Set123
přečtené 705
Erik
1996,
Terry Pratchett
Já mám Erika rád, pokud vás to zajímá. Pokud ne, tak… tak to máte blbý, protože mě to očividně nezajímá. Ona je to trošičku jiná kniha, než by člověk klasicky od Zeměplochy čekal. Ale to je dost očividné už tím že její název je přiznaně aluzivní a je nejtenčí z celé Zeměplochy. To, že tu něco bude jinak, bylo zjevné. Myslím, že se kniha nejvíce blíží Soudným sestrám. Ač nepopírám, že ty jsou přeci jenom o něco lepší a důmyslnější. Ale ano, jsou to Soudné sestry říznuté Mrakoplašem. Proč soudné sestry? Ta kniha je stejně aluzivní, jen v Erikovi je to… přiznanější a méně důmyslné – pročež jednodušší s příjemně odpočinkové. Kniha střídá reference na jedno klasické dílo za druhým. Hlavním motivem je očividně Faust. Konkrétně Goethův Faust, řekl bych, ale možná ho tam vidím jenom proto, že ho mám nejraději. Pak už se to střídá jedna kniha za druhou. Nevím na co přesně (jaké literární dílo) odkazovala Tezumánská říše (a nepochybuji, že nějaké takové dílo existuje), ale potom už je to v zásadě bez debaty Ilias, Odysseia, Božská komedie (ta je spolu s Faustem prorostlá celou knihou, skoro se divím, že Jass na některé vtipnější pasáže nepoukázala, asi nemá tu úchylnou potřebu jako já), Ztracený ráj (ten poměrně málo, ale ona velká rebelie v Pekle na konci na ni odkazuje zcela očividně), do toho hned několik řeckých mýtů a, jsem si tím téměř jist, máme tu například i Mýtu o Sysifovi od Camuse. Další díla jsem jistě přehlédl čistě pro svou nevzdělanost. Co možná bude překvapivé je fakt, že v knize je poměrně očividná aluze na Bratry Karamazovi. To jsem od Pratchetta upřímně nečekal. „‚A s jakými mukami se tam u vás na onom světě kromě toho kvadrilionu ještě dá počítat?‘, najednou podivně ožil Ivan. ‚Ha! Tak muka tě zajímají? No, ani se neptej. Dřív to byla taková všehochuť. Tato teď jsou v módě hlavně záležitosti morální, všelijaké ty výčitky svědomí a další podobné hloupůstky. To máme taky od vás, co se tu takzvaně zjemnily mravy. Pokud se ptáš, kdo z toho nejvíc těží, odpovím, že hlavně nestydové, Protože kde by ti přišli k nějakým výčitkám svědomí, když vůbec žádné svědomí nemají. O to hůř jsou na tom ti slušní, jimž ještě nějaká ta čest a svědomí zůstaly. Takhle to dopadá, když se reformy uplatňují na nepřipravené půdě a ještě k tomu se opisují odjinud. To může jen uškodit. Není nad někdejší kacíře na hranicích!‘“ To je vlastně takřka identické s jednou promluvou ke konci Erika, když je nám předváděno reformované peklo. Pak je otázkou jestli ono „peklo jsou ostatní lidé“ je odkazem na Sartrea, nebo to prostě vyplynulo. Každopádně, jak říkám, je to odpočinková záležitost, proti které já v zásadě nejsem schopen nic moc namítat. Možná není tak sofistikovaná, jako jiné Zeměplochy, ale proč by taky furt všechno sakra mělo být sofistikované.... celý text
Sekáč
1996,
Terry Pratchett
