Parodie na holocaust

recenze

Chlapec v pruhovaném pyžamu (2008) / SanynkaZ
Parodie na holocaust
Už po několikáté se mi stalo, že mě zklamala kniha, která má velmi vysoké hodnocení. Skoro se stydím dát tak nízké hodnocení knize s tématem holocaustu, ale bohužel nemohu jinak. Tato kniha je dle mého názoru prostě špatná.
Věřím, že autor měl dobrý úmysl – přilákat čtenáře, kteří se o téma holocaustu jinak nezajímají, a za to mu patří velký dík (a ty dvě hvězdičky).
Vyprávět o holocaustu z pohledu dítěte je výborný nápad. Zásadní problém je, že autor vlastně sám nevěděl, kterou cílovou skupinu hodlá oslovit.
Některé pasáže (koncert u matky doma a narážky na to, jak se stydí za svého syna) dítě nemůže pochopit, z čehož usuzuji, že je to kniha spíše pro dospělé.
A teď hlavní kámen úrazu: příběh je defacto nereálný. S historickými fakty si autor hlavu nelámal, což dělá z knihy spíše parodii na holocaust. Boyne se v nějakém rozhovoru oháněl tím, je to fikce. To mu nikdo nebere, ale pokud je zasazená do historických událostí, je třeba je respektovat. Jak byste se tvářili na román, odehrávající se v Československu za hluboké totality, ve kterém si hlavní hrdina kliďánko zaletí na prodloužený víkend do Paříže nebo na nákupy do New Yorku? Hádám, že byste to autorovi okamžitě přestali věřit. A o tom to je.
Pojďme si představit protagonisty knihy:
Bruno, 9letý kluk a jeho 12letá sestra Gretel žijí v Německu, v období 2. světové války. Žijí ovšem v nějaké divné bublině, protože nevědí, že nějaká válka je, nevědí, kdo jsou to Židé, nevědí, kde pracuje jejich otec atd. Jejich naivita je dovedena ad absurdum a iritovala mě po celou knihu.
Zde bych chtěla upozornit na častý omyl: vyprávět příběh z pohledu dítěte neznamená vyprávět příběh z pohledu hlupáka.
Když se 12-letá dívka oknem dívá na koncentrační tábor a hádá, že je to venkov, kde se chovají prasata a krávy, tak chvíli přemýšlíte, jestli si z vás autor nedělá srandu. Dostat se dětem věrohodně do hlavy je zkrátka umění, které u nás ovládá třeba Petra Soukupová nebo Zuzana Dostálová. Není to však Boyneho případ. O to větší kontrast vytvářejí pasáže, v nichž Bruno nezvykle vyspěle hovoří se služebnou.
Jak jsem zmínila na začátku, autor si nelámal hlavu s historickými fakty, což je obrovské mínus.
Co se týče Židů, dnes každý dobře ví, co obnášela nacistická propaganda. K nenávisti k Židům byly očkovány už i děti, antisemitismus se vznášel vzduchem všude, v rodinách, ve škole, aj. Je tedy naprosto nemyslitelné, že by Bruno a Gretel nikdy neslyšeli slovo Žid.
Dále - myslím, že Bruno jako syn vysoce postaveného důstojníka SS, by rozhodně nechodil do běžné školy s dětmi „zelináře, kuchaře a prodavače“. O "Hitlerjugend" autor asi v živote neslyšel.
Tak a teď si pojďme nastínit, o čem příběh je:
Bruno se jednoho dne přestěhuje s rodinou do Osvětimi, kde má jeho otec funkci nejvyššího dozorce. Bruno na koncentrák vidí z okna svého pokojíčku, ale nemá ani tušení, o co jde, protože rodiče to před ním tají (tedy nechápu, proč mu přidělili zrovna tenhle pokoj). Kdyby rodiče řekli, že je to vězení pro ty "zlý" Židy a tatínek je tam má hlídat, aby neutekli, bylo by to uvěřitelnější. A jestli to mělo být tajemství, mělo to okno být alespoň v nějakém zakázaném pokoji, třeba zrovna v té pracovně, do níž Bruno nesměl.
