Pojďme do lesa od lesa

recenze

Procházka po lese: všude samé stromy, nekonečná spousta stromů, jeden strom vedle druhého, jeden strom jako druhý. Strom, strom, strom... strom. Strom. Tuhle smrk, támhle sosna, onde javor, bříza, buk či habr. Ale pořád jsou to jenom stromy. Nic víc než různě tlusté kulatiny, nepozorovaně prodlužující svůj kmen. Nevěda, co činí...
Skutečně?
Originální publikace Petera Wohllebena nám představuje les zcela jinak: coby tajemné, fascinující divadlo neuvěřitelných biologických procesů, jež se teprve učíme poznávat a definovat jejich logiku.
Kniha je rozčleněna na jednotlivé kapitoly - oblasti chování stromů. Tak například hned ta první mě nesmírně zaujala: přátelství. Stromy si navzájem pomáhají, vyživují jeden druhého prostřednictvím kořenového systému, přičemž někdy dochází k přímému srůstu. Autor shledává společenství stromů podobným komunitním systémem, jako je např. mraveniště. „Stromy budují ekosystém, který zmírňuje extrémní vedro i mráz, ukládá spoustu vody a znatelně zvlhčuje vzduch. V takovém prostředí jsou stromy chráněny a mohou žít velmi, velmi dlouho. Ale aby k tomu došlo, je třeba za každou cenu udržet společenství. Pokud by se každý exemplář staral jenom sám o sebe, dosáhlo by jich pokročilého věku jen nemnoho. Neustálá úmrtí by vytvořila velké díry ve střeše tvořené korunami stromů, takže by do porostu snadno pronikaly vichry a vyvracely další kmeny. Letní žár by se dostával až k lesní půdě a vysušoval ji. Pak by trpěli všichni.”
Nebo třeba řeč stromů: stromy hovoří, vyjadřují se - nikoli slovy, nýbrž vůní, kterou vylučují, aby varovaly své „sousedy“ před nebezpečím. Laboratorně však byla pozorována i výměna informací zvukovými vlnami v kořenovém systému.
Pozoruhodná je též výchova „dřevěné mládeže“: ponecháme-li stromům „volnost v rozhodování“, rostou mladí jedinci velice, velice pomalu. Toto je umožněno organickým zahuštěním lesního společenství, jež propouští k listům „juniorů“ naprosté minimum světla. Má to velice logické důvody, jež Peter Wohlleben výstižně popisuje: „My lidé snadno ztrácíme pojem o tom, co je skutečné stáří, protože moderní lesní hospodářství usiluje o horní věkovou hranici pouhých 80–120 let, kdy se vysázené stromy kácejí a ekonomicky zhodnocují. V přirozených podmínkách však mají stromy tohoto věku teprve tloušťku tužky a výšku dospělého člověka. Buňky jejich dřeva jsou uvnitř v důsledku pomalého růstu velice malé a obsahují málo vzduchu. To jim dodává pružnost a odolnost proti polámání za větru a bouře. Ještě důležitější je zvýšená obranyschopnost proti houbám, které se na tuhém kmínku mohou stěží uchytit. Poranění nejsou pro tyto stromy nijak dramatická, protože svoje rány mohou v klidu zacelit, tedy potáhnout kůrou, aniž by se hned objevila hniloba. Dobrá výchova je zárukou dlouhého života.“
Stromy sice disponují silným sociálním cítěním, na druhou stranu však vytvářejí konkurenční prostředí v boji o světlo a vodu. V této soutěži nacházejí překvapivého spojence v houbách, byť se jedná o spojenectví značně ošemetné. Houby totiž dokážou být stejně dobře užitečným partnerem jako surovým ničitelem stromů. Jak to probíhá v tom lepším případě? „S pomocí podhoubí vhodného pro daný strom – například ryzec dubový a dub – může tento šťastlivec zmnohonásobit plochu a efektivitu svých kořenů, a tak nasát mnohem více vody a živin. V rostlinách, které kooperují s houbami, je možno nalézt dvojnásobné množství pro život nezbytného dusíku a fosforu než v exemplářích, které jsou odkázány výhradně na vlastní kořeny.“
A tak dále, a tak dále, kniha doslova překypuje množstvím zajímavých informací, jež nám představují stromy jako mnohem sofistikovanější biologické mechanismy, než jsme si možná mysleli. Určitě nezklame žádného citlivého čtenáře, který rád chodí do přírody s očima otevřenýma pro úchvatnou nádheru kolem sebe.
Publikace je po všech stránkách perfektně provedena: výborný překlad Magdaleny Havlové, nádherné grafické provedení, precizní redakce... prostě lahůdka (což je ostatně pro Nakladatelství KAZDA typické).

Komentáře (0)