Nevím, čím to je, ke knihám, které mám doopravdy rád, se mi strašně těžce píší komentáře. Tuhle knížku miluju. Miloval jsem ji už když jsem ji před lety četl poprvé a miluji ji stále. Pratchett patří k nejlepším autorům, s kterými jsem měl tu šanci přijít do styku. Čtu "klasickou" literaturu a mám ji upřímně rád, ale vybrat si, zda do konce života číst Dostojevského nebo Pratchetta, ke svému vlastnímu překvapením volím Pratchetta. Proč? Ona je to samozřejmě ohromná sranda. Ale to by patrně nestačilo. Co je důležitější, ono to je strašně hluboké. Vezmeme-li si většinu literárních kusů, jsou-li na nízké úrovni, prostě vypráví příběhy (hůř či lépe), hodnotná literatura přihazuje k příběhu něco navíc, téma, které člověka obohatí, takříkajíc „něco k zamyšlení“. Nu a pak je tu ještě jiný druh literatury. Ten nedává „něco“ k zamyšlení, tem tematizuje množství hlubokých otázek a skutečně čtenáře nenásilně vede z zamyšlení. Takový je Pratchett – jistě, nedělá to v skrytu umělecké formy kryptického charakteru, nenutí vás hloubat nad množinou interpretací, je svým způsobem přímočarý. Ale díky humoru a jisté vypravěčské jemnosti je tak hladký, je tak... přístupný, že dokáže sehrát významnější úlohu v životě člověka, než leckterý kryptický text. Tak se podívejme na Sekáče. To je takový balík témat, že je až nelehké je vyjmenovat. Nu tak hle, máme tu reflexi smrti, její podstaty, jejích druhů, jejích odlesků v míře, která se může rovnat příběhu knížete Myškina. Máme tu střídání generací, odosobnění práce, nahrazení klasického moderním – Hemingway by se mohl stydět. Jeho stařeček zápasící prutem s mořskou bestií není ničím oproti Smrťovi, který popravuje stéblo po stéblu. Máme zde obavu, strašlivou obavu, z industrializace, která se může poměřovat tísni Heideggera a mnohých dalších. Máme tu téma sebepoznání, pochopení vlastního já, vlastního těla, vlastí mysli a vlastní sociální role, dokonce poznání vlastního místa v ekosystému světa a dějin. To jsou tak těžká a tak hutná témata, že je lze stěží obsáhnout, skoro nemožné zdá se to u díla populárního, fantastického a na první pohled odlehčeného. Ale Pretchett zde nekončí. Je schopen řádkem, větičkou, rozkmitat struny ještě hlouběji položené, temné a nepřístupné. Struny "tyrana života", struny konce vesmírů, ve kterých Velký přivolavač, Smrt vesmírů, Začátek a konec času vzpomíná na dobu, kdy se to všechno stane znovu. Však to je ohromující, uznejte...... celý text
Volání Cthulhu 1
2011,
Howard Phillips Lovecraft
Pokud jde o třetí svazek Lovecraftových spisů, představuje v jeho tvorbě vcelku radikální zlom. Hlavně tedy pokud jde o autorovu vyzrálost a schopnost psát mimořádně dlouhé texty, nikoliv již povídky, ale plnokrevné novely. Hovořím, samozřejmě, o fantaskním a fantastickém Snovém putování k neznámému Kadathu, které pro mne patří mezi nejcitlivější místa autorovy tvorby a která jistě patří mezi dvě mé nejoblíbenější výtvory (spolu se Stínem nad Innsmouthem), či o Případu Charlese Dextera Warda, což je novela takřka nevídaných kvalit, která je sice možná průhledná jak čiré sklo, ale není proto o nic méně zajímavá, poutavá a temná. Nadto zde máme prostě skvělé příběhy (Pickman a Chladný vzduch) a příběhy mimořádné hodnoty pro Mýtus (Krom Kadathu samozřejmě prim hraje Volání Cthulhu, ale ignorovat nelze ani Warda a Podivný dům) a nádherný Stříbrný klíč, jehož hodnotu mohu sice považovat za nejmenší, který ovšem zůstává esteticky opravdu krásným. Lovecraftův svět roste, jeho styl se mění, snad vyvíjí, vše směřuje ke vzniku legendy, která přetrvá staletí (o čemž nepochybuji) a již navěky (v měřítcích, samozřejmě, lidských) ovlivní populární kulturu. Při čtení si můžete nadále všímat mnoha intertextuálních odkazů nejen na dílo samotného autora a jeho přátel, ale i klasické literatury (z níž nejočividnější jsou odkazy na Poea, ale není v tom rozhodně sám), můžete se podivovat nad osobitým stylem autorovým, můžete se podivovat nad jeho fantastickou imaginací a sugestivitou textu. Můžete se obdivovat skvělé knize, se skvělými příběhy. Které jsem, samozřejmě, všechny samostatně komentoval.... celý text
