tatjana1737 přečtené 613

Červenka 2014, Jo Nesbø

!!! POZOR SPOILERY !!! Druhý díl mi kamarádka nepůjčila, protože ho má jen anglicky, takže jsem se po Netopýrovi vrhla na Červenku a v duchu se ptala, jestli autor má pro své knihy i jiné než jednoslovné názvy z říše zvířat :-). Zprvu jsem měla trochu guláš ve jménech a postavách, ale rychle jsem se začetla a ne a ne se knihy pustit. Prolínání s válečnou rovinou bylo čtenářsky neotřelé a pasáže z konce války pro mě byly ze začátku mnohem zajímavější a působivější než ty ze současnosti. A postupně - jak asi bylo autorovým záměrem - mi začalo hrabat, kdo že je ten stařec "ze současnosti", jestli Daniel nebo ten druhý, kdo sakra přitáhl zpátky Danielovu mrtvolu (a jestli - fuj hnus - nepřišel zpátky po svých), že Uriáš ve Vídni vlastně nemusí být Uriášem z východní fronty, co se stalo s Gudesonem, který nám najednou z děje zmizel apod. Nu, kdybych zapojila hlavu a spojila si název knihy s jistou válečnou přezdívkou, která je později v knize vysvětlena, došlo by mi to krapet dříve, ale Nesbømu se mistrně podařilo odvádět moji pozornost při čtení stále stranou. Knize bych vytkla (kromě pointy, která po všem tom napětí a zvratech v domněnkách nebyla kdovíjak ách - ale zase: co má chudák autor detektivek vymyslet neotřelého, aby šel "vyčtený" čtenář do kolen?!) dva momenty: stejně jako v prvním díle (Netopýr) zde došlo k vraždě Harryho parťáka + v této souvislosti mě sakra štvalo, že HH neodhalil (a nepotrestal!!!) identitu Prince. Doufám, že ten šmejd v dalších knihách dostane co proto, protože jinak nehraju a literární svět - stejně jako ten skutečný - není spravedlivý. Na to, že detektivky běžně nevyhledávám, mě tyhle opravdu moc baví a tentokrát si mne Nesbø získal tou druhou světovou válkou. Ač absolventka historie, o Norsku vím jen to, že v něm za války byla kolaborantská vláda v čele s Quislingem, ale že část vojáků bojovala za německou věc, že po válce nutně muselo dojít k soudním procesům s kolaboranty a zrádci, že i ti, co nakonec skončili na "nesprávné straně" byli lidi a měli své další osudy, které válka poznamenala, či že tohle vše může přetrvávat v mysli současných Norů a způsobovat jim to tichá traumata i dnes, kdy se nám, co jsme se narodili později, zdá druhá světová válka tak daleko, to pro mě byly silné podněty k zamyšlení. A nádherný byl příběh Uriáše a Heleny, ta silná osudová láska, stejně jako Harryho zamilovávání se do Ráchel... jakožto latentní romantička jsem nad těmihle pasážemi snila s otevřenýma očima. Mohu jen naivně doufat, že o mně takhle někdy uvažoval můj manžel, i když se obávám, že jemu je tahle "literární stránka" lásky odepřena :-).... celý text

Švábi 2013, Jo Nesbø

!!! POZOR SPOILERY !!! Tento díl jsem svého času, kdy mi kamarádka půjčila celou sérii, jako jediný nečetla. S odstupem let jsem zapomněla na anotaci, takže jsem čekala více Toma Waalera a méně pedofilie; má očekávání se nenaplnila. Ač nejsem a priori čtenářem detektivem, Nesbø píše čtivě, o tom žádná. V sérii jsem nicméně skončila Levhartem, protože mi už vadily zobrazované surovosti. I tady, byť explicitně nebylo "ukázáno" nic, mi některé pasáže úplně neudělaly dobře. Ač mám v rámci knih o HH jiné favority, prostředí bylo zajímavé a s klidem přiznávám, že vraha jsem neodhalila a autorův záměr zmást čtenáře se mu u mne povedl na výbornou. Čemu ovšem nerozumím je Nesbøho tendence zabíjet vedlejší a vcelku sympatické postavy. S ohledem na to, že vím, co ještě Harryho potká, nedivím se tomu, že chlastá, ale je s podivem, že se regulérně nezbláznil. (To tedy ale nevím jistě, novější díly jsem nečetla. :-))... celý text

Spoutaný 2016, Emma Chase

Knížku mi koupila kamarádka, údajně s tím, že ji před ní kupovaly dvě další ženské, a že to má být sexy, vtipné a zamilované. Vtipné to místy bylo hodně (vím, že je to kruté, ale pobavilo mne např. rčení, že bikiny jsou pro ženy privilegium, nikoli povinnost, případně přípitky jednotlivých Drewových kamarádů při rozlučce - ten s papírovými kapesníky je sice vulgární, ale i tak pobavil, a kompas + sever byly taky velmi dobrou hláškou ze strany budoucí nevěsty :-)), zamilované taky (potěšilo mne líčení svatby, že to nebylo odbyté, ačkoli se mi nechce věřit, že jiní než američtí muži tento den mohou prožívat romanticky - nebo o tom možná jen nemluví. Erotické scény nebyly špatné, ale osobně mi velmi vadilo užívání vulgarismů typu pdák a kunta (pro citlivé povahy jsem jim přehodila písmenka, abych nebyla sprostá)... Protože je to první kniha autorky, kterou jsem četla, nemohu srovnávat, v čem je lepší nebo horší než ostatní, zda jde o vyvrcholení celé série nebo průměr. Ale navnadila mne k zapůjčení dalších dílů, takže nemůžu říct, že by psala úplně blbě :-).... celý text