Bruno se v Osvětimi pochopitelně nudí, tak každou chvíli zevluje kolem koncentráku (který nějakým záhadným způsobem není hlídaný, takže ho nevidí ani stráže z věže). Náhodou se spřátelí a celý jeden rok se schází s polským chlapcem Šmuelem na druhé straně plotu, nosí mu tam jídlo, prostě na pohodu. Šmuel není v koncentráku, ale na škole v přírodě, takže si může každý den na pár hodin odskočit a poklásobit s kámošem, a dokonce mu přinést pruhované pyžamo v jeho velikosti.
A zde jsme opět u faktů: nechme stranou, že v koncentračním táboře Osvětim by dítě rozhodně tak dlouho nepřežilo (snad každý viděl film Život je krásný). Vězni se k plotu nesměli přibližovat, kromě toho, plot byl pod elektrickým proudem, takže šance, že se mohl Bruno protáhnout na druhou stranu hraničí s výsměchem.
Závěrečná pasáž je příliš vykonstruovaná.
Přátelství mezi oběma chlapci je založené na dialozích, v nichž Bruno neustále skáče Šmuelovi do řeči stylem "to já jsem taky bydlel v domě", "to já jsem taky jel vlakem", "to já jsem taky spadl z kola", a postupně mi tím pěkně pil krev.
Šmuel díky tomu ani nedostane prostor, aby nám vyprávěl, co se "na druhé straně" děje, jak to tam funguje, jak tam s lidmi zacházejí apod. Tato šance se vysloveně nabízela, ale autor ji nechal ležet ladem.
Celé vyprávění je takové divně zkratkovité, osekané a mělké, takže jsem si nemohla vytvořit k žádnému z hrdinů silnější vztah, aby mě pak mohl mrzet jeho osud.
Mám pocit, že tato kniha byla napsána ve spěchu - co se vylilo na papír na první dobrou, to tam je. Vadila mi i nevyváženost jednotlivých pasáží (některé jsou zbytečně utahané, i když se v nich nic neděje, jiné naopak důležité jsou vyprávěné metodou raz dva hotovo).
A co si mám myslet o vysloveně trapné scéně, v níž Hitler s Evou Braunovou přijdou na večeři?
Pokud je kniha určena dospělým, mohu ji doporučit opravdu jen velmi nenáročným čtenářům a jediný přínos vidím v tom, že si pak otevřou Wikipedii a začnou se o téma holocaustu zajímat (což je velmi, velmi potřeba). Jste-li zkušenější čtenář a máte-li rádi válečnou literaturu, sáhněte spíše po Vypravěčce.
Pokud se autor snažil zacílit na děti, postrádám tu nenásilné seznámení s problematikou holocaustu tak, aby si dítě z knihy odneslo i něco víc než jen snůšku nesmyslů.
Ptám se, co se děti z této knihy dozvědí? Něco o Židech? O koncentračních táborech, proč existovaly a co se tam dělo? Co znamenala válka a jak těžce se tehdy lidem žilo? Nedozví se vůbec nic. V tom jim totiž brání právě Brunova přehnaná naivita - pokud je Bruno extrémně natvrdlý kluk a nechápe, co se kolem něj děje, jak to má asi pochopit dítě, které knihu čte?
Je mi to moc líto, ale tohle se nepovedlo.

Komentáře (2)

kniha Chlapec v pruhovaném pyžamu recenze

Hani77
26. srpna

Lepší recenzi na tuto knihu jsem nečetla, dávám 10*. Pro mě to bylo hodně velké zklamání. Existují knihy pro děti, přibližující válku (ne přímo koncentrační tábor-o tom se asi nedají psát dětské knihy), které jsou realisticky zpracované, ale přesto nejsou (s ohledem na dětské čtenáře) děsivé. Napadá mě Běž, chlapče běž, Ostrov v ptačí ulici, Chlapec na dřevěné bedně, Naděje umírá poslední, Podle náhodného výběru a další. A klidně bych dítěti dala přečíst i knihu Jako chlapce by mě zastřelili + Vzpomínky mě stále tíží, kde paní Skleničková vypráví milou formou o dětství i období války (a po ní). Ale tuto knihu bych svému dítěti rozhodně nedoporučila. Považuji ji opravdu za nehezkou parodii na holocaust.

adaaugusta
09.10.2020

Je to pravda. Šmuel by šel do plynu rovnou z rampy, a kdyby ne, muselo by to mít nějaký zvláštní důvod. (Třeba by měl dvojče, nebo kdyby byl z rodinného tábora.)