Šetčet
přečtené 233
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
2010,
Olga Tokarczuk
Pouze čeština a polština znají pojem myslivec a spojují ho s myšlením. V ostatních jazycích je to zkrátka lovec, hunter, Jäger... Mám na ně pifku, protože za obcí zavřeli na noc po dobu 3 měsíců les a střílí přemnožené divočáky, co sem z Polska tahají prasečí mor. Jakým právem si dovolují vraždit živé Bytosti? Měl bych je vzít něčím po hlavě. A pak svou ženu, protože jestli muselo to nebohé Zvíře umřít kvůli tak přesušené pečeni, co jsem dostal dnes k obědu, nic jiného si nezaslouží. Také bych si pak měl najít v okolí nějakého štramáka, abych byl šíleným ekodivoženkám v okolí sympatičtější. Člověk je holt občas zvíře a společnost je krutá. Skoro jako příroda.... celý text
Podvolení
2015,
Michel Houellebecq
Paradoxně dnes se s agresivními požadavky náboženských vládních stran na omezení sekulárních svobod potýkají v Izraeli, kam jedna z postav před novým režimem utíká. Houellebecq rozumně netvrdí, že se jedná o věštbu ani že jím prezentovaný souběh okolností představuje pravděpodobný scénář. Volí asi sobě blízký úzce profilovaný pohled univerzitního vyučujícího, který navíc v průběhu děje mizí na venkov, takže většina z mého pohledu zajímavějších událostí se odehrává na pozadí bez bližšiho vysvětlení. Po všech nadšených ohlasech jsem trochu zklamán. Houellebecq je jeden z mála, kdo demografické změny v západní Evropě reflektuje, ale navzdory zvěstem velmi krotce. I tak to stačí na relativně nadšené přijetí konzervativnější obce. Závěrečné pasáže s úvahami o slasti z podvolení mi připomínají jistý román s letopočtem v názvu.... celý text
Slovensko 30 let poté
2022,
Pavel Kosatík
Tento text byl proti mé vůli přesunut do diskuze, ačkoliv se nejedná o spoiler. A opravdu se jedná o můj názor. Zpátky ho prosím nepřesouvejte. Když jsem narazil v rozhlase na radioknihu Slovenské století, zaujala mě. Slovensko 30 let poté už tolik ne. Kosatík přistupuje k tématům často na můj vkus příliš emocionálně, subjektivně a bez schopnosti odstupu. Což je na druhou stranu těžké, asi jako vybírat žumpu a nedat najevo zhnusení. Myslel jsen si, že Kosatík je historik a překvapilo mě, že tomu tak není. Text podle toho vypadá, skoro jako by ho psal novinář. Autor se rozkračuje od Šumavy k Tatrám, najednou od Mečiara odbíhá k Velké Moravě, do 17. století, k Štúrovi a zase zpátky. Některé názory mě překvapily, třeba že Kiskovo možné krácení daní / daňový podvod při předvolební kampani pozbylo trestnosti, když daň doplatil. Jak by se pak Kosatík díval na Babiše, který taky dotaci na chalupu nakonec vrátil? Každopádně jsem rád, že žiju v zemi, kde propojení politiky s byznysem je minimální a nic podobného se u nás dít nemůže (haha). Pobavila mě myšlenka, že je dobré poznat slovenské reálie, abychom my Češi mohli Slovákům pomoci, kdyby to potřebovali. Už vidím to nadšení.... celý text
Zapomenuté příběhy 4: Pověšen za krk, dokud nezemřeš
2020,
Marian Kechlibar