Zapletený 2014, Emma Chase

Po delší době jsem potřebovala oddychovku, u které se pobavím, a tak jsem sáhla pro stálici své knihovny - "Zapletený". Přečteno za dva dny a účel to splnilo: vyčistila jsem si hlavu, pobavila se, zasmála se. Emmu Chase jsem objevila před lety, kdy ještě výběr podobné žánrové literatury nebyl tak široký jako dnes. Kdo si Zapleteného přečte teď, asi mu to bude připadat jako průměr, já stále hodnotím velice vysoko. Platí veškeré mé názory na knihu z dřívějška, včetně toho, že Deedee je ujetý blázen a měli by ji zavřít do ústavu :-). Při aktuálním čtení jsem si nejvíc užívala bojůvky a naschvály v práci, možná proto, že jsem se po dlouhé době na rodičovské dovolené vrátila do zaměstnání a kolega je stejný štváč jako já s černým smyslem pro humor :-). Tahle série mne baví a za sebe vřele doporučuji.... celý text

Piranesi 2021, Susanna Clarke

!!! POZOR SPOILERY !!! 29.1.2023: Patřím mezi ty, které okouzlili pánové Jonathan Strange a Norrel a svět, který s nimi Clarková stvořila. DennisMoore mi doporučoval Piranesiho, ale musela jsem si na něj 2 roky počkat, než ho naše knihovna zařadila do fondu. Knihu jsem přečetla předevčírem a souhlasím s většinou komentářů níže: poetika, snovost, očekávání a vlastní zmatenost a snaha Dům nějak zařadit a určit v kategoriích, které znám, detektivní zápletka, kterou čtenář rozluští dříve než hlavní postava, zklamání z propojení s reálným světem i velice smířlivý závěr. Grafická úprava knihy je nádherná (jen mám zásadní výhradu k tomu, že Faun hraje na flétnu, nedrží prst před ústy) a kdyby součástí byly rytiny skutečného Piranesiho, dojmy by byly ještě mocnější. Možná to ale byl autorčin záměr a snaha vyburcovat čtenářovu imaginaci a ukázat mu krásu Domu? Na plných pět hvězdiček to není, autorčina prvotina je pro mne nepřekonatelná, ale Dům mne zasáhl a budu se k němu (do něj) ještě dlouho vracet. P.S.: Díky Viktoru Janišovi za skvělý překlad.... celý text

Žena filmového kritika 2019, neznámý - neuveden

To, že je nějaký filmový kritik a že má svoji Ženu, která o jejich soužití píše, jsem zaregistrovala asi před rokem, když s dotyčnou vyšel rozhovor v magazínu MF Dnes. Její odpovědi mi přišly vtipné, získala si mé sympatie a nebudu lhát, podráždila moji zvědavost, protože na ilustračních fotografiích jí nebylo vidět do tváře, aby její tajná identita nebyla vyzrazena. Žel, nemám facebook, takže jsem její blog dále nesledovala a tak trochu ji ztratila z paměti, dokud mne na ni znovu neupozornil DennisMoore. A tak jsem ihned učinila objednávku v knihovně a navzdory sněhové kalamitě si pro Ženu filmového kritika zajela do města. Po přečtení bohužel zcela nesdílím jeho nadšení. (Je mi to vážně líto!) Obálka a grafická úprava jsou parádní (včetně modré ořízky, to se dnes už moc nevidí). (I když občasné flekaté podbarvení stránky mne v tramvaji cestou z knihovny mátlo, jestli jsem knihu nezamáčela roztátým sněhem z rukavic.) Možná by pro mne knížka měla jiné vyznění, kdybych ji slyšela namluvenou Ivou Pazderkovou, věřím, že intonace a zdůraznění některých slov v textu udělají své. Takto asi nejvíce souzním s komentáři od katynky78 a Isew. Číst blogové příspěvky na 1 zátah mi nevadilo, slovní obraty a humor autorky se mi líbily, ale v souhrnu mi to přišlo spíše jako kritizování kritika než láskyplný popis eskapád společného života s mužem, který má specifické povolání a koníčky. Příspěvky se soustředí na kritikovy nedostatky a je mezi nimi často týdenní rozestup - možná, že kdyby autorka popsala i "omáčku" mezi tím, bylo by více zřejmé, že kritik není jen člověk, který je permanentně v trapu, ale má i svoje klady, a proto si ho vybrala a proto s ním je. Jakožto osoba, která často s oblibou před kamarádkami přehání prohřešky vlastního partnera i ty své, čekala bych více shovívavosti, vlídnosti a zmínek o tom, čím je kritik (kromě pěkné figury, pevné brady a pěstěných rukou) pro svoji Ženu výjimečný a proč s ním i nadále setrvává, když jeho světu zatvrzele nerozumí. V knihovně jsem si rovnou zapůjčila i druhý díl a přestože je jeho úvod opakovanou skrytou reklamou na vydanou knihu, bavím se u víc. Jen se divím, že po všech naprosto explicitních zmínkách je identita autorky stále tajná. Nikdy mne nenapadlo přemýšlet nad tím, kolik doopravdy měří Kamil Fila?... celý text

