TakySimona
přečtené 382
Následky
2017,
Niña Weijers
Sebevědomý a poučený debut. Ano, takto se píšou postmoderní, mainstreamové (neznamená totéž, co hloupé!) romány. Typický je nelineární syžet, obratné míchání fikce a skutečných událostí, jmen a činů, původním autorům a dílům nepřipsané citování, lehký produkt placement a především naprosté relativizování všeho a všech, zejména pak vztahů. Přesto, anebo právě proto, dobře charakterizuje společnost západního velkoměsta a umění počátku 21. století. Četlo se mi to dobře, protože mi nevadí zpětné dohledávání předchozích poslíčků budoucích smečí. A taky proto, že se současné umění snažím častěji pochopit, než odmítnout. Možná jsem spokojená i proto, že sdílím s autorkou akcent na tu fatální roli, kterou má naše narození a prvních pár měsíců života pro jeho následující průběh. Román hezky ilustruje skutečnost, že se můžeme snažit všemi prostředky být těmi, kdo pečlivě utváří svůj vlastní život, koncept, projekt, ale nikdy nemůžeme zabránit tomu, abychom se naopak my nestali objektem zájmu někoho jiného. Spisovatelka je opravdu zdatná konstruktérka (všimněte si třeba, které postavy mají resp. nemají vlastní jméno, nebo kdy a proč se z „kiddo“ stane „Milá Minnie“), ale přesto se nedokážu vyhnout pár subjektivním výhradám. Jednak román vzbuzuje značně nerealistická očekávání. Vážně si nemyslím, že by ani v bohatém Nizozemsku mohla začínající konceptuální umělkyně žít v takové agenturně-finanční svobodě. Dále je román poněkud přepříběhován. Na základní linku, která se (opět postmoderně) v určitém okamžiku zřetelně přelomí, je navěšena taková spousta vedlejších historií, že to až působí dojmem, jako by se autorka nechtěla vzdát ničeho, co při svých předběžných rešerších vypátrala. Příklad? V textu najdeme nejprve krátkou zmínku o tom, že jeden z životních souputníků Minnie pracuje na projektu o performerovi Basi Janu Aderovi. A o pár desítek stránek dál je nejenže odvyprávěn jeho život, ale i osud jeho otce a hned dvou jeho možných inspiračních zdrojů. A to uvádím jen jedno z mnoha klubek, do kterých se podle mého názorů příliš hustá síť šmodrchá. Osobně mám raději, když má příběh okolo sebe více prostoru, v němž může dýchat. A vysvětlení, proč a jak se Minnie dostala podruhé do péče dr. Johnstona, skrývá markantní logické zrady. Nakonec varování podobně útlocitným náturám. V závěru najdete scénu, která sice opravdu není samoúčelná a dost přesně charakterizuje jednu z hlavních postav, ale je vážně hnusná. (Píšu s plným vědomím významu toho slova i toho, že se tímto vystavuji nebezpečí nařčení, že se subverzivně snažím přitáhnout pozornost škandálem.) Doznívání příběhu ve mně probudilo vzpomínky na mé milované Rituály Ceese Nootebooma (https://www.databazeknih.cz/knihy/ritualy-91450) a povídku Prsoježíš Nicka Hornbyho (vyšla v rámci antologie Rozhovory s Andělem - https://www.databazeknih.cz/knihy/rozhovory-s-andelem-15901).... celý text
