Terva přečtené 1730

Trosky Země 2024, * antologie

„I kdyby se celý vesmír stavěl na hlavu, tenhle případ dotáhnu do konce.“ (Obráceno v prach – Vybíralová a Hlávka) Tohle byl pro mne těžký oříšek. Knihu jsem si chtěl koupit, ale měl jsem jisté výhrady. Lákadlem je rozhodně příběh „Deep Orange“ Petra Heteši. Kdo má tvorbu tohoto spisovatele rád, rozhodně musí odolat a povídkovou knihu si koupit. Ta povídka za to rozhodně stojí. Druhým zásadním lákadlem je příběh „Obráceno v prach“ spisovatelů Jana Hlávky a Jany Vybíralové. Kdo nezná cyklus Algor ze série „Evropská space opera“ od nakladatelství Brokilon, neví o čem mluvím., Kdo však tuto sérii četl, tomu nesmí ve sbírce chybět i tato povídka ze světa Algor. Citát: Geometrie je základ vědy a bez vědy by nedošlo k Velkému Návratu a Zradě na Zemi. (Napravení mladého nezbedy – Ondřej Neff) Pak už to bylo na pováženou. Asi tu imaginární ručičku vah ke koupi této sbírky převrátila v kladný skutek povídka „Napravení mladého nezbedy“ od pana Ondřeje Neffa. Toto je povídka z cyklu Arkádie. A tady byl ten zakopaný pes. Nečetl jsem ani jednu knihu z Arkádie . . . jenže už mám doma všechny knihy připravené ke čtení. Tak že se brzy do tohoto Měsíčního světa vypravím. Povídka nezapadá do nějakého nutného pokračování nebo celého děje. Je to samostatný příběh a tím, že jsem si ho přečetl, jsem se jen na Arkádii navnadil. Malá ochutnávka: „Jaká je vaše časová představa?“ zeptal jsem se. „Čeho představa?“ „Kdy to chcete spustit. Kdy se mám pokusit zapnout ten jistič?“ Zamžoural na mě zarudlýma očima. „Co nejdřív. Třeba hned. Teda úplně hned ne. Ale jinak jo.“ Evidentně nebyl ve formě. „Jak jinak jo?“ (Deep Orange – Petr Heteša) A pak už to byl skoro neznámej svět. Příběhy Jana Kotouče nečtu. Tedy jen ty, co napsal pro JFK. Povídka v tomto svazku je ze série „Centrální impérium“. Z této série jsem přečetl jen první knihu „Hranice Impéria“ a hodnotil jí průměrem. Do dalších jsem se nepustil. V této sbírce má povídku „Tribunál“. A poslední povídku „Lidské k lidskému“ od Vilmy Kadlečkové jsem hodnotil průměrným počtem bodů. Sérii Mycelium jsem nikdy nečetl a hodlám to tak nechat. Spisovatelský projev této spisovatelky mi moc nesedl. Více informací ke všem povídkám v tomto svazku najdete v sekci „Části díla“ u této knihy. A nebo zamodřit následující odkaz a kliknout na „přejít“. https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/trosky-zeme-529831 Citát: Loď je nejmocnější. Božská. Nadlidská. Má nárok na to, aby Ji lidé uctívali. (Lidské k lidskému – Vilma Kadlečková))... celý text

Transmetropolitan #4 - Nová lůza 2011, Warren Ellis

„Spiser Jerusalem! Seš hustej, brácho! Seš Bůh!“ „Pánbů s tebou, Spidere.“ Řeknu vám je to tedy docela . . . nuda . . . První dva sešity jsem tak nějak vůbec nechápal. Rozesmála mě akorát detechnologizovaná zóna, která vlastně ani patřičně nesplnila má přání a očekávání. Jo, a zajímavé bylo, když kočka Kočka sežrala chameleona. To byla síla. Ale jinak nic. Ve třetím sešitě je sice nějaký dlouhý rozhovor s prezidentem, ale ani tady nějak moc Jerusalem nezazářil. Jediné, co mě v tomto sešitě nazvaném „Nový president“ dostalo, je celostránkový plakát, kdy volební agitátoři presidenta Callahana naráží na odpor – bomba. Citát: Nezajímá tě nic jinýho než prezidentování a ve skutečnosti přitom prezidentem vůbec bejt nechceš. Čtvrtý sešit si hraje na city. Nová lůza obydluje město. Rozbrečel mě plyšový medvěd ve stylu Muppet. Pátý sešit je rozhovor z druhé strany. Callahan si pozval Spidera na rozhovor. Nuda. Je v tom akorát krásný plakát kdy se na Město snese noc a děvky a kazatelé démona alkoholu mají pré. Krásná kresba. Šestý sešit je plný slov a je to na hovno. A pak následují dvě samostatné povídky o Zimě a jejích krutých zákoutích. Komentáře k nim najdete v sekci Části díla u tohoto svazku. Jinak, celé to bylo podprůměrné. Citát: Den pití chcanek letos přilákal rekordní počet účastníků. (Krutá zima: Příběh z Transmetropolitanu)... celý text

Pomiluj smrt 2023, Veronika Fiedlerová

„Že to byla sebeobrana? To přece nemění nic na tom, že před tebou leží kus masa, z něhož vyprchal život tvojí vinou.“ „Obyčejně ženy mužům neukusují penisy.“ Desátý příběh ze série Zrnka temnoty mě mile překvapil. Příběh má zajímavou postavu, temné prostředí a velmi povedený konec. Všichni účastnící tohoto thrilleru nejsou normální. Každá postava má svou temnou minulost a někteří i hodně krvavou přítomnost. Veronika Fiedlerová mě mile hrůzně překvapila. Zjistil jsem, že napsala tři mysteriozní detektivní příběhy a určitě si je nenechám ujít. Pomilovat smrt má temný prostředí a smutnou hlavní postavu. Malá ochutnávka: Máš pravdu. Život je utrpení. Je to cesta ke smrti. Konec je vysvobozením z útrap existence. Mezistupeň k rozkladu. Zní to tak . . . klidně, bezpečně. Proč se tedy rovnou neutopit v těch hlubokých světlech, zaplavená teplem. Neboj se, vůbec to nebude bolet. . . Dívka se jménem Aloisie Margetzin by si podle mého zasloužila větší pozornost a vůbec bych se nebál knižního zpracování. Příjemnou věcí je i fakt, že svůj příběh si vypráví v ich formě. Její proměna-kletba-osud je sice celosvětové klišé, ale je to opět z jiného pohledu, spíš takového romantického. Zpracování se velmi povedlo. A protože je to knížečka o 130 stranách, nenudí a rychle se to čte. A ačkoliv je to krvavé, hlavní hrdince stejně fandíte. Opět povedený příběh v této edici. Citát: I když jsem poznala, jaká je zrůda, bylo mi ho nakonec líto.... celý text

