Sisssi
přečtené 686
Putování za Svatým Grálem
2006,
neznámý - neuveden
Skvělá kniha! Nejlepší je ovšem autorovo shrnutí nejrůznějších artušovských látek. Právě díky těmto rozborům různých verzí je dobře vidět, jak se vyvíjela celá grálová motivika a proč jsou dnešní "hledači Grálu" vedle jak ta jedle.... celý text
Tenhle pokoj se nedá sníst
2023,
Nicol Hochholczerová
Solidní ujeťárna, zvlášť s ohledem na věk autorky. Nicol Hochholczerová (str. 122): ...a řekne to tak, že jako pohlaď mě, ale přitom nemyslí sebe, ale prostě tam, jenže potom to zní, jako by on sám byl jeden velkej čurák! Nicol Hochholczerová (str. 144): V hlavě mi dřepí tvoje ruce; dřepí a serou. Malá Tereza na mne působila dojmem zneužívané autistky, avšak od chvíle, kdy po nástupu na střední školu dospěla, hraje ve vztahu prim ona a nepůsobí dojmem traumatizované lolitky, jak se nám ji (snad pod vlivem Nabokova a Springory?) snaží vylíčit všechny ty komentáre a anotace na netu. Nemám však z knihy dojem, že by se Tereza snažila "odpoutávat z toxického kolotoče" a vystoupit z "nezákonného vztahu s manipulátorem". Nikoli, to Ivan nakonec začne ze vztahu couvat, protože má dojem, že už na to jako muž nestačí. S čímpak asi autorka přijde příště? Prvotinou nasadila laťku vysoko. Na rozdíl od Springory se jí podařilo dobře od sebe oddělit Terezu ve 12,... 18 letech.... celý text
Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem
2023,
Martin Moravec
Velice zajímavé, stejně jako ostatní knihy z této edice.
Cestami zelených mužů
2023,
Václav Cílek
Tak tohle jsem příliš nepochopila. Když kniha vyšla poprvé, bylo to oprávněná první vlaštovka, protože k tématu zeleného muže u nás do té doby nic moc nebylo. Ale uplynulo 13 let a naše vědění se posunulo dál. Není mi jasné, proč byla kniha vydána znovu, když nebyly v textu provedeny žádné změny v souladu s pokračujícím bádáním na toto velezajímavé téma. Jediný, kdo v novém vydání zveřejnil úpně jiné povídání, byl Matouš Jaluška, nejsem si však jistá, zda nám jeho nový text pomáhá proniknout k zelenému muži blíž. Drobné změny můžeme zaznament i v úvodní Cílkově kapitole, ale bohužel se od zeleného muže spíše vzdaluje, než by se mu přibližoval. Jak jinak si vysvětlit vyškrtnutí pasáží o Baradě a Gerase (vyobrazení mozaiky z Gerasy tak nedává v textu nového vydání příliš smysl), které se v 1. vydání alespoň snažilo odhalit nějaké předevropské kořeny či inspirační zdroje zeleného muže. Místo toho nám Cílek předkládá povídání o karbonském lese, které nemá s kulturním fenoménem do kamene tesané olistěné hlavy vůbec co do činění (lidsky samozřejmě chápu, že Cílek jako přírodovědec k vytváření podobných oslích můstků inklinuje, ale z vědeckého hlediska je to prostě nesmysl, když zvážíte, že v té době neexistoval nejen člověk, ale ještě ani savci jako takoví). Původní úprava (včetně obálky) mi připadala hezčí, elegantnější, navíc o zeleném muži z Norwiche, který je na obálce nového vydání, se v textu snad ani nemluví. V obrazové příloze se sice objevila pozvánka na korunovaci Karla III., není však nijak okomentovaná, což je škoda, protože pozvánka se zeleným mužem vyvolala v západních akademických kruzích poměrně ostrou, avšak podnětnou debatu. V dubnu 2023 o ní referoval Jiří Dynda v časopisu Religio (článek "Zelený muž krále Karla III." je dohledatelný na internetu). Je to jen můj dojem, nebo se autoři opravdu v zájmu zachování záhadnosti a tajemnosti tématu cíleně vyhýbají textům, v kterých "přihořívá" a záměrně odvádí naši pozornost do končin, kde je "samá voda"? Cílek se v této i v několika svých dalších knihách vyznává ze své lásky a celoživotní fascinace zeleným mužem (Makom, Krajiny vnitřní a vnější, Posvátná krajina,...), často se však pouští na tenký led. Například jeho fabulování o cypřiši, do něhož se pouští na stanách 22-26 je