Set123
přečtené 705
Meč osudu
2011,
Andrzej Sapkowski
Žil jsem asi sedm let v domnění, že mne tato kniha bavila méně, nežli Poslední přání. Může za to asi především ta skutečnost, že zatímco Meč osudu jsem četl pouze jednou, nepočítaje první povídku a epilog, Přání jsem četl několikrát. To kvůli tomu, že Meč se mi po prvním přečtení prakticky rozpadl. Povídky jsem si téměř nepamatoval a to co jsem si pamatoval, pamatoval jsem si nepřesně. Vím, zní to divně od člověka, který je na samotnou ságu úchyl, ale co naděláme. Nyní po druhém přečtení musím uznat, že tato kniha je vlastně lepší nežli kniha první. Povídky v ní jsou formálně, obsahově, i citově mnohem kvalitnější. Do značné míry za to samozřejmě může to, že svět Zaklínače už existuje a povídky jsou do značné míry konzistentnější protože jsou zasazeny do kulis povídek předchozích. Narativním vrcholem v tomto ohledu jistě je Něco víc, která nám předvádí mnohovrstevnost děje. Poslední dvě povídky z knihy, nepočítaje epilog, který je opravdu lepší číst po přečtení ságy, jsou ve své podstatě přípravou na rozsáhlé vyprávění, které přijde v následujících pěti knihách. Pro celkový děj je taktéž důležitá povídka Střípek ledu. Nerad bych opomenul patrně nejlépe narativně zvládnutou (ač se s ní pere právě Něco více) povídku Trochu se obětovat, která je dost dobře možná nejlepší z knihy. Je neskutečně silná, to musím uznat… Obecně se jedná o skvělou knihu a jsem strašně rád, že jsem si ji znovu přečetl. Bavil jsem se u ní ještě lépe než bych se vůbec mohl bavit dříve, protože tentokrát se mi do rukou ostalo vydání s rozšířeným množstvím ilustrací paní Komárkové. Opravdu, bez nich bych se snad ani z poloviny tak nenasmál. Což zní krutě, na druhou stranu musím říct, že kvalita je proměnlivá a některé ilustrace jsou opravdu pěkné.... celý text
Studna věčnosti
2005,
Richard A. Knaak
Tahle... ono je to s podobnými knihami poněkud složité. A podobnými myslím WOWkařské. Nenaštvěte se moc (neee, je mi to jedno), ale WOWko za moc nestojí (nehodnotím herní techniky, v životě jsem to nehrál), ba dokonce, stojí za starou grešli. Na lore WOW není doslova nic originálního. Co ten pomotaný příběh neukradl z Tolkiena, to vykradl z Lewise, co nevykradl z Lewise, to vykradl z Lovecrafta, co nevykradl z Lovecrafta, to okopíroval z mytologií (skandinávské, egyptské, řecké...), co neokopíroval z mytologií, to a tak dál. Na tom příběhu není nic originálního a ani v této knize nic originálního nenajdete. A stejně je to nehorázná zábava, je to skvělé, krásné a zajímavé, je to jedna velká vykrádačka, ale stejně je to neskutečně vy ni ka jí cí. A tak i tato kniha. Originálního na ní není nic (ten svět už kopíruje i sám sebe, marja...), ale je to zábavné. Kniha se pokouší filosofovat (respektive její lore, pojetí urozených je politickou alegorií par... imbecil? Vážně je to tak stupidně očividné, ale sakra, komu to vadí? Pokouší se hrát s časem (méně neúspěšně, než je běžné pro jakékoliv knihy) a pokouší se být hlavně zábavná a to já jde zkrátka dobře. Pár sympatických OP postav, pár démonů, které už známe a bum, plný kotel zábavy. A proč sakra ne? Ty knihy, jeví se mi, neslouží k intelektuálnímu rozvoji. Je to zábava. Když je to zábavné, plní to svůj účel, ne? A navíc... já mám trilogii upřímně rád a její první díl je, jak jsem se tak k němu po letech navrátil, velice povedený. Nespěchá, ale přesto nabízí více nežli dost akce. Někdy nepříliš dobrá autorská práce a práce překladatele, nota bene naprosto odpudivá práce editorů na tom nakrásně nic neubírají. (Mimochodem, někdy nedokonalý překlad zcela kompensují vtipné překladatelovy poznámky.)... celý text
Duše démona
2010,
Richard A. Knaak
Prostřední díly to mají samozřejmě vždy nejtěžší. Váto proč? Teď vás šokuju. Neobsahují totiž začátek ani konec, přátelé. Já vím, já vím, je to šok. Ale je to tak. Nemají dramatický začátek a nemají očistné zakončení. Proto musí jen běžet. Když běží v brakové (promiňte, ale jakoukoliv definici najdete, tohle tam bude sedět) fantasy literatuře, nejjednodušším druhem běhu je nekonečná změť více či méně obměňovaných bojových scén. A to je shrnutí celé knihy. Změť bojových scén. Vývoj děje? V pár větách abych nespoiloval: Drak vytvoří divnou věc a pak ji použije. Armáda ustupuje, aby se otočila v ofenzivu a pak zase ustoupila. Během toho je samozřejmě pár "ozvláštňujících" vložek jako počátky Pohromy, zajímavá bohyně a podobně. To samo však na zcela primitivním ději nemění nic. Dovoluji si postesknout, že i relativně zajímavé body v příběhu nakonec vyznívají naprázdno. Když už muselo k té recyklaci Xavia dojít (a ono musel, to autorovi nevyčítám, to vyčítám původním tvůrcům), mohl jeho potenciál alespoň být využit což