Dům Carrow se probouzí.

recenze

Přízraky domu Carrowů (2020) / TerezaMondeková
Dům Carrow se probouzí.
Carrow... nejstrašidelnější dům ve státě. Dům stojí na útesu pod kterým je moře, ale i přes to dům vypadá děsivě. Zevnitř i zvenku. Je proslulý svou hrůzostrašnou minulostí, stala se tam řada děsivých událostí, které má na svědomí bývalý majitel Edgar Porter.

Remy pracuje v domě Carrow jako průvodkyně už dva roky. Ráda lidi provádí po domě, vypráví o jeho kruté minulosti. Je spoustu svědků a důkazů, že se po domě pohybují duchové, ale ona sama žádného neviděla. Ale nepochybuje, že tam jsou a dívají se.

Po jedné prohlídce jí jeden z účastníků udělí nabídku. Chce v domě strávit dva týdny se skupinkou lidí a pozorovat paranormální jevy, které se v domě dějí. Remy souhlasí a sama ke skupince přidá s nadějí, že nějakého ducha spatří.

Nadšená osmičlenná skupinka se sejde v domě Carrow, ale hned jak se tam objeví, tak začne silná bouřka, která jim znemožní odjet. Pak se začnou dít podivné věci, ale to je teprve začátek. Jejich nadšení rychle odpadne, když jeden z účastníků za podivných okolností zemře.

Je možné, že by po nich šel bývalý majitel, zvrácený sériový vrah? I kdyby v domě stále byl, tak je to jenom duch. Duchové ublížit nemohou. Možná, že je s nimi někdo od začátku v domě a schovává se. Někdo, kdo si s nimi od začátku pohrává. Ať už to je pravda, nebo ne... jde jim o život a nikam není úniku.