poněkud mimo, o této symbolice si můžeme přečíst více například v textu Aleše Mudry: K branám ráje a Jeruzaléma. Významy reliéfu na portálu klášterního kostela v Plasích v časopise Umění, roč. 68, č. 4 (2020), s. 350-364). Autorka jednoho z příspěvků, Michaela Ottová, se tematikou zelenéh muže zabývala i ve svých dalších textech, z nichž většina není v novém vydání této knihy vůbec zmíněna. Přitom jde o texty k zeleným muřům v českém prostředí zcela zásadní (kniha "Pod ochranou Krista Spasitele a svaté Barbory", článek "Na hranicích posvátného prostoru. Zelený muž v presbytáři kostela sv. Matěje v Horšicích", Pod Zelenou Horou, 14(26), č. 4, 2011, s. 6-9;) Divím se, že nebyli přizváni takové osobnosti, jako je třeba Aleš Mudra nebo Jiří Kroupa. Na závěr - zcela zásadní text poslední doby, bohužel jen v angličtině, představuje stať Ronalda Huttona "The Green Man" (najdete v časopise Journal for the Study of Religion, Nature & Culture. 2023, Vol. 17 Issue 2 - celé číslo vzniklo právě v souvislosti s diskusí, rozpoutanou korunovační pozvánkou Karla III.), kde jsou shrnuty a vysvětleny největší mýty a také vývoj fenoménu zeleného muže. Je tam vyvrácena spojitost s Jackem in the Green, Zeleným rytířem i Chidrem (čímž ztrácí na relevanci třeba kapitola Jakuba Hlaváčka). Jak napsala Mercia MacDermottová, hledači zeleného muže mají mít otevřenou mysl a být vnímaví i vůči zdánlivě nepravděpodobným stopám.... celý text
Vulva není vagína
2023,
Kamila Žižková
V rámci té záplavy knih, které na toto téma dnes vychází, patří tahle k těm lepším.
Wicca: váš osobní průvodce
2023,
Tracie Long
Především je třeba upozornit na to, že wiccanské čarodějnictví, ač tvrdí pravý opak, je velmi moderní záležitost, založená na romantických představách 19. století a na fantaziích M. Murrayové, M. Summerse a dalších (více viz Petr Kreuz: Kouzelnické a čarodějnické procesy...). Trojná bohyně a Rohatý bůh jsou smyšlenky právě Margaret Murrayové. Rovněž provádění kouzel je ve wiccanském podání pravým opakem kouzlení v lidové magii, kde velmi záleží na přesném provedení a dodržení všech magických úkonů v přesném pořadí (např. kniha Dagmar Dobšovičové Pintířové o lidové magii na Moravských Kopanicích). Naproti tomu podle wiccanů nemá kouzlení žádní pevná pravidla a nejdůležitelší jsou pocity provádějícího.... celý text
Příběh cesty na Sever III
2006,
Jana Heffernanová
Je velice zajímavé pozorovat, jak se autorka v průběhu psaní vyvíjela. Ačkoli v prvním díle pracovala se sny poněkud neohrabaně, nepostrádalo to autenticitu a opravdovost. Ve třetím díle se sice dopracovala k opuletně fantastickým popisům prostředí a podobenství, ale je to jako přes kopírák se všemi pseudofeministickými a jungiánkými výtvory. Škoda. První díl byl jako obrázek od někoho, kdo se nikdy neučil kreslit a malovat, ale pokouší se o to svým vlastním, svébytným způsobem. Třetí díl naopak ukázal, jak to dopadne, když člověk projde kurzem kreslení a malování, získá dobrou řemeslnnou zručnost, ale ztratí tím svůj osobitý projev a začne vytvářet dílka jako přes kopírák s tím, co už tu bylo. Spouty zdánlivě hlubokých myšlenek, symbolů, archetypů, prostě nafouknuté parnasistní nic, zaobalené do krásného obalu. A nad tím vším vévodí snaha uniknout od reality a žít jen svými fantaziemi, viz slova krásné stařeny v Říši žen, která mluví o tom, jak těžké je za Zdí být ženou a nevracet se do Říše žen, přišla by tam o lásku i o sebe sama.... celý text
Příběh cesty na Sever II
2006,
Jana Heffernanová
Autorka vidí v putování na Sever jistou inovaci, s výjimkou krále Gorma nezná nikoho, kdo by na Sever putoval - což je s podivem, když původně hledala svou cestu v Bibli. Tam najdeme sever rovněž (Iz 14, 13). A co třeba Ultima Thule? Toto bájné území se má rovněž nacházet na severu a jistě by se našly i další bájné severské mety.... celý text
