Set123 přečtené 696

Obecná část občanského práva 2014, Luboš Tichý

Bohužel musím konstatovat, že mám s touto knihou poměrně dost problémů. Když jsem se do jejího čtení pustil, neodolal jsem, abych se svého oblíbeného učitele závazků nezeptal, zda to také četl a co si o tom myslí. Jeho odpověď byly ve smyslu "Já bych se o tom raději nebavil." Samozřejmě jsme se pak o tom bavili. Shodli jsme se tehdy na jednom, prvém, zásadním problému. Formuloval jsem jej takto "Profesor Tichý neprojevuje snahu být přístupný." Nu a pozor, on to opravdu problém je. Některé odborné texty jsou špatně čitelné, protože obsahují složitou materii (a jistě, obecná část občanského práva je složitou materií), jiné proto, že je autor intelektuál s potřebou exhibovat svůj intelekt psaným slovem. Profesor Tichý je určitě vzdělaný, inteligentní a jistě velký odborník. Nu a exhibuje. Nedokončuje myšlenky, protože to by přeci jeho knihu činilo plochou, takto se zdá obsahovat jakýsi vzlet moudrosti, používá krkolomná souvětí nejasných významů, jelikož moudrá prohlášení musí být kryptická. Čte se to vážně bídně. Ale to bych i prominul, nemít další, zásadní výhrady. Nevím vpravdě, co je úlohou knihy. Běžný student to číst nemůže z důvodů vylíčených výše. To autor ani netvrdí. V úvodu konstatuje, že se nejedná o vědeckou monografii a že se snaží, a to je významné, "zprostředkovat poznání základních kategorií" a vůbec hodně hovoří o "pojmech" a "kategoriích", ne pak o právních odvětvích (chápu, i já jsem k nim skeptický), či institutech právního řádu. Nu a ono toto varování celkem sedí. Člověk se v textu nedočká soustavného výkladu, který by podal člověku přehled o celistvém fungování nového občanského práva, či komplexních pojednání o jednotlivých právních institutech. Místo toho zde máme... no ano, jakousi sadu poznámek, které si autor jakoby mimochodem nesouvisle zapsal do deníčku. Výklad skáče, vyzdvihuje toliko některé individuální zajímavosti, aniž by je skutečně stavěl do jakéhokoliv komplexu. Nadto jsou čtenáři předkládány v podivném sledu "obecných obecných poznámek" a "obecných poznámek k NOZu". To činí výklad repetitivním, nezáživným a ubíjejícím. (Autor se navíc rozhodl pojmout pojem "obecná část" šířeji, než by čtenář čekal. Na první dobrou si při čtení slov "obecná část občanského zákoníku" vybaví no obecnou část občanského zákoníku, tedy paragrafy 1 – 654. Ne tak autor. Ten ji (nikoliv vadně po obsahové stránce, ale rozhodně to výklad činí komplikovaným) pojímá dohromady s paragrafy 1721 – 2054, tedy obecnými ustanoveními závazkových práv. A přitom pokud jde o obecnou část celého zákona, neváhá ignorovat takové podružnosti jako je právní úprava věcí, či osob.) A přitom ono to není čtení nezajímavé. Je jistě intelektuálně