Čarodejnice z bažin I: Baron d'Escarlat 2001, Jean-Pierre Garen (p)

„Vy lidé jste stejně divné bytosti. Žijete jen krátce a ještě si ten život zkracujete všelijakými boji.“ Tohle je asi nejhorší příběh v této sérii. Je to hlavně dáno tím, že se jedná o první díl ze dvou. Proto se tu nic moc neděje a je to spíš příprava na druhý díl. Není to nudný, ale je to jen dobrodružný. Žádné napětí, žádný sex, jen souboje a chození. Zrodí se tu další muž v již tak širokém spektru Garenovo příběhů, jehož někdo našel v lese. Přistála hvězda, zrodilo se dítě a nalezence pak vychová kolemjdoucí. Ano, připomíná to zrod Tora, ale ne, tento nalezenec se jmenuje Yvain, později baron d´Escarlat. Malá ochutnávka: Yvain byl nadšený jako kluk, když najde novou hračku. Udělal několik kroků. Brnění ho tížilo, ale byl natolik statný, že se v něm pohyboval celkem snadno. „Už chybí jen meč a štít“ prohodil. „Tady je máš.“ Meč je dlouhý a široký a měl zdobený jílec. „Je skvělý. Hezčí dárek si mi ani nemohl dát.“ „Vezmi si ještě štít.“ Štít byl tmavomodrý a uprostřed měl bílou hvězdu. „Co znamená ten erb?“ „Tvoje matka chtěla, abys ho nosil. Nikdy mi nevysvětlila proč. Tento Escarlat, když začne bojovat nosí tmavomodrý štít s bílou hvězdou uprostřed. Evokuje to Marka Stonea a jeho štít. Ale pravda je trochu někde jinde. Jen dodám, že na Wikipedii je tato dvojkniha zařazena v časové chronologii jako první příběh v této řadě. Není tomu tak. Zde se totiž zjevují postavy ze Služby pro dohled nad primitivními planetami a jak už víme, tato služba se zrodila až někdy v desáté knize psaných příběhů. Takže bych tento příběh klidně zařadil až jako poslední, podle roku napsání (2001) a nebo kamkoliv mezi příběhy z Markem Stoneem. Ten se objevuje tuším až ve třinácté knize této série. Čarodějnice z bažin I. je příběhem, kde Mark Stone nevystupuje, ale již existuje Služba pro dohled nad primitivními planetami. Citát: S prázdným žaludkem se bojuje lépe, když člověk ví, že u nepřítele najde jídlo.... celý text

Jizvy 2024, Warren Ellis

„Když je to mrtvý, tak je to mrtvý. Nechápu v čem je kurva problém.“ Komiks, který byl přidán jako bonus k příběhu Agent Strachu bych si stejně koupil, i kdyby nebyl součástí balíčku. Když jsem totiž v ukázce viděl, jak je krásně černobíle nakreslený, řekl jsem si, že to chci. No a teď jsem jej rozbalil z igelitové ochranné fólie, otevřel, očuchal a s jistým uspokojením jsem se do něj pustil. Jak tvrdí Matt Fraction v úvodu ke knize, je lepší ji hned odložit. Na konci téhle knihy je prý monstrum. Tak ji odložte. Odejděte. Tahle kniha vám zlomí srdce. Jaké lepší positivní nakopnutí by čtenář měl dostat jako varování? Já si myslím, že to stačí. Knihu sem zavřel a odešel . . . Citát: I ničení důkazů po sobě nechává důkazy. . . . odešel jsem do vedlejší místnosti a dal si nejdříve před čtením lehký oběd. Lehkej, to abych moc nezvracel. Škoda vyzvracet tři obědy, ne? Warren Elliot i Steven Grant v doslovech mezi kapitolama přiznávají, že Jizvy stvořil na bázi rčení: Chceš-li chytit monstrum, musíš se monstrem stát. Akorát to neříkají takto, ale trochu oklikou. Asi aby to nezanechalo jizvy na čtenáři. Říkají: Jakým monstrem se policajt musí stát aby mohl chytat monstra? A protože se děj stupňuje a „brutalizuje“, čtenář by to monstrum na konci opravdu mohl najít. Citát: Kvůli tomuhle světu si nemůžu dovolit mít dítě. Protože by mohlo skončit ve třech krabicích na chodníku. Jizvy ve mně zanechaly jizvy. Měl jsem sto chutí vyjít večer ven a „sehnat“ si svojí vlastní mrtvolu. Filmové horory mi tuto zkušenost prostě nedokážou dát. A stupidní seriály jako Kriminálka Las Vegas . . . darmo mluvit. Pravou a nefalšovanou mrtvolu prostě musíte vidět na vlastní oči, aby jste pochopili tu pravou nefalšovanou hrůzu. A co teprv, když je to mrtvola dítěte. Rozřezaná a ve třech krabicích pohozená na chodníku? „Chybí tomu ten prožitek.“ Jo, to pak zanechá pořádnou jizvu. Bohužel mi stále víc připadalo, že policista John není monstrum, ale blbec. A konec příběhu mě o monstru také nepřesvědčil. To je má jizva. Citát: Je to jen další rána. Nakonec po ní zbyde jen další jizva.... celý text