Den zúčtování 2021, neznámý - neuveden

A mně se zrovna druhý díl líbil víc než ten první, i když mi rovněž přišel spíše trpký než jako řachanda. Přečteno opět za 1 den a protože jsem pragmatik, zvažovala jsem, zda a do jaké kategorie zařadit v rámci Čtenářské výzvy. S ohledem na autorčino líčení jsem chvíli držela kurzor klávesnice nad 5. Kniha, jejíž hlavní postava je alkoholik, ale nakonec mi to přišlo kruté a dala jsem do kolonky 12. Kniha od začínajícího autora. Snad mi to autorka nebude zazlívat, když už jí jeden titul vyšel a svůj blog píše nějaký ten pátek.... celý text

Mrtvá a živá 2007, Daphne du Maurier

Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni. Tuhle jsem přečetla v říjnu a zapomněla ji i ohodnotit. Dnes napravuji: !!! POZOR VELKÉ SPOILERY !!! Knihu mi ještě před prázdninami půjčila kamarádka, která o ní mluvila jako o jedné ze svých nejoblíbenějších. Zkoušela jsem se do ní začíst v čekárně lékaře, ale neseděl mi úplně archaický jazyk vyprávění a nebyla jsem v tom správném rozpoložení. K přečtení mne nakonec motivovaly mne nakonec dvě věci. Jednak kamarádčin e-mail, z něhož jsem měla výčitky svědomí, a na něj navazující dokument o Hitchcockovi, kde mluvili i o jeho filmové verzi Rebeky. Řekla jsem si: To už není náhoda! Odložila jsem rozečtené věci a znovu se začetla. Nakonec jsem v rámci terapie, kdy jsem měla fakt blbý den, četla a dočetla až k ránu dne následujícího. Souhlasím se vším, co mi ke knize kamarádka při zapůjčení říkala: paní Danversová byla od začátku fakt odporná postava, z níž mrazilo a která tento dojem jen utvrzovala. Scéna u otevřené okna s mlhou venku byla dost creepy a nechápu, jak se z toho hrdinka jen tak ležérně mohla otřepat. Hlavní hrdinka (zajímavé, že v knize ani jednou nepadne její jméno?) si neustále vytváří nějaké domněnky, na nichž buduje svůj přístup k okolí a z nichž vychází její prožívání. V tomhle ohledu byl naprosto perfektní twist, kdy se jí manžel přizná, že svoji první ženu NIKDY nemiloval a... že ji zabil. Docela by mne zajímalo, jak si s tím na plátně Hitchcock poradil, protože tohle je typický Hitchcockový obrat, kdy čtenáři / divákovi spadne sanice a chvíli se s tím musí vyrovnat. (Oproti tomu hrdinka se s tím vyrovnala velice snadno!) V komentářích na ČSFD jsem se dočetla, že ve filmu se i manžel hlavní hrdinky ukazuje jako manipulativní šmejd a je na divákovi, jak se s tím popasuje, když zjistí, že nic není takové, jakým se to zdálo být. Konec, kdy Manderley hoří, mi přišel nedotažený. S ohledem na to, jak moc to místo Maxim miloval (a to natolik, že se kvůli němu nedokázal osvobodit od manipulativní psychopatické mrchy), jsem čekala větší zásah na solar a nezacelitelné trauma. Celkově to ale bylo velice dobře psané, pěkná práce s jazykem, obraty, vykreslení atmosféry naprosto mrazivé. Chápu, proč tuhle autorku tolik lidí miluje a jiní autoři se na ni odkazují.... celý text

Chrochtík a Kvikalka 2012, Ester Stará

Když jsem k Vánocům pořizovala knížky Ester Staré, padl můj zrak i na Chrochtíka a Kvikalku. Nakonec jsem kvůli úspoře peněz posečkala a knížku půjčila v knihovně. Příběh se mi líbil moc, oceňuji i vtípky v ilustracích a jazyk vyprávění, které - zejména u jednotlivých zvířátek (sova, vlk, potkan, ...) přímo svádí ke kouzlení slovy a úplně jinému hlasovému projevu. Bohužel výtvarný projev Martiny Matlovičové, nakolik chválím využití koláže, mne nezaujaly tolik jako ten Milana Starého a podezírám svoje děti, že i když se u některých obrázků válely smíchy, tolik odvařené z nich taky nebyly. Při přemýšlení, jestli knihu koupit, jsem myslela hlavně na pětiletou dcerku a musím říct, že ji četba bavila zaručeně nejvíc, i když tříleťák i osmileťák (jinak starý cynik) poslouchali taky a ani nedutali. Nedokážu říct, čím to je, ale jazyk vyprávění Ester Staré je prostě mým dětem blízký. Na poselství knížky byli ještě všichni tři moc malí, ale hledání blýskavého prasátka se jim moc líbilo a spekulovali, co to bude. Jak se můj nejstarší identifikoval s Šedíkem, holčička je jasná Kvikalka (už druhý rok - nevím proč - skutečně kvíká) a nejmladší je Chrochtík (a ne jen proto, že od malička v noci hrozně chrápe). Zcela vážně přemýšlím, že už jen kvůli tomu příběhu knížku nakonec domů stejně pořídím.... celý text

