Profňukat se až k poslední tečce

recenze

Zlomení andělé (2018) / Tresť
Profňukat se až k poslední tečce
Já nevím, ale mně přijde, a vím že jdu střílet ostrými do vlastní nohy, že ženské neumí moc psát. Když se urodí, je to krása pohledět. Ale ono se zase tak často neurodí. A takovým příkladem nechť je Gemma Liviero a její kniha Zlomení andělé. Žena, která se chopila spisovatelského řemesla nejspíš jenom proto, že jí šel psát docela obstojně blog. No, hurá, ono když někomu jde blog, neznamená to, že by mohl jít i do vysoké literatury. Nebo vůbec do nějaké literatury.

Elis, Matilda a Willem, tři plačící, kteří si projdou hrůzami druhé světové války. No, víte, ono se o té druhé světové válce musí psát vcelku dobře. Případné bezhlavé násilí si člověk ani nemusí cucat z prstu a připadat si jako vůl. Ono se to násilí dělo. A pokud se nedělo zrovna Elis nebo Matildě, dělo se mnoha dalším, kteří měli obdobný osud. Ano, proč ne. Druhá světová válka, to je téma, které se nejspíš nikdy neomrzí. S velkou dávkou zabitích vznikl gejzír literárních podnětů, které nevyužije jenom ten vůl.

Jenže Gemma Liviero na to šla takovým holčičím ufňukaným způsobem. Takovým citově vydírajícím… samotný styl psaní vyjadřuje už název knihy – Zlomení andělé. Slyšíte praskat zatvrdlý kapesníček? Slyšíte ten šelest vynucených slzí na tváři? Slyšíte tu prázdnotu určenou jen k slzení a… k čemu ještě? Jak bych to jen popsala. Ona ta Gemma Liviero píše jako když kadí duhové jednorožce. Takový ten holčičkovský svět plný růžové barvy, poníků, nařasených šatiček a tužeb po princi na bílém koni. A já vám nevím, jestli tohle patří jinam, než do červené knihovničky. Nepatří. Jinde to dělá neplechu.

A genialita toho, že blogískový styl psaní napasovala autorka do knihy o druhé světové válce? Nevím jestli to nazvat genialitou. Spíš bramboračkou bez, dámy prominou, koulí. Netvrdím, že při pročítání příběhů tří výše zmíněných hrdinů čtenář nepolkne knedlíka. Liviero umí dojmout. Ale nějak se v tom celém vytrácel z pozornosti život. Neustále z díla vyskakovala touha po tom, aby z toho nevzešla právě ta červená knihovna. Muž spisovatel by dal do díla víc skutečnosti, uvěřitelnosti. A ve výsledku i víc lásky.

Nestačí vzít Varšavské ghetto, převýchovu ukradených dětí na pravověrné Němce nebo ošklivení brutality v koncentračním táboru jedním za synů dozorce. Už samotný výběr lokací by měl stačit k tomu, aby se z námětu vyloupl příběh, který nebude páchnout břídilstvím. A ono ne, Gemma Liviero to prostě nezvládla. Stejně do knihy vlepila svou ublíženou ženskost, která se nejradši dojímá u Hříšňáku.

Nakladatelství Euromedia díky za recenzní výtisk. Předpokládám, že po tomto mém výtrysku nespokojenosti už na mě žádný další nečeká.

Komentáře (3)

kniha Zlomení andělé recenze

DominaCZ
21.08.2019

Tresti, je to krásně mandlově hořká recenze, jakou jsem už dlouho nečetla.
Kadění jednorožců to rozsekalo a završil to fakt, že jsem číst teprve začala, ale už mi to moc nesedí.
Já celkově na romantiku nejsem, a pokud válečná bolest, tak pak jedině ve V šedých tónech.
Takže já souhlasím !

monushka
18.05.2018

Dekuji za Vas clanek! Patrim k tem, co se nechali strhnout spokojenym davem a knihu jsem si zakoupila po vsech slovach chvaly, ktera jsem kolem sebe slysela. A ted nejak nevim, zda-li ji vubec chci cist.

broskev28
11.05.2018

Přiznám se, že ufňukanost ani ublíženou ženskost jsem v téhle knize nenašla. Možná neumím číst mezi řádky - moje chyba. Mně spíš dlouho vadil ten hodný a citlivý důstojník SS. Ale sama jsem se v minulém režimu - pravda, asi se nedá srovnávat s válečným Německem - přesvědčila, že i v prohnilém systému lze najít slušné jedince, tak jsem se s tím nakonec smířila.
A pokud jde o úspěšnější podání autora-muže, i zde mám jisté pochybnosti. Při čtení Zlomených andělů jsem srovnávala třeba se Zlodějkou knih, kterou jsem také nedávno četla. Patřím mezi ty, které nijak výrazně neoslovila, spíše naopak, takže mužský prvek pro mne určitě nezafungoval.
Já osobně jsem spíš zvědavá na další knihy Gemmy Liviero. Válka je paradoxně velmi vděčné téma; běžný civilní život je určitě pro spisovatele mnohem náročnější a pro čtenáře mnohem nudnější. Marcus Zusak přinejmenším v Poslovi dokázal, že nepotřebuje válečné téma, aby napsal dobrou knihu. A co G.L.?