Set123 přečtené 696

Odysseus 2012, James Joyce

Tak a už letos nemusím nic číst, hotovo, šmitec. Fajn, přátelé, tak jsem po rok dlouhé pauze tuhlectu bestii dočetl. A jsem šťastný, jsem rád. Rovnou úvodem jedna kritická poznámka, ať se tím dál nemusím zatěžovat - Argo by se mělo stydět vydat něco takového. Jistě, moc pěkná knížečka, to je skvělé, ale kdyby si spíš dali tu práci, aby opatřili Joyceovo dílo kritickým komentářem a alespoň trochu tak knihu čtenáři zpřístupnili, bylo by to jistě oceněníhodnější. Jako fakt, vydat Odyssea bez jediné poznámky pod čarou by se mělo trestat. Když tohle člověk čte s úžasným vydáním Yeatsových Vizí od Academie, je to opravdu tragické. Ke knize samé. I já chtěl, přirozeně, zapůsobit citací Virginie Woolfové a povýšit se tak mírně nad autora, kterého jsem patrně příliš nepochopil. Vyfoukla mi to ale níže komentující Sparkling - a je to tak správné. Nu, já si ale kvůli tomu musel najít náhradu. Našel jsem ji v Yeatsovi a myslím, že to je náhrada plně uspokojivá. Cituji tedy Williama Butlera Yeatse: "Ve Fázi 23 označované jako první fáze, v níž se setkáváme s nenávistí k abstrakci a v níž se intelekt obrací sám proti sobě, potkáváme pana Ezra Pounda, pana Eliota, pana Joyce a signora Pirandellu, kteří vyhánějí z metafor básníkovu fantasii a nahrazují ji podivnostmi, jež nabízí minulý a současný výzkum, nebo rozbíjejí logické myšlenkové pochody záplavou volně asociovaných myšlenek či slov, jež zdánlivě nahodile generuje mysl; anebo vedle sebe jako v Jindřichu IV., Pustině, nebo Odysseovi staví fyzické primární - šílenec mezi vychovateli, muž, co chytá ryby za plynárnou, veškerá sprostota jednoho Dublinského dne roztažená na 700 stran - a duchovní primární delirium: Král rybářů, Odysseovo putování." Nu a tak to tu máme. Veškerou sprostotu jednoho Dublinského dne roztaženou na (v mém vydání) 600 stran. Je to, samozřejmě, otravné a nepříjemné čtení, mnohem složitější, než by člověk asi chtěl. Ale kupodivu je to vlastně hrozně zábavné, pokud vás baví sledovat, co autor dovede provést naraci a jazyku. Ohromná lexikální zásoba, neskutečné množství aluzí a odkazů, struktura podle Odyssei, tu více, tu méně srozumitelná, neskutečné množství narativních metod, které jsou naprosto skvělé. Ta kniha je opravdu fascinujícím kusem literatury, který ale asi potřebuje specifického čtenáře, kterému neva, že je blb a že si s ním autor hraje. Mě to vadilo a nevadilo tak podle nálady. Samozřejmě člověk při čtení občas trpí. To, co mu autor provádí, je dosti kruté a nehezké. Navíc když hned třetí kapitola patří k tomu nejméně srozumitelnému z celého svazku. To od něj fakt bylo hnusný, ještě to mohl šoupnout úplně na začátek. Ale upřímně jsem si knihu zvráceně užil. Pro její krásu a pro její sprostotu. Najdete v ní všechno, od vytírání se povídkou na latríně, přes otce tisíců zakrytého hustým pubickým ochlupením, až po masturbaci nad mladou dívkou sedící na pláži, či scénickou poznámku "(obnaží rámě a až po loket je Bloomovi vrazí do vulvy)". Je to opravdu zvláštně zarážející čtení, které je ovšem naprosto ohromující svou formou. Mimochodem, po kapitole masturbační (znovu mimochodem, jedné z nejsrozumitelnějších a nejkrásněji vyprávěných), následuje kapitola mediků, která je snad jedním z vrcholů knihy, opravdu zvládnout v jedné kapitole použít snad každý vyprávěcí styl z dějin Irska a Anglie, od stylu nejstarší anglické poesie z konce předminulého tisíciletí, přes styl Jakubovské bible, po slang až argot, to je neuvěřitelné. Ale upřímně, většina kapitol je, pokud ne hezká, tak alespoň strašně zajímavá. Samozřejmě, třeba poslední kapitola je naprosto nečitelná, ale vyprávění formou "neosobního katechismu", které jí předchází, to je zase naprosto fascinující podívaná. Samozřejmě je kniha plná odkazů, na Yeatse, když už o něm tak píšu, nepřekvapivě na Shakesepara, Miltona a kdovíkoho ještě. Irský politický a intelektuální život je v ní rovněž silně reflektován. Co to znamená? No že se v tom člověk skoro nemůže orientovat. A musí tak být šťastný, když alespoň ve Skylle a Charybdě zhruba tuší o jakých Shakespearových hrách se diskutuje. A bavme se samozřejmě o tom, zda souhlasit s kritikou Woolfové (mimochodem, aby jí to nebylo líto, dodám zde citaci jí samotné o tom, jak jí reflektoval Yeats: "Starouš Yeats mi prozradil, že psal a stále píše o mně. O Vlnách. Prý jsou jen další fází po Stendhalovi, prý chápe o co mi jde, ale chce víc lidskosti." - jeho kritika se snášela na celou generaci modernistů, rozhodně nebyl zaměřen apriori na Joyce, kterého sice může třeba Woolfová kritizovat, ale takový Eliot ho považoval za jednoho z nejlepších umělců vůbec a jeho Odyssea za nejlepší dílo své doby), či s obecnou kritikou Yeatsovou. Myslím, že je legitimní obé, souhlasit, i ne. Jistě, ten text je psán s jakýmsi pozérským záměrem, jistě, je záměrně konstruován tak, aby působil ohromujícím dojmem. A přeci je to dokonalé jazykové dílo, které s jednoho sprostého dne udělalo fascinující čtení, které člověku ukazuje zcela nevídané možnosti psaného textu. Či jinak, i mě to přijde hrozně divné, ale chovám k autorovi strašný obdiv a vůbec, ale vůbec nepochybuji, že tohohle drobečka budu ještě vícekrát číst. Třeba za rok, za dva na 16. června. A tak vlastně mohu mytické Bloomovo putování s klidným srdcem doporučit a radím - nebojte se klidně pár odstavců přeskočit. Dočtení za to stojí a bylo by škoda, kvůli některým nečitelným pasážím na celé čtení rezignovat.... celý text

Ovčí pramen 1960, Lope De Vega

Oooo, tohle bylo dobré, to musím uznat. Tak nějak jsem od Lope de Vegy nečekal... nic. Netušil jsem jak a co on vlastně psal, Pramen jsem si četl jen proto, že se mi to jeví jako zajímavý podklad pro Návštěvu staré dámy. Ale sakra, to mě mile překvapilo. Zcela jistě a naprosto jistě přijde spoiler, tak pozor. Hned úvod mě trochu překvapil. Člověk čeká rozpravu "vesničanů", vzhledem ke všemu očekává burany. A hele, první, co vidíme, je rozprava o lásce. Je láska? Či je jen sebeláska? A není všechna láska v posledku jen sebeláskou? Tím nám autor zcela jednoznačně nastíní hlavní motiv hry. A ano, drží se ho. Mimochodem, když jeden z vesničanů vyslovil jméno Platón, byl jsem už vysloveně v šoku. Nu a hra pokračuje, podivuhodně naturálně. Dočkáme se znásilnění, hromadného znásilnění, bičování, lynče, vraždění, dočkáme se hanobení mrtvého těla. To jsem už ale opravdu nečekal. Neříkám, zrovna Titus Andronicus to není, ale překvapení to přeci jenom bylo. Nu a pak přichází vrchol, opravdový vrchol hry. Nu a já bych tu přeci jenom byl trošinku kritický. Jeden si řekne, hrdinný vzdor, odpor tyranovi, spravedlivá odplata. Ale v tom to je, je to odplata. Jsem právník, nemohu jinak. Laická spravedlnost málokdy bývá spravedlivá, bývá brutální a bývá zbytečně okázalá. Je to msta, je to očistný rituál krve. Není to spravedlnost, ať si retributivní spravedlnost definujeme, jak chceme. Ale i kdyby, vážení, i kdyby. Fuente Ovejuna to přepískla. Kdo hanobil? Kdo sekal hlavy? Kdo je napichoval na kůly a tančil kol nich jako banda divochů? I jestli to předtím byla spravedlnost, potom už to byl jenom obřad krve. Jako takový měl přivést na svět krvavou potopu. Ale nestalo se tak. Ovčí pramen se zachránil. Z dnešního pohledu opět poněkud paradoxním způsobem. Bojujeme dnes proti fenoménu kolektivní viny, přímo vidíme jak nebezpečný dovede být. Ale co zachránilo Fuente Ovejunu? Kolektivní vina. Je to temný pohled, je to děsivý pohled, ze kterému člověku vstávají chlupy v zátylku. Neodpustím si závěrem citovat: "Rodrigo: Kdo to byl, kdo na komtura spáchal násilnické ono povstalectví? Kdo je vinen? Všichni (temně): My, Fuente Ovejuna! Rodrigo: Onen jeden, jediný, kajícně zde klekni na zem! Všichni (poklekají): My, Fuente Ovejuna! Rodrigo (pokročí vpřed, naléhavě): Kdo ho zabil, kdo je vrah? Všichni (vstanou): My, Fuente Ovejuna!"... celý text

