Toffee přečtené 579

Letec 2018, Jevgenij Vodolazkin

Jedním slovem vynikající. A smutné. Nejen kvůli zážitkům mladého Innoketije z revolučních dob v Petrohradě a pak hrůzy v gulagu, ale i kvůli probuzení do doby, která není jeho, kvůli stesku po letech, která neprožil. Sám Innoketij říká: "Možná jsem vzkříšen právě proto, abychom my všichni ještě jednou pochopili, co se nám stalo v těch hrozných letech, kdy jsem žil?", protože jeho probuzení/vzkříšení není žádnou druhou šancí. Vodolazkin mě okouzlil svou schopností všímat si detailů a porozuměním. Nadchla mě jeho útržkovitost a přeskakování ve vyprávění, protože přesně takhle přece funguje paměť - obrázek, vůně, zvuk nám nečekaně vyvolávají vzpomínky a přesně takhle se Innoketijovi vrací i ty jeho. Stejně tak se někdy se příhody naprosto bezvýznamné z nějakého důvodu uchovávají v paměti. Rozhodně doporučuji si knížku přečíst.... celý text

Mandolína kapitána Corelliho 2002, Louis De Bernières

Moc příjemné čtení (pokud se to dá o knížce s válečnou tématikou říct). Válka v italském podání vypadá místy jako fraška, místy jako nesmyslná tragédie. Chvílemi se na ni dá zapomenout, ale nakonec dopadne i na řecké ostrovy. Co nebo koho nezvládají ničit nebo zabíjet Němci, hravě a se zápalem dorazí šílení řečtí komunisti. Je to příjemně vtipná, ale taky smutná knížka se silnými ženami.... celý text

Křížová palba 2011, Dick Francis (p)

Klasika. Dobře napsané, napínavé, stejně jako kdysi od jeho starších detektivek, jsem se i tentokrát nemohla od knížky odtrhnout.

H. U. S. (Hus úplně světovej) 2015, Klára Smolíková

Jsem nadšená, že někdo dokáže postavu z hodin dějepisu takhle jednoduše představit nejen v souvislostech 15. století, ale i v současnosti. Tohle mi v hodinách dějepisu chybělo - učit se o Husovi a husitech a současně o hádkách při stavbě Národního muzea, o tom, co byl Hus pro Masaryka, Beneše... Už mi sice dávno není dvanáct (ani by to nešlo předstírat), ale zdálo se mi to dobře a srozumitelně napsané, že by to i dvanáctileté "děcko" mohlo pobrat. Stačí jen sledovat Petra a postupně s ním všechno objevovat.... celý text

Ostružinové víno 2007, Joanne Harris

Příjemná knížka. Lenivě plyne, jako když si sednete na zahradu, cítíte vůni kytek a lehký vánek a můžete vzpomínat nebo snít. Děj nepřináší žádné velké zvraty nebo překvapení, takže si člověk u čtení jen tak hezky odpočívá (do chvíle, než se musí sám pustit do práce na zahradě :-))... celý text

Uteč rychle a vrať se pozdě 2003, Fred Vargas (p)

Pro mne milé překvapení a rozšíření mého seznamu zajímavých autorů detektivek. První třetina knížky vlastně ani detektivkou není, je to úvod do prostředí jednoho pařížského náměstí se spoustou kuriózních postav, vyvolávačem Jossem počínaje a Damasem, co odmítá nosit svetry konče. Už tohle samotné bylo čtenářsky příjemné. Ocenila jsem neobvyklé téma moru a středověkých textů o něm, i to, že zpracováním jde o detektivku "staré školy", takže žádná brutalita a perverznost, jen klasické mordy. Jednu hvězdu ale odebírám za rychlý a příliš vysvětlující konec.... celý text

Knihovna v noci 2009, Alberto Manguel

Páni! ani bych nečekala, kolik zajímavého se toho dá dozvědět o knihovnách, lidech, kteří je stavěli, kteří je zaplňovali knihami, využívali, o knížkách, které si žijí vlastním životem a v knihovně se skrytě přemísťují a seskupují. A těch úžasných myšlenek a citací!... celý text

Nejhloupější anděl 2006, Christopher Moore

Ano, tahle knížka je vtipná, místy až bláznivě ztřeštěná. Doporučuji nejen pro předvánoční čas.