Holly 2024, Stephen King

„Fajn. Popravdě téměř s jistotu zemřete. Ale chcete umřít žížnivá?“ „Ve vzduchotěsné místnosti nemá smysl křičet.“ PAN King vždycky věděl, že největší terno na celém světě dokáže jen člověk. Lidstvo samo o sobě je hororem. Kam se hrabou zombie, upíři nebo vlkodlaci. Všechno zlo pochází z člověka. A tak našel způsob, jak vyjádřit zlo a nepotřebovat k tomu tajemné, mýtické či mimozemské bytosti. Začal se věnovat detektivkám. V těch vlastně může popisovat zlo, které pochází z lidské duše. Román Holly nás nenechává na pochybách, že mistr to ví, a dokáže to náležitě využít. Jen pro informaci: Knihy ze světa PRÁVO NÁLEZCE jsou: Pan Mercedes, Právo nálezce, Konec hlídky, Outsider, Když teče krev (povídka ve stejnojmenné sbírce) a Holly. Citát: Rodina drží při sobě, i kdyby měla společně vraždit. Hnacím motorem v tomto příběhu ze série (myslím, že už se to tak dá napsat) PRÁVO NÁLEZCE, je bělošská dvojice, která se snaží o prodloužení života, tak trochu neortodoxním způsobem. Jsou to velmi inteligentní lidé, ale podlehli vidině nesmrtelnosti. Z příběhu přímo vyzařuje rasizmus. Bílí zde opovrhují černými a černí zase nemaj rádi bílé. Je to snad poprvé, co jsem si všiml, že pan King jasně dává čtenáři na zřetel, která z jeho postav je běloch a která ta, „kterým se kdysi říkalo na N“. Skoro až povinné informace nám sdělují, kdo je kdo. Nevšiml jsem si v Kingovo předešlých románech, krom série PRÁVA NÁLEZCE, že by to čtenářům dával tak jasně na zřetel. Ovšem je to jasné, protože všechny tyto romány vyšly v letech 2014 až 2023. Citát: Všichni savci jsou kanibalové, ale jen hommo sapiens z toho dělá takové hloupé tabu, které je v rozporu se všemi známými medicínskými fakty. Holly Gibneyová žije ve starém městě, které už není v příliš dobrém stavu, což platí i o jezeře. Ale místní lidé se snaží město udržovat v poměrně udržitelném stavu. Avšak jsou tu místa, kde se dá páchat zlo. Opuštěné průmyslové zóny, kinoskála (kde můžete zdarma sledovat filmy i když neslyšíte zvuk) a tak zvaná Křoviska. Jakoby tu King popisoval hroutící se společnost, která už jako samostatný jedinec nedokáže fungovat. A v takové společnosti se rodí jednotlivci, kteří se snaží světový řád ještě víc narušovat. A takový jedinci dokáží ostatním udělat ze života peklo. (Bill Hodges o tom kdysi vyprávěl) Naštěstí se Holly nenechá zviklat nebezpečím a nebojácně se žene za vyřešením několika zmizení a možná i vražd místních obyvatel. Netuší, že jí to bude něco stát. Citát: Ten, kdo drží dietu, nemá zakázáno číst si jídelníček. Příběh je dramatický, smutný (pro vyvolené s dobrými játry), má napětí a jisté pochybnosti. Když už si totiž myslíte, že víte víc než Holly, vyvede vás PAN King z omylu. Co napadne vás napadne i Kinga. Jen si to nechává pro sebe, aby byl čtenář spokojenej, že to jako ví. Pak vám nasadí ránu, a vy zjistíte, že vlastně nic nevíte. Nedělá z Holly kdoví jak inteligentní vyšetřovatelku, protože jednoduché věci jí nenapadají a ty složitější jí dojdou až později. Někdy už je možná až moc pozdě. Sem tam jí vesmír hodí lano a ona jej pevně chytne a . . . pochopí. Ne jinak jsou na tom i její společníci. Jerome i jeho sestra Barb se sice nevědomky dozvídají pravdu trochu dřív, než Holly, jenže vesmír mlčí, lano nikde a čtenář to ví. Malá ochutnávka: Cestou z kanceláře si vzpomene na reklamu, kterou viděla v televizi. Několik puberťáků v ní utíká před mužem, který vypadá jako Kožená tvář (Leatherface TERVA). Jeden navrhne, aby se schovali na půdě. Další chce do sklepa. Dívka řekne: „Co kdybychom prostě nasedli do toho nastartovaného auta?“ a ukáže na něj. Čtvrtý z nich, její přítel, řekne: „Zbláznili jste se? Schováme se za těmi motorovými pilami.“ A schovají se tam. Vypravěč pronese: „V hororovém filmu prostě děláte špatná rozhodnutí.“ Holly se ovšem nenachází v hororovém filmu a řekne si, že nedělá špatné rozhodnutí. Má pepřový sprej, a kdyby to bylo nutné, i Billův revolver . . . Klišé s mobilními telefony, které neberete, když je to zrovna životně důležité, beru jako vtip PANA Kinga. Bylo by to totiž o hodně jednodušší, ale zároveň by divák přicházel o to napětí. A další klišé věc je ta s nabytým revolverem. Tu chybu jsem pochopil dřív, než došlo k výstřelu. Holly si na návštěvu k již „skoro“ jasně a nepochybně jisté dvojici sériových vrahů bere Billyho kolt. Ten jí naučil, že první komoru pod úderníkem má nechat bez náboje, protože zbraň nemá pojistku a může dojít k nechtěnému výstřelu. Jenže zbraň vystřelí hned napoprvé . . . dalo by se říci „chyba ve filmu?“ Netuším. Pan King v doslovu sice uvede na pravou míru význam syrových jater na životní prostředí, ale o prázdné komoře se nevyjadřuje. ( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ ) Citát: Většinu filmů na Netflixu považuje za průměr, včetně těch s vyšším rozpočtem.... celý text

Transmetropolitan #3 - Rok parchanta 2010, Warren Ellis

„Názory Spidera Jerusalema na volby chce číst každej. Lidi na to čekaj od chvíle, co ses vrátil.“ Tohodle třetího projektu tvůrců Warrena Ellise a Daricka Robertsona jsem se kurva bál. Nemám rád politiku ani politiky samotný. Ale protože je na tom vlastně Spider Jerusalem názorově skoro stejně, vydal jsem se touto cestou s nemalými pochybnostmi skoro radostně. Obsahuje sešity Transmetropolitan #13 až #18, ale sloupky na sebe ve své podstatě navazují a tak se jedná o celistvý článek. Prostě je to Rok parchanta v šesti odstavcích o politické atmosféře předvolebního Města. Malá ochutnávka: Píšu sloupek pro deník Slovo, který se jmenuje „Nenávidím to tu“. Nadšení z toho, že jsem ve Městě, už dávno vyprchalo. Teď mám nejasný pocit, že už jsem konečně dolámaný, stejně jako všichni ostatní. Všechny mé pocity jsou poslední dobou nejasné. Spider Jerusalem dostane nový byt, novou asistentku a nový, politický úkol. VOLBY! Jsem rád, že minulé útoky přežila i jeho kočka Kočka, a i když, když spí, vypadá jak zdechlej sysel, je stejně miloušká. Stejně milá je i Yelena Rossiniová, Jerusalemova nová asistentka. Zatím má jen jeden pohled, a je dost nasranej, ale ona nám změkne. Dokonce i ztvrdne a je mnohdy nepříjemná. Ale asi to k ní patří. Zatím. Její akt plivnutí je docela záškodnický. O čem, že to píšu? Inu, je to jen na vás. Citát: Co teď jako budeme dělat? V koupelně je pytel plnej prášků proti rakovině. Ňáký si vem. Cigára jsou na stole. Začni kouřit. Ode dneška budeš hulit jako fabrika. Všechny mý asistentky hulej. Makej! Máme před sebou fůru práce! Mrazivá situace nastává ve čtvrtém sloupku tohoto článku. Má podnázev „Nenávist“. Velmi mrazivá je situace, kdy se Spider Jeruzalem rozhodne uskutečnit malou procházku Městem, Červenokostelím. Hrozivé a mrazivé je na tom to, že se k němu přidávají lidé. Děvky, dealeři, filmaři, muzikanti, tanečnice, devianti, polysexuální translidé, alkáči, smažky, editoři, Nová lůza . . . voliči. A to všechno protože je Spider Jerusalem magor, je to blázen a oni se jdou podívat, co má ten blázen za lubem. „Pojďte za mnou až do Pekla, vy zmrdi, jen pojďte . . .“ Silná scéna. Má to docela i brutální pointu. Citát: Občas mám pocit, že nemám ani páru, co vlastně, do prdele, chci.... celý text

