mu patří velký dík (a ty dvě hvězdičky).
Vyprávět o holocaustu z pohledu dítěte je výborný nápad. Zásadní problém je, že autor vlastně sám nevěděl, kterou cílovou skupinu hodlá oslovit.
Některé pasáže (koncert u matky doma a narážky na to, jak se stydí za svého syna) dítě nemůže pochopit, z čehož usuzuji, že je to kniha spíše pro dospělé.
A teď hlavní kámen úrazu: příběh je defacto nereálný. S historickými fakty si autor hlavu nelámal, což dělá z knihy spíše parodii na holocaust. Boyne se v nějakém rozhovoru oháněl tím, je to fikce. To mu nikdo nebere, ale pokud je zasazená do historických událostí, je třeba je respektovat. Jak byste se tvářili na román, odehrávající se v Československu za hluboké totality, ve kterém si hlavní hrdina kliďánko zaletí na prodloužený víkend do Paříže nebo na nákupy do New Yorku? Hádám, že byste to autorovi okamžitě přestali věřit. A o tom to je.
Pojďme si představit protagonisty knihy:
Bruno, 9letý kluk a jeho 12letá sestra Gretel žijí v Německu, v období 2. světové války. Žijí ovšem v nějaké divné bublině, protože nevědí, že nějaká válka je, nevědí, kdo jsou to Židé, nevědí, kde pracuje jejich otec atd. Jejich naivita je dovedena ad absurdum a iritovala mě po celou knihu.
Zde bych chtěla upozornit na častý omyl: vyprávět příběh z pohledu dítěte neznamená vyprávět příběh z pohledu hlupáka.
Když se 12-letá dívka oknem dívá na koncentrační tábor a hádá, že je to venkov, kde se chovají prasata a krávy, tak chvíli přemýšlíte, jestli si z vás autor nedělá srandu. Dostat se dětem věrohodně do hlavy je zkrátka umění, které u nás ovládá třeba Petra Soukupová nebo Zuzana Dostálová. Není to však Boyneho případ. O to větší kontrast vytvářejí pasáže, v nichž Bruno nezvykle vyspěle hovoří se služebnou.
Jak jsem zmínila na začátku, autor si nelámal hlavu s historickými fakty, což je obrovské mínus.
Co se týče Židů, dnes každý dobře ví, co obnášela nacistická propaganda. K nenávisti k Židům byly očkovány už i děti, antisemitismus se vznášel vzduchem všude, v rodinách, ve škole, aj. Je tedy naprosto nemyslitelné, že by Bruno a Gretel nikdy neslyšeli slovo Žid.
Dále - myslím, že Bruno jako syn vysoce postaveného důstojníka SS, by rozhodně nechodil do běžné školy s dětmi „zelináře, kuchaře a prodavače“. O "Hitlerjugend" autor asi v živote neslyšel.
Tak a teď si pojďme nastínit, o čem příběh je:
Bruno se jednoho dne přestěhuje s rodinou do Osvětimi, kde má jeho otec funkci nejvyššího dozorce. Bruno na koncentrák vidí z okna svého pokojíčku, ale nemá ani tušení, o co jde, protože rodiče to před ním tají (tedy nechápu, proč mu přidělili zrovna tenhle pokoj). Kdyby rodiče řekli, že je to vězení pro ty "zlý" Židy a tatínek je tam má hlídat, aby neutekli, bylo by to uvěřitelnější. A jestli to mělo být tajemství, mělo to okno být alespoň v nějakém zakázaném pokoji, třeba zrovna v té pracovně, do níž Bruno nesměl.
Bruno se v Osvětimi pochopitelně nudí, tak každou chvíli zevluje kolem koncentráku (který nějakým záhadným způsobem není hlídaný, takže ho nevidí ani stráže z věže). Náhodou se spřátelí a celý jeden rok se schází s polským chlapcem Šmuelem na druhé straně plotu, nosí mu tam jídlo, prostě na pohodu. Šmuel není v koncentráku, ale na škole v přírodě, takže si může každý den na pár hodin odskočit a poklásobit s kámošem, a dokonce mu přinést pruhované pyžamo v jeho velikosti.
A zde jsme opět u faktů: nechme stranou, že v koncentračním táboře Osvětim by dítě rozhodně tak dlouho nepřežilo (snad každý viděl film Život je krásný). Vězni se k plotu nesměli přibližovat, kromě toho, plot byl pod elektrickým proudem, takže šance, že se mohl Bruno protáhnout na druhou stranu hraničí s výsměchem.
Závěrečná pasáž je příliš vykonstruovaná.
Přátelství mezi oběma chlapci je založené na dialozích, v nichž Bruno neustále skáče Šmuelovi do řeči stylem "to já jsem taky bydlel v domě", "to já jsem taky jel vlakem", "to já jsem taky spadl z kola", a postupně mi tím pěkně pil krev.
Šmuel díky tomu ani nedostane prostor, aby nám vyprávěl, co se "na druhé straně" děje, jak to tam funguje, jak tam s lidmi zacházejí apod. Tato šance se vysloveně nabízela, ale autor ji nechal ležet ladem.
Celé vyprávění je takové divně zkratkovité, osekané a mělké, takže jsem si nemohla vytvořit k žádnému z hrdinů silnější vztah, aby mě pak mohl mrzet jeho osud.
Mám pocit, že tato kniha byla napsána ve spěchu - co se vylilo na papír na první dobrou, to tam je. Vadila mi i nevyváženost jednotlivých pasáží (některé jsou zbytečně utahané, i když se v nich nic neděje, jiné naopak důležité jsou vyprávěné metodou raz dva hotovo).
A co si mám myslet o vysloveně trapné scéně, v níž Hitler s Evou Braunovou přijdou na večeři?
Pokud je kniha určena dospělým, mohu ji doporučit opravdu jen velmi nenáročným čtenářům a jediný přínos vidím v tom, že si pak otevřou Wikipedii a začnou se o téma holocaustu zajímat (což je velmi, velmi potřeba). Jste-li zkušenější čtenář a máte-li rádi válečnou literaturu, sáhněte spíše po Vypravěčce.
Pokud se autor snažil zacílit na děti, postrádám tu nenásilné seznámení s problematikou holocaustu tak, aby si dítě z knihy odneslo i něco víc než jen snůšku nesmyslů.
Ptám se, co se děti z této knihy dozvědí? Něco o Židech? O koncentračních táborech, proč existovaly a co se tam dělo? Co znamenala válka a jak těžce se tehdy lidem žilo? Nedozví se vůbec nic. V tom jim totiž brání právě Brunova přehnaná naivita - pokud je Bruno extrémně natvrdlý kluk a nechápe, co se kolem něj děje, jak to má asi pochopit dítě, které knihu čte?
Je mi to moc líto, ale tohle se nepovedlo.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---