Vize 2019, William Butler Yeats

(prvá část komentáře, pardon, pardon!) V poslední době na mne tak silně zapůsobila ona zvláštní poesie tohoto básníka, že jsem označení "soubor metafor pro poesii" neodolal a Vize jsem si zapáleně objednal. Čekal jsem, pravda, lecco. Tohle ne. Kniha mě překvapila v každém jednom ohledu, někdy pozitivně, často negativně. Ale jistě to bylo zajímavé čtení, které mě vlastně dost bavilo. O autorovi jsem nevěděl mnoho. A upřímně stále nevím. Ale věděl jsem, že se věnoval irskému folklóru a měl rád japonské divadlo Nó. To uznejte, působí strašně zajímavě. Zároveň jsem věděl, protože jsem si tentokrát přečet anotaci, že se má jednat o dílo notně heterogenní. Čekal jsem tedy víceméně encyklopedický seznam metafor autora, coby výkladového prostředku pro jeho básně. Hehe... To jsem čekal blbě. Rozhodně se nejedná o seznam. Je to kupodivu celkem ucelený text (ve smyslu pěti knih, které jsou, zdůrazňuji poměrně, kompaktní), který pro to ovšem není o nic jednodušší. V anotaci jsou Vize připodobňovány Odysseovi, či románům Woolfové. To je dost mimo. On to asi překladatel nemyslel špatně, jen to možná vyznívá jinak, než by mělo. Ano, je pravda, že jsou to všechno texty komplikované. Ale úplně jinak. Zatímco Joyce a Woolfová činí své dílo komplikované formou, u prvého proto, že využívá každou jednu vyprávěcí formu, která ho napadla a vůbec psal lexikálně složitým slohem, u druhé proto, že způsobila naprostou revoluci ve fokalizaci a naraci, Yeats to má úplně jinak. Jeho text není složité číst, to je lehké. Jeho text je nesrozumitelný obsahem. Autor se nám snaží předložit komplexní systém svého uvažování o světe, ze kterého vzešla jeho pozdní poesie, mezi předními kusy jmenuji Druhý příchod k tomu se možná ještě vrátím. Je to přístup vlastně oceněníhodný, je holistický, komplexní, nepojímá jenom bytí individualit, ale též kolektivů a předkládá vlastní filosofii dějin. Jaká ta filosofie je? No nedobrá, samozřejmě. Měl-li bych ji zjednodušit, je to hermetismus sprclý s hegeliánskou dialektikou. Vše se točí v kruzích (duše jednotlivců, uspořádání společnosti, i dějiny samy), ovšem nikoliv v pološíleném kruhu (Zde si dovolím vytknout jistou chybu překladu Martina Hilského již zmíněné básně - ne že by za ní mohl, lépe to snad nešlo, ale přesné to není - překládá "gyre" jako kruh, ale to není přesné, Štefl, i google přikládají danému slovu spíše význam spirály. Má klesavou a stoupavou tendenci.), ale v jakési spirále fungující na dialektické bázi. Ano, všechno se vrací, ovšem ovlivněno již prožitými skutečnostmi, čili se to vrací, ale vždy trochu jiné. V tom je jeho filosofie výrazně akceptovatelnější, než prostý hermetismus. Přesto však lze sotva dané filosofii přiřadit legitimitu. Důvodů je poměrně mnoho, a já nejsem schopen je všechny vypsat, minimálně ne v racionálním celku. Ale dobře, alespoň něco. V prvé řadě je problém v samotném autorovi. On byl jistě geniální, jistě fascinující, jistě strašně chytrý. Ale žil v době, která už nesnesla renesanční génie. Prostě nemohl dělat všechno. Nemůžete být folkloristou, básníkem, politikem, mystikem, i filosofem. Yeats byl jistě dobrým básníkem a folkloristou. Jistě byl dobrým mystikem. Nebyl dobrým filosofem. Sám přiznává, že při prvním vydání Vizí nevěděl o filosofii vlastně nic. Ovšem potom studoval. Studoval deset let, při kterých svou knihu fundamentálně přepracoval. Vzniklo z ní dílo, k jehož plnému pochopení potřebujete znát, cituji: "Yeatsova otce a jeho rodinné zázemí, specifika irského politického a intelektuálního prostředí, vybrané prvky keltské mytologie, rozsáhlou sbírku ezoterických doktrín od Madame Blavatské po hinduistickou filosofii, Blakea, Shellyho a prerafaelitské hnutí, francouzský symbolismus vnímaný očima Arthura Symonse, soubor filosofů zahrnující Platóna a Plotína, Barkeleyho, Kanda, Hegela a Nietzscheho, Vica, Croceho, Gentileho atd., obecné klima filosofických polemik v Anglii ve 20. letech točící se okolo Bernarda Russella, Whiteheada a G. E. Moorea, Ezru Pounda a vliv výtvarného umění, ... presokratickou filosofii, Leibnizovu monádologii, Balzaca, Stendhala, Danta a jeho Božskou komedii, Jungovu a Freudovu psychoanalýzu, několik vybraných autorů zabývajících se dějinami umění a filosofií dějin, nemluvě o řeckém, byzantském a evropském výtvarném umění jako takovém." Nu... A to měl nastudovat za deset let. Jistě, je to možné. Ale lze se pak tázat, cituje přesně? Pojímá jejich myšlenkové systémy jako celky, nebo si jen vybírá líbivé pasáže? Dává smysl eklektický konglomerát z toho vzešlý? A jsou to dobré otázky. Necituje přesně, nepojímá autory v jejich komplexitě a ten konglomerát nedává příliš smysl. Zkrátka, pokud smícháte hermetickou ezoteriku s Jungem, astrologii s Platónem a Nietzschem a do všeho přisypete Blakeovu symboliku a odkazy na Shakespeara, nemůže z toho vzejít funkční systém ostatně na autora, pokud vím, nikdo nenavázal, určitě ne nikdo důležitý. Jistě, ten systém je zajímavý, ale divný. Když si opravdu freudovsky vymyslíte 28 archetypálních fází života duše, oddělených na základě arbitrárních a nejasných kritérií, působí to trošinku směšně. A jistě, je to zajímavé, autor si s tím dal obrovskou práci. Ale je to divné.... celý text

Don Quijote I, II 2020, Miguel de Cervantes y Saavedra

Já vám, přátelé, nevím. Další kniha, ze které mám bytostně nejisté pocity, kniha, která mne strašlivým způsobem nebavila, ale která na mě jistě svým způsobem působila a z jejíhož dočtení mám pocity spíše zvláštní. Předně, kniha naprosto není vtipná. Působí na mne v tomto smyslu trochu jako Ztracený ráj Johna Miltona. Ten se bytostně snaží čtenáři vnutit, že Satan je postavou zápornou a nemáme ho mít rádi. Dělá tak ornamentálně, připomíná, že je to "zlý vrah", že je to "podlý zrádce" a kdovíco ještě. A přeci mu to už tři a půl století nikdo nevěří. Tak i Cervantes. Ten se již čtyři století snaží čtenáře přesvědčit (a asi úspěšněji, než Milton), že jeho dílo je vtipné. Rovněž to dělá ornamentálně, vypravěč se postavě vysmívá, kapitoly jsou pojmenovány jako "kapitola následující po šedesáté deváté", nebo "ve které se čtenář dozví co v ní je", či "ve která čtenář uvidí co v ní přečte a uslyší, kdo bude předčítat její četbu". Těmito znaky a posměšky snaží se nás autor přesvědčit, že je kniha směšná. Já s tím moc nesouhlasím. Číst jsem ji šel po a kvůli Idiotovi a Idiot mi tak nezbytně byl jistým způsobem pomůckou interpretační. Ve zmíněné knize prohlašuje mladá Aglaja následující: "Bědný rytíř je samozřejmě donquijotksý typ, ovšem nikoliv komický, ale naprosto vážný. Nejdřív jsem to nechápala a jen se všemu smála, ale teď mám bědného rytíře vyloženě ráda. Především si vážím jeho skutků." Bědným rytířem je, přirozeně, míněn kníže Myškin. Aglaja nám tedy nadnáší dvě teze. 1) Myškin je donquijotský typ, nikoliv však směšný, ale zcela vážný, 2) Don Quijote je směšný, protože Myškin je jako on, nikoliv však směšný. Jistě souhlasím s prvou tezí. Se druhou nikoliv. Plyne mi z toho, že Aglaja byla schopna odhalit vážnost v tom, koho milovala, ne v tom, koho znala jen z příběhu. Don Quijote je coby osoba fascinující. Přeskočilo mu. Ano, ztratil racionalitu. Proto se nám zdá směšný (pokud se nám lidé, kteří trpí duševní poruchou zdají směšní), ale proto je pro literaturu tak signifikantní. To, co nám ukazuje, je důvodem pro jistý smutek. Danou myšlenku nadnášel Kundera, nyní čtu Yeatse a ten vnímá problém podobně. Literatura se v jistém okamžiku zvrhla. Začala se brát vážně, aniž jí došlo, že vážný je sám život a ona taková být nemá. Ztratila rytíře, tak jako se rytíři ztratili z příliš vážného světa. Don Quijot si zaslouží úctu a soustrast, přináší nám totiž něco, co nám chybí, zároveň se ale snaží o něco nemožného chová se jako blázen. A to je, podle mě, dosti smutné. Krásné, ale smutné. Na straně druhé, že bych si samotné čtení nějak moc užil? To jsem si neužil. Výše popsané ve mne vzbuzuje jistou emoci, v tomto smyslu na mě román působil, samotné čtení mě ale dost trápilo. Nebylo dost zajímavé, aby mě bavilo takovou dobu. A jistě, neplatí to paušálně. Za zdaleka nejpůsobivější považuji pasáž z, tuším, prvé knihy, ve které Quijote narazí na pohřební průvod. Je to pasáž mimořádně působivá a přesně vystihující onen smutek, který se mi nad knihou vznáší: "Nevím, jak ty křivdy napravujete, protože mě jste napravil z rovného na křivého, zlomil jste mi nohu, která se nenarovná po celý život, a bezpráví jste v mém případě zrušil tak, že jsem porušen navěky a bylo to holé neštěstí, že jsme potkali vás, který hledáte dobrodružství." I další scény jsou velkolepé, skvělé. Osobně jsem si samozřejmě užil panování Sancho Panzy a jeho rozsudky. Vůbec je v té knize mnoho fantastického a působivého. Ale jistou roztahanost a nudnost celku mi to nevykompenzovalo. A nadto jsem u toho byl smutný. Uznejte, to je fakt špatný. A tak uznávám velkolepost této knihy, která čelila s hrdinnou odvahou výzvě hry. Ovšem dopadl v tomto kunderovském boji jako Kundera sám. Kundera bojoval proti spojování autora a jeho díla a přesto se proto stal tak slavným a jeho život tak fascinujícím. Cervantes se pokusil postavit se nevážností vážnosti a jak dopadl? Jeho výplod je strašlivě vážný. Takže asi tak. Samozřejmě se toho o knize dá napsat strašlivě mnoho. Ale zde to, očividně, nejde.... celý text

