Člověk člověku vlkem

recenze

Vlčí proces (2018) / Tresť
Člověk člověku vlkem
Nechala jsem se nalákat na knihu Vlčí proces. Příběh prvního odsouzeného masového vraha historie. Takového toho masového vraha, který si zvlčile vraždil po lesích. Nikoliv masového vraha s hlavou pomazanou, který vládl národům. Těch bylo o dost víc a dřív. Bohužel i později. Nechala jsem se nalákat. Bylo to nervy drásající. Někdy. Ale někdy také ne.

Prim v knize hrál boj mezi světskou a církevní mocí. Zvláštní informace – pokud byl viník odsouzen světskou mocí, byl odsouzen jen viník. Pokud jej odsoudila církev, propadl veškerý jeho majetek církvi a na vině se svezla i jeho rodina. V knize Vlčí proces bylo odsouzeno celé lidstvo za to, jaké ve své podstatě je.

Samotný příběh a ústřední linka je zajímavá, nosná, dokáže utáhnout knihu i pozornost čtenáře. Ale… autor se nechával příliš unášet do vzpomínek postav. Jeho schopnost zaujmout byla často rozporovaná jeho schopností nudit. Hlavní příběhová linka byla příliš často narušovaná zbytečnými výlety do vzpomínek hlavních postav. A to do vzpomínek, které nutně nesouvisely s dějem. Koho, do kelu, zajímá, s kým se studentík otlapkával v pubertě, když jeho otlapkávání nikterak nesouvisí s tím, jak se otlapkává s historií v samotném příběhu? Ne že by to člověka nezajímalo… u příbuzného, například, ale u fiktivní postavy? Proč? Děj to nikam neposouvalo. Jistě, dávalo to postavám elastičnost, život, minulost. Ale… trochu to protahovalo samotnou knihu.

Styl vyprávění byl z mého pohledu krásný. Historicky věrný. Jazyk, který autor, a s ním i překladatel, použil, kouzelně plynul. Pro někoho těžkopádně, možná, pro mě kouzelně. Zdání historického jazyka, předstírání historického jazyka, bylo příjemné na chuť. Něco jako když vykopete na zahradě stoletou whisky. Prostě fajn chuť na jazyku. Sakra, proč jsem ještě nikdy nevykopala na zahradě stoletou whisky?

Historické reálie byly vypracované do dokonalosti. Žádné přehmaty v době, žádná zakoktání. Dá se poznat, že autorem je učitel dějepisu, který tím co bylo, žije. Něco podobného jako v již legendární počítačové hře Kingdom come, která vyšla na počátku tohoto roku a strhla prodejní rekordy. Historie v knize prostě ožila. V tomto případě ovšem ráda zmíním našeho Pavla Hrdličku nebo Vlastimila Vondrušku, kteří v historické literatuře, alespoň u mě, vedou o několik mílí před Neilem Mackeym.

Suma sumárum jsme se dopracovali k lepšímu středu… k lepšímu, kdyby to Mackey tak trochu nepodělal závěrem, který byl… úsměvný. Smutně úsměvný. Člověka při dočtení tak nějak napadne – proč to číst. Není to ztráta času? Snad nebyla. Snad ne.

Komentáře (0)

kniha Vlčí proces recenze