stimulující a nabízí zajímavé podněty. Na straně druhé podněty nikoliv neproblematické. Na straně 20 jsem se musel začít krotit, jelikož jsem měl už plnou A4 výhrad k výkladu. Pak navíc přišel semestr, takže poznámky utichly úplně. Ale teď při dočítání se zase objevilo více času, takže některé přibyly. Abych uvedl některé. Hned úvodem autor pojednává (velice ploše) o teoriích oddělujících ius publicum a ius privatum. Přichází přitom s teorií mocenskou (samozřejmě), ke které vznáší podle mě velice závažné výhrady. Aniž by pak výhrady jakkoliv řešil, ignoruje je a prohlásí ji za jedinou správnou. Dále například pokládá ochranu spotřebitele za inspirovanou socialistickým právem – což je hovadina, absolutní většina této úpravy pochází z EU a bůh jí za to žehnej. Dále se dopouští neuvěřitelné kritiky OZ tím, že obsahuje instituty v právu zastaralém (s poukazem na služebnost svodu dešťové vody), aniž by uvedl jediný argument (jako ostatně ostatní podobní kritikové), proč ono to je vlastně špatně. Co je sakra princip antropocentrismu? Jistě, je to nějaký přirozený prvek, ale princip? A co má ten sakra společného s tím, že chceme základní (lidská) práva vztáhnout i na... no je to divné, nepopírám, děti? Autor se dopouští zcela zásadní chyby, v kontextu omezení svéprávnosti. Píše, že je-li nezletilému staršímu 16 let přiznána soudem plná svéprávnost, nemůže ji již "pozbýt". Což evokuje, že lze pozbýt svéprávnost. Což je naprostá hloupost, to náš právní řád vůbec neumožňuje. Na straně druhé ale ani není pravda, že by nebylo možné sedmnáctiletému, který v šestnácti letech nabyl plné svéprávnosti, možné tuto soudem omezit – to lze zcela bez problému, jsou-li proto naplněna materiální kritéria. Na druhé straně knihy se v kontextu téže problematiky dopouští dalšího omylu, pojímá-li kritérium minimální svéprávnosti jako "právních jednání nanejvýš osobních". Náš zákon podobné kritérium nezná, ten hovoří o "běžných záležitostech každodenního života". I za tak osobní věc, jako je například souhlas s osvojením dítěte, může za osobu omezenou na svéprávnosti udělit opatrovník. A poznámek by bylo mnohem více. Chovám jistou obavu, že u mnoha těchto přešlapů je na vině právě složité vyjadřování autorovo. Ve skutečnosti to mínil jinak, ale básnil a básnil, až to přebásnil. Ale což, napsal to a já to mohu kritizovat. Nic z toho navíc neznačí, že by v knize nebyly moc zajímavé části. Například autorova typologie nemravných jednání, jeho důraz na subjektivní výklad právních jednání. A i v této kategorii by bylo pozitivních poznámek jistě více. Specifickou kategorií by pak byla děsivá terminologie. Ale ta je věcí v našem prostředí natolik rozbitou, že o ní nemá smysl pojednávat, nedej bože ji autorovy vyčítat.... celý text