Dějiny pohanské Evropy
2023,
Nigel Pennick
Jde o značně zastaralou a z nevěrohodných zdrojů vycházející publikaci. K poučení o dějinách předkřesťanské Evropy kniha není vhodná, jde spíše o idealizovaný pohled novpohanů na jejich domnělou minulost. Doporučuji čtenářům recenzi Jiřího Dyndy v časopise Dějiny a současnost, který poukazuje na hlavní nedostatky knihy. Obrázek na obalu mi připadá velmi výmluvný - lidé bez tváří vzhlížejí k nafouknutému, načančanému nic. Taková alegorie dnešní doby (nebo všech dob obecně?).... celý text
Mlhy Avalonu
2001,
Marion Zimmer Bradley
Pokaždé, když jsem kolem téhle knihy prošla, mi v první vteřince blesklo hlavou: proč má proboha na obálce ten dalekohled? než mi došlo, že to je helma. Musím říct, že z pohanských fantasy, které jsem letos přečetla, je tahle asi opravdu nejrománovější a nejlepší (dodávám však: na tu bídu). Těšila jsem se na líčení Avalonu, ale měla jsem (na rozdíl od Gweniny agorafobie) dost klaustrofobní pocity, protože Avalon mi připadal strašlivě malý a okleštěný, vlastně jsem z něj mnoho "neviděla", jen mohylu a Vivienin dům, jinak nic, právě ta opěvovaná příroda mi chyběla, protože se v příběhu téměř neobjevovala. Celé to bylo poněkud natahované, obsáhlé knihy mám ráda, ale téhle bych, být redaktorem, doporučila razantní zkrácení, protože díky všeobecné známosti artušovské látky víte, co bude, jen je vám cestička k příslušné události záměrně dál a dál natahována, což není zrovna záživné. Raný středověk ještě nebyl dobou ustálených pravidel nástupnictví, v tehdejší turbulentní době záleželo spíše na schopnosti (či všehoschopnosti) člověka, než na jeho příbuzenském vztahu s předchozím králem. V textu tolik zdůrazňovaná nutnost mít následníka je tak poněkud mimo, být synem krále nezaručilo synovi do budoucna trůn ani větší podporu. Co mi však chybělo úplně nejvíc, bylo tehdejší náboženství. Bradleyová se inspirovala smyšleným konceptem Bohyně Margaret Murrayové, který však neodpovídá dnešním vědeckým závěrům. Dostáváme tak obraz podivně bizarní Británie, kde v 5. století lidé (byť menšinově) ještě věří v Bohyni a jejího partnera "paroháče" (což samo o sobě má v češtině úplně jiné konotace než anglický Horned God) - jelena - ale proč jelena? Proč ne domestikovaného samce, býka? Jelen evokuje předneolitické, lovecké společnosti, jako by hlavním zdojem obživy byl lov. Ale nic takového se v knize neobjevuje, Avalon se zdá být v tomto ohledu stejně moderní = středověký, jako okolní zbytek Británie. Další dílek náboženské skládanky, který mi v Mlhách Avalonu chybí, je britsko-římský synkretismus, to, jak se ostrovní náboženství změnilo vlivem příchodu Římanů. Nic takového v textu vůbec nevidíme, ba dokonce se zdá, jako by s Římany přicházelo pouze křesťanství a žilo zcela odděleně od "druidského" náboženství, což je do značné míry také moderní konstrukt. Po celou dobu čtení žasnu nad tím, proč je kniha tak oslavována feministkami určitého druhu a přírodními ženami, když hrdinky se chovají značně bezohledně a využívají slabosti druhých (což bývá těmito kruhy zpravidla vytýkáno mužům a jakési zkaženosti "patriarchátem"). Igraine začne nenávidět Gorloise a pohrdat jím teprve tehdy, když jí začne projevovat svou lásku a slabost. Podobně vnímá Morgaine svého manžela Uriense. "Jaká se ze mne stala děvka" si říká nikoli proto, že spí s nevlastním synem, ale proto, že je ochotna se pro domácí klid vyspat se starým, ale laskavým a vlídným manželem, který jí navíc nechává ve všem volnou ruku. Morgaine se cítí zhrzena, že ji Artuš provdal za staříka a udělal z ní královnu v zapadákově. Co víc by si žena mohla přát, vysmívá se. Přitom necouvla, dokud ještě mohla a sama dokonce nemá nejmenší pochopení pro podobné pocity u Elaine. Podobný dvojí metr postavy uplatňují často.... celý text