Srašně mi sedne Kechlibarův styl vyprávění se stále prominentnějším suchým humorem v každém díle i forma krátkých esejů o milnících, které by si zasloužily víc pozornosti. Kvalita textů přesahuje production value, kterou je nakladatel schopen poskytnout, byť se v tomhle ohledu ve čtvrtém díle opět posunul o kus vpřed. Osobně bych však byl ochoten zaplatit za každou z knih třeba až dvojnásobek, kdyby desky, rozložení textu a obrázků, písmo, zkrátka celé vydání bylo profesionálnější. Z předchozích knih se mi nejvíc líbily příběhy pocházející z oblastí mimo anglosaský civilizační okruh. Slabost mám zejména pro historii medicíny (stěžovat si na to, že jeden z deseti detailů o některé z infekčních nemocí nesouhlasí, by bylo hnidopišské). Proto mi je trochu líto, že se veškeré texty ve čtvrtém díle omezují na (zlo)činy na území Britského impéria. Rozhozenost kamínků z mozaiky světové historie mi byla o chlup sympatičtější než zde přítomná série kazuisitik.... celý text
Slamění psi
2004,
John Gray
Drž se čerte svého kopyta - dalo by se říct. Filosofické eseje s kritikou jednotlivých směrů mi přišly nejsilnější snad proto, že byly založeny na znalostech v oboru, ve kterém se Gray vyzná. Jinak by se však mohla kniha jmenovat Slamění panáci, protože vždy na jevech, které se autorovi nelíbí, vytkne jeden znak a ten se pak snaží rozcupovat. Jedná tak s křesťanstvím, vědou, evoluční teorií a s dalšími základními kameny západní civilizace. Útočit na evoluční biologii (doporučuji Flégrův Úvod do evoluční biologie) skrze kritiku darwinismu je jako útočit na moderní sochařství skrze kritiku disproporcionality Věstonické venuše. Útočit na vědu skrze její tendenci podléhat módním tendencím a pak se opakovaně ohánět pavědeckým, sexualitou posedlým Freudem, který je dnes znám hlavně proto, že ho vzala za svého umělecká elita přelomu století, je nespravedlivé a nic lepšího než současný systém zatím nikdo nevymyslel - ani Gray. To, co je autor schopen vyvodit o vědomí a svobodné vůli z aktuálního stavu poznání v oblasti medicíny (doporučuji cokoliv od Koukolíka, např. Lidský mozek), je příliš odvážné a nepodepřené fakty. Zkrátka si myslím, že pro podobnou kanonádu jsou jeho vlastní pozice a pozice teorie Gaiy poměrně slabé. Gray odkazuje především na různé spisovatele, filosofy, když už se mezi prameny objeví něco z oblasti přírodních věd, jedná se zpravidla o popularizační literaturu. Nakonec jsem však rád, že jsem si zase po čase přečetl něco, s čím se nemůžu ztotožnit. Taoista se ze mě nestane.... celý text
Mlok 2019
2019,
* antologie
Výběr je letos rozmanitý. Občas je poznat, kdo už je vypsaný a kdo ne, ale letošní Mlok se čte dobře a úroveň amatérů je za mě vyšší než u sbírek spousty známějších autorů. Příspěvky obecně trpí nešvarem, že zápletky a jejich rozuzlení často padají z nebe, což je pochopitelné ve vítězné pohádce o nebeské podpoře, jinde už to však nemá opodstatnění. Moji oblíbenci: 1. Plout nevídanou pouští, kde se sice také padá, ovšem je k tomu důvod. Jedná se o čistou sci-fi na půl cesty ke Gamowově panu Tompkinsovi s minimálním náznakem emocí a vztahů, aby se neřeklo. 2. Bellkana, protože má něco, co všichni ostatní postrádají, což dobře vynikne v rodinném souboji s povídkou Slečna z lepší rodiny, která má prakticky totožný motiv s drobnou obměnou v pohlaví aktérů. Autor prezentuje záhadu, kterou je schopen uspokojivě vysvětlit v rámci nastavených pravidel svého světa. Ve Slečně se problém nějak vyřeší, protože telepatie a tak to přece s duchama a démonama většinou funguje. Slečna rozhodně nepatří k tomu horšímu v antologii, ale setrvává v průměru, zatímco Bellkana je pro mě letošním absolutním vrcholem.... celý text