Čtvrtá opice | Neústupný detektiv, zvrácený psychopat a velká symbolika

recenze

Čtvrtá opice (2018) / Sorrow
Čtvrtá opice | Neústupný detektiv, zvrácený psychopat a velká symbolika
Detektiva Portera trápí případ Opičího vraha už pět let. Za tu dobu zavraždil sedm dívek a poslal vyšetřovateli 21 „dárků“ – částí těl svých obětí. Modus operandi je pořád stejný. Zmizení mladého děvčete, zaslání ucha, oka a jazyka – tří symbolů odkazujících ke třem moudrým opicím. Nyní se konečně zdá, že by mohlo dojít k velkému pokroku ve vyšetřování, neboť se Porterovi podařilo získat vrahův deník, ve kterém postupně zjišťuje krutou pravdu a nahlíží do zákulisí psychopatovy mysli. Bude to ale stačit na to, aby včas zachránil osmou oběť?

Čtvrtá opice je klasická čistokrevná detektivka, kde vyšetřování případu tvoří značnou část děje. Přetínají ho nicméně deníkové záznamy psychopatického vraha, ve kterých se vracíme do jeho dětství a pomalu (společně s detektivem Porterem) nahlížíme do pokroucené mysli člověka, jehož mládí mu bezesporu udalo směr budoucího života. Kromě těchto dvou dějových linií máme možnost tu a tam sledovat také momentální (osmou) oběť, která, uzavřená ve sklepení, bojuje o holý život. Pro mě jako pro čtenáře byly určitě nejzajímavější právě deníkové partie, které doslova budily hrůzu, znechucení, ale snad i (do jisté míry) pochopení. Náš pachatel byl totiž jako malý vychováván ke stoprocentní disciplíně a velkou část jeho myšlení ovlivnil otec, pro kterého byl symbol tří opic – „neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo“, takřka posvátný.

Postavy příběhu bohužel nikterak nevyčnívají. Porter je fajn chlapík, který (jak už to tak bývá) má za sebou pohnutou minulost a vláčí si ji s sebou jako kouli u nohy. Sekundují mu neutrální Nash a celkem sympatická Clair, s níž Porter tu a tam úsměvně zalaškuje. Rozhodně se ale nejedná o ikonické hrdiny, kteří by se v tom kvantu vycházejících knih neztratili. Naopak velmi charismaticky působí trojlístek postav z deníkových záznamů – Matka, Otec (ano, s velkými písmeny) a náš mladý psychopat. Jejich psychologická stránka mě nesmírně bavila a těšila jsem se na každých pár řádků, ve kterých se objevují. Obzvláště úderná je podle mého Matka, to je doslova prototyp skvělé filmové postavy.

Čtvrté opici nemám po stylistické stránce moc co vytknout. Rozdělení dějových linek vždy napomůže tempu příběhu, na druhou stranu se ale musím přiznat, že jsem ji četla skoro tři týdny, což je na detektivku k uzoufání pomalé. Rozhodně je velkou měrou na vině mé rozpoložení, protože mě v minulém měsíci postihla čtecí krize, pravdou ale je, že když jsem Opici vyměnila za něco jiného, chuť ke čtení se rychle vrátila. Drobné škrty by v tomto případě určitě nebyly na škodu, protože zejména vyšetřovací linii by to vdechlo vítr do plachet.

Celkově se jedná o kvalitně vystavěnou poctivou detektivkou, která fanouška žánru neurazí. Hodně zajímavá je psychologická linka z deníku vraha, na druhou stranu od vyšetřování samotného nečekejte nic extra inovativního. Postavy působí trochu šedivě a rozhodně najdete k rámci žánru zajímavější detektivy. Líbila se mi ale symbolika celé knihy, protože jsem se vlastně konečně dozvěděla původ onoho slavného vyobrazení a body k dobru si zaslouží i povedený závěr, kterým si autor perfektně připravil půdu pro pokračování.

Komentáře (0)

kniha Čtvrtá opice recenze