Jeho království 2005, Mika Waltari

Od Waltariho jsem kdysi četla Egypťana Sinuheta a tuším Pařížskou kravatu, které mi půjčil kamarád. Kravata mne příliš nezaujala, ale Sinuhet mne ohromil a ještě dlouho poté jsem čerpala znalosti tohoto období egyptských dějin právě z této knihy. Protože dlouhodobě trpím nedostatkem nápadů, co číst, sáhla jsem po Waltarim, na něhož mne přivedla hádanka soukromy v sekci Postava hledá autora. Vypůjčila jsem si rovnou i Pád Cařihradu, a protože se mi dle anotace zdál jako akčnější titul, rozhodla jsem se nejprve sáhnout po Ježíši Nazaretském, od něhož jsem si slibovala větší "nudu". Jak já se mýlila! Knihu jsem začala číst v době Vánoc, tedy Ježíšových narozenin, i když na Velikonoce by to bylo stylovější. Hlavní hrdina přijíždí do Jeruzaléma v den, kdy byl Ježíš ukřižován a stává se svědkem jeho utrpení a smrti. Od dob gymnázia mám povědomí o velikonočních událostech roku 0 i o jednotlivých biblických postavách, přednášky doktora Dršky na UJEPu mi zas přiblížily dějiny raného křesťanství. Svého času jsem poslouchala Weberův muzikál a znám i Quo Vadis. Přesto si mne Waltariho líčení ihned získalo a i když se v knize toho vlastně mnoho neděje, četla jsem se zatajeným dechem, vychutnávala si jazyk vyprávění a oceňovala poznámky překladatelky (to už se dnes moc nevidí). Postavy apoštolů mi byly spíše nesympatické, ale překvapilo mne vykreslení žen. Nejkrásnější pro mne byla scéna u Šimona Kyrénského. Těšila jsem se na každý okamžik, kdy se v ději objeví Ježíš, a upřímně bych se nedivila tomu, kdyby se někdo jen na základě četby Jeho království rozhodl přijmout křest. Pro věřící musí být tato kniha ještě mnohem hlubším a intimnějším zážitkem. Původně jsem myslela, že Jeho království je druhým dílem, v němž jsou líčeny Markovy osudy v Římě. Naopak jsem se dozvěděla, že existuje pokračování - a v něm snad najdu odpovědi na některé otázky, na které mi Waltari neodpověděl. (I když se bojím Markovy proměny.) Jednu hvězdičku nakonec ubírám za konec, který pro mne zůstal otevřeným a zanechal mne v nejistotě. Po celou dobu četby jsem byla frustrována Markovou „slepotou“, kdy volal po znameních, ale současně k nim byl naprosto slepý. Možná mne to frustrovalo tolik proto, že bych si i já na Markově místě hledala různé výmluvy a vysvětlení a rozumem tišila vše, co poznalo mé srdce. Komentáře, které vystihují i mé pocity: witiko, má milá alekis, Bethanee, david9690, bekule, mirektrubak a GreenMagritte, která to vystihla větou: „Už jen tím, jak Marcus zkoumá víru, řeší její rozpory a samou vírou vlastně chápe osobní cestu k naplnění smyslu života.“ „(…) V těchto dnech ještě mluví Jeruzalém jenom o něm, ale ani nemůžeš tušit, jak krátká je paměť lidu. Jeho učedníci se rozprchnou po světě a vrátí se do svých domovů. Věř mi, za dvě léta si na něho nikdo ani nevzpomene.“... celý text