Kdo přivezl Doruntinu? 2011, Ismail Kadare

Síla daného slova dokáže zlomit i smrt, mrtvý bratr dokáže dovézt svou sestru domů a malý národ postavený na principu tradičního pravidla besy - dodržení daného slova - dokáže zachovat sám sebe, čelit dobyvatelům, válkám a zlu. Kadare napsal krásný baladický příběh s úžasnou atmosférou.... celý text

Pyramidy 1995, Terry Pratchett

Tanec na cizí veselce 1997, Hanna Krall

Další z knížek, ze které na člověka padá smutek. Působivost umocňuje i nezaujatý, místy až reportážní způsob vyprávění. Nechci psát o lidech, co zmizeli, zachráněných dětech, které se nikdy nedozvěděly, kdo byla jejich rodina, tak snad něco současnějšího: "Židovský hřbitov v Sochačevě sousedí se Srpnovou ulicí. Je to malá, pravoúhlá ulička, na níž stojí pouze tři domy. Když městské zastupitelstvo měnilo názvy ulic - ulici Dzeržinského na ulici 15. srpna, ulici 1. máje na Maršálka Pilsudského a Říjnové revoluce na Senátorskou, bylo rozhodnuto Srpnovou ulici přejmenovat na ulici Abrahama Bornštajna. Měli v úmyslu také obnovit ulici K synagoze - tedy ne ulici, jen ten název. Ulice existovala více než čtyři sta let, vedla z náměstí k synagoze a byly na ní všechny židovské instituce: synagoga, židovská škola, rituální lázně, úřad židovské obce a modlitebny. Za války domy vyhořely a na ulici zůstalo jen několik stromů. Vlastně ty stromy chtělo zastupitelstvo pojmenovat, ale rozhodný nesouhlas vyslovil jeden z radních: "Pojmenování K synagoze," řekl, "zní jako K synu kozy, a to je přece směšné..." Zastupitelstvo přihlédlo k nesouhlasu a návrh nebyl přijat. Pokud jde o ulici Abrahama Bornštajna, obyvatelé napsali na městskou radu dopis: "Pánové radní! Dali jsme vám důvěru a vy se chováte stejně jako komunisti. Ti pojmenovávali ulice podle lidí, kteří naše rodiče vraždili v lágrech, a vy pojmenováváte ulice podle Židů, kteří se k nám v minulosti také špatně chovali, právě u nás, v Sochačevě. Bydlíme v katolickém Polsku, ne v Izraeli."... celý text

Růženky 2018, Stephen King

Přečetla jsem od Kinga většinu knížek a ještě nikdy se mi nestalo, abych dokázala rozečtenou odložit a třeba tři dny se k ní nevrátit. Tady mi to divný nepřišlo a spíš jsem se nutila k návratu. V některých částech sice byl znát Kingův (Stephenův) rukopis, ale jaksi naředěně, takže nápad sice skvělý, ale nefungoval. Škoda. Nechci přemýšlet, kdo komu víc pomáhal, ale možná by měl nechat syna, ať si najde vlastní cestu.... celý text