Rodinné právo 2022, Ondřej Šmíd

Bavil jsem se tento čtvrtek s učitelem závazkového práva o literární produkci v oblasti občanského práva. Shodli jsme se na tom, že by bylo vhodné pro povolení vydání učebnice v dané oblasti vydávat něco jako zbrojní průkazy. Ne, vážně, většina toho, co v občanském právu přečtete nestojí za nic. (Ostatně nám onehdy vyšla nová a hádejte za co kousek "Občanské právo. Souhrnný výklad", stojí. Přesně tak, vůbec za nic. Brzy vyjde recenze Petra Bezoušky a já se na ni strašlivě těším.) Je tu ale, myslím, všeobecná shoda, že existují celkem dvě světlé výjimky, které jsou naprosto skvělé. Je to Spáčilova učebnice věcných práv a je to Králíčkové učebnice práva rodinného. A ono opravdu ano. Přes jistou počáteční nejistotu prvních dvou kapitol, vyklubala se z knihy opravdu dobrá učební pomůcka, volící cestu nejmenšího odporu - nepokouší se o teoretické vymezování (což by mi třeba osobně vadilo, kdyby se ovšem nejednalo o rodinné právo, které mě ani maličko nezajímá), nezabředává do technicistních detailů (což člověk obzvláště u sociálně-právní ochrany dětí ocení), nepoužívá dlouhá souvětí, nekonečné odstavce, aditivní kapitoly bez obsahu. Na straně druhé se nebojí sem tam zopakovat již jednou podané, je-li to zapotřebí pro provázání látky. Do textu samotného netahá ani konkrétní judikaturu, což na straně samé neznačí, že by se vám jí nedostalo, je zařazena na konci každé dílčí kapitoly. Odkazuje se vždy na probírané paragrafové znění, člověk se tedy vcelku snadno v aktuální právní úpravě zorientuje. Dohromady je to opravdu mimořádně vyvedený kousek. Osobně jsem u něj stejně trpěl - je to rodinné právo a to já bych se raději zakousl do vlastní tepny, než dobrovolně věnoval čas rodinnému právu, ale to je očividně můj osobní problém. Jedinou možnou výtkou je občasně přehnaná povrchnost. Jsou místa, kde by čtenář pro opravdové pochopení potřeboval hlubší výklad – tehdy se ovšem lze odkázat na komentář profesorky Králíčkové a dalších, k patřičné části občanského zákoníku. (https://www.databazeknih.cz/knihy/obcansky-zakonik-ii-rodinne-pravo-655-975-528391) Ten dokáže prohloubit libovolnou tematickou problematiku - látku dvou set padesáti stran této učebnice probírá na rozsahu stran třinácti set. Učebnici proto lze nadále brát jako výchozí orientační bod, který je v případě nutnosti prohlubován právě komentářem. Oba texty tehdy dávají dohromady celkem solidní celek. Nu a jinak učebnice opravdu vady neobsahuje. S některými tvrzeními z ní lze polemizovat, jistě. Ale většina těch tvrzení, která se jeví polemická, pochází z doslovného znění zákona - a tak se člověk může vztekat na vadnou úpravu, ta ale není vinou autorstva této učebnice. Takže chválím a doporučuji ke čtení.... celý text

Civilní proces - Řízení nesporné, rozhodčí a s mezinárodním prvkem 2015, Renáta Šínová