Reklamní právo 2018, Dana Ondrejová

Ach, tohle bylo skvělé. Opravdu ano, po delší době jsem si odbornou publikaci vysloveně užil. I to se může stát, ano. Knížečka je to, pravda, útlá a nejsem si jist, zda by nějaké rozšíření nesnesla, ale osobně si opravdu nemyslím, že by v ní něco výrazně chybělo. Obsahuje vcelku komplexně pojatou právní úpravu problematiky (dobře, dobře, dalo se jistě jít víc do hloubky, klasicky u přestupků), judikaturní reflexi a to nejen domácí, ale i evropskou a navíc i vcelku velké množství příkladů, včetně, pozor na to, ilustrací. Ne, vážně, v životě jsem neviděl odbornou publikaci s větším množstvím obrázků. Nu a jelikož se ty obrázky týkají reklamy a to zpravidla velice kreativní, velice čtení samotné zpříjemňují, je to prostě zábava. Asi by nemuselo být překvapivé, že nejzajímavější jsou kapitoly 4 a 7. Jsou nejdelší a v praxi samozřejmě nejdůležitější. První zmíněná je z pera doktora Rigela, pojednává o úpravě vybraných (mnoha) reklamovaných produktů, zde patrně mezi zajímavější patří léčivé výrobky, tabákové výrobky, samozřejmě alkohol. Druhou pak napsala docentka Ondrejová, pojednává o nekalosoutěžní reklamě. To je ostatně autorčino oblíbené téma (tím myšlena nekalá soutěž) a i zde se na něm pěkně vydováděla. Jedná se, myslím, o zdaleka nejilustrovanější pasáž, máte se na co těšit. Jediná chybička (no dobře, druhá chybička) týká se všech pasáží, patrně nejméně té Ondrejové. Kniha není kritická. Ano, výmluvou bude, že se jedná o text psaný pro praxi. Praxe snad ale nemusí být nezbytně hloupá, ne? Myslím, že i kvalitní praktik (a ano, znám je a vím jací jsou, ale ponechávám si iluze o víkendu jsem se s jedním takovým opil a bylo to vpravdě odstrašující), může snad ocenit argumenty zpochybňující jednak právní úpravu, hlavně ale judikaturu, proti té totiž může, po způsobu docenta Melzera, bojovat. Kniha nastiňuje některé vysloveně hloupé věci a přitom daný fakt nechává bez odezvy. Ovšem vezmu-li v potaz účel, který kniha patrně sleduje, je patrně tato chyba odpustitelná. Dohromady je to tedy, myslím, velice zajímavé dílko, které mám rád doma. Jednou jeho nevýhodou je samozřejmě dynamiky praxe, i legislativy, některé údaje tedy rychle zastarávají. Ale za to kolektiv autorstva nemůže.... celý text

Květy zla 2017, Charles Baudelaire

Upřímně mám ke sbírce stejně ambivalentní vztah, jako je ambivalentní ona sama. Měl jsem jí v mobilu dlouhá léta, tu jsem si někdy něco přečetl, tu jsem to zase zavřel. Teď přes léto, dobu dočítání restů, rozhodl jsem se i Květy zla zaříznout. Ale lehké to tedy nebylo. Četl jsem teď Eliotovu Pustou zemi. Dovolím si tvrdit, poněkud intelektuálně náročnější dílo. Dočetl jsem snad před měsícem Woolfové K majáku, mám rozečteného Joyceova Odyssea, Yeatsovy Vize. Všechno vrcholná díla období modernity, patřící patrně k tomu nejnáročnějšímu, co literatura vyprodukovala. Ale teda, nic z toho pro mě nebylo takovým oříškem, jako Květy. Ne snad, že by poesie byla intelektuálně komplikovaná. Jistě, i zde si autor občas pohrává s intertextuálními odkazy, ale nic hrozného to není. Člověk tam tak akorát někde najde něco inspirovaného Poem. Ale ta forma, přátelé, ta forma... Navíc se mi to čtení, promiňte, nezdálo příliš zajímavé. Rozumějte, sbírka je fascinující právě svou ambivalencí. Láskou k ženám, ale rovněž jistou misogynií, popisuje krásné věci, jako popisuje tlení a rozklad, obsahuje nádherné lyrické pasáže, obsahuje no i jiné věci. To čtení je zajímavé, protože je komplexní, je historicky významné, protože bylo raritní, značilo převrat ke komplexitě světa, potlačení bezrozpornosti. A v tom mě to bavilo. Ale samo o sobě? Četl jsem A uzřela oslice anděla, čili nic nechutného z Baudelaira není tak nechutné, četl jsem de Sada, čili nic z Baudelaira není dost eroticky odvážné, četl jsem Ztracený ráj, čili rebelie k bohu mne nezarazí (a bavme se o tom, jaká byla pozice autora, ale netvrďme, že vyznění toho díla není očividné), četl jsem Satanovu slávu mezi námi, když už jsme u toho. Nene, Květy zla nejsou schopny mne ohromit, třebaže zaujmout třeba místy ano. Nu a tak mi zbývá forma. Tu jsem shledal příliš komplikovanou. Možná je to překladem, možná mi autorovy verše zkrátka nesedly, ale špatně se mi to četlo. Ostatně, sbírka je to velice dlouhá, ale že by tak dlouhá, abych jí četl několik let a i když jsem se do toho opřel, sedm dní? Nvm. Rozhodně musím smutně říct, že jsem si čtení neužil. A rozumějte mi dobře, to je můj problém, ne Baudelairův. Autor očividně psal úžasně, ostatně i mě se některé básně velice líbily. Upřímně mne asi nejvíce zaujala asi Fantastická rytina, prostě krásná báseň, působivá, mocná. Víno vrahovo? To dělá Zolovu práci lépe než Zola sám. A takových je tam mnoho. Jen mě to celkově tak nějak moc nebavilo. "Ten divný přízrak má za úbor dohromady jen hroznou čelenku jakoby z maškarády, vraženou groteskně na lebce bezlící. Bez ostruh, bez biče štve herku funící, jež, fantom jako on, oř ze Zjevení známý, jak epileptici má pěnu pod nozdrami. A oba nazdařbůh se řítí prostorem a po nekonečnu kříž krážem šlapou v něm. On jezdec, palašem, jenž plane, pyšně mává nad davy bez jména, jež zvíře rozdupává, a jede jako král, jenž přehlíží svůj dvůr, nesmírným hřbitovem pod nebem chladných hůr, kde spí v mdlých paprscích, jež bledé slunce metá, národy minulých i nových dějin světa." Jako uznejte, tohle zpracování Jezdců je naprosto fantastické. Autor precizně spojil čtyři jezdce apokalypsy do jediného, děsivějšího, mocnějšího. Nádhera.... celý text