Očarování 1995, Hermann Broch

Je to už několik dnů, co jsem román dočetla, a pořád se k němu v myšlenkách vracím. Nebylo snadné ho číst – autor si libuje v dlouhatánských souvětích, postavy pronášejí filozofické, někdy až mystické úvahy, takže člověk musí občas přemýšlet, co tím myslí. Až sama sebe udivuji, že jsem v neustálém shonu vydržela u tak „pomalé“ knížky. V odloučené horské vesnici se šíří zlo (stejně jako nacismus v Německu) a autor se snaží zjistit jak. V poklidné vesnici na úpatí hory se jednoho dne objeví cizinec a všechny „očaruje“. Není na něm nic – není bohatý, vzdělaný, silný, krásný, odvážný… ale něčím ostatní přitahuje. Mluví o nutnosti vrátit se k tradici, hrdosti, čistotě, sepětí se zemí. Lidé se nechávají strhnout, ti, kdo si zachovávají odstup, jsou ostrakizováni, prakticky ihned se najde „nepřítel“, kterého je třeba se zbavit, vyhnat z vesnice. Všechno je prodchnuto pohanskou mytologií a jednu chvíli i masovým šílenstvím s tragickým koncem. Přestože se lidé nakonec z okouzlení proberou, původce všeho zůstává nedotčen a stále obdivován, protože to přece ne on, ale někteří z jeho okolí, kteří si špatně vyložili jeho myšlenky. Jako kdyby lidé chtěli být „očarováváni“, chtěli mít charismatické vůdce a proto je tak snadné masy okouzlit a využívat.... celý text

Nový život Henryho Wilta 1999, Tom Sharpe

Skvostné. Skvěle jsem se bavila, několikrát jsem i nahlas vyprskla smíchy. Některé dialogy a scény byly naprosto dokonalé, zvlášť ty plynoucí z interakce pana Wilta s policií, ale ani komentáře jeho kolegy dr. Boarda při vytahování gumové panny z betonového hrobu nezůstávaly pozadu. O označování tříd maso jedna, zedníci čtyři, sekretářky čtyři, instalatéři.... nemluvě. "Další čtvrtletí už se starej Pinky neukázal. Jel dolů k řece, natáhnul si hadici od výfuku do auta a otrávil se." "Ani bych mu to nevyčítal," podotkl Wilt. "To je teda pěkný. Měl nám jít příkladem." Wilt se podíval na třídu s odporem. "Na to určitě myslel, když si pouštěl plyn," poznamenal.... celý text

Bílý oceán 2016, Roy Jacobsen

Jako u předchozího Ostrova, naprosto dokonalé sladění tématu a způsobu vyprávění. Už tak neskutečně tvrdé podmínky života na ostrově ("Člověk je u oceánu jen sveřepý host.") ještě zhoršuje válka. Ingrid tomu všemu čelí úplně sama, znovu a znovu. Když jsem knížku dočítala, vybavila se mi Ortenova věta: "Za kratičké okamžiky štěstí bude platit vlastní krví." Přes to všechno ale život pořád pokračuje dál. I na ostrově. Neuvěřitelná knížka. "Barrøy je ostrov mlčení, dospělí dětem nevysvětlují, co mají dělat, jen ukazují a děti je napodobují..."... celý text

Prosinec už je takovej 2015, Donal Ryan

"V červenci je snadný bejt šťastnej." S touhle větou naprosto souzním, s celou knížkou.... nevím. Má své kouzlo, ale je beznadějně smutná. Lehce mentálně postižený Johnsey, i když dávno dospělý, až dosud žil ve světě dětství pod ochranou rodičů. Jejich smrt všechno mění. Celý rok je tak pro Johnseyho sledem ústrků a šikany ze strany ostatních obyvatel vesnice a utíkáním se ke vzpomínkám hlavně na milovaného tatínka. Johnsey je bezradný a osamělý a nedokáže se popasovat s okolním světem. Dojem mi ale dost pokazil divně nepatřičný a se zbytkem neladící konec.... celý text

Kniha o cintoríne 2005, Samko Tále (p)

Geniálně napsané. Typově to připomíná Douskové Hrdého Budžese, ale tady je vypravěčem dospělý mentálně zaostalý chlapík, kterému se ulomilo zpětné zrcátko na vozíku, a než mu ho opraví, je spisovatelem. Působí autenticky, jak vypráví naprosto živelně, přeskakuje mezi tématy,jak ho zrovna napadnou, vrací se a neustále se opakuje. Právě opakování, která čtenářsky mohou působit otravně přesně vystihují, jak se mu mozek motá ve smyčce. Jeho naivní, zjednodušující a přímočaré vnímání je zábavné, když třeba srovnává dřívější socialismus s dnešní demokracií, která mu občas nedává smysl. Jeho postřehy jsou neskutečně trefné. Současně ale mrazí, jak tenhle prosťáček udával komunistum, hlásil všechno, co viděl, a bral to jako správné jednání. - "Potom bol večer a oni odišli a môj otec povedal, že aj keď je Gunár bolševik, piť vládze ako hovädo. Velmi si ho za to vážil." -"Najmenej mal rád môj otec Prvého robotníckeho Klementa Gottwalda, lebo sa mu vysmieval a hovoril, že: Malý Klement, velký dement.... celý text