nebyl. Když už si vymyslíme nepřiměřeně OP dráčky a nepřiměřeně OP schopnostmi, udělejme je zajímavými přemýšlejícími a tak vůbec. Takhle jsou všechny krom Nelthaiona vlastně jen nezajímavými kulisami. Z mého pohledu je tento díl nejhorší, ale není to jeho chyba, je to jen bolest, kterou sebou musí nést. To ovšem samo o sobě nečiní knihu nezábavnou. Já ji rád, bavila mě, i napodruhé jsem si ji užil. Pokud nic jiného, pomáhá alespoň rozvíjet charaktery postav, které mám rád. I k tomu by jeden mohl mít pár námitek, ale obecně vzato vem to čert. Prostě se u toho člověk pobaví, užije si to. A musím uznat, autorovi se vcelku podařilo vybudovat takový ten zajímavý konec, kvůli kterému si trojku prostě musíte přečíst, takže...... celý text
Rozdělení
2010,
Richard A. Knaak
Koncem to končí, je proto nezbytně zajímavější než prostředek. Těžko bychom knihu obvinili z nějaké přehnaně komplikované linie, ale co už. Čistě na množství imaginovaných particlů poletujících ve vzduchu a vířících všemi barvami je tato kniha zdaleka nejnabušenějš. Považte, letka draků, armáda polobohů, taurové, trpaslíci, srstnatci, armády elfů a množství démonů v čele s Archimondem, Mannorothem a dokonce ztělesněným Sargerasem. Do toho tam v temných stínech číhají N'Zoth, C'Thun a Yogg-Saron (tedy očividně nikoliv vykradení Cthulhu a Yog-Sothoth, pravda, NZoth je patrně alespoň co do jména originální) a v okolí pobíhá mnoho dalších fantastických bestií. Tahle kniha vás utluče kouzly, boji a roztodivnými obludkami. A proč ne, že ano? Jedná se o zábavný příběh, který sice nemůže být napínavý, nicméně není nezajímavý. Chvílemi může být smutný, někdy epický, dohromady vzato je prostě fajn. A co víc k tomu psát. Snad jen jedno osobní zklamání, které se po letech od prvního dočtení vrátilo. Když jsem knihu poprvé četl, ohromil mě okamžik Mannorothova uvědomění, že královně Azshaře by v souboji mohl čelit snad jen Archimonde. Mannoroth dobře zná sílu svého nadřízeného a přesto myslí v kategorii "snad". Azshařina moc se jeví být naprosto mimořádnou, skoro jako by opravdu mohla být Sargerasovou partnerkou (opravdu jen skoro). A přes to, co s ní za celé ty tři knihy dostaneme? Asi 30 stran. Azshara tu vystupuje, jak už tomu tak bohužel u podobné literatury bývá, jako karikatura. Je narcistní a nic jiného. Ale to ona není, ona je víc. Ona je strašně zajímavá, ale série jí k zajímavosti nedala prostor. To je pro mne, opakovaně, patrně největší zklamání série. Tak se jdu alespoň mrknout na toto, když nic jiného: https://www.youtube.com/watch?v=hndyTy3uiZM&t=80s&ab_channel=WorldofWarcraft... celý text
Arthas: Zrod krále Lichů
2010,
Christie Golden
"To snad je vtip!" Víte, jsem vcelku odpudivým druhem člověka. Právník a k tomu čtenář klasické literatury. Právníci, chtěj nechtěj, preferují vcelku precizní vyjadřovací formy, klasická literatura je zase proslulá svým důrazem na jazykovou krásu. Poslední půlrok jsem navíc trávil předmětem "právo a umění". To, vzato dohromady, netvoří dobré disposice pro čtení literatury jako je tato. Kniha je to, vzato po všech stranách, dosti špatná. Její jazykové struktury jsou naprosto odpudivé, nedobrý překlad tomu také nepomáhá. "To snad je vtip?" To je přirozené vyjadřování, to vám povím. Autorka zkrátka přílišným talentem obdařena nebyla a překladatel se zdá být spíše fanouškem, než odborníkem. Čtení se tak stává kostrbatým, nezáživným a poněkud ubíjejícím v patetických formulacích, neschopnosti ukázat a potřebě říkat a tak podobně. Navíc o obsahu knihy také nelze říci mnoho. Prvních 120 stran snad může být zajímavých, popisují totiž Arthasovo dětství a kontext ve kterém vyrůstal (malý harant), pomohou čtenáři zasadit svět do jeho pravidel a historie. Samotnému harantovi, tedy vlastně Arthasovi, to přidává další vrstvu. A mimochode, každý jeden člověk, který jako malý (vyrůstající) hrál Warcrafty 3, měl erotické představy o Jaině a úplně každý vždycky věděl, že ona a Arthas spolu něco měli. Tady se vyřádíme, přátelé. Zbytek knihy ovšem toliko opakuje děj Warcraftu 3 s datadiskem a to navíc způsobem nepřesným (pokud nejde o dialogy, ty jsou vysloveně přepsané alespoň většinou) a nepřináší nic nového. A promiňte, ale hra je lepším vypravěčem, nežli Christie Golden. Ale abych nebyl jen kritický. Kniha je famózním způsobem orámovaná. Prolog a epilog tvoří cosi krásného, přináší něco nového a svým způsobem fascinujícího. Pravda, psychický posun Arthase skrze jeho život to plně neobjasňuje, ale asi se zkrátka budeme muset smířit s mechanismem "magického zbláznění se". Každopádně za rámování chválím. Nu, co více říci. Knihu mám stejně vcelku rád, patrně proto, že mám tak rád celé universum Warcraftu. A to je asi tak všechno.... celý text