Úvod do práva bezdůvodného obohacení 2022, Luboš Brim

Vůbec tomu nerozumím! Ale to je v pořádku, já tomu ještě ani moc rozumět nemám. Co tím chci říct? Jedná se v zásadě o mé první setkání s bezdůvodkem, nemohu tedy dostatečně poučeně kritizovat, ani obhajovat autorovy závěry o jednotlivých sporných bodech bezdůvodného obohacení. Ale mohu snad konstatovat, že se mi jeví obhájeny na dostatečně vysoké teoretické úrovni, aby mnou byly akceptovány. Čili já jsem s knihou spokojen! Doktora Brima (a tímto mu k doktorátu gratuluji) jsem měl možnost osobně potkávat a velice jsem si ho oblíbil. Za mě jeden z nejlepších seminarizujících, co jsem na universitě potkal. Příjemný člověk se schopností snadno vysvětlovat, který navíc má se psaním skript hojnou zkušenost (nikdy jsme si vlastně nemuseli zapisovat...). Tato zkušenost se projevuje i ve schopnosti demonstrovat teorii na praktických příkladech, kterých je tato učebnice plná. Nejtěžší právní látkou bezdůvodko jistě není, ale přece jenom se hodí její pevnější zasazení do reality pomocí příkladů. Platí ale stále, že jsou to skripta. Ostatně kniha se tím netají, nese označení úvod rozhodně to není tak, že by v ní byly rozřešeny všechny otázky týkající se jak jednotlivých skutkových podstat, tak, dejme tomu, výjimky z práva na vydání bezdůvodného obohacení, nebo všechny problémy samotného vydání bezdůvodného obohacení. Kniha jde jistě do potřebných detailů pro studenta, neznačí to však, že by studentovi všechny problémy vyřešila. Což ale není kritika. To nedokáží ani mnohaset stránkové komentáře. P.S. Druhé dočtení v době, kdy už bych tomu trochu rozumět měl. Je to opravdu dobrá kniha. V relevantních materiálech ji překoná jenom Melzerův komentář k BO v rámci IX. svazku jeho komentářů. V něm navíc lze s leckterým názorem polemizovat (autor sám by polemizoval, jeho názory se posunuly), je proto asi možné říci, že studentovi tato skripta stačí, zahloubat se do komentáře je jen nadstavbový bonus.... celý text

Obchodní právo: Podnikatel, podnikání, závazky s účastí podnikatele 2016, Jan Dědič

Opravdu se mi to nepíše dobře, ale ale tohle je vážně dost špatné. Upřímně? Pokud výuka obchodního práva na Karlově universitě probíhá podle tohoto textu, jsem zděšen. Jednak toho studenti musí vědět podivuhodně málo, jednak se kolikrát doví takové hlouposti, že by tomu jeden nevěřil. Vcelku jsem se na tuto učebnici těšil. Ta naše, Bejčkova, je kratší asi o 300 stran. Wow, řekl jsem si, to budu po přečtení chytrý! Nu, nakonec musím konstatovat, že kniha zklamala nejen v obsahovém, ale i rozsahovém smyslu. Ona sice má 700 stran, ale menšího formátu a mnóhem většího fontu písmen. Reálně tedy bude delší tak o 200 stran. K tomu přidejme: obsahuje 300 stran o závazkovém právu (Zde podotýkám, naše katedra na danou problematiku vydala vlastní učebnici o 500 stranách.). Čili na obecnou část obchodu a soutěžní právo zbývá stran 400. Co z toho nakonec vylezlo? Stačí jako demonstrace fakt, že o existenční ochraně hospodářské soutěže (antitrustu) se v této učebnici pojednává na 30 stranách, kdežto v té Bejčkově na stranách 120? Jistě, tato učebnice obsahuje něco navíc. Povidání o cenných papírech, povidání o právech k nehmotným statkům, povidání... o trestním právu? Proč sakra? Jako pardon, ale jestli si člověk obhájí zařazení obligací pod právo obchodní, budiž, ale házet tam trest? Chjo... Já tedy nerozumím ani potřebě přítomnosti insolvenčního práva, ale zde férově uznávám, že ta je i v naší učebnici (kde se profesor Bejček snaží alespoň soustředit na otázky spojené s následkem insolvence v obchodím styku, nikoliv na proces sám). Nu a pak je tu obsah. Mohu držkovat na maličkosti, typu: autoři neodkazují ve valné většině případů na paragrafovou úpravu, autoři jsou nostalgičtí, až by jim hanba měla být a tak podobně. Ale pokusím se být trochu konstruktivnější. Z nějakého důvodu se mi dlouhodobě texty lezoucí z Prahy zdají dosti teoreticky plytké. Tak i zde. Autoři, jak již zmíněno, často nostalgizují. Stará právní úprava byla prostě lepší. Budiž, to jsem ochoten a schopen akceptovat, NOZ není dokonalý. Ale proč? Proč byla lepší? V čem přesně byla lepší? Autoři nevěnují ani minimum úsilí obhájit si podobné myšlenky, prostě je tam hodí a bavte se děti. Nejstrašnější příklady mohu najít dva - a velice podobné. Prvním je jejich nechuť k definici závodu jako souboru jmění. Prostě když to byl majetek, bylo to lepší. Ale obhájí si nějakým způsobem názor, proč pasiva nemají být spojena s aktivy pro která vznikla? No ne. (Nemluvím už o jejich nekonzistentním přístupu k pojmu podnik a závod.) Obdobným příkladem, možná průzračnějším, budiž ten na straně 632. Autoři tu uvádějí, že NOZ stojí za prd, protože se mu škodou rozumí "újma na jmění" a že je to špatně, že tam má být majetku, protože si sotva lze představit újmu na pasivech. To má dvě řešení, autoři nepřemýšleli, nebo měli jen strašně špatnou představivost. Pohleďme do minulosti a pracujme s definicí škody jako újmy na majetku. Tehdy nějakým jednáním kdosi zapříčiní, že se vám zvednou pasiva. Prostě najednou někomu dlužíte, aniž byste se o to zasloužili. Podle staré právní úpravy nemůžete po škůdci požadovat ani prd, protože přeci nedošlo k zásahu do vašich aktiv. A to je jedno, že třeba na úhradu dluhu nemáte a musíte si půjčit, po škůdci prostě nemáte jakýkoliv nárok na vymožení. Až si ty peníze půjčíte a zaplatíte ten dluh, čímž vám ubydou aktiva, teprve tehdy budete moci žalovat škůdce. Třeba už ve zhoršené důkazní situaci, jelikož čas plyne. Kdežto nová právní úprava, která akceptuje i škodu na pasivech, řeší tento problém bezprostředně. Vám narostou pasiva můžete se po škůdci domáhat nápravy. Nu a teď se tažme, proč to autorům nedošlo, nebo se jim to dokonce zdá špatné. Opravdu se musím vrátit k těm nastíněným alternativám. A trochu se bojím, že to bude spíše v tom přemýšlení, než představivosti. Proč? Protože fakt, že škoda na pasivech může vzniknout nárustem dluhu nám zákonodárce přímo říká v §2952 větě druhé. Pak učebnice obsahuje některé vyloženě podivné věci. Třeba když se vás autoři snaží přesvědčit, že finanční záruka je zvláštním druhem ručení. No není no. Jistě zvláštním druhem záruky, ale ne ručení, s tím nemá finanční záruka společného vůbec nic. Zkrátka, není to dobré, no. A mám rozečtenou jejich učebnici korporací. Zatím vypadá snad ještě hůře. Tak uvidíme, co z toho ještě vyleze. A mimochodem, omlouvám se Pražským kolegům, neberte si to osobně. Jen ta učebnice by si to měla brát osobně.... celý text

Příběhy Arthura Gordona Pyma 2013, Edgar Allan Poe

Ono to asi není zrovna ohromující čtení, to k sobě buďme upřímní, ale přeci jenom má toto vyprávění jakési kouzlo tajemna, kterému je vlastně dost těžké odolat. Ostatně i proto jsem si knihu přečetl již podruhé. Druhým (pravda, silnějším) důvodem je fakt, že Lovecraftův příběh V horách šílenství odkazuje na tento výtvor opravdu ve velkém a když už jsem si přečetl jedno, chtěl jsem doplnit i druhé. Text to opravdu není z literárního hlediska nijak ohromující. Ale obsahuje jistě poměrně zajímavé příhody, které jakoby byly psány za účelem vzbuzení úzkosti a to ony tedy byly. Počínaje surrealistickou poutí v temnotě, přes vzpouru na lodi, při které se hlavní hrdina neváhal sáhnout po dosti strašné metodě vystrašení protivníka, naprosto děsivé setrvání na troskách lodi, uvěznění na ostrově uprostřed nebezpečného a cizího. Prostě úzkost. Dovolím si jednu poznámku, kterou snad lze demonstrovat podivuhodnost našeho světa a dějin. Poslední odstavec jedenácté kapitoly obsahuje děsivý nápad: Parker navrhuje, aby jeden z trosečníků byl zabit a sněden. Tak se stane. Kniha, nezapomeňme, byla publikována 1838. Na podzim roku 1884 pak padl rozsudek High Court of Justice. Jmenuje se Regina v Dudley and Stephens. Jedná se o jedno z nejslavnějších soudních rozhodnutí vůbec. Případ byl prostý. Čtyři námořníci bez jídla se po ztroskotání zachránili ve člunu. Ale opakuji, bez jídla a vody. Jedním z nich byl, vedle jmenovaných Stephense a Dudleye, jistý Richard Parker. Mladý Parker onemocněl, nemohl přežít. Jeho kolegové se proto rozhodli ukončit jeho trápení a sníst ho. Tak se i stalo a zbylí tři námořníci právě díky tomuto činu přežili, zachránila je německá loď po tom, jak Dudley napsal ve svém deníku, co si dali snídani. Tak podivuhodné paralely nabízí dějiny a literatura. Nejsem si jist, kde přesně se vzal mýtus o tom, že se snad jedná o nedokončený román. Naopak, román (spíš novela, ale co jí vím) končí tak jak končit měl v tom nejgeniálnějším možném okamžiku. Končí v momentě největšího napětí a největšího tajemna, díky kterému se stal historicky slavným. Končí nevysvětlitelně, podivně, zvláštně. Bílá nadlidská postava, tekeli-li a kdo ví, třeba díra do planety, ve které se nachází průchod do nového světa. Neboť nezapomeňme, že knihy vyšla v době teorií o duté planetě, ba dokonce na základě těchto teorií. Co je ovšem skutečně uryto za bílou postavou, to si lze jen domýšlet, jak autor ostatně chtěl.... celý text