Umrlčí cesta 2016, Peter May

Jsem naprosto spokojená. Autor perfektně pracoval s tématem ztráty paměti a s ní související nejistotou. I když se dalo tušit, kdo je na čí straně, nebylo to předvídatelné a nějaké to překvapení se také našlo. Doplňovala to skvělá atmosféra Hebridských ostrovů, déšť, divoké pobřeží, tajemný příběh o zmizelých strážcích majáku. A k tomu zajímavé informace o včelách a vlivu agroprůmyslu na ně. Nenapadlo by mě, že je budoucnost lidské existence tak úzce spojena se zdravím včel.... celý text

Rudá hvězda 1921, Alexandr Alexandrovič Bogdanov

Náhodou se mi dostal do rukou tenhle spisek, a kdo by nestál o to přečíst si utopický román socialistického předrevolučního autora? ...no, a dobré :-) Tváří se to jako autentický záznam zanechaný socialistou Leonidem poté, co se za podivných okolností ocitl v psychiatrické léčebně a potom odtud zmizel, zanechav po sobě tento spisek (takže takové postmoderní). Revolucionář Leonid potká sympatického cizince, který mu nabídne, aby s ním odletěl na Mars jako vyslanec lidí. Leonid souhlasí, takže lodí ze skla a hliníku, za pomoci záporné hmoty vyrazí. Cestou a pak po přistání se seznamuje se společností Marsovců, jejich kulturou a znalostmi. Na Marsu už totiž proběhla celoplanetární socialistická revoluce a všechno tam báječně funguje. Leonid si je samozřejmě vědom, že na Zemi to nepůjde tak snadno, protože zatímco na Marsu to provedli najednou a vytvořili si jednotnou společnost s jedním jazykem, na Zemi s nesjednoceným proletariátem to půjde těžko. První část je tedy hodně popisná a odpovídá představě sovětského socialisty kolem roku 1905 o vzdělání, práci, řízení "státu", umění.... trochu úsměvné (jenže zase, když člověk ví, jak to v reálu dopadlo...). Pak ovšem nastane zvrat. Ukáže se totiž, že i Marsovci mají potíže (kolektivní, samozřejmě), že si Leonida nepřivezli jen kvůli skamarádění a že někteří Marsovci mají poněkud podlejší plány. Do toho se ukáže, že jeden z Marsovců, který mu byl od začátku blízký, je ve skutečnosti žena, a že vzájemný pocit blízkosti je ve skutečnosti hluboká láska. Tím se to celé ještě zkomplikuje. V dramatickém závěru se Leonid ocitá zpět na Zemi a rovnou u kamaráda v psychiatrické léčebně. Řekla bych, že je to dobrý pokus jak dát do atraktivního sci-fi oblečku vylíčení světlých zítřků komunistické společnosti.... celý text

Zvuk slunečních hodin 2008, Hana Andronikova

Když čtete knížku, v níž se objevuje i téma holokaustu, víte, že to nebude dobré, a nejde jen o smrt. Prostě špatný čas, místo, špatná rozhodnutí.... Zvuk slunečních hodin byl přesto jiný. Snad tím, že v žádném ohledu nehrál na city. Střídají se vypravěči, časové roviny, realita se proplétá s příběhy z mayských a jiných mýtů, šedost Protektorátu (o koncentrácích nemluvě) střídá zářivá a pestrá Indie. Uprostřed láska, tak silná, jako z těch dávných velkých příběhů. A tohle všechno zabaleno do krásného, místy neobvykle poetického jazyka. Je to hodně, hodně dobrá knížka.... celý text