Pod vlivem krystalu 2001, Jean-Pierre Garen (p)

„Nepřítele nesmíš nikdy podceňovat. A naopak přílišná nedůvěra je někdy horší než neopatrnost.“ V tomto příběhu se podruhé (v časové chronologii) objevuje Generál Knov. Není však ještě šéfem Marka Stonea u Služby pro dohled nad primitivními planetami. Mark Stone ještě neexistuje, stejně tak jako SDPP. Generál Knov zde zatím šéfuje Bezpečnostní službě pro vnější planety. V hlavní roli je zde jakýsi Gordon, uprchlík ze Zóny. Zóna je vlastně ta část aglomerace New Yorku, které se později (u nás dřív) říká Lágr vyděděnců. V jednom z těch prvních příběhů, které se tu objevily tam směřuje i Mark aby zachránil svého příbuzného. V tomto příběhu z Lágru (Zóny) unikne Gil Gordon a začnou se dít podivné věci. Citát: Doufám, že na nás nezapomenou s něčím na zub. Nerad bych umíral nalačno. Tohle je vlastně velmi zajímavý příběh. Spousta věcí, je tu pro nás nových, ale už je dávno známe. Další příklad prvotiny je sekretářka Generála Knova Peggy. V té před Markovské éře se tu vlastně vyskytuje poprvé. Ale ti, co čtou České vydávání, jí vlastně už perfektně znají. Tady se nám její rysy a podoba teprve začínají utvářet. Jsou zde také krystaly, které dokáží ovládat lidskou mysl. Později přísně zakázané a postavené mimo zákon. A pozor, zásadní věc: Toto je poslední příběh, kde nevystupuje Mark Stone a jeho věrný robot Ray. Musíte to však chápat jako linii psaní Jean-Pierre Garena a ne v linii Českých vydavatelů. Malá ochutnávka: Musíte mě omluvit, protože jsem ještě velice mlád. Je mi teprve tři tisíce let. Když jsem míjel tuto sluneční soustavu, všiml jsem si vaší planety a zdálo semi, že na ní existuje inteligentní život. A já ještě nikdy nevstoupil do kontaktu s žádnou civilizací. V jedné chvíli jsem se toho už chtěl vzdát, protože vaše soustava přijímá relativně málo kosmického záření, bál jsem se, že nestačí na přežití. Ale zvědavost mě hnala dál . . . Co se týče staronových novinek, je tohle vlastně velmi zajímavý příběh. A pokud se ptáte na obsah a příběh Gila Gordona, tak věřte, že jeho činy začínají utvářet v zemské unii tu první myšlenku pro vybudování přísnějších pravidel pro obsazování objevených planet. Službu pro dohled už tu máme na dohled. Gordon má hodně svých tajemství a vždycky je ve vypjatých a nebezpečných situací dokáže využít. Tohle je napínavý a velmi dobrodružný příběh. Zaslouží si to plný počet. Citát: Generál Stone chtěl protestovat . . .... celý text

Kdyby ze světa zmizely kočky 2023, Genki Kawamura

„Lidé v momentě, kdy vynalezli mobil, vynalezli také neklid, který vzniká s jeho absencí.“ Název knihy, respektive název příběhu, a anotace k tomu napsaná mě velmi lákaly. Jenže hned po prvním Ďáblově (dále jen Aloha) skutku, kdy na žádost hlavního hrdiny nechal „NĚCO“ zmizet (nebudu psát co) jsem byl hodně zklamán. Očekával jsem brutální masakr, který vždy nastává, když lidem vezmete nějakou zásadní věc, bez které snad ani nedokážou žít. Ale ono se vlastně ani nic zásadního nestalo. Pak jsem pochopil, že příběh je plný „KDYBY“ a spisovatel prostě nedokáže rozvinout do plné hrůzné míry význam slova „ZMIZET“. Tak že mě to po prvním „PŘÁNÍ“ přestalo skoro bavit. Citát: Když si kupuju knihu, nejdřív si přečtu konec. Co kdybych umřel ještě předtím, než ji dočtu?“ Ty úvahy o tom, co by se stalo kdyby ze světa „NĚCO“ zmizelo a jak by to změnilo můj život jsou pak absolutně zbytečné, když se po „ZMIZENÍ“ vlastně nic neděje. A rozhodně se svět nemůže tvářit, že se jako nic nestalo a plynout nerušeně dál. Takhle to prostě nemůže fungovat. Podle mě to bylo jen přihlouplé blouznění na nějaké romantické vlně a přesvědčování se o tom, že by svět klidně mohl fungovat bez telefonů, filmů, knih, hudby nebo koček. A pro mě třeba bez rybiček nebo papoušků, kteří mají kočky za úhlavní nepřátele. Malá ochutnávka: „Rád tě poznávám!“ Z hloubi bytu ke mně dolehl veselý hlas. „Ehm . . . a vy jste kdo?“ „Kdo bys řekl?“ „Nó . . . smrtka?“ „Skoro!“ „Skoro?“ „Jsem Ďábel.“ „Ďábel?“ „Přesně, Ďábel!“ A tak se na scéně nonšalantně objevil Ďábel. (POZOR – tento odstavec obsahuje SPOILER!!!!!) A protože Aloha už před tím vyhověl podobným přáním už asi 180 lidem (neptejte se na to číslo), musel by být svět už totálně na jiné úrovni, než si hlavní hrdina nalhává. Někdo píše, že je to romantická úvaha, ale když si vybavím, jak umírající hlavní hrdina cíleně likviduje milované věci svých nejbližších přátel – NO, tak mi to také moc romanticky nepřipadá. Byl to pěkně dlouhý, vlastně i hodně nudný, ničím nepřekvapující (a že to mohlo být perfektní) příběh o „NIČEM“. Vlastně jediná pasáž, která mohla být zajímavá, je ta, kdy na umírajícího hrdinu začne mluvit jeho kočka. Jenže to taky nevyšlo. (KONEC SPOILERU) Citát: Jakýkoli důležitý dárek, opatrovaný dopis nebo krásné vzpomínky se nakonec promění v nepotřebný šunt, na nějž zapomeneme. Samotný fakt, že ze světa něco zmizí a skutečné zmizení dané věci, by dle mého názoru vrátilo svět někam do doby kamenné. Ale když se nad tím zamyslím, možná by to nebylo zas tak špatné. Jenže pan spisovatel se nezamyslel, nebo se bál zamyslet a proto svůj příběh nechal někde na nějaké vlně podivna plynout dál, bez následných hrůzných důsledků. Jako čtenář si připadám hodně ochuzený o dramatický a vlastně i romanticky možný příběh a místo toho jsem dostal jen jakousi miloučkou poučku, abych se nebavil s Alohou (Ďáblem) a svou kočkou. (žádnou stejně nemám) A s vědomím, že až umřu, tak po mě neštěkne ani pes, jsem knihu dočetl, zavřel a nechal „ZMIZET“ ve své knihovně. (Vlastně kecám. Knihu daruji jedné chovatelce koček, třeba z toho bude moudřejší) Citát: A já potichu zemřu.... celý text