Michelangelo – Život, osobnost a dílo 2018, Alessandro Guasti

Znáte takovou tu situaci, kdy se vás zoufalá babička ptá, co chcete k narozeninám a vy jako fakt nevíte, kdežto tu najednou padne vaše oko na jakési pěkně vypadající knihy v letáku? Tak tak. Tak se to stalo. Nu a tak jsem najednou měl doma Michelangela. Proč si ho nepřečíst, když se člověk nudí, že? Podivejte, já tu běžně komentuji věci, ve kterých se ale vůbec nevyznám. Nicméně komentovat výtvarné umění, to už by ode mne bylo za hranicí dobrého vkusu. Proto to neudělám a omezím se pár obecných komentářů. Kniha obsahuje vcelku poutavě převyprávěný životopis Michelangela doplněný o jeho výtvarné dílo a patřičný komentář, nikterak podrobný, ale laikovi to asi ke štěstí stačit bude. Autoři se nebáli doplnit tu a tam výklad o pár reálií, včetně složité politické situace Florencie Lorenza deMedici, jeho vztahů s papežem Sixtem IV. a spiknutí Pazziů. V tomto směru je kniha velice atraktivní a upřímně mne přesvědčila koupit si Kámen a bolest. Což je jistě oceněníhodné. Ale není to kniha dokonalá, to rozhodně ne. Nelíbí se mi grafická úprava alespoň ve dvou bodech. Jednak rozložení fotografií leckdy neodpovídá blízkému textu, což není tak těžké před vyřešit, kdežto ve čtení knihy to skutečně může vadit. Druhá věc se týká vsuvek o konkrétních dílech. Tak si čtete životopis, kdežto tu najedou věta uprostřed končí a na další stránce najednou čtete o Madoně a dítěti se Svatým Janem a anděly. V tomto smyslu rozhodně také nebylo srozumitelnosti knihy napomoženo. Ale to jsou samozřejmě vedlejší problémy, jinak je to kniha vcelku dobrá (asi) a hlavně esteticky působivá.... celý text

Pustá země 1947, Thomas Stearns Eliot

Já jsem věděl, že to bude průser, ale až takový průser... Ono asi platí, že vědět je jedna věc, být připraven, to je jiná disciplína. A tedy já připraven nebyl. Jistě, byl jsem díky níže komentující Jass vyzbrojen sérií dvanácti přednášek doktora Kružíka, ale i tak nemohu totiž tvrdit, že bych básni posléze rozuměl. Mimochodem, právě Jassin komentář vystihuje patrně vše, co bych snad mohl napsat já, ba dokonce víc, takže vás odkazuji spíše tam. Báseň je samozřejmě naprosto nesrozumitelná. To platí. Znáte podrobně dílo Shakespearovo (na jednotlivé verše podrobně), Middletonovo, Dantovu Božskou komedii, Ztracený ráj, dílo Baudelairovo, některé knihy Bible, v nichž kraluje Ezechiel, řecké drama a řeckou mytologii, Chaucerovy Canterburské povídky, problematiku rodu Habsbursko-Lotrinského, symboliku náboženství blízkého východu a mnoho dalších děl a faktů, o kterých já ani netuším? Ano? Nu, to je pěkné, ale pochybuji, že vám to pomůže. Pochopení básně není pro řadové publikum. Eliot mistrně ukrývá, lže, podvádí, dělá ze svého díla hlavolam, který zkrátka nelze rozluštit, nevěnujete-li se mu dlouhodobě na odborné úrovni. Vždy vám totiž bude něco chybět. Budou vám chybět grálové legendy, artušovské příběhy, mytologie Egypta, prostě něco, třeba schopnost vykládat tarot. To dílo není zkrátka možné na uživatelské bázi pojmout. To je samozřejmě v tom smyslu uklidňující, že vám nemusí nijak vadit, pokud jej nepochopíte ani vy. Nějak omezeně k básni samozřejmě přistoupit lze. V tom smyslu, že lze najít pro jednotlivé bloky textu určité hlavní klíče. První část se řídí Chaucerovými Povídkami, druhý je řízen Habsburskou rodinkou a německými popěvky, třetí část je ve znamení Ezechiele proroka a tak dál. Ale propojit to v celek je prostě mimo. Co z toho lze vytáhnout je to memento zhroucení Evropské civilizace. Je to obava o člověka a jeho ducha, je to obava přicházející po Velké válce, která vrhla stín na celou západní kulturu, kulturu, která sebe samu ponížila, kulturu, která se stala impotentní. To je hezké. Trochu banální, ale více toho prostě nezvládnu. Snad tedy dvě další poznámky a pak to zapíchnu. Jednak je podivuhodné, jak podobná je Pustá země Joyceovu Odysseovi. Jedná se o stejně banální pouť protkanou mytologickými odkazy a schématy, kde je nejdramatičtějším okamžikem rozmluva v hospodě a tom, že se dáma bojí, zda ji manžel nebude podvádět, protože má špatné zuby. Je to zcela banální příběh, který je ovšem důležitý a zvláštní svou formou a svým obsahem. Tedy tolik prvá poznámka. Druhá se týká jednoho problematického bodu. Níže jakýsi Laepus píše o slovní onanii. A ono to tak vypadá, že? Jako dost těžko přesvědčovat o opaku. Eliot se (pro mne, očividně ne pro zmíněného komentujícího) však této kritice vyhýbá prostě tím, že si pro své dílo vytvořil filosofické zázemí, které je zkrátka v dějinách literatury strašlivě významné. Samozřejmě míním o jeho konceptu tradice pojmenovaném v eseji Tradice a individuální talent. Zde Eliot hovoří o tom, že kultura se buduje postupně, kámen po kameni. Nelze začít stavět uprostřed ničeho, musí se odspoda. Milton je prý nejsilnější tam, kde se odkazuje k Homérovi. Zkrátka Eliot tvrdí a je třeba mu v tom dát za pravdu, že básník stojí na ramenech obrů, je třeba tyto obry reflektovat a je třeba se s nimi vypořádat. Tak lze budovat kulturu. Proto se celé jeho dílo obrací k minulosti a přitom mu to nic neubírá na experimentální hodnotě něčeho zcela nového. Ano, Eliot toho mnoho načetl a mnoho rozmyslel. A proto se stal spisovatelskou legendou. Nemělo by to být jeho mínusem, ale nezastupitelným plusem.... celý text

Slova snad pro hudbu 2021, William Butler Yeats

Musím říct, Yeats si mne získal. Je to fantastický básník a myslím, že touto sbírkou jsem s ním zdaleka neskončil. Ostatně v týdnu by se mi do rukou měla dostat jeho kniha Vize, která třeba dále osvětlí i tuto sbírku. První Yeatsova výhoda na rozdíl třeba od Eliota se dá číst. Nesnaží se o podivuhodné experimenty, kterými by se překlápěl až v avantgardu, je vcelku jednoduchý, udržuje sevřené struktury, často se opakující, rytmické, hutné. Číst ho je zkrátka radost, mnohem větší samozřejmě v originále - nechci snad říct, že by překlad byl vyloženě špatný, ale však to znáte. "Nor dread nor hope attend A dying animal; A man awaits his end Dreading and hoping all; Many times he died, Many times rose again. A great man in his pride Confronting murderous men Casts derision upon Supersession of breath; He knows death to the bone - Man has created death." Tak jako je relativně sevřená forma, jsou relativně sevřená i témata. Silná fascinace smrtí, ohromný cit lásky, irský folklor a jeho nostalgická reflexe, oslava velikosti, shovívavost k nízkosti. Pro čtení Yeatse je významné to, s čím později pracuje Eliot propojení mýtu a moderního světa, snaha popsat banalitu života touto mytologickou paralelou. Eliot ostatně oceňoval Yeatse právě za to, že k této nutnosti došel jako první. Při čtení těchto básní nesmí člověk ani opomínat to, že se modernistická literatura vracela k tradiční kultuře, silně ji reflektovala. Tak i Yeats. Odkazuje se na Shakespeara, na Blakea, ale i na řecké autory, třebaže asi ne v míře tak absurdní, jako jeho kolegové věnující se literárnímu experimentu (Eliot méně, více ale Joyce a Woolfová). Celé čtení je tak komplexní, pro Středoevropana samozřejmě těžké na pochopení, nedisponujeme očividně kulturní znalostí Irska, ale o to ne méně fascinující, silné a poutavé. Opravdu, jsem ohromen. "By his command these words are cut: Cast a cold eye On life, on death. Horseman, pass by!"... celý text