Dokonalé propojení 2022, Jana Jánská

!!!POZOR SPOILERY !!! Jednalo se o moji první knižní štafetu a tímto děkuji autorce za možnost přečtení. Současně se moc omlouvám, protože po přečtení nesdílím nadšení a vysoká hodnocení knihy. Zápletka mne zaujala a v průběhu čtení jsem samozřejmě přemýšlela, kdo by mohl mít motiv a jestli už čtenář vraha poznal. děj ale obsahoval příliš mnoho slepých uliček a stop, které vyzněly do ztracena či byly na konci zcela smeteny ze stolu. (Např. Janin únos shrnutý větou: "Jak se dostala z bytu, bez bot a oblečení, si dosud nevzpomněla." OK, od Annina a Markétina bytu měl „Marek“ klíče, ale od Lukášova? A co vůbec ta „Markova perioda“ - když to Anna táhla s Michalem, kde tedy reálně byl Marek? A nebo jeptiška, která se svěří, že se s Erikem nerozešla jen tak, ale nic víc už k tomu řečeno není, a přestože šla do kláštera, Erik s ní znovuobnoví vztah? Kde vzala informaci o objednavateli léku?) Psychologie postav mi přišla nevěrohodná, na to, že se příběh stal v průběhu nějakých 18 dní. Hana spadla do alkoholu velice rychle (a stejně tak rychle se oklepala), Erik ani další si vlastně pořádně nezatruchlili, Jana sice jakože přišla na nějaké finanční machinace, ale nechápu, proč se vyspala s Tonym a svěřila se mu, ani proč byla vlastně unesena. A navíc z těch machinací, které vypadaly slibně a zřejmě měly Erika ve čtenářových očích pošpinit, se vyklubaly jen převody peněz sekretářkou. Vyšetřovatelé (alias Dvojčata) na mne působili spíše nevěrohodně a tak trochu jako policejní klišé (včetně pronášených replik a způsobu práce). S ohledem na to, jak Markétu všichni milovali a měli ji za světici, mne rozuzlení hodně zklamalo, byla vlastně jen pokusným králíkem jednoho pomatence. A tím, že byl pomatený, se vlastně vysvětlily i jiné momenty v knize, což považuji za autorskou lenost :-). Úplně mi nesedělo členění textu do kratičkých kapitol, vypravěčů bylo hodně a první polovinu knihy to bylo dost matoucí. Vadilo mi uvádění každé, byť nevýznamné postavy celým jménem. Posuzuji-li knihu jako prvotinu, nebyla špatná, ale z textu byla znát jistá neobratnost a poskládání jednotlivých stop, včetně těch, které měly čtenáře svést na scestí, mi přišlo hodně na sílu.... celý text

Kouzlo podzimu 2005, Lisa Kleypas

Konečně jsem se dostala k napsání komentáře ke knize, kterou už jsem přečetla před nějakou chvílí, a jíž si díky tomu už tolik nepamatuji. O to bude komentář kratší :-). V úvodu se musím přidat k těm, kteří jsou nespokojení s obálkou. Ústřední dvojice má černé vlasy, kdežto na přebalu jsou dva blonďatí... To je tak těžké zvolit ilustrační obrázek, který by aspoň trochu korespondoval s obsahem či podobou hrdinů? Celkově se mi příběh líbil, byť byl v mnoha ohledech podobný prvnímu dílu. Za absenci překvapení tedy jedna hvězdička dolů. Erotické scény byly jako přes kopírák (opět orální sex jako předehra, opět došlo k aktu zezadu a opět se zde točilo slovo "poupě", které mne v tomto kontextu nutí si obrazně ublinkávat). Počáteční antagonismus (ve skutečnosti potlačovaná vášnivá přitažlivost) mezi Lillian a Markusem však byla trochu jiného druhu a jiskření mezi nimi bylo znovu výborně napsané. Když se na začátku knihy opět objevil motiv hry na pasáka, zprvu jsem obrátila oči v sloup, že se bude scénář opakovat. Jenže to byl velký omyl, protože pan upjatý hrabě se tentokrát projevil jako malý kluk a ke hře se připojil! Tímhle momentem si mne autorka získala. Výměna urážek, slovní klání mezi hubatou slečnou Bowmanovou a moderním zástupcem staré šlechty, byly naprosto výborné, i když čtenář od začátku věděl, kam budou směrovat. Moc se mi líbila scéna kolem vepřové hlavy a "kolega lepidopterolog". Kleypasová si mne získala právě těmi vtipnými a originálními dialogy, díky nimž se k ní hodlám vracet. Co se Westcliffa týče, ten naprosto splňuje dívčí představy o upjatém, ve skutečnosti však vášnivém, gentlemanovi. Která by takového nechtěla? Oproti tomu starší slečna Bowmanová, to skutečně nebyla žádná dáma. Jejím pojetím autorka spíše zapadá do hrdinek současných, obávám se, že tehdy by Lillian skutečně zůstala na ocet. A to nejen proto, že se namazala v knihovně a strčila prst do lahve. Celkově mě trochu mrzel i ten uvolněný přístup k předmanželskému sexu (ano, nakonec se přece vezmou, ale i tak...) a neustálé pochyby hrdinů o vzájemné lásce (když už i slepý viděl, že je to mezi nimi "na vážno"). St. Vincent mne svým vývojem upřímně překvapil, po celou dobu šlo o šarmantního zpustlíka, který se najednou vyvrbil v padoucha prvního řádu. Říkala jsem si, proč o takovém zvířeti bude další kniha? (Mezitím jsem ji přečetla taky, takže už vím.) Stejně tak hraběnka Westcliffová, jež se ukázala jako správně zákeřná harpye a mrzí mne, že jí dále nebyla věnována pozornost, protože její chování, trest i další osudy by si zasloužily nějak rozvést. Ale třeba se dočkám ještě v nějaké jiné knížce. Stejně jako nakonec v prvním díle, i zde mi chyběla větší výpomoc mezi čekankami při shánění ženichů - ač si slíbily přátelskou výpomoc, hrdinka si vždy nakonec ženicha vlastně našla sama. I tak se mi ale kniha líbila a autorku v rámci žánru (až na ty erotické scény, které mne nebraly vůbec) řadím vysoko.... celý text

