Středověk neskončil, středověk trvá... :)

recenze

Pomsta (2021) 5 z 5

/ JoeSurikata

Polovina patnáctého století. Konec středověku, přerod starého gotického světa v nový renesanční. Jak vzrušující epocha evropských dějin! Prakticky po celém kontinentě probíhají urputné mocenské zápasy: Války růží, neustálé boje v Itálii, zoufalá obrana před tureckým nebezpečím, které se po dobytí Konstantinopole stává děsivou hrozbou…
A v neposlední řadě dozvuky náboženských válek v Čechách…
Právě do této turbulentní doby zasadila M. A. Svobodová děj pozoruhodného románu POMSTA. Příběh začíná nedlouho poté, co na pražský královský trůn usedl nevyzpytatelný vůdce utrakvistů Jiří z Kunštátu známý spíše pod jménem Jiří z Poděbrad. Staré rány však nejsou zahojeny, na obou znesvářených stranách zůstaly nepotrestané křivdy…
Ale také úplně „normální“ zločiny, které je záhodno pomstít…
Všechno začíná příjezdem hlavní hrdinky Anny na hrad nepříliš významného šlechtice Hynka, za nějž má být dívka provdána – na základě staré dohody uzavřené ještě jejím otcem. O mnoho let starší manžel se však ukáže být prachbídným partnerem: pije jako duha, k mladé choti se chová hrubě až neurvale, zatímco svou chlípnou přízeň věnuje vypočítavé služce Dorotě. Není divu, že Anna je den ode dne nešťastnější. Její trudný osud však zničehonic nabere prudký a hlavně nečekaný obrat…
STOP! Smyslem této recenze není předložit potenciálním čtenářům synopsi knihy (a připravit je tak o požitek z četby), nýbrž zhodnotit práci autorky. A ta na mě udělala silný dojem. Na to, že se jedná prakticky o debutantku, poradila si s vypravěčským konceptem s vyzrálostí rutinéra. Dobové kulisy (prozrazující pečlivé studium historického pozadí) líčí v přiměřených dávkách, aby to tak akorát nezačalo nudit (a člověk neměl tendenci tyto popisné pasáže přeskakovat). A s neomylnou jistotu vede hlavní linku svižným tempem, čímž umocňuje strhující dramatičnost příběhu.
Stará tajemství, jejichž fatálním přesahem do „současnosti“ je vlastně generována celá romanticko-dobrodružná zápletka, vyplouvají na povrch pěkně postupně, aby každá nová kapka ještě silněji navnadila naši zvědavost. Co se týče protagonistů: nechybí stateční a mravně silní hrdinové stejně jako podlí padouši. Přitom žádná z figur není vysloveně černobílá, každá je vybavena v různém poměru namíchaným mixem světla a stínu.
Co se týče stylistiky, autorku zdobí svěží, čtivý rukopis postavený na chytlavé přímočarosti, díky níž je čtenář zcela přirozeně a bez bariér vtažen do centra dění. Nevidíme tu žádné upocené pokusy o staročeštinu. A proč taky? Každý text má být v první řadě sdělný. Jazyku patnáctého století by asi málokdo rozuměl…
Co mě potěšilo nejvíc, je gradace až do závěrečné pointy, kterou bychom možná čekali v duchu tuctového předvídatelného happyendu á la Hollywood… Ale kdepak! Paní spisovatelka vymyslela své „grande finále“ po svém – a musím říci, že si při tom počínala se suverénní bravurou.
Sečteno, podtrženo: M. A. Svobodová se představila velice solidním románem. Je na dobré cestě a už teď se těším, co si pro nás nachystá příště – že by zase nějaké atraktivní historické téma?