Ukázka:
Remy otevřela dveře a ustoupila, aby skupinka mohla projít dovnitř. Pokoj číslo osm se na první pohled nijak zvlášť nelišil od ostatních pokojů. Vysoká klenutá okna skýtala výhled na oceán – i když nebylo vidět o moc víc než drobné odlesky měsíčního svitu na převalujících se vlnách – a pokoj byl vyplněn dekadentním, starobylým nábytkem. Remy do vytapetovaného pokoje vešla jako poslední a oprášila si dlaně o černé hedvábné šaty. „V roce 1913, osmnáct měsíců poté, co Edgar nahradil svého někdejšího zaměstnavatele, byl v tomto pokoji ubytován Albert Geiger, který zmizel. Jako poslední ho viděl komorník. Pomáhal opilému Geigerovi do postele. Edgar řekl policii, že viděl Geigera, jak brzy ráno opouští hotel na koni. Někteří ale poukazovali na to, že tato verze příběhu nedávala smysl. Zaprvé, Geiger do hotelu přijel v kočáru, ne na koni. Zadruhé, ve skříni zůstalo jeho oblečení. Zatřetí, Geiger by známý tím, že vyspával do oběda, obzvlášť poté, co večer předtím pil. A hlavně, nikdo ze zaměstnanců – ani ti, kteří pracovali na zahradě už od čtvrté ranní – nemohl Edgarovu verzi potvrdit.“
„Ale Edgar – nebo John, jak byl známý policistům – byl uznávaný gentleman, a tak se věřilo spíše jemu než ostatním. Geigerovo zmizení bylo roky záhadou. Ale devět dní poté, co se po něm slehla zem, si hosté ubytovaní v pokoji číslo osm stěžovali na zápach. Byli okamžitě přestěhováni do jiného pokoje, ale pokojská si později o té noci do svého deníku zapsala něco velmi zvláštního.“
Remy sáhla do skryté kapsy svých šatů a vyndala černý kožený zápisník, ve kterém měla poznámky k prohlídce. Nalistovala k první záložce a začala číst: „Nemohla jsem spát. Šla jsem se napít do kuchyně. Po cestě jsem uviděla pana Carrowa, jak z pokoje číslo osm táhne pytel. Vypadal překvapeně, že mě vidí. Obsah pytle příšerně páchl, s takovým smradem jsem se jaktěživa nesetkala. Když jsem se zeptala, co v pytli je, pan Carrow odpověděl, že v pokoji pošlo zvíře. Zapomněl si snad někdo z hostů svého mazlíčka? Pytel byl velký, ale pan Carrow nedovolil, abych mu pomohla, a poslal mě zpět do postele. Je to velmi zvláštní.“ Remy zaklapla zápisník. „Služebná Josefína druhého dne ráno, krátce poté, co jí začala služba, zmizela.“
„Byl v tom pytli ten muž?“ zeptala se světlovlasá žena. „Geiger?“
„Nikdy se nedošlo k jasnému závěru, ale tato možnost se ze všech verzí jeví jako nejpravděpodobnější.“ Remy vložila zápisník zpět do kapsy a protáhla se mezi hosty ke skříni. Její těžké vyřezávané dveře při otevírání zaskřípěly a Remy ucítila známý zatuchlý zápach. „Pokud přemýšlíte, jak mohlo být tělo v pokoji ukryto tak dlouho – každá skříň v domě měla falešná záda, zřejmě kvůli vytvoření skladovacích prostor. Policie později našla v tom malém výklenku stopy tělesných tekutin.“
Stiskla skrytou kliku na zadní stěně skříně a dřevěný panel vypadl. Návštěvníci se shlukli za ní. Někteří si drželi nos pro případ, že by toxický zápach ani po letech nevyvanul. Kumbál za skříní byl malý, zhruba třicet centimetrů hluboký a něco přes metr vysoký. Dospělý muž by se do něj sotva vešel. V ponurém světle nebylo vidět o moc víc, než že dřevo je místy vybledlé.
Obklopena svými společníky mohla Remy ztišit hlas a varovat je šeptem. „Někteří hosté tvrdili, že z této skříně slyší klepání. Ozývalo se i před tím, než byla vražda odhalena. Příběhy všech hostů se shodovaly. Host ležel v posteli a chvilku před usnutím uslyšel jemné ťuk, ťuk, ťuk… Jedna žena říkala, že to znělo, jako by někdo prosil, aby ho pustila ven.“
Hosté reagovali buďto tím, že se nahnuli výklenku blíže, nebo se naopak odtáhli. Několik žen se nervózně zasmálo a muž s brýlemi se opět začal pohupovat na patách.
„Ale chytili ho, ne?“ To promluvila žena středního věku, ta, která z dvojice působila tišším dojmem. Její rozechvělý hlas naznačoval, že účast na prohlídce byla spíše nápadem její přítelkyně. „Když policie našla krev…“
„Na tu nepřišli dříve než téměř osm let po Geigerově smrti.“ Remy opatrně nasadila falešná záda skříně zpět na místo a výklenek zakryla. „Edgar coby majitel Hotelu Carrow zavraždil během svého působení nejméně dvacet devět hostů a zaměstnanců. Možná byl zodpovědný i za některé z dalších šedesáti tří zmizelých.“
V reakci na tato slova několik lidí zalapalo po dechu a několik hvízdlo. To nebylo nic výjimečného. Sídlo Carrow bylo sice výskytem paranormálních jevů proslulé, většina lidí ale neznala celou jeho krvavou historii. Jen vysoký tmavovlasý muž, jenž se zdržoval v zadní části skupiny, nepůsobil překvapeně.



Páni! Jsem ohromená! Dost mě zaujal nápad na příběh. Já sama si ráda čtu o strašidelných domech, hradech a rozhodně chci v životě nějaký navštívit, takže jsem si knihu musela přečíst.

Za mě je tohle jedna z nejlepších knih od téhle autorky. Možná nejlepší. Autorka prostě píše tak neuvěřitelně poutavě. Začetla jsem se a než jsem se nadála, tak byl konec knihy. Autorka popsala prostředí strašidelného domu, přízraků, záhadných vražd, duchů... tak uvěřitelně, až mě to ohromilo. I ta strašidelná atmosféra celého domu je v příběhu vykreslena dokonale. Během knihy jsem měla i dojem, že se autorka sama o paranormální jevy, duchy a přízraky sama zajímá. Díky všem informacím příběh působil příběh ještě věrohodněji.

V knize nechybělo ani překvapení, napětí, nebezpečí... autorka mě během knihy i šokovala. Takové příjemné zpestření knihy bylo jiskření mezi Remy a Markem. I epilog se mi líbil. Já nemůžu vůbec nic vytknout! Upřímně... kdyby mi někdo udělil takovou nabídku, tak hned kývnu, takže jsem postavám v knize dost záviděla!

Komentáře (0)

kniha Přízraky domu Carrowů recenze