Zimní naděje 2010, Lisa Kleypas

Konečně přidávám komentář a opět musím zkritizovat obálku... Souhlasím s názory, že tenhle příběh je nejlepší ze čtveřice čekanek. Annabellu jsem četla jako první od autorky, takže zde byl jistý moment překvapení a okouzlení, ale na pomyslnou špičku řadím příběh Evie a Sebastiana. Asi proto, že - stejně jako jiné čtenářky - mám slabost pro napravené hříšníky. Předchozí negativní St. Vincentova role z předchozího dílu je zde vysvětlena, takže čtenářka mu záhy jeho nečestné chování odpustí. Sebastian si navíc od začátku na nic nehraje a rovnou deklaruje, že nemá žádnou čest. Protože je však viděn očima nevinné Evie, všechny víme, že to není až tak úplně pravda ;-). Vždyť kterou by si nezískal muž, kterého autorka charakterizuje jako toho, kdo v líbání nalézá téměř totéž potěšení jako v samotném milování :-). (A popis prvního milování, kdy byl zkušený a vyprahlý protřelý muž otřesen víc než nevěsta... ach!) Ačkoli ti dva uzavřou na základě oboustranně výhodné smlouvy "sňatek z rozumu", Sebastian Evií neopovrhuje, ale chová se k ní s úctou. To se mi na jejich dvojici líbilo asi nejvíce, že ačkoli by si koktavá a nesmělá dívka zasloužila třeba i výsměch, zhýralý a mnohonásobně zkušenější St. Vincent se k ní chová slušně a naopak jí dodává sebevědomí, jež jí chybělo. "Až dosud ses pokoušela dělat radost druhým, avšak dvakrát jsi neuspěla. Proč nechceš pro změnu potěšit sebe? Proč si nestanovíš vlastní pravidla? Doteď ses držela společenských konvencí a cos z toho měla?" - "Zvyklosti se mi líbí. Co je na tom špatného, být obyčejný člověk?" - "Nic. Ale ty nejsi obyčejná." Westcliff se možná později diví, že Sebastian se naučil mít někoho rád víc než sebe sama, ale tenhle jeho "nově objevený" rys prostupuje dějem knihy od samého začátku. Ovšem pozor, Evie není žádná šedá myš, jak by se mohlo zdát. V předchozích dvou dílech stála mnohokrát stranou a trochu ve stínu dominantnějších ženských postav, ale pak pokaždé pronesla nějaký trefný komentář, kterým udeřila hřebíček na hlavičku, a dokázala se vymezit i proti přítelkyním, když se nechovaly správně. Takže stejně jako v první a druhé knížce série, i zde se objevuje mnoho neotřelých dialogů, které nepostrádají vtip a přispívají k jiskření mezi ústředními postavami. „Nicméně během uplynulé čtvrthodinky jste se bez zábran mazlila s těmi částmi mého těla, jichž se před vámi nikdo neodvážil dotknout.“ - „O tom v-velice pochybuji. Řekla bych, že byly brány do rukou častěji, než věci na bleším trhu.“ - „Alespoň jsem je nabízel za rozumnější cenu.“ Sebastian kolikrát reaguje se stoickým klidem a hlášky vrací lakonicky, je mi však jasné, že se vskrytu kuráží mladé dívky musel velice bavit - a že i tím si ho nakonec získala. Stejně jako jiným čtenářkám, i mne trochu chybělo rozvedení poměrů, z nichž Evie vzešla, a jejích příbuzných. Vypořádání se s nimi bylo vcelku rychlé a stručné, čekala bych mnohem hlubší zápletku a větší intriky. Těch se mi dostalo od Bullarda, což za mne byla trochu zbytečná dějová linka. Ale k pánskému klubu asi i takové charaktery patří. Ostatně pánský klub byl od autorky výborným nápadem, jak spojit tak morálně odlišné postavy, jako je sladká Evie a zhýralý Sebastian. Evie - dcera hazardního hráče, St. Vincent - muž, který v tomto prostředí může využít svého vzdělání, povahy i přirozeného talentu. Kdyby byl Sebastian víc jako Westcliff, tak by je klub rozděloval, ale zde postavy hezky spojil. Nu a "sázka", kterou spolu ti dva uzavřeli, byla taky moc hezky koncipovaná: "Šest měsíců? Srdíčko, co tě vede k přesvědčení, že stojíš za půlroční celibát?" - "Možná za to opravdu nestojím. V každém případě si na tuhle otázku odpověz sám." Kniha kromě linie sbližování se postav obsahovala i mnoho hezkých momentů, kupříkladu ty kolem nemocného Jennera byly místy velmi dojemné. Krásný byl výrok, že Eviina maminka mu nechá pootevřené dveře, aby za ní mohl proklouznout do nebe. Zaujala mne vedlejší postava Cama Rohana, Eviina téměř bratra a jediného přítele a ochránce - že by bylo jisté, které dvojici bude věnován další díl (Daisy)?? „Evie měla pravdu. Octla jsem se na místě, po němž jsem opravdu netoužila.“ I když kupa motivů by si zasloužila více rozvést, na druhou stranu je zde ponechán prostor pro fantazii čtenářů, což vlastně není na škodu. Za mne opravdu hezky napsaný příběh, ke kterému se v budoucnu určitě mnohokrát vrátím. CITÁT: Cesty lásky bývají občas záhadné a nevyzpytatelné a nedají se logicky vysvětlit. Leckdy se ukáže, že nesnadný život vysekal do svou pošramocených dušiček hluboké zářezy, jež způsobí, že záhy drží pevně při sobě.... celý text