Rozbitý džbán 1954, Heinrich von Kleist

Tak jsem se po čase vrhl na dočítání restů, které se mi nahromadily v průběhu semestru, tedy nejen knih, které jsme přímo probírali, ale i dalších, na které jsem narazil, zaujaly mne, ale odložil jsem je pro nedostatek času. Rozbitý džbán patří do prvé kategorie. Bavili jsme se o něm v průběhu výuky jednoho předmětu, vlastně ani už nevím proč. Rozečetl jsem tehdy to dílo, patrně při špatném rozpoložení, nebavilo mne tehdy. Tak jsem se k němu teď, po snad pěti měsících vrátil, a jo, je to lepší. Docela jsem se i zasmál. Obávám se, že se neobejdu bez vyzrazení zločince v této detektivce, takže pozor, dalo by se to patrně označit za spoiler. Je to v prvé řadě komedie, až ve druhé detektivka (očividně předcházející žánru detektivek jako takových, Kleistův počin má premiéru 1808, první detektivka, patrně ještě ale nesplňující veškeré parametry žánru, Das Fräulein von Scuderie od Hoffmanna vzniká až za jedenáct let, Poeovy texty s detektivem Dupinem pak přichází až v padesátých letech), navíc detektivka velice svérázná. Člověk tedy neřeší, kdopak to byl ten pervert (v mém případě také proto, že už to ví), ale nechává se zkrátka bavit tou tak trochu pitomou situací. Snad nejzajímavější na díle je (teď přijde ten spoiler) v něm prezentovaný zvrácený charakter soudního řízení. Soudce, neb vězte, že on je tím pervertem, nesnaží se dobrat pravdy a nesnaží se dojít spravedlnosti, je to zloduch, který tak trochu imbecilně stopy vedoucí k pravdě rozkopává (naneštěstí před očima všech ostatních pátračů) a spravedlnost se snaží zaškrtit Asií. Tím se vlastně vzpírá pravidlům ještě nevzniklého žánru (kde je při nejmenším zvláštní, je-li pachatelem vyšetřovatel), ale i reálného procesu, který je v rychtářově podání vedený tak, že by se z toho dnes jeden zbláznil ("Ty tam, hubu drž!"). Jinak ale, na pár vtipných scének, nemohu patrně hodnotit knihu jako nějak zvláště zajímavou. Komedie je to dosti řadová, její prvky soudní podjatosti, perverze celého řízení a žánrové nevyspělosti, jsou sice zajímavé, ale ne dost, aby mne to zas úplně bavilo.... celý text

Utažení šroubu 2006, Henry James

"Tu nejhorší možnou", odpověděl údajně Henry James na otázku, jakou strukturu hodlá dát svému nově vznikajícímu dílu The Turn of the Screw. A asi musím uznat, že byl v tomto smyslu poměrně dost úspěšný. Není to věru radostné čtení, to vůbec ne. Člověk se může nudit, může ho chvílemi bolet hlava. Ale je to natolik unikátní zážitek, že se to snad i vyplatí. Mnoho knih se vzpírá jakékoliv konzistentní interpretaci, zmiňme například díla Kafkova. Není to vysloveně raritní jev. Ale to, aby autor svou knihu psal co nejsložitěji možně, zvolil co nejnedůvěryhodnějšho vypravěče a úmyslně do testu cpal náznaky co nejvíce interpretací, aluze co možná nejvíce děl a zatajoval co jevíce informací, to zas tak běžné nebývá. Oni to většinou nedělají ti lidé naschvál! Nu ale zde tomu tak schválně je. Možná proto působí kniha poněkud šroubovaně (hehe, jsem já ale vtipný!) a jakoby byla z modelíny. O to je ostatně divnější. Napíše-li autor knihu takovým způsobem, nezbývá čtenáři než rezignovat na postavení koherentní interpretace, musí si zkrátka hravě vybrat tu svou interpretaci a smířit se s ní. Nebo se zbláznit, to je druhá alternativa. Já si vybral hned. Sorry jako, ale ta ženská je magor. Prostě si to vemte, draze si zaplatíte vychovatelku pro svá dítka, abyste je pokud možno nemuseli vídat osobně, a ona pak na to, že jedno z těch dítek vyhodí ze školy reaguje tak, že se rozhodne nic neudělat. Je to žena očividně labilní, silně egoistická, žena, která se raduje z toho, že z ní okolí má trochu strach, žena, která může "formovat" malé děti a velice si to užívá, žena, která vidí duchy, ale když je náhodou nevidí, je to ještě horší, než když je vidí, protože co když se ukazují někomu jinému? Je to žena, která na někom vlastně násilím vynutí zpověď a raduje se z toho, že odkryla to nejčernější z dušinky svého možná trochu drzého, ale jistě inteligentního a nikterak špatného svěřence. Nejvíce paralel díla vidím s Goethovým Králem duchů. Není to stejné, očividně, ale podobností je tam mnoho. Definitivně jsem se v tom utvrdil posledním řádkem novely, při vzpomínce na poslední verše Goethovy: "Dem Vater grausets, er reitet geschwind, er hält in den Armen das ächzende Kind, erreicht den Hof mit Mühe und Not; in seinen Armen das Kind war tot." Či na verše z vlastního převyprávění dané básně skupinou Rammstein, což mi k celkovému obrazu díla sedí snad ještě lépe: "Der Vater hält das Kind jetzt fest (komm her) Hat es sehr an sich gepresst (bleib hier) Bemerkt nicht dessen Atemnot (wir sind gut zu dir) Doch die Angst kennt kein Erbarmen (komm her) So der Vater mit den Armen (bleib hier) Drückt die Seele aus dem Kind (wir sind Brüder dir) Diese setzt sich auf den Wind und singt" A omezím se zde jen na to. Asi by se toho o knize dalo docela dosti napsat a při pozorném čtení nad vínem s kolegou a dobrou náladou by se toho jistě dalo hodně vymyslet. Ale zde si to odpustím. Snad poslední poznámka. Kniha obsahuje hrozně zajímavého hetero a intradiegetického vypravěče, který dosahuje zcela enormní míry nespolehlivosti, která každou jednu informaci zanáší pískem nedůvěry. Proto příběh patrně působí tak rozporně a za to patří autorovi obdiv. Ha! A málem bych zapomněl. Podíval jsem se na operní provedení této novely od Benjamina Brittena v provedení Opera North. Velice doporučuji, je to poutavý pohled. Opera nezbytně potřebovala jisté tematické i prostorové zúžení, což očividně muselo pozměnit interpretaci díla (ostatně duchové jsou v opeře mnohem, ale mnohem aktivnější), která se tak naklání spíše k té právě opačné, než je mé čtení knihy. Ale to neva, pohled je to opravdu výborný. Do děje jsou navíc včleněny verše Williama Butlera Yeatse "The ceremony of innocence is drowned", což celku přidává další podivnou mystickou vrstvu.... celý text

Nová Atlantis 1952, Francis Bacon

Aniž bych chtěl jakkoliv umenšovat význam Francise Bacona pro tento svět, filosofii a moderní vědu, nebo jakkoliv zapírat jeho očividného génia, toto dílo bylo mi spíše zklamáním. Největším, pokud jde o trojici knih, kterou jsem se rozhodl po sobě přečíst, Chválu Bláznivosti, Utopii a právě Novou Atlantidu. Nehodlám zde autora chválit za to, že měl dobrou představivost. Ještě možná za to, že byl schopen dobrých analytických úsudků. Ale opravdu, jde-li nám o to, že Bacon na přelomu 16. a 17. století psal sci-fi literaturu, nejde nám v této knize o mnoho. Osobně bych ji poté musel označit za špatnou, nebo alespoň nezajímavou. Naštěstí kniha neobsahuje jen onu poslední část. Utopická díla slouží ke kritické reflexi reality. To je jejich hlavní užitek. Proto mi vědecké snění nepřipadá nikterak zajímavé. Kniha ale obsahuje i části předešlé. Historická pasáž je asi stejně nezajímavá (s výhradou návaznosti na Platona, kterého tímto proklínám, to on může za imbecilní fenomén archeoastronautiky a "vyspělých ras"), též však, naštěstí, obsahuje o kratičkou pasáž o rodinných poměrech Baconovy utopie. A tedy, překvapilo mne to. Osobně jsem čekal, že Bacon bude progresivnější, nežli jeho předchůdce More. Ale ono ne. (Ona to také z mé strany nebyla nejchytřejší myšlenka, pravda...) Baconova představa je mnohem konzervativnější, mnohem upjatější, mnohem religiózně fundamentálnější. Měl-li bych co nejdůrazněji a nejbrutálněji pojmenovat rozdíl mezi nimi, řekl bych patrně, že zatímco More vytvořil peklo komunistické, Bacon vytvořil peklo fašistické. Jeho společnost je silně hierarchická, kastovní a syndikalistická v tom nejhorším slova smyslu. Každý kousek života v jeho světě jeví se být napojený na stát a státem direktivně řízený. Rozhodně ne moc pěkná představa, řekl bych. Co budou mít podobného (míněn Bacon a More, mimochodem nejméně jednou Bacon na Mora zcela otevřeně a přímo odkazuje, ovšem vymezuje se proti němu, zde v případě zvyku ukázat si novomanžele nahé před sňatkem, což odmítá, tabuizuje a nahrazuje vlastní, rigoróznější formou), je patrně forma represivních systémů. Zde bych souhlasil s autorem, je škoda, že nesepsal principy nejlepšího zákonodárství a občanské společnosti. To by teprve bylo maso. Ale chápu, že přírodní vědy mu byly mnohem bližší. Ale k represivním systémům. Principy zákonodárství, ani jeho exekuce nejsou popsány. Ovšem stejně jako More (a stejně nesmysluplně jako on) se odkazuje k "přirozenému řádu", což by mi implikovalo přirozenou vymahatelnost jeho pravidel. Což by mne vedlo ke stejnému závěru, jaký More otevřeně popsal - šmírování a donášení. Nu a tak nám Bacon popsal vlastní utopii, stejně strašlivou jako More, třebaže ne tak dobře napsanou a skvěle propracovanou. Ale to patrně nebude Baconovou neschopností, jako spíše komplikovaným životním osudem.... celý text