1953 2024, Mike Mignola

„Teď nastala chvíle, kdy Bůh procitl a změní svět.“ (Čarodějnický strom) Comics Centrum tuto knihu věnovalo na památku editorky Mileny Vojtkové (1963 – 2024). Milena Vojtková byla pracovnice Ústavu pro českou literaturu a převážně se věnovala lexikografii a dějinám literatury 20. století. Zemřela náhle dne 18. dubna ve věku 60-ti let. Bohužel tak nestihla dokonči sedmý svazek „Dopijem a pudem“ ve Vybraných spisech Vladimíra Macury. Citát: Vyhýbejte se tvorům z temnot a nikdy je nevyhledávejte. (Kelpie) Pokud jste si mysleli, že když tu vystupuje Hellboy, že ho bude kreslit Mike Mignola, tak to jste na omylu. Nemá tu ani jednu kresbu příběhu. Jen nějakou obálku a doplňující scénáře. Na kresbu ve stylu M.M. bohatě stačí 4 x Ben Stenbeck, v jedné povídce Michael Walsh a v té bonusové poslední Paolo a Joe Riverové. Celkem tu najdete šest příběhů ze světa Hellboy graciózně zařazené do roku 1953. Veškeré komentáře, hodnocení a názory ke všem povídkám najdete v sekci „Části díla“ u této knihy. Citát: Takže vy jste svůj hostinec pojmenovali po místních vykradačích hrobů? (U Masáka a Kostitřasa) Podstatou základních povídek je, že Hellboy a profesor Bruttenholn cestují po anglických hrabstvích a řeší „hradní záhady“. Měl jsem furt pocit, že to je pro Hellboye nuda a že se cítí na větší případ. Naštěstí se po čtyřech povídkách děj přesouvá do Ameriky. A hned ten první neanglický příběh už má grády. Jmenuje se „Zbloudilé duše“ a je akční, smutný a Hellboy konečně dělá svou pravou práci. A jako bonus je tu povídka „Pozor, zlý pes.“ Je nejakčnější, nejlepší a nejlépe nakreslená. Jak jsem již někde napsal – Mike Mignola je celkem dost postradatelný a jeho nástupci to mnohdy zvládají lépe než on sám. Citát: Některý věci se zkrátka pohřbít nedají. (Zbloudilé duše)... celý text

Temní a děsiví a Nová lidská rasa 2024, Mike Mignola

„Je to nevyhnutelné. Když se mění svět, musíme se měnit i my lidé.“ (Nová lidská rasa) „Po zemi opět kráčí Ogdru Hem.“ Tento svazek obsahuje dvě povídky ze světa Hellboye a Abeho. A obě povídky navazují na svazek Ú. P. V. O. Peklo na Zemi 7: Když peklo zamrzlo. To aby v tom neměl čtenář chaos. I když ono to je vlastně celé o chaosu. Nikdo pořádně nechápe, co se kolem děje a ani Abe z toho není zrovna dvakrát moudrý. Abe Sapien tu vlastně hledá své místo v nastávajícím chaosu. A do všeho toho chaosu přispěl i Mike Mignola. Rozhodl se, že nebude tyto dva příběhy kreslit a práci přenechal někomu jinému. Citát: Odmítám shazovat jaderné nálože do zemědělských oblastí jen proto, že jsme nic lepšího nevymysleli. (Temní a děsiví) Kresbu zde mají dva bratři; Max a Sebastián Fiumarové. Kresba je pěkná, což o to, ale ani zdaleka to není Mike Mignola. Vlastně celkově docela zklamání. Tyto dva příběhy nás ve své podstatě opět nikam neposunou. Zatím už několik knih tápeme jen na místě. Obě povídky hodnotím obyčejným průměrem. Docela jsem se rozhodoval, zda jim nedat po čtyřiceti procentech. Ale nakonec slabších padesát procent obě. Komentáře k povídkám najdete v sekci „Části díla“ u této knihy. Citát: Mrchožrouti. Mají pořád co žrát. Každou chvíli někdo nebo něco chcípne. (Nová lidská rasa)... celý text

Záře supernovy 2016, Aleš Pitzmos

„Zkrátil jsem jejich utrpení! Protože jsme hořeli! Všichni jsme hořeli v záři supernovy! Ve věčném plameni!“ Při čtení tohoto příběhu už jsem si opravdu víc připadal jak ve space opeře. V prvním příběhu nazvaném Světlo pulzaru mi to docela spíš připomínalo nějakou RPG hru. Záře supernovy je ucelenější, přehlednější a možná i dramatičtější. Najdeme tu dovysvětlující věcí, které nás chvilkama zavádějí do dějů v předešlém příběhu. Dokonce se tu i vrátíme na místo činu. Ale je to přehlednější. Je tu pravděpodobně víc politických situací než by člověk čekal. Ale nejsou to nějaké nudné pasáže a není nutné se jich bát. Malá ochutnávka: „To Meredith!“ křikla na mě. A já si všiml, že má na čele stále ten velký krvavý šrám. Ani se nestačila ošetřit. „Ovládla řízení prostředí a vypustila vzduch ze všech sekcí lodě kromě jídelny, kde nás drželi. Potom zase loď natlakovala a nás pustila ven. Při tom všem se ještě dokázala napíchnout na senzory asociačního bitevníku a zmást je, takže nějakou chvíli netušili, že jim mizíme přímo před nosem.“ Byl jsem rád za návrat Desmonda Sommerse. Je to nezapomenutelná osobnost. Také je velmi povedené Intermezzo II. A dokonce jsem si užil i hudební doprovod. Při čtení jsem poslouchal Meat Loaf a to nejen jeho song „I´d Do Anything For Love. Pan spisovatel někdy píše nespisovně, ale je to jen takový skoro až příjemný pocit. No, prostě někdy napíše vokamžitě místo okamžitě a podobně. Na mě je v tom moc zamotaných pasáží. Možná bych uvítal něco přímočařejšího a akčnějšího. Ale jinak oproti první knize ze série Vesmírná asociace je tohle o něco lepší. Citát: Chci nakopat pár asociačních zadků.... celý text

