Barák na odstřel? Ani ne...

recenze

Barák (2019) / JoeSurikata
Barák na odstřel? Ani ne...
Kniha Alžběty Bublanové Barák je psaná ženou, vyprávěná ženou a jednoznačně zacílená na ženy -čtenářky. Z toho plyne, že já se hned ze své podstaty naprosto vymykám cílovému segmentu. Toť naprosto ideální konstelace pro napsání vskutku objektivní recenze, neboť nehrozí jakékoli subjektivní „ujíždění“.
Již po prvních stránkách jsem pochopil, že Barák rozhodně neosloví (a ani nechce oslovit) nějakým strhujícím příběhem. Zpočátku jsem dokonce trnul obavou, aby celých těch sto padesát stran nebylo pouhou hlubinnou analýzou atmosféry onoho „baráku“ (bytového domu) a detailní psychologickou sondáží do niterných životů jeho obyvatel. První pětinou jsem se prokousával jenom díky sveřepé sebekázni. Pak se ale přece jenom začala klubat nosná zápletka, kolem níž se šikovně omotávají úvahy hlavní hrdinky o sobě samé a dalších protagonistech děje.
Když je řeč o hlavní hrdince, představme si ji. Dáma „v letech“, vdova, matka téměř čtyřicetileté neprovdané dcery. Mezi řádky postupně přečteme nevyřčené poselství o jejím životním pocitu: všechno pěkné, ženské a zajímavé je dávno pryč, zůstává jenom šeď nadcházejícího stáří a frustrace ze zpackaného osudu jediného dítěte.
Ano, dceruška má za sebou nejen zborcené sny o kreativním zaměstnání (toužila být módní návrhářkou), ale také tristní vztah s jedním z těch mnoha mužů, jejichž samčímu charismatu ženy ochotně podléhají, aby poté zjistily, jací jsou to ničitelé. Následek? Deset let sebedevastujícího alkoholismu, z něhož se dívka sice vyhrabe, ale její životní perspektivy rozhodně nejsou laděny do růžových odstínů. Obě ženy, matka i dcera, tak procházejí příslovečným slzavým údolím umocněným trudnou disharmonií jejich vzájemného vztahu.
Pod vlivem všech negativních podnětů se matka rozhodne „něco udělat“, nějak narušit deprimující řetězec skličujících dní naplněných smutnou osamělostí. Vypraví se na výlet nazdařbůh. Nechá se obarvit na blond, oblékne si pěkné šaty a vyrazí do kavárny na snídani. Zkusí se spřátelit se sousedkou v podobném věku, uvízlou v podobných okovech osamělosti. Zajde si do divadla atd. Prostě a jednoduše se rozhodne přestat s rezignací na svou ženskost. Rozhodne se přestat být babiznou a znovu být ženou.
No a tady se už dotýkám (zvolna klíčící) zápletky, jejíž figury jsou úzce spjaty s domem – víc prozrazovat nebudu, abych nepřipravil potenciální čtenáře o požitek.
Psychologická prokresba postav je provedena nesmírně pečlivě. Autorka se nebojí pohrát si s detaily, s důkladným (až puntičkářským) ponorem do nálad, pocitů, názorů a myšlenkových konstrukcí hlavní hrdinky. Tento způsob psaní musí být blízký citlivým, hloubavým čtenářkám, jež mají potřebu vžít se do děje, do psychologie postav, s nimiž se poté snadněji identifikují. Pisatelka přitom rafinovaně cílí jak na věkovou skupinu mladých seniorek (60+), tak na ženy před prahem středního věku (kolem 40). No, ale koneckonců i na ženy ještě mladší, jelikož středobodem příběhu je dcera (a pojem „dcera“ vždy evokuje atmosféru mladosti), navíc neprovdaná, zoufale toužící ještě „chytnout“ mateřství.
Významným aspektem, který není nutno nijak složitě dešifrovat, je důraz na jedinečnost člověka, na jeho individualitu. Homo sapiens je stádní tvor, který odedávna žil a lovil v tlupách, tak jako ostatní živočichové. V genetické bázi zaostalejších jedinců je tato reminiscence pořád zakódována, pročež se průměrní tuctoví „členové komunity“ cítí nejlépe v co nejpočetnějším davu, co nejtěsněji namačkáni jeden na druhého. Inteligentní bytost však vyhledává hojivý klid soukromí, nabízející možnost usebrání, možnost být sám (se) sebou, zaměřit se na nejdůležitějšího tvora v celém vesmíru: na sebe. Ano, je to tak, a je to zcela správně. Pokud bychom dokázali optimálně uchopit a aplikovat toto pravidlo, odstranila by se většina problémů v mezilidských vztazích. Bohužel, mediální masáž globalizovaného světa nás víc a víc tlačí k žalostné uniformitě, která se tak výtečně hodí do krámu politikům i byznysmenům.
Ale pojďme zpátky do Baráku Alžběty Bublanové.
Hledání blízkosti, porozumění, naplnění života, pocitu, že naše existence má nějaký smysl, hloubku a hodnotu – to je poselství, jež jsem z knihy vyčetl já jako muž.
Nebylo pro mě žádným překvapením, že je Barák zručně načrtnutý „vypsanou“ rukou – však ho taky načrtla zkušená autorka, absolventka Literární akademie Josefa Škvoreckého. Spolehlivé respektování všech pravidel dobré stylistiky je tedy samozřejmostí. To, čím se musejí samoukové jako já obtížně prokousávat, je pro Alžbětu Bublanovou jasná rutina. Takže bych možná ani nemusel zmiňovat, že jsem při čtení narazil na naprosté minimum drobných slohových neobratností a překlepů (což je ovšem především záležitostí redakce). Jako spisovatel mám v tomto směru shovívavé pochopení; vybrušování manuskriptu je vůbec nejnáročnější etapou zrodu knihy.
Celkový dojem? Zajímavá publikace dobře zacílená na příznivce psychologické četby pro ženy. Velice dobrá práce, vysoce nadprůměrná, mohu-li to při vší skromnosti posoudit.

Komentáře (0)

kniha Barák recenze