Žila jsem s oddaným komunistou: Československo – můj osud 1934–1968 2017, Žo Langerová

Knihu mi dala spolužačka s tím, že se jí hrozně líbila, mnohokrát při čtení vedla vnitřní dialog s autorkou a kdyby byla naživu, chtěla by se jí na mnoho věcí zeptat. Předně mě potěšilo, že ve mně spolužačka vidí osobu, kterou chce obdarovat knihou osobního významu, ale přiznávám, že se mi do tématu moc nechtělo. Začetla jsem se ale a už se nepustila. Kniha je psaná románovým stylem, jazyk autorky i styl vyprávění mi připomínal Mornštajnovou, ale na rozdíl od AM, tohle se skutečně stalo. Při čtení jsem si vzpomněla na Doznání od Artura Londona, několikrát mi vyskočila myšlenka na Tigridova Kapesního průvodce. Ač je kniha čtivá a v tomhle ohledu nechválím superlativy, obsah je místy k neuvěření, tím spíš, že jde o dobu poměrně nedávnou. Téma je zajímavé i tím, že autorka nejednou otevřeně přiznává, že svého muže už nemilovala, měla i mimomanželské aférky, ale přesto s ním zůstala a vydržela až do konce. Věřím, že kupu věcí před čtenáři cenzurovala, ale i tak mi to přijde velice upřímné něco takového přiznat. Škoda jen, že pasážím kolem Pražského jara a událostem poté není věnována taková pozornost.... celý text

Šedík a Bubi 2018, Ester Stará

Dala jsem na doporučení spolužaček a koupila tuhle knížku pod stromeček synovi (2. třída). Podle anotace by mi to samotné přišlo jako blbost, ale holky na to - nezávisle na sobě - pěly chválu a zpětně mohu potvrdit. Přečetli jsme ještě na Štědrý den spolu (četla jsem já), následující dny si syn několikrát knihu přečetl sám (doufám, že mu to čtení zůstane!) a dokonce byl tak namotivovaný, že vyplnil čtenářský list (z publikace Zakousněte se do knihy). Kniha je moc hezky graficky udělaná, a nemluvím jen o tom, že slova mají barevně odlišené slabiky, takže se dobře čtou i dyslektikům nebo slabším čtenářům. Ilustrace jsou obrovskou přidanou hodnotou, doplňují text, někdy je stránka udělaná komiksovou formou, plus obrázky jsou opravdu moc hezké. (Od autorky jsme včera přečetli Chrochtíka a Kvíkalku, kde mne obrázky osobně moc nebraly, i když dceři se líbily). Přestože je příběh poměrně jednoduchý, syna to fakt chytilo (a to už jsem si myslela, že je to starý cynik, běžně s námi kouká na Harryho Pottera, Avengery apod.) a knihu si spontánně vzal i do čekárny k doktorce. Doporučuji všema deseti a dávám plných 5 hvězd.... celý text

Neviditelná pevnost 19-23 (Omnibus) 2019, Jean van Hamme

Koho sežere vlk? 2017, Ester Stará

Tak jako jsem nejstaršímu pořídila Šedíka a Bubi, mladší děti dostaly knížku Koho sežere vlk, kterou moje spolužačky taktéž chválily. Obsahem je 7 známých pohádek (Karkulka, Budulínek, Otesánek. Zvířátka a loupežníci, Kůzlátka, Perníková chaloupka, Řepa), ale některá slova v textu jsou nahrazena obrázky. Jenže pozor, obrázky jsou vždy dva - jeden dle klasické verze pohádky, další jiný, kolikrát až absurdní. Třeba Budulínka hlídají buď babička s dědečkem nebo indiáni, na neposlušná kůzlátka přijde vlk nebo kuchař apod. Četla jsem se všemi dětmi a nejvíc se odvázala pětiletá dcerka, která se vždy zeptala, jaké slovo by v textu správně mělo být, a pak si vybrala tu druhou variantu, takže kolikrát vznikl hodně zajímavý příběh (třeba když robot Otesánek snědl stádo vysavačů) a smála jsem se i já. Kluci byli konzervativnější, ale dcerka se fakt odvázala a moc se mi líbilo, s jakým gustem vybírala ty nejdivnější varianty a kombinace. Určitě chci zkusit další knížky autorského dua. Kamarádce - výtvarnici jsem koupila Dům za mlhou a jsem moc zvědavá na její recenzi.... celý text