Záhadné lovkyně 2001, Jean-Pierre Garen (p)

„Potřebuji čas. Mám v hlavě všelijaké nápady a rád bych o nich přemýšlel.“ Na úvod jen malá poznámka. Mezi číslem 52 (Kapitán Pluton) Českého vydávání a číslem 53, tedy tímto příběhem, vyšel ve Francii příběh „Poslední obyvatel planety Zwor“, což byl vlastně úplně první příběh, kde vystupují Mark Stone a jeho věrný robot Ray. Díky těm zmatkům, co tu zavedla Najáda a Ivo Železný je v těchto příbězích stále jen chaos. Připravuji kompletní seznam chronologicky seřazených příběhů podle časů, kdy se jednotlivá dobrodružství odehrávají. Ale ještě potřebuji nějaký ten čas. Sehnat údaje o vydání knih ve Francii je celkem pekelný. Malá ochutnávka: Nešťastníci byli už týden na cestě. Minulý měsíc jejich osadu napadly lovkyně a způsobily jim velké ztráty. Bez ohně a jen s několika lovci neměli naději na přežití. Jejich náčelník proto rozhodl, že osadu opustí. Dlouho putovali, živili se jen kořínky a kůrou. Cestou zemřeli všichni starci a řada dětí. A teď k tomuto příběhu. Tady se totiž poprvé objevuje záhadný mimozemšťan Tor, který několikrát později pomůže Marku Stoneovi a zachrání mu doslova život. Příběh obsahuje prvky evoluce podle člověka. Začíná to objevením ohně, přes kladení pastí, lov zvířat, domestikace zvířat, emancipaci žen, od lásky až přes švédskou trojku až k jaderným zbraním. To všechno zažijete v tomto vývojovém shrnutí. Je tu i jedna velmi brutální scéna – jen pro otrlé. Je to lehké, dobrodružné s několika překvapeními. Opět se to rychle čte a nikoho to nebude nudit. Prostě klasika. Citát: Naše vznešená panovnice nebude nikdy jednat s nějakým zatraceným samcem!... celý text

Transmetropolitan #2 - Život je pes 2010, Warren Ellis

„Spider je sice svinský parchant a morální vakuum, ale lepšího kámoše nenajdete.“ (Můj kluk je virus) Svazek obsahuje čtyři povídky, ale poslední povídka je složena z mnoha novinových článků a skečů. Musím uznat, že ten poslední příběh se mi strašně líbil. Připadal jsem si, že procházím na tripu celým městem a na každém rohu na mě čeká pes, kočka nebo zabiják, v lepším případě všechno dohromady. Prostě jsem si to kurva užíval. A mám pocit, že Spider Jerusalem na tom nebyl o moc hůř. Jinak celé to bylo povedené. Nejhorší povídka byla ta s názvem „Úlet do divočiny“. To bylo hodně divné. Ale jinak cajk. Komentáře ke všem povídkám najdete v sekci Části díla u této knihy. Citát: Minulost jí byla odebrána a budoucnost má svých starostí dost. (Další chladné ráno) Spider Jerusalem má kočku. Ta nemá jméno, říká jí Kočko. Kouří černý Ruský cigára. (ta kočka Kočka). Mimochodem, má dva obličeje a nejlépe dva kartony cigár v záloze. Spider zase hulí Okřídlený ráčky. V zásobě má vždy pět kartonů. A při tom žere protirakovinový prášky. Vida, jak v budoucnu legalizovat kouření. To byla taková rekapitulace předešlého svazku. V tomto svazku kočka Kočka moc vidět není. Má však celkem srandovní skeč v posledním příběhu „Zmraz mne polibkem“ v článku nazvaném „Velký únik“. Všem doporučuji si to pořídit a přečíst. Citát: Tohle zkurvený město mě nutí psát, dokonce i když mě chce zabít. (Zmraz mne polibkem)... celý text

Sochaři masa 2023, Jakub Hoza
odpad!

„Annabell plakala. Poručík ani nezvedl hlavu. Julius se tiše modlil. Smrťák klel jak pohan. Horn se . . . vracel.¨“ Ačkoliv se mi zdálo v předešlých knihách, že je pan Jakub Hoza samostatně uvažující spisovatel, v této jeho poslední knize mě krutě vyvedl z omylu. Zdá se mi, že až skoro sprostě vykradl Tarantinovo filmové zpracování Osm hrozných. Ano v anotaci je to dokonce reklamováno, že je to styl Tarantino. Ovšem tohle není styl Tarantino, to je prach sprosté opisování. Jsem zklamán i z toho, že druhá půlka příběhu není o upírech, nebo mimozemšťanech. (když už jsme u toho Quentina) ale o kožoměncích. Citát: Už od prvního setkání mám nutkání ho zabít. V půlce se totiž příběh vydává tak trochu úplně někam jinam. A když už se v anotaci mluví o Věci (Kultovní horor o mimozemské entitě od Billa Lancastera), tak jsem opravdu očekával mimozemšťany. Ale hovno, jsou to jen obyčejní pekelníci. Už jsem si zvykl na styl pana spisovatele a to jak v sérii Strašák, tak v sérii Nathaniel Darnsworn. Ale zde mě zklamal. Měl jsem za to, že má na víc, a ne jen přepsat pár scén z filmu i scénáře z roku 2015 . . . a pak k tomu dodat nějaký mišmaš o pekelné bráně. Bral jsem příběhy Nathanilea Danrsworna s nadhledem, jako součást image, ovšem toto poslední dobrodružství mě skutečně otrávilo ve všech významech tohoto slova. (Pardon pane spisovateli za papouškování jednoho vašeho výroku v této knize.) Citát: Jestli jsem se něco naučil, tak to, že jak se jednou rozhodnou k činu, krutost trestu je neodradí.... celý text

Sklíčenost 2023, Lucy Taylor
odpad!

