A kdo je vlastně padouchem?

recenze

Wildcard: Divoká karta (2019) / MilenneWaver
A kdo je vlastně padouchem?
Všechno se komplikuje. Ve Warcrossu se Emika dostala přímo do středu nebezpečí a tajemství, která obestírala NeuroLink. Ale teď přichází čas Divoké karty. A Emika se musí rozhodnout komu věřit. A především - na čí straně vlastně stojí.

Zatímco Warcross se zaměřoval především na autorčinu (zjevně) nekonečnou fantazii, virtuální svět a romantiku, ve Wildcard na nic podobného místo není. Naopak, najdete zde akci, mnoho odhalení a napětí, které Marie Lu buduje od samotného začátku. Ale i když by se mohlo zdát, že díky tomu bude kniha mnohem lepší než předchozí díl, nenechte se zmýlit. Mimo typických klišé scén nebo předvídatelnosti má totiž tahle kniha ještě jeden problém. A ten můžete vyčíst z názvu této recenze.

Nebylo třeba, aby se stalo mnoho, a z Emiky je stejně naprosto jiná postava, než jaká byla na začátku Warcrossu. Vše, co jí během událostí v knize potkalo, ji zocelilo, přimělo jí věřit hlavně sobě samé. A fénixovým jezdcům, kteří se stali její druhou rodinou a pomáhají ji kdykoliv mohou. Ale ani oni nemohou být všude a nepřátelé číhají na každém rohu. Proto Emice nezbyde nic jiného, než přijmout spojenectví, které by jí mohlo zachránit stejně snadno jako ji i zabít.

Ve vedlejších postavách žádná velká změna není, pouze se zde objeví dvě nové. A mohu vám říct, že minimálně v případě Jax, se je na co těšit.

Jak jsem říkala na začátku, děj Wildcard se notně liší od děje prvního dílu. Objeví se zde pouze pár scének z hry samotné, jinak se děj točí kolem Emičiny snahy NeuroLink zastavit a odhalení minulosti, která je v případě jedné postavy, obzvlášť záhadná a mlhavá. Což není vůbec špatná kombinace, naopak, byl by to základ dobrého děje, který by čtenáře ke knize připoutal. Kdyby neměl jeden velký a dost podstatný problém.

Kdo je padouchem - to je otázka, kterou si sama hlavní hrdinka Emika pokládá neustále, pořád a pořád dokola, jako kdyby byla samotnou nejistotou autorky, která si to celé konečně rozmyslela až na konci knihy. A i když to měl být pravděpodobně pokus o to, aby konečné odhalení záporné postavy bylo velkolepé, rozhodně to tak nakonec nevypadá. Ve skutečnosti je celá tahle myšlenka zbytečně zamotaná a složitá, po určité době možná až frustrující, protože nálepku "padouch" nosí během obou dílů série hned několik důležitějších postav, a některé dokonce i vícekrát, jenom aby se nakonec ukázalo, že se jednalo o "mýlku" v hrdinčině úsudku.

Kdyby byla tahle myšlenka lépe zpracována, pravděpodobně by to nakonec ani tak knize neškodilo, možná by to ději dokonce i prospělo, ale to se v tomhle případě bohužel nestalo.

Ale celá kniha není jenom špatná a průměrná. Na druhou stranu, má totiž takhle kniha jedno velké významné plus. A to je její čtivost. Marie Lu využila snad každého esa, které měla v rukávu, protože tahle kniha se čte prakticky sama, nenachází se tu žádné scény, které by čtenáře nudily nebo nezajímaly. Podařilo se jí i mnohem lépe do děje zapracovat romantickou zápletku, takže konečně nepůsobí tak nerealisticky a stereotypně.
Osobně si myslím, že si na Wildcard dala mnohem více záležet, co se zpracování týče. Ale bohužel, tím zase poklesl její dějový základ.

Warcross a Wildcard bych určitě doporučila všem, kteří mají rádi téma virtuální reality. Pokud nebudete mít od série zbytečně velká očekávání, jsem si jistá, že tenhle příběh budete milovat. Ostatním mohu tuto sérii doporučit jako takovou oddechovou jednohubku - co nezklame, ale ani neohromí.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Databázi knih a Albatros Media.

Komentáře (0)

kniha Wildcard: Divoká karta recenze