Pyramidy
1995,
Terry Pratchett
Byl to zajímavý zážitek si takhle pročítat po letech Pyramidy v této krásné sběratelské edici. Upřímně si teď nejsem jist, zda jsem toho času Pyramidy vůbec dočetl, protože zhruba od poloviny jsem si takřka nic nepamatoval. O čem Pyramidy jsou? O čase (je Dios odvozeno od latinského dies?), Uroborovi, o řeckých filosofech, o Torjských válkách, o žiletkách a kvantech. Také o velbloudech a z velké části o velice podivných vraždách. Pan Pratchett to také celé protkal jistou mírou erotického napětí, které vám v závěru knihy dá pěkně do zubů. To vůbec není špatný výkon na jednu knihu, řekl bych. A řekl bych též to, že právě daný výčet je nejlepším důkazem toho, že Pyramidy jsou, přes veškerá svá specifika, plnohodnotnou Zeměplochou, která není ochuzená o nic krom klasických sériových postav. A to není na škodu, občas to dokáže být velice osvěžující (konec konců, nepatří Malí bohové k tomu lepšímu ze Zeměplochy?). Ale je fakt, že pro mne Pyramidy i nadále zůstávají jednou z těch méně oblíbených knih série. Jsou zábavné, jsou plné a originální, ale přes to na mě nepůsobí jako jiné díly. Humor je skrytější, kupodivu méně absurdní, a události v knize jsou natolik zvláštně zběsilé, že mne jednoduše nedokázaly upoutat. Ačkoliv třeba taková scéna se Sfingou mě odrovnala. A bylo jich víc. Stejně jsem se na konec knihy docela těšil a to se mi zase tak často nestává, ne u Pratchetta. Mimo jiné jsem si jist, že s hlubší znalostí egyptské mytologie a řecké filosofie bych si knihu výrazně více užil. Mimochodem, zdá se mi, že i v Pyramidách nalézáme jisté ozvuky Shakespeara (alespoň Antonia a Kleopatry) a možná, pokud si to už jen nenalhávám, také tak trochu utahování si z Nietzscheho. Což opět jen nahrává tomu, že kniha je plná a komplexní a stejně to furt tak nějak necítím. Každopádně jsem rád, že jsem si ji znovu přečetl, můj názor na ní se za ty roky rozhodně změnil a myslím, že si ji někdy ještě rozhodně přečtu. Pokud nic jiného tak kvůli Ty Mrchovi, Těpicovi a Ptraci. I v tomto samostatném krátkém… asi tománu… dokázal pan Pratchett vytvořit skvělé postavy a vztahy a za to smekám klobouk.... celý text
Pes baskervillský
2009,
Arthur Conan Doyle
O tomhle rozkošném pejskovi jsem četl již dvakrát. Nyní, při tahu na Doyleovo dílo, jsem se k němu vrátil, abych to měl komplet přečtené. (Relativně komplet) Nu a je to vcelku zajímavá záležitost. Jednak, není v ní Holmes. Dobře, to přeháním, je tam, ale opravdu maličko. Značná část knihy je tvořena vedle klasického vyprávění Watsona, záznamy jeho dopisů nu a tuto značnou část knihy postrádáme Sherlocka. Je jaksi přítomen na pozadí dění, ale fyzicky jej nepotkáme. To neznačí, že začíná a končí bez něho, jen že tělo děle je do značné míry na Holmesovi nezávislé. Proto možná novela působí dojmem poněkud natahovaným. Ono to bez toho geniálního detektiva zase tak zábavné prostě není. Na straně druhé zde Doyle ukázal něco, co rozhodně nedokáže v povídkách jsou tu relativně komplexní samostatné postavy, které vedle blat doplňují atmosféru děje. A mimochodem, svůj čas jsem detektivkám nevěnoval apriori pro své potěšení (já z toho kdovíjaké potěšení nemám), spíše pro, vedle nějakého obecného přehledu, důvody studijní, jsem jim svůj čas věnoval. A opravdu, z Holmesových příběhů a nikoliv pak z nich nejméně ze Psa Baskervilského, vyplývají nemalé konsekvence pro reflexi práva ve společnosti. A nejsou nikterak potěšující. Víte co je to kverulant? Možná vás překvapím, to slovo pochází z latiny querela byla typem žaloby (konkrétně v právu dědickém) a odtud se nám přeneslo na dnešní kverulanty. Každopádně v této novelce je jeden takový profesionální kverulant přítomný. Zaslouží si umřít, natvrdo, fakt. Takový člověk je to nejhorší co může soudní síň potkat. Ale abych to nějak uzavřel, je to příjemné čtení, zajímavé, ačkoliv trochu delší než by muselo být. Mezi výplody pana Doyla patří jednoznačně k tomu lepšímu a není divu, že se stalo legendárním. Vilém z Baskervillu a Adson posílají pozdravy z Itálie.... celý text
Kladivonoš
2011,
Graham McNeill
Co se týká Kladivonoše, musím připustit, že jsem do něj šel s jistým odstupem, který jsem si získal díky knihám Obránci Ulthuanu a Synové Ellyrionu (předchozím knihám Grahama McNeilla), které mne ve finálním součtu sice bavily, ale jejich rozjezd byl poměrně pomalý, no a nebudu to prodlužovat, tady to bylo stejné. U zmíněných předešlých knih jsem to tak prostě měl a až tady se mi povedlo odhalit důvod proč to tak je. Do knihy se totiž musíte vžít. Vžít, plnou myslí, a jakmile se vám to podaří, nebudete se od ni moci odtrhnout, jelikož vás strhne plností charakterů (která je, přiznávám poněkud zúžena dále zmíněným problémem), svou krvavostí a svižností. Svazek se skládá ze tří knih, což mne vede k myšlence, že kniha je spíše než cokoli jiného kombinací kroniky a románu. V příběhu se přeskakují dlouhé časové úseky (řádově v letech) a děj je celkem vzato nekonzistentní. Co se týká překladu, nedá se jakkoli pochválit, už jen díky tomu, že skladba vět je doslova hrozná. Neočekával jsem nic jiného, než knihu plnou brutálních bojů, čehož jsem se dočkal, ale bylo to okořeněno nahlédnutím do historie světa Warhammeru, což mne potěšilo. Celkem vzato doporučuji a neváhejte u ní strávit hodinku, nebo dvě, než se plně vžijete. (Toto vžití stejně nejspíše přijde až v knize Zrod krále, nikoli již ve Zrodu muže)... celý text
Kladivo na čarodějnice
1963,
Václav Kaplický
Kladivo na čarodějnice. Tato kniha se mi poprvé dostala do ruky poměrně nedávno a ohromila mne svým konceptem, zpracováním a prostředím, hned po té, co jsem si přečetl stručný děj. Tento Kaplického opus magnum, jsem přečetl díky škole, nikoli však s odporem, jak to mnohdy bývalo, ale s nadšením a elánem, jaký jsem v poslední době u knih prožíval pouze zřídka. Mistrovské používání jazyka, spolu s dnes již částečně archaickými slovy a názvy, lokalita Šumperka a jeho okolí, období 17. století a mnoho dalších faktorů vedlo k mému nadšení, nebyly však hlavním důvodem. Nutno říci, že nejsem katolík, přes to, že jsem Bibli četl dvakrát a skoro si dovoluji tvrdit, že katolickou církev, řeknu-li to velmi jemně, nemám rád. Nu a v tomto díle se Václavu Kaplickému povedlo můj názor jenom upevnit. Příběh na vás vrhá krutost, bolest, lidskou nenávist, zlobu a majetku chtivost tak ohromných rozměrů, že spolu ještě s liknavostí, pohodlností a leností některých postav, vám zapříčiní nevalný pocit kolem žaludku a hlavně pak srdce. Katolická církev