„Kdyby špatné sny byly známkou čarodějnictví, vsadím se, že by polovina lidí z téhle karavany stála před soudem.“ Chlípní chlapci, předsudky a lesby? Jako fakt v roce 1873? Lesbička, kterou její rodiče odvrhnou, je normální čin, na tu dobu možná až moc mírný. Možná jí měli i upálit. Jenže ne, oni jí dokonce dají peníze na cestu! Máma tajně, táta veřejně. Zajímavé. Paní spisovatelka nemá ani potuchu, jak to v té době fungovalo. Genderismus opět pěchovaný do uměle vytvořené historie lidstva. Do toho kožoměnci a celkem nesmyslný děj kolem únosů a úmrtí. Vůbec mě to nebavilo. Bylo to uměle vytvořené prostředí, bez špetky napětí a logiky. Citát: Nejhorší je, když se modlíš. Jak víš, že tě poslouchá Bůh, a ne někdo jiný?... celý text

V pekle jsme všichni Hébert 2023, Madla Pospíšilová Karasová

„Tato kniha obsahuje explicitní popisy psychického, fyzického i sexuálního násilí na dětech, necítíte-li se na ni dost silní, sáhněte po jiném příběhu.“ Další, v pořadí již, osmý díl ze série Zrnka temnoty. Tentokráte údajně na motivy historických událostí. A ano, proč tomu nevěřit. Každá část naší civilizace si má své „koncentrační tábory“ Akorát se v každém z nich děje něco jiného. Něco, co likviduje lidské duše, ať už je to plyn, sex, bití nebo jiná duševní i fyzická týrání. Lidé jsou k násilí přímo stvořeni. Jsme zvěř a to, že žijeme ve městech ještě neznamená, že jsme už na jiné úrovni, než když jsme ještě žili na stromech. Toto násilí se táhne nekonečnou historií této planety. Funguje v podstatě stále. Malá ochutnávka: První, co mě zarazilo, bylo třeskuté ticho panující v rozlehlé místnosti. Ten pokoj byl obrovský. Přímo naproti dveřím visel ohromný kříž s tak živě znázorněným Kristem, až jsem se vyděsil, že seskočí. Couvl jsem. Voják mě popostrčil dovnitř. Zíral jsem na visícího Ježíše a téměř jsem slyšel Kristovu krev kapající na parketovou podlahu. Všude samé postele. Bylo jich nespočet. A v každém rohu místnosti jedno bezhlesně klečící dítě. Paní spisovatelka Madla Pospíšilová Karasová si vybrala období lehce po konci Druhé světové války ze sirotčince Saint Jean de Dieu v Kanadském státě. Je to opravdu pro otrlé čtenáře. Nepřináší to žádný humor, jen smutek a žal. Hlavní postavy je vám líto už od začátku. Jeho zápisky sice začínají někdy v roce 1998, ale každému je jasné, kam to povede. (Jen je vám divné, že s tím začal až tak pozdě.) Tyhle zrnka temnoty jsou dle mého nejbrutálnější a nejsmutnější. Myslím, že každému čtenáři to na pár dní zkazí chuť k jídlu. Pro citlivější povahy to rozhodně nedoporučuji. Citát: . . . tohle místo Bůh už dávno opustil, pokud tam vůbec někdy byl. Jen ho tam všichni měli plnou hubu.... celý text

Kapitán Pluton 2001, Jean-Pierre Garen (p)

„Teď už jenom doufám, že Denebani nebo piráti nebudou mít tak špatný vkus a neukážou se, dokud nenabijeme fotonové baterie.“ V hlavní roli tohoto předMarkovského období je tentokráte Dan Randall, příslušník 3.galaktické jednotky. Kapitán Pluto je čiré vesmírné dobrodružství, které se mi docela zamlouvalo. Hlavně od té části, kdy čtenář zjistí, kdo že vlastně je Kapitán Pluto. Pak už je to jen dobrodružná jízda. Je to klasické, lehké, skoro minimum napětí, tak že žádný stres a je to pohádkově zakončené. Rychle se to čte. Ale i tak mám pocit, že se to rychle zapomene. Proto jen těch 80% Malá ochutnávka: „Odejděme odsud,“ ozval se v té chvíli Spontini. „Zdá se, že máte situaci v rukou. Shromážděte zajatce v této místnosti. O jejich osudu rozhodneme později. Za čtvrt hodiny se sejdeme v guvernérově kanceláři a vyhodnotíme situaci.“ Pohlédl na Sylvii a dodal: „Tato dívka nám nejen zachránila život, ale prokázala i velikou zručnost. Netušil jsem, že lze střílet z tak akrobatické polohy. Dejte se ošetřit, slečno. Uvidíme se později v mé pracovně.“ Pro fanoušky této série se tu vysvětlí pár dalších věcí, které se vyskytují již v předcházejících dílech. Třeba zásadní informace o Denebanech. Je to hlavně pro ty čtenáře, kteří čtou příběhy podle Českého pořadí. Je to sice už stará série, ale je to stále aktuální. A proto stále doporučuji pro nové čtenáře, aby začali sérii číst tak, jak jí napsal pan Jean-Pirre Garen. Pořadí příběhů zatím jen připravuji, ale brzy jí zveřejním. Několik tabulek s pořadím, které jsem na internetu našel nejsou zas tak přesné. Není tak jednoduché sehnat informace o první knize a jejích dalších následovnicích. Citát: Dejte si skleničku, ta vás uvolní.... celý text

Transmetropolitan #1 - Zpátky v ulicích 2009, Warren Ellis

„Kdyby jste mě měli rádi, tak si ještě dneska všichni hodíte mašli.“ „Vzduch začíná smrdět parfémem a deodoranty.“ Tuhle sérii jsem zpočátku propásnul. A později už bylo skoro pozdě. Sehnat všech deset dílů mě vyšlo docela draho. Až čas ukáže, zda to byl dobrý obchod. A jak je tady na DK již dávno nějakým podivným zvykem, u komiksů se odhaluje jen tvůrce scénáře. Nikdy nesmíte oficiálně přidat další nezbytné profese pro tvorbu komiksů. Tak jsem z prominutím vložil důležité informace do anotace u této knihy. Myslím si, že je u komiksů dobré vědět základní informace. Hlavně kdo dělal kresbu (Darick Robertson) nebo další profese, jako jsou barvy, inker nebo lettring. A hlavně překlad. Komiks není jen psaný příběh, komiks je kreslený film a za každým filmem je panel plný informací o tvůrcích. Malá ochutnávka: Přes Jižní bloky se ke mně z Japonského ostrova nese dunění bubnů kodö – vesnice svolává své děti domů na noc. Brány nočních klubů se rozevírají a do ulic se z nich sype smích. Městská cigareta mne sytí a hladí na jazyku. V dáli zarachotí střelba . . . Zaslechnu sténání milenců při souloži . . . Kofein mne zalechtá v konečcích prstů, mozek zajiskří pod náporem inteligentních boosterů. Kráčím ulicí. Jsem doma. A teď něco ke kresbě. Kresba je příjemná, plná detailů v pozadí. Komiksová okna jsou přiměřená a nijak zbytečně nevybočují z daného příběhu. Tím myslím, že tu jsou převážně čtverce a obdélníky. Barvy jsou veselejší, ale k obsahu se prostě hodí. Převažuje zelená a červená. Žvýkačkový tip je očividný a je jasné, že se snaží prostě pobavit čtenářovo oko. Kreslené scény však nevybočují a nelze tu najít nějakou specifickou kresbu , která by převyšovala jiné. Prostě a jistě to vše krásně plyne a neruší diváka v jeho čtení. Kresba i barva jsou jedním slovem – povedené. Citát: Prachy byly dávno v kopru a většinu hadrů a zbraní, co jsem za ně koupil, už jsem dávno směnil za drogy, jídlo a kabelovku. Co se týče scénáře – musel jsem si zvykat. Spider Jerusalem je sprostý buran, který se ničeho neštítí. Trochu mě naštval, když při odjezdu z hor sejmul hospůdku pod horama se jménem „Bastard´s“, to si u mě podělal škraloup. Příběh je prošpikován sprostými slovy, nevybíravým politickým nadšením, chlastem a vševlezlou novinařinou. A protože se to vlastně odehrává v budoucnosti, bude čtenář několikrát překvapen, než vůbec pochopí. Například co je kostka na výrobu produktů, včetně jídla. A určitě někteří genderovci ocení svobodu domácích spotřebičů. (Moje domácí spotřebiče fetujou. To je běs.) Citát: Pořád mám v živé paměti ten článek, cos napsal, když sviňák vyhrál volby. Už nikdy nechci vidět slovo kurva napsaný osmtisíckrát za sebou. Tento svazek obsahuje šest sešitů, které na sebe obsahově navazují. Je to plné násilí, černého i ironického humoru, najdete tu humor klasický i kanálový a sem tam se mihne i mimozemšťan. S tím posledním jsem byl nadmíru spokojený. I když je možné, že se při procesu změny druhu člověku seškvaří čelní laloky na malá černá hovínka, i tak jsem doufal, že tomu tak není. A že ta revoluce v Andělské ulici za to bude stát. I když ten sráč, co tam hlídá barikádu tomu moc věrohodnosti nedodá. A přebírat od mimozemšťanů jejich genom je fakt odvaz! Ovšem Spider Jerusalem se nezalekne. A já mu fandil. Vlastně, hlavní postavu jsem si oblíbil. Protože jí jen tak něco nezastaví a to je na tom to nejlepší. Citát: Vyhradil jsem si chvilku na depresi.... celý text