Utopie 2019, Thomas More

A bylo to zajímavé čtení, ne že ne. Klasicky jsem knize věnoval mnohem méně času, než by si zasloužila, ale kdyby vás čekal stejný semestr jako mě, taky by jste to tak udělali, nebylo zbytí. Několik dlouhých dnů jsem nemohl překlenout stranu třicátou, dnes jsem si však řekl, dost, Vojtěchu, dost bylo oddalování. Sedl jsem si k tomu, začetl se a královsky se pobavil. V prvé řadě se jedná o vtipné čtení plné zajímavých myšlenek a anticipací dosud nevyřčeného. Zároveň je to kniha nemísta, čehosi nejsoucího, ani dobrého per se, ani špatného per se. Je to kniha celku, který je však po částech paradoxní. Je to kniha hrozně zajímavá. Pokusím se postupně jednotlivé zmíněné body projít, s tím se ale také pokusím nezabřednout do jednotlivostí, ty už tu popsali jiní. Proč kniha zajímavých myšlenek anticipujících dosud nevyřčené? Vidím pro to dva důvody. Kniha nezbytně vyvolává asociace dvěma myšlenkovým směrům. Utilitarismu coby směru normativní etiky, komunismu coby druhu společenského zřízení. V tom směru kniha jistě rozebírá velice zajímavé myšlenky (nevytváří, More z velké části netvoří, jen brousí a vylepšuje, dává funkčnější tvar), které před ním nastínili Platón (komunismus) a Epikúros (hédonismus). More se však blíží tomu, co teprve mělo přijít. Likviduje některé zcela absurdní myšlenky Platónovi a přibližuje se tak Marxovi a zároveň přepřádá myšlení Epikúrovo do čehosi více podobného myšlení Benthamovu, v něčem dokonce anticipuje myšlení Millovo. Už proto je kniha mimořádně zajímavá. Je to kniha nemísta. Nezapomínejme, utopie, třebaže s tím slovem jazyk udělal mnohé, nemusí nést konotace pouze pozitivní. Stricto sensu je utopií Orwellův svět z 1984. Má se jednat o svět který je dokonalý (absolutní) v nějakém konkrétním smyslu, ne nezbytně takový, který je dokonalý v dobrém smyslu. To je jistě Utopia. Je to svět zajisté dokonalý, není to svět, ve kterém by jeden chtěl nezbytně žít. Rousseau napsal ve své nejznámější stati, že byl-li by národ bohů, vládl by si demokraticky. V Utopii platí, že národ bohů si vládne socialisticky. Je to národ masy bez individuality, který potlačil veškerou svébytnost, veškeré ego. Je to národ, ve kterém každý dělá co dělat má. Však se na to podívejte, je to tak dokonalé, že je to až absurdní. Dokonalí lidé, dokonalé místo k životu, dokonalý jazyk! Absurdní. Ale stále platí, je to dokonalé. Zůstáváte-li však lidmi, v Utopii byste žít nechtěli. Ani More by ostatně nechtěl. Je to kniha paradoxů. Obsahuje popis zřízení krajně liberálního, které je však strašlivě centralizovaný. Je to národ pluralistický, který je ale přísně jednotný. Je to stát svobodné vůle jednotlivce, ale pouze pokud se to celku hodí. Je to stát volnosti ducha, pokud ovšem nemá být někde zapřažen. Je to místo krajně nenásilné, které je ovšem implicitně násilné v tom nejděsivějším slova smyslu. Pohleďme na to. Ten svět je popsán tak, že v něm je svoboda individua preferována nad cokoliv jiného. Ale co deset let si bez přihlédnutí k vůli individua musíte vzít na starost nový dům, musíte chodit dělat na pole, musíte vykonávat činnost pro kterou jste vyučeni, při nejlepším se můžete vyučit novou. Můžete věřit v co chcete, ale ta víra musí u každého vypadat stejně. Můžete si dělat co chcete, ale víceméně tak, jak to dělají všichni ostatní. Smíte spáchat sebevraždu, ale jenom pokud k tomu máte svolení, pokud jej nemáte, bude vaše tělo svrženo do močálu. Můžete si chodit kam chcete, ale pouze pokud k tomu máte svolení. Daný stát neobsahuje násilí. Neradi války, neradi bitky, neradi násilné kratochvíle. Všechno v něm funguje zdánlivě samo, bez problémů a nutnosti státního donucení formou výkonu zákonných ustanovení represivní složkou. Podivejte se na to, však tam nemají mnoho zákonů, o represivních silách se vlastně nehovoří. Ale je to tak skutečně? Právo nemusí být psané, násilí nemusí být institucionalizované. Přeci každý v tom státě je brancem a platí, že "přítomná pohotovost očí všech lidí činí nezbytným věnovat se buď obvyklé práci, nebo jenom výjimečně čestné prázdni". To připomíná kulturu udavačství totalitních režimů. Tento koncept panoptikonu je inherentně násilnější, nežli institucionalizované složky. A tak tu stojí, Utopia. Je to fascinující a zajímavý pohled. Ale budí strach.... celý text

Utilitarismus a filozofie lidských práv 2022, Martin Hapla

Ach, tohle jsem si užil. Přečíst si po delší době publikaci na téma které já rád (omlouvám se tímto obchodnímu právu) a která je ještě k tomu dobře napsaná (omlouvám se tímto pražským procesualistům, Olze Rosenkranzové, autorstvu Literatury a filmu jako zrcadla práva a právníků a dalším). Byla to opravdu příjemná změna. Martin Hapla je pro současnou právní vědu v naší krajině mimořádně významný. Věnuje se tématům jinak s grácií ignorovaným, a to na odborné úrovni, kterou stav naší vědy potřeboval. Přináší nová jména, nové koncepty, odpichuje se zase o trochu dál. Jistou nezanedbatelnou práci v této věci vykonal Tomáš Sobek, jeho dílo se však nesoustředí konkrétně na lidská práva, ale na právní filosofii v širší perspektivě, na metaetiku, na normativní etiku méně. Hapla je tedy do značné míry osamocený voják v poli. Touto knihou navazuje na svou předešlou publikaci "Lidská práva bez metafyziky: legitimita v (post)moderní době", v této publikaci však podle mého názoru dosahuje ještě vyšší kvality. V Legitimitě se jednak věnoval na malém prostoru příliš mnoha věcem, jednak tak trošičku znásilnil pojem postmoderny. To se neopakuje. Postmoderně se raději nevěnuje a na rozdíl od zmíněné knihy se v této věnuje větší část publikace utilitarismu jako takovému, kratší část pak vybraným konkurenčním teoriím, konkrétně teorii základních potřeb (a schopností), teorii normativního aktérství a diskursivním teoriím v čele s Alexyho explikativně-esenciální teorií. Zde snad jedna poznámka, povidání o teorii Forsta a Benhabib si klidně mohl odpustit, třebaže okrajové, ani ony si jistě nezasloužily dvoustránkové shrnutí. Nakonec se ještě krátce zastavuje u Richarda Rortyho a jeho sentimentálních příběhů. Mimochodem, já Rortyho vcelku rád, přes všechny jeho chyby (a že jich je) se mi jeho přístup mezi dalšími jeví asi nejracionálnější. Hapla mne těší. Jednak máme v lecčem podobné postoje (fér, přiznávám, zkrátka se mi zdá utilitarismus jako zdaleka nejfunkčnější teorie normativní etiky, třebaže k němu mám výhrady), jednak jsme oba do značné míry skeptičtí k universalismu a metafyzičnosti lidských práv. Proto se mi kniha mimořádně líbí. Autor ponejprve vcelku dlouze představuje utilitarismus od jeho počátků, po dnešní modifikace, poukazuje na jeho výhody a obhajuje jemu vyčítané nevýhody (Navíc velice kvalitně, u intersubjektivního poměřování štěstí si podle mého stále nevystačíme toliko s poukazem na rozdíl mezi kardiálními a ordinálními škálami, nebezpečně se tak blížíme intuicionalismu, ostatně stejně jako u diference kvalit štěstí, ale většinu problémů, ostatně těch významnějších, zlikvidoval vcelku bez dalšího.), nakonec vysvětluje most mezi lidskými právy a utilitarismem. Což se mu opět podařilo skvěle. Pravda, já jsem tam nikdy neviděl propast, přes kterou by bylo třeba most stavět, ale to bude mým osobním přístupem k historické filosofii. To, že Jeremy Bentham hovořil o lidských právech jako o nesmyslu na chůdách, nemá po mém soudu na současné uvažování velký vliv (respektive by nemělo mít), jelikož dnešní lidská práva opřená o neuvěřitelnou sílu Ústavního soudu, jsou jiná nežli imaginativní lidská práva v jeho vlastní době. Hapla mi tak v zásadě potvrdil názor, který se mi vždy jevil jednodušší. Utilitarismus si lidská práva obhájí zkrátka jejich výhodností při snižování nákladů rozhodování v každodenním životě. Zkrátka jasná a utilitně akceptovatelná pravidla (lidská práva) dlouhodobě snižují náklady existence ve světě a generují více užitku, nežli adhocistní rozhodování. Kritika (nemíním tento termín a priori negativně, kritikou je jakákoliv reflexe) konkurenčních teorií je racionální, nepřehnaná a trefná. Nesnaží se ukázat, hele, tohle smrdí, ale my voníme, toliko říká, hele, že by oni měli kdovíkolik výhod, to tedy nemají, rozhodně jich nemají více než my. Dohromady vzato jsem tedy zcela spokojen. Tedy štve mě název, jakápak "filozofie", ale dobře, dobře.... celý text