se tu odhaluje v plném světle, za dob inkvizice, jednoho z nejhorších výtvorů, kterému kdy dala vzniknout. Není možné, aby vám jeden z hlavních vypravěčů děje, jménem Kryštof Alois Lautner děkan Šumperský nepřirostl k srdci, stejně jako není možné, aby ve vás postava Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, nevyvolávala hnus a odpor, za své činy a bezohlednost. Co se týká historické pravdivosti, mohu tvrdit, mimo jiné taky díky rozhovoru s učiteli, že je neobvykle veliká. Většina událostí a čísel se plně shoduje s historickými záznamy a tak i z tohoto ohledu nemohu jinak, nežli hodnotit nejlépe možně. Ke konci pouze dodávám, že vám z knihy bude místy běhat mráz po zádech, naskakovat husí kůže, ne-li se hrnouti slzy do očí, zvláště pak, když se dočtete o nemilosrdném využívání tortury…... celý text
Magický prazdroj
1995,
Terry Pratchett
Magický prazdroj je velice zvláštní kniha, která, zdá se mi, není v některých ohledech pro Zeměplochu typická. Zdálo se mi to už když jsem ji četl poprvé a to to byla asi pátá kniha Zeměplochy, kterou jsem četl. Inu, nyní jsem ji přečetl podruhé a pocit přetrval. Ano, je šílená a přehnaná, jak už to u Zeměploch bývá a jak je to ostatně také správné. T9m se hrdě řadí po bok Otce prasátek, Sekáče a mnoha dalších. Ale má několik specifik. Jednak, zdá se mi, má relativně pomalý rozjezd. Je méně vtipná (ve slova smyslu, že v textu je méně explicitních vtípků, což neznamená, že to není skvělá zábava) a v pozadí – možná i popředí – je svým způsobem smutná. A co je velice podivné, svým zvláštním způsobem do ni Mrakoplaš s Coninou přinášejí erotické napětí. Mrakoplaš… Mno jo no… Každopádně toto hrdinské fantasy, tato hrdinská výprava je prostě skvělá. Potkáte při ní všechno, bazilišky, chiméry, vůbec různou mytologickou havěť, zlovolné vezíry a jejich nebezpečné jámy plné hadů, bezohledné boháče, kruté piráty, tajemné humanoidní bytosti ve stínech, hrdinné, i zlovolné mágy, barbarské hrdiny, i vlněné jégrovky! Co víc si přát? No fakt, co byste ještě chtěli? Džina?! Máte ho mít! Ne, vážně, tahle knihy má snad všechno a to je dlouhá tři sta stran. Obzvláště rád mám několik kratičkých scén z konce knihy, týkajících se Jakokalypsy. Hlavní záporák… Příběh kolem hlavního záporáka možná činí knihu tak smutnou. Peníz to nemá lehké, jen co je pravda a já to při čtení neměl o nic lehčí. Víte, já nesnáším děti. Je to živočišný druh, který by měl podle mne zaniknout a když to říkám, uvědomuji si všechny vedlejší následky jaké by to mělo. Takže když v knize vystupuje dítě, mám chuť té knize za něj nafackovat a když je to dítě harant, hrooozně se vyžívám v tom na něj všechno házet. A na Peníze nemůžu! Prostě to nejde, protože on nemůže doslova za nic a to je pro mne velice smutné. A ne, tohle sakra není spoiler, to se dozvíte doslova asi na čtvrté stránce, takže mě neštvěte! Nu a jelikož na Peníze to zjevně nejde házet, zůstává patrně hlavním antagonistou této knihy sama lidská povaha, kterou, mimochodem, stále sleduje Smrť. Zakončím, dovolte, jedním kratičkým citátem: „‚On vám přece pomohl,‘ obrátil se najednou Mrakoplaš k ostatním mágům. ‚Všem. Dal vám všechno, co jste chtěli, nebo snad ne?‘ ‚To mu nikdy nebudeme moci odpustit,‘ odpověděl Zovce.“... celý text
Nesvatý otec
2017,
Marek Dvořák