Obojek 2023, Rosana Zvelebilová

„Nesmí se mi nic líbit. Nesmím cítit lítost. Nesmím být rád. Nesmím si nic představovat. Nesmím mít strach.“ „Jakmile mám jistotu, že mě nikdo nevidí, tajně se usmívám.“ Také jsem si říkal, „co mají asi společného osoby z let 1941, 2017 a 3023?“ Fakt mě to strašně zajímalo! A když jsem to nakonec zjistil, byl jsem nadmíru překvapen a neméně spokojen . . . byl jsem rád. Přepnul jsem na zelenou, protože už jsem byl zase svobodný. Druhý příběh od Rosany Zvelebilové, který jsem četl a opět je to paráda. Pravda, humoru je trochu méně, a o zábavu se nejvíce stará Blbeček, respektive číslo 68, z roku 2017. Jeho kecy jsem si užíval. Nejakčnější je příběh z Druhé světové války, vinoucí se od roku 1941. Nejpodivnější byl ten z roku 3023. Ten jsem zprvu nechápal. Celkově je to spíš drama. Citát: „Úchyl a Blbeček v jedný cele . . .“ „Úchyl?“ ukážu na něj. „Jop. Tak mi tu říkaj.“ Ale jak jsem si zvyknul již v první spisovatelčině knize „Bedny – zabít sráče“ bylo mi jasné, že na rozuzlení si budu muset nějaký čas počkat. A vůbec nezáleží na tom, že mi na obojku svítí červená!! Ubyla i sprostá slova a kupodivu tu nefiguruje ani žádná báseň o ježcích. Ovšem najdeme tu i pár známých postav z knihy o Sráčovi. Tři linie příběhu se střídají tak nějak nedefinovatelně a čím víc a víc se blížíte ke konci, začínáte být překvapeni. Je v tom spousta překvapení, napětí a dobrodružství. Nejděsivější a nejbrutálnější scéna se odehrává 9.5.2019. Je to fakt brutální pasáž. Jenže díky ní se zase o kus posuneme a více žasneme. Malá ochutnávka: „Blbeček je pejorativní označení pro hlupáka, ňoumu či obecně omezeného člověka,“ odpovím na jeho předchozí otázku. „A ano, jsem z přezdívky nadšený, protože mám pocit, že jsem se stal něčím víc než jen číslem 68.“ Přestane se smát a chvíli si mě prohlíží. „Jak moc seš poškozenej?“ Vyjmenovávám poranění a on mě u čtvrtého zarazí. „Prostě mi řekni, jak dlouho by trvalo, než bys byl zase v cajku.“ „Patnáct dní . . . “ Nenechal jsem se překvapit Brutustánem, protože jsem se na to místo těšil a bylo mi od začátku jasné, že se tam dostanem. Pravda, co mě překvapilo, byl styl příjezdu do této země. Bylo to k popukání a Pekelně se to zamotalo. Šedesát osmička mě několikrát totálně rozesmál a scény s ním jsou ty nejlepší v tomto příběhu. A protože dostal nejvíc prostoru, smál jsem se každou chvilku. A i ta scéna s Jaromírem Jágrem mě dostala do puku. Spousta perfektních hlášek, napětí a zábava. Ke konci se objevuje ještě jedna velmi zajímavá linie. „Nikde, nikdy“ je tajuplná a vnáší do příběhu jiný pohled a dokáže i měnit názory čtenáře. Chvilku jsem přepnul na červenou, protože se mi poprvé tato linie nezamlouvala. Pak jsem pochopil a . . . zase zelená. Citát: Vnitřně se zaraduji. Ne proto, že přežil, ale proto, že mu zlomyslně přeji vše nejhorší. A moc dobře vím, že žití je pro něj největší možné utrpení! Do knihy jsou opět vnesena malá a jednoduchá komiksová okna. Tentokrát obsahují i delší zdělení, než jen BUCH, BUM nebo KŘŘŘ! a DŽŽŽ!. Určitě si tyto malá komiksová okénka užijete u scén v masokombinátě. A ty delší sdělení jsou například ty, které jsem použil na začátku tohoto komentáře. Jsou tu i větší kresby, ale není jich moc, jsou spíš sporadické. Co jsem pochopil, tak si je paní (slečna?) Zvelebilová nakreslila sama. Obojek, opět jako Bedny, mohu vřele doporučit. Pokud máte rádi tajemno, a pomalá, leč překvapivá překvapení, a neradi se nudíte, tak je to příběh pro vás. Po delší době jsem našel něco, co mě opravdu zaujalo, pobavilo a uspokojilo. Zelená na Obojku mluví za vše. Citát: „Už mi lezeš krkem!“ zasyčím. „Doslova. I když jsi tak vychrtlý, už tě mám plné zuby, lednici, mrazák, udírnu i chladicí box!“... celý text