Nnnno... Nebudu popírat, že mám z knihy pocity dosti nejednoznačné. Již podle názvu obsahuje tři relativně samostatné kapitoly, pokusím se alespoň stručně ke každé vyjádřit. Pokud jde o nespor, zabírá z knihy nějakých 230 stran, tedy absolutní většinu. A to je dobře, ZŘS má nějakých 500 paragrafů, odhadnuto asi 50 samostatných typů řízení, je tedy očividně nezbytné věnovat jim dostatek prostoru. Ostatně si zaslouží mnohem více prostoru, než jim věnuje tato kniha. Pozůstalostní řízení v ZŘS tvoří nějakých 200 ustanovení a tato kniha jim věnuje asi 30 stran. Každopádně je to nejrozsáhlejší učebnice jim věnovaná. Delší jsou v našem prostředí už jen monografie, odkazuji se zvláště na tři knihy Karla Svobody. Takže pro rozsah a hloubku lze jistě tuto knihu ocenit v tom smyslu, že z učebnic je největší. Rozhodně však není dostačující. Kniha je stále značně povrchní. Problém nesporu je obecně jeho úzká vazba na právo hmotné. Jednotlivá řízení jsou navržena tak, aby na hmotnou úpravu přesně navazovala. Proto chce-li člověk dostatečně pojednat o nesporných řízeních, musí pojednat o hmotněprávní úpravě. A to se tu, zdá se, nedaří. Respektive jedná se o pojednání značně kusé a proto nedostatečné. Ale opět, stále ještě nejrozsáhlejší. Vedle této nevyhnutelné chyby má učebnice ještě jednu. Strukturu. Vedle naprosto otřesně provedeného obsahu, budiž to autorům prominuto, je strukturálně špatná i po stránce samotného textu. Velká část výkladu je vedena ve formě poznámek a příkladů. Chápu, že příklady jsou vyznačeny speciálním formátováním textu, ale jsou-li takto vedeny i poznámky a tvoří-li poznámky snad více než polovinu textu, stává se text roztříštěným, nekoherentním, nepřehledným a vůbec čtenářsky nekomfortním. Absurdních rozměrů to nabírá v části věnované péči soudu o nezletilé, kde jsou standardním formátováním toliko vyjmenována jednotlivá řízení podle §466, ke kterým je zmenšeným formátem veden rozsáhlý odstavec odkazu na hmotnou úpravu. Po obsahové stránce lze občas polemizovat s některými názory, ale budiž, od toho názory jsou. Pokud jde o rozhodčí řízení, jedná se o snad nejlepší část knihy. Ač relativně krátká pokrývá rozhodčí řízení bez dalšího, její struktura je významně koherentnější a obecně se mi zdá tato část nejlépe vypracovaná. Nebyl bych to já, kdybych si nedovolil přeci jednu kritickou poznámku - kapitola by se pro úplnost série olomouckých učebnic procesu neměla jmenovat "rozhodčí řízení", ale "ADR" a měla by obsahovat mediaci. Takto celá zmíněná série ani v jednom dílu mediaci neobsahuje, což je značný nedostatek a mě je to dosti líto. Nu... vzhledem ke všemu bych čekal, že třetí částí bude řízení podle části V. OSŘ a rejstříkové řízení. Jsou to jednoznačně nesporná řízení, jen upravená ve zvláštních předpisech. Kupodivu a pro mne dost nepochopitelně tomu tak ale není. Část V. autoři přenechali do dílu o exekucích a insolvencích, kam rozhodně nepatří a rejstříky, myslím, neřeší vůbec. Místo toho se nám nesourodě vedle nesporu a arbitráže v knize ocitá řízení s mezinárodním prvkem. V zásadě se jedná o souhrn evropské a mezinárodní úpravy mezinárodního práva soukromého a procesního, který je snad užitečný právě pro jeho přehledovost, na straně druhé si nejsem jist, proč se mu vůbec autorstvo mělo potřebu věnovat. Výklad musel být nezbytně povrchní, navíc se jedná o jiné právní odvětví, které vůbec neřeší proces jako takový, jen kolizi právních řádů. Pro nastínění povrchnosti textu uvádím, že je zde nařízení Brusel I Bis věnováno 8 stran. V učebnici mezinárodního práva soukromému mu zpravidla bude věnováno něco přes sto stran. Jako kniha rozhodně není špatná. Já jsem za její pojednání o nesporu vážně rád. Na straně druhé, když se nad tím zamýšlím, má opravdu mnoho vad a nedostatků. Budete-li ale váhat nad pražskou a touto učebnicí, vemte tuhle. Očividně není dokonalá, ale furt je lepší. Ale mezinárodní právo procesní se z ní prosím neučte. (A pro pořádek, pro rozsah běžného magisterského studia civilního procesu na našich fakultách stačí až bohatě, v tomhle směru se nebojte. Naopak je ještě až moc podrobná.)... celý text

Cvičebnice práva obchodních korporací 2023, Radek Ruban

No přečetl... je to cvičebnice, takže tam je celkem dost volného místa, že ano? Ale dejme tomu. Nebudu předstírat, že mám tuhle věc rád. Nemám. Dokonce ji nesnáším. Jak bych tuhle mrchu ostatně mohl mít rád, když jsem do ni musel čumět každý týden jak blb, dokud jsem za pomocí učebnice a ZOKu nevypracoval těch 20 – 30 stran. Ne, vážně ji nemám rád. Ale to asi není relevantní. Svůj účel plní. Kniha je navržena přímo pro studijní program obchodního práva II na brněnské právnické fakultě. Odpovídá tedy zhruba struktuře výuky, přičemž studenta nutí zamýšlet se nad problémy korporací z "praktického" hlediska a to leckdy v modelových situacích dosti složitých. A nepřehledných – to je výtka autorům, občas by prostší formulace vůbec ničemu neuškodily. Autoři se navíc pokusili o využití Poláčka. Takže pokud jste četli Bylo nás pět, jistě se pobavíte nad trablemi Bajzy, Bejvala spol. Osobě jsem spíše došel přesvědčení, že se ještě pár let k přečtení dané knihy nedokopu, pánové mi to dost zkazili. Kniha je dělená do bloků podle jednotlivých