Nevhodný návrh 2005, Julia Quinn

Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni: K Bridgertonovým jsem se dostala úplnou náhodou, aniž bych tušila, že už tou dobou spatřil světlo světa seriál. Nakonec jsem mu ze zvědavosti dala zelenou a když jsem se oprostila od všech anachronismů, tak si ho má romantická dušička i užila. Protože seriál má ale jen dvě série, naklusala jsem do knihovny a vzala to, co zrovna od autorky bylo volné. Celou dobu jsem při čtení měla před očima seriálovou podobu herců, ale vůbec to nebylo na škodu. Souhlasím s komentářem od Přečti_si, že se Quinnová naprosto nepokrytě inspirovala příběhem o Popelce. Díky tomu mi úvod nepřišel úplně uvěřitelný, ale příběh mne nakonec strhl a když se Sophie s Benedictem znovu shledali, těšila jsem se z jejich rozhovorů i postupného sbližování. Ostatní díly, které se staly předobrazem seriálu jsem nečetla, ale věřím, že celá série je oddychovou, ale přitom vůbec ne hloupou četbou.... celý text

Láska v nebezpečí 2011, Julia Quinn

Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni: Lásku v nebezpečí jsem si půjčila spolu s Nevhodným návrhem a po přečtení obou musím konstatovat, že se mi líbila víc. Hlavní hrdina byl tentokrát trochu atypický, žádný prvoplánový krasavec a samec, naopak osoba s poměrně nudným zaměstnáním. Když jsem četla anotaci příběhu, vůbec mě nepřipravila na to, o čem to bude. Olivia není žádná pitomá husička, jak by se mohlo zdát, a Harry byl krásně a naprosto nevhodně ironický. Jejich vzájemné sledování okny bylo naprosto bezchybné a klobouk tomu jen nasadil korunu. I když to bude znít úchylně, oceňuji i realističnost ve vylíčení prvního milování a plánování společné budoucnosti. V románech odehrávajících se ve viktoriánské Anglii se to jen hemží předmanželským stykem bez záruky budoucího sňatku (i když je jasné, že spolu hrdinové skončí), a tak mne potěšil Oliviin i Harryho pragmatický přístup k věci. Nu a samozřejmě scéna předčítání v salonu byla geniální a řezala jsem se u ní smíchy. „Co dělá?“ zajímalo Olivii. „Je představován…“ A kruciš. Neměl tušení, komu je princ představován. „…někomu.“ „Ženě, nebo muži?“ „Ženě?“ „Mladé, nebo staré?“ (…) „Je tak ve středním věku,“ řekl. „Co má na sobě?“ „Šaty,“ opáčil. „Můžete mi je popsat?“ řekla to netrpělivě. „Jste stejně strašný jako můj bratr,“ dodala ještě. „Ale váš bratr se mi líbí,“ řekl, aby ji pozlobil. Protočila panenky. „Jen nebojte, až ho poznáte lépe, změníte názor.“... celý text

Rok kráčí přírodou 1943, Jan Obenberger

O existenci knihy jsem se dozvěděla spíše náhodou, byla citována v jednom videu na ČT edu. Protože jsem hledala nějakou literaturu s tématikou louky do seminární práce na přírodovědu, autora jsem si poznačila a objednala si knihu ze skladu vědecké knihovny. Když jsem ji pak ve studovně otevřela, rázem jsem zalitovala, že je k dispozici pouze prezenčně, a začala si fotit celé kapitoly. Chtělo se mi dojetím plakat, jak krásně je text napsaný. S odůvodněním, že se kniha pro svůj rok vydání obtížně shání, jsem do seminárky do příloh nakonec opsala celou kapitolu Květy voní, i když tím odevzdaná práce narostla z požadovaných 5 stran na stran 80. Po odchodu z knihovny jsem pak volala manželovi, ať mi knihu sežene a koupí, ať to stojí, co to stojí, což učinil a tento klenot se tak mohl stát hýčkanou součástí přírodovědné sekce mé osobní knihovničky. Jan Oberberger byl zaměstnancem zoologického oddělení Národního muzea, profesorem na Karlově univerzitě v Praze, korespondentem ČSAV, ale především entomologem. Jeho zásluhou bylo v Národním muzeu vyčleněno samostatné entomologické oddělení, jehož sbírky významně rozšířil. Kromě toho, že byl členem (a později i předsedou) České společnosti entomologické, a jako univerzitní pedagog se zasloužil o výchovu mladých přírodovědců, je také autorem řady vědeckých i populárně-naučných publikací s entomologickou tématikou. Kniha Rok kráčí přírodou patří mezi knihy popularizující jeho celoživotní zájem a i když je určena především dětem, ocení ji určitě i jejich rodiče či učitelé. Kapitoly doprovázené černobílými ilustracemi Vojtěcha Kubašty pojednávají o proměnách přírody v ročních obdobích a v jednotlivých měsících kalendářního roku. Z celého textu je patrná nejen hluboká osobní znalost problematiky, ale především láska k živé i neživé přírodě a k vlasti. Pokud byl mojí entomologickou biblí doposud Ferda Mravenec, Oberberger jej z tohoto postu s grácií sesadil. Rok kráčí přírodou ale není jenom o broučích, lze z něj vyčíst mnohem víc. Upřímně lituji, že o existenci knihy a autorovi samotném dnes již nikdo nemá povědomí, protože tahle kniha je naprosto nádherná!... celý text