Hvězdné hodiny lidstva přehled

23.08.2022

Devět (v mém vydání z r. 1991 - autor jich ale napsal dvanáct) esejí, jedno drama (Tolstoj) a jedna báseň (Dostojevskij). Témata rozpínající se od starověku (Cicero) po konec první světové války (Lenin + Versaillský mír). A Zweigův typický styl: barvitý, psychologizující, vycházející vstříc masovému čtenáři. Napínavý, když píše o dobrodruzích (Vasco da Balboa), a poetický, když píše o umělcích (Geothe, Händel). Laický, ale ne nepoučený, mučivě patetický, soucitný, občas na hranici kýče. Někdy banálně mudrující. :)

Mimochodem řečeno, zatímco v českém prostředí je Zweig vyzdvihovaný jako špička německojazyčného písemnictví, v tom německém nepanuje shoda, jestli ho lze pokládat za seriózního literáta. Osobně si myslím, že ano, ale jeho "andělé snášející se na stříbrných perutích" a podobné ornamenty mě nutí skřípat zuby. Když ho čtu, mívám pocit, že zírám do útrob úděsně nevkusného barokního kostelíka, v kterém ovšem sem tak zasvítí nějaký skvost. A odhlédne-li člověk od všech jednotlivých kýčů, struktura a koncepce celku se ukážou skvělé.

"Sternstunden" jsou zweigovské i co do námětů. V pamětech spisovatel zdůrazňuje morální nadřazenost poraženého ("Erasmus, ne Luther; Marie Stuartovna, ne Alžběta"). A na čem lze tuhle jeho tendenci ukázat lépe než na výběru osobností a entit, jimž věnoval zmínku v "Hvězdných hodinách"? Robert Falcon Scott, ne Amundsen; Byzanc, ne Vysoká Porta; Grande Armée u Waterloo, ne Wellington s Blücherem.
Další typičnost spočívá v zájmu o genezi uměleckého díla, případně myšlenky. Zweig za života sbíral rukopisy různých velikánů, aby na nich mohl studovat postupné krystalizování ideje. Není tedy divu, že v "Hvězdných hodinách" věnuje tolik pozornosti vzniku Goethovy Elegie z Mariánských lázní či Händelova Mesiáše - ale také Scottovu ručně psanému deníku o výpravě na Jižní pól.

Co se týče Zweiga v roli historika-amatéra, vždycky jsem obdivovala jeho práci s prameny v nesčetném množství jazyků, kterou by mu mohl závidět kdekterý akademik. Na druhou stranu už samotná koncepce "hvězdných hodin", jež rozhodují o dějinách, je problematická. Ano, to, že Turci našli v hradbách Cařihradu otevřenou branku, bylo důležité. Ale rozhodlo to o dobytí Cařihradu samotného? Rozhodně ne. Byzanc byla ztracena už přinejmenším o století dřív, veškeré šťastné náhody mohly mít (a také měly, např. nápor Mongolů na Osmany) jedině odkladný účinek.

Moderní historik by se nejspíš také hádal, že připisovat světodějnou roli jednotlivci patří do historiografie 19. století a Třetí říše, ale já to oceňuji. Dál jsem Zweigovi vděčná, že zachraňuje před zapomněním méně slavné osobnosti a jejich příběhy. Třeba o Cyrusi Fieldovi, jemuž se podařilo položit telegrafní kabel mezi Evropou a USA, nebo o švýcarském dobrodruhu Suterovi, pokoušejícím se vysoudit Kalifornii, jež mu právem náležela, jsem se dozvěděla až od něj. Takže celkově jsem s "Hodinami" maximálně spokojená a občasný kýč jim promíjím (přece jen autor byl Vídeňan fin de siècle, tak co čekat ;)).