Obchodní právo: obecná část, soutěžní právo 2014, Petr Hajn

Přes všechnu podivnou náklonost, kterou ke knize z důvodů jistě zcela iracionálních chovám, nemyslím si, že by byla natolik bezchybná, aby měla 100 % hodnocení. (Já vím, je to úplně jedno, ale tak nějak mě ten pohled zarazil, že jsem to nemohl neokomentovat...) Kniha je to strašně zajímavá a poutavá, to jistě. Navíc jsem propadl v tajnou lásku k panu profesoru Bejčkovi (jeho sedmdesáti letům věku, přičemž ten člověk nejenže má víc energie než já, ale dokonce vypadá mladší než já, jeho poesii, ve které hovoří o právu a děvkách, jeho naprosto famózním přednáškám, jeho nálepce BEJČEK co má na kabinetu, či k jeho skvělým svetříkům) a jeho spisovatelském slohu, cituji z knihy: "Smyslem insolvenčního řízení samozřejmě není tupě a mstivě zlikvidovat za každou cenu nehodného dlužníka, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost..." Není to krása? Ale přeci, učebnice není dokonalá. Proč? No už je jí strašných devět let. Neříkám, přímo zastaralá je jen v málo věcech (zabývá se ve velkém teoretickým a historickým uchopením institutů, které řeší, v tomto ohledu tedy může dosti obtížně zastarat), ale devět let... Proč je to důležité? Vyšla krásného to roku dvoutisícího a čtrnáctého. Toho krásného roku jsem já ještě chodil na základku a vyšel (nabyl již účinnosti) zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (a zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), zároveň ale zemřel na smrt zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník. To je fajn z toho pohledu, že kniha stihla pojmout novou úpravu, vzato kolem a kolem je to dost na prd, jelikož zkrátka a jednoduše neexistovala relevantní judikatura. Ano, v mnoha probíraných oblastech neexistuje dodnes, ale v mnoha také ano. Právo bylo dotvořeno a to tato kniha zkrátka nemohla pojmout. Vyjít dnes znovu, rozšířená o některá témata a judikaturu, delší o nějakých 150 stran, nazvu ji dokonalou. Bez tohoto doplnění je však spíše mimořádně zajímavou literaturou (na rozdíl od drtivé většiny učebnic, to je velká pochvala), nikoliv však dostatečnou učebnicí obchodního práva (cokoliv to obchodní právo vlastně bez vlastního kodexu je). P.s. Publikace již v roce 2014 pojednává o ekonomické analýze práva. To samozřejmě není kdovíjaká mimořádnost vzato dohromady (2015 vychází na toto téma samostatná rozsáhlá monografie, jistě jich mnoho vyšlo již dříve), ale vzhledem k partikulárnímu problému, tedy celkové teoretické zaostalosti výuky práva v našich luzích a hájích (kde například dobrá polovina studentstva považuje za kvalitní učebnici teorie práva tu Gerlochovu), je vlastně vcelku ohromující, když se něco podobného objeví v regulérní učebnici. Za to si kniha zaslouží velké plus.... celý text

Chvála bláznivosti / List Martinu Dorpiovi 1986, Erasmus Rotterdamský

Ale ano, pro zasmání dobré. Již poměrně dlouhou dobu jsem se chystal tento historický klenot přečíst, snad s poněkud jinou představou o jeho obsahu (Někteří si mysleli, nechápu jak je to vlastně možné, že se jedná o knihu dějovou, tento problém já neměl, zato jsem si myslel, že se bude jednat o poněkud... vědečtější pojednání, že ona slavná slova Bláznivosti jsou toliko alegorickou předmluvou. A ono ne.), nadšený z poznání nového. Nového jsem nepoznal vcelku nic, ale čtení to tak, či onak bylo zajímavé. Obligatorně i já poznamenávám, je to vtipné. Já se (v práci) chechtal, až bych plakal. Tu jsem vyprávěl kolegům o Kelsenově Ryzí nauce právní (absolutně je to nezajímalo) a najednou si čtu o tom, že "mudrci" zšednou, zestárnou a zemřou mladí. Tu jsem vyprávěl kolegům o spletitých otázkách práva proti nekalé soutěži a tu jsem si četl o právnících coby oslech. K tomu jedna poznámečka, právníci to schytali mnohem méně razantně, než bych čekal. Nevím, zda je to ono, když nás obhajuje Bláznivost, ale to mi dohromady nevadí. Kniha mi však spíše než co do obsahu připadala zajímavá co do formy a některých kontextů. No, kontextů... Náhodných myšlenek, které mi přišly do hlavy. Povězme si to upřímně, dělat si srandu z filosofů, to není nic těžkého jedná se ostatně o kastu, ze které se všemožně i její jistí členové snaží vymluvit. Nadávání na teology, to je snad ještě snazší. Haha, snažíte se docílit achievementu "loremaster" ve WOWku, ale ve skutečnosti, há há. Jistě. Ale když jsem to tak četl a koukal jsem na to a uvažoval nad tím, v době, která nahrubo odpovídá době, kdy jsem před rokem četl Nietzscheho Antikrista, pojal jsem najednou myšlenku. Ono je si to vlastně dosti podobné. Erasmus však psal satiru (tak nějak), kritickou, ale i sebekritickou. Erasmus sice nadnášel a obhajoval jakousi tezi, ovšem nevylučoval se z množiny kritizovaného. To Nietzsche neuměl. S tím souvisí poslední, spíše marginální poznámka. Já snad v životě nečetl nic, co by se tak strašně moc, strukturou, i obsahem, podobalo o sto let mladšímu Labyrintu světa a ráji srdce. Proslovy a pohledy naší drahé Bláznivosti mi strašně připomínaly Komenského pouť pod vedením Všezvěda a Mámení. Ta podobnost mne až zarazila. I zde však platí, na rozdíl od Komenského dovedl se Erasmus nebrat tak úplně vážně.... celý text

Civilní právo procesní část první: Řízení nalézací 2015, Alena Winterová

Když máte knihu, jejíž samotný název je chybný... Ne, to si dělám trochu srandu, ale pravda je, že kniha neobsahuje jen řízení nalézací, ale také přezkumné, nesporné, rozhodčí, název je tak poněkud matoucí. To je ale rozhodně vedlejší. Nejsem upřímně schopen prostě vyjádřit můj vztah k této knize (kterou jsem dočetl mezi semestry výuky obsažené látky, jelikož by konečně v nejbližší době měla vyjít brněnská učebnice a v průběhu výuky se chci soustředit primárně na tu), jednak jsem ještě nečetl jinou v našem prostředí zpracovanou knihu na toto téma, jednak nedosahuji posud znalostí, které by mi umožnily rozsáhlou kritiku publikace. Mohu konstatovat jednu smutnou věc. Čím více čtu učební texty vzešlé z Pražské právnické fakulty, tím více docházím přesvědčení o správnosti mého rozhodnutí jít studovat práva do Brna. Pražské učební texty bývají, jak posud pozoruji, na straně druhé, nepřečetl jsem toho ještě od nich mnoho, poněkud obsahově plytké, strukturálně matoucí a, což je mi největším bolením, teoreticky zcela prázdné. Tak, jeví se mi, zde předložená kniha. Látka je zpracovaná způsobem, který v Brně nestačí ani na zápočet. Na komplikovanější otázky neodpovídá, spousta v ní chybí. To je, samozřejmě, propojeno s teoretickou vyprázdněností textu. Co se v ní člověk doví o předmětu sporu? Vůbec nic. Co se v ní dozví o teorii důkazní? Vůbec nic. Kde je nějaká polemika? Kde je nějaké přesvědčivé stanovisko? Asi doktrinálně nejvymezenější je učebnice v pojednání o řádných opravných prostředcích, kde konstatuje chybu zákonodárce ale i na tom se už shodnou doslova všichni. Kniha je navíc, jak píši, strukturálně matoucí. Řazení kapitol dává tu více a tu méně smysl, jeho grafické vypodobnění ovšem shledávám vysloveně matoucím (což je vysloveně subjektivní, nepopírám), slohová úprava textu se mi také zdá spíše neuspokojivá. Autoři navíc neshledávají potřebným čtenáři čtení usnadnit, takže i ty pasáže, které by mohly být potenciálně zajímavé, naprosto ničí. Já nevěděl, že jde nezajímavě pojednat o průseru, kterým byly arbitráže spotřebitelských sporů, ale zde přítomné autorstvo to dovedlo. Z hlediska čtenářského (ale nejen čtenářského) však kniha dosahuje dna u nesporu. Nesporné řízení je velice obsáhlé, je proto problém jej narvat do knihy coby kapitolku. Zde se to rozhodně nepodařilo, ze čtení textu má člověk podobný pocit, jako ze čtení originálního zákona. Ale na druhou stranu nechci knihu vyloženě hanět. Studentsky je možná přitažlivá právě proto, že neobsahuje okecávání navíc a jde přímo na komoru. Většinu důležitých informací z ní člověk vytěží. Jedná se tak spíše o můj osobní problém, problém vkusu a problém přístupu ke vzdělávání. Pokud jde o teoretickou pozici knihy, je vlastně svým způsobem dobré, že se teoreticky nevymezuje, víceméně akceptuje realitu a může proto být textem širšímu publiku, než, dejme tomu, svéráznější učebnice olomoucká. Její jednostrannou výhodou navíc je, že pojímá velké množství látky a slouží tak studentům jako relativně ucelený zdroj informací, chybí v ní vlastně jenom insolvence a exekuce.... celý text