K této knize se stavím poněkud rozpačitě. Rozhodně se nejedná o nijak úžasné dílo na poli fantasy, dokonce bych tvrdil, že svou propracovaností se jedná spíše o nižší vrstvu průměru, ale jako krátká oddechovka, bez složitějšího příběhu je to rozhodně dobrá volba. Phineas Mortimer není nijak výjimečná postava, ale dokáže zaujmout a krátký děj se v postavení, které jsem ke knize od počátku zaujal (Tj. právě jako oddech od delších sérií) byl dobrý. Věřím, že zkušenější autor, konkrétně pak myslím na pana Sapkowského, by s touto krutě pragmatickou, či cynickou postavou a dějem udělal mnohem kvalitnější divadlo, spíše ságu, nikoli pak jednohubku. (A nebudeme si nic nalhávat prostou pro rozšíření, minimálně na tři díly o třech stech stranách tu je.) Díky rychlosti a plynulosti čtení, specifickému postavení knihy na poli fantasy a mým osobním sympatiím k českému dílu, hodnotím 4 hvězdami, ale objektivně mohu bohužel přidat pouze 3.... celý text
Artušův pád / The Fall of Arthur
2016,
J. R. R. Tolkien
Já vám mám ten Artušův pád rád. Četl jsem jej před léty i se všemi dodatky, poté několikrát báseň samu. Nyní jsem si celou knihu pročetl znovu. Pravda, Legendu o Sigurdovi a Gudrún mám raději, ale přes to je Artušův pád zcela nádherným kusem poesie. Nesouhlasím s tím, že snad není ohromná škoda, že se jedná jen o zmrzačené tělo. Nedodělek. Mě je ohromně líto, že Tolkien nikdy toto svoje krásné dílo nedodělal, bylo by, myslím, historicky uznávané. Dílo je to epické, ale zakomponovává do sebe krásnou lyriku: Vyšlo skvoucí slunce. ... Stříbrné ráno omyté vodou ... Zářící vystoupalo na bezmračné nebe ... blankytné a vznešené. Skloněné paprsky ... prosvítaly větvemi, leskly se a zářily ... v šedém lese; kapky spěchaly ... jak skleněné krůpěje z šelestných lesů ... se třpytem a perlením. Aliterace dodává dílu jistou ráznost, průraznost své formy i obsahu. K tomu vydání umožňuje komparaci s originálem, který je prostě fantastický. A dodatky Christophera Tolkiena dokreslují nejen dílo, ale také mysl autorovu, což je pohled neocenitelný. Bravo, skvělá kniha!... celý text
List od Nimrala a jiné příběhy
2008,
J. R. R. Tolkien
Není to, samozřejmě, nutné, ale při čtení této sbírečky je, myslím, dobré mít na mysli Tolkienův koncept pohádky, tak, jak jej podává ve své eseji „O pohádkách“. Ba dokonce myslím, že bychom tuto esej měli (samozřejmě pokud chceme) akceptovat jako interpretační pomůcku. Dovolím si nastínit základní teze Tolkienova pojetí tohoto žánru. Pohádky nejsou pro děti. Tolkien se vymezuje proti pohledu na pohádky jako na cosi co necháváme dětem k rozbití. Jako na něco, co dospělé nemůže zajímat, nemá to pro ně hodnotu. Hovoří o tom, že „dětský pohled“ nepramení z podivnosti dětí, ale spíše z jistě neochoty a nezkušenosti dětí. Naivita a důvěřivost, respektive chuť důvěřovat. To je při čtení třeba mít na mysli. Pohádka nemusí být nezbytně „dětská“, aby zůstala pohádkou. Pohádky nejsou jenom pro děti, stejný pohled na pohádky může mít dospělý, který u nich che očistit svůj pohled na některé problémy, uniknout od reality a dojít jisté útěchy ze šťastného konce. Druhým bodem je představa pohádky jako utopie. V utopii jako žánru často přichází poutník do Utopie, načež se seznamuje s jejími pravidly a fungováním. Tak vidí Tolkien pohádku. Má býti soustředěna hlavně na člověka, který se ocitá tam, kde by snad býti neměl. Zkrátka sledujeme spíše prostředí a život v něm. Tolkien psal pohádky. Zde přítomné jsou možná „dětštější“, ale hledejme tam to, co není jenom dětské. Jiné jsou „dospělejší“, přes to zůstávají pohádkami. Proto sledujeme Bilba, ne Thorina, proto Froda, ne Gandalfa. Tolkien zkrátka vytvořil svět pohádek. Příhody Toma Bombadila jsou tak básněmi doplňujícími Tolkienovu hlavní pohádku o Ardě. Dílo však nenavazuje nezbytně jen na Středozemi. První se odehrává v Británii. Další pak v možná neznámých místech a světech. Stále jsou to však pohádky které lze vnímat jako jednoduché, uklidňující příběhy, nebo je možno v nich hledat něco více. Já rád hledám. Pokud jde o můj názor na jednotlivé pohádky, všechny jsem je komentoval zvláště, čili vás odkáži do složky „část díla“. Co moku říci, jsou skvělé. A já je mám rád.... celý text
Silmarillion
2008,
J. R. R. Tolkien
Poprvé jsem četl Silmarillion někdy kolem roku 2016, či 2017. Tehdy jsem jej nedočetl, nebudu vám lhát. Příliš mnoho Finwȅů, Fȅanorů, Fingolfinů a Finarfinů, Fingonů a Finrodů. A kde se u všech čertů najednou vzal Thingol tam, kde před chvílí stál Elwȅ? Později jsem se ke knize vrátil a zamiloval jsem se do ní. Byla obtížná, ale její dočtení bylo díky tomu o to větší odměnou. Na třetí čtení, druhé dočtení byla kniha již snadnou. Pochopil jsem možná ten svět. Ten svět s historií mnoha tisíců let, svět, vzestupů, vrcholů, kolísání a pádů. Člověk si vždy zapamatuje pády, že? A přes to je to nejspíše Ainulindalȅ, které světu dává všudypřítomného génia. Je to začátek světa, na kterém není Bůh tvořící slovem, ale Eru tvořící písní, tvořící hudbou. Hudba je magií a ta si může dovolit co chce. Proto si svou tragédií dovoluje překonat tragédie Shakespearovy (žádná z jeho tragédií totiž nemůže v posledku překonat tragédii Túrina Turambara, a tím pak spíše ani tragédii Berena a Lúthien Tinúviel, magie jim dává mnohem více toho, čeho se lze vzdát) a proto pády bývají velkolepé, famózní. Smutné a strašlivé, nikoliv proto však méně velkolepé. A na konci je vždy další začátek. Knize lze vytknout některé redakční chyby napáchané nakladatelstvím (klasicky rozmístění ilustrací, některé nedokonalosti ve formátu, jinak však Argo odvádí na Tolkienově díle neocenitelnou práci!), jiné Christopherem Tolkienem (rámování je dobré, nikoliv pak dokonalé, na konci měl stát Dagor Dagorath), to však nakonec pro krásu díla mnoho neznamená. Pro bravuru, se kterou Tolkien namíchal (až kacířsky) svou vlastní víru se skandinávskou mytologií, ale zdá se jakoby do jeho díla zabloudily i prvky té slovanské, rozhodně zde máme například zcela otevřené odkazy na Atlantidu, Artušovské legendy Prim však hraje křesťanství a skandinávské mýty. Na začátku je první, na konci druhé. A jedno i druhé se postupně mísí a vzájemně se zdokonalují. Oboje však předznamenává mnohé pády, které již byly zmíněny. Dovolte mi tedy zakončit jednou kratičkou citací. Dovolte mi zakončit Kainovým znamením. Zdálo se jí to totiž u něho něčím divným a pokřiveným, a tak to od té doby vidí Eldar stále: jako zlé ovoce zabíjení rodných, jímž padl stín Mandosovy kletby na poslední naději Noldor. P.s. Mimochodem netvrdím nezbytně, že má Tolkien větší literární kvality než Shakespeare, píšu-li, že jeho tragédie jsou větší (Ačkoliv pro někoho jistě větší literární kvality mít může, ostatně, co je to ta literární kvalita?), jen srovnávám množství bolesti, které je jeden autor sto na bedra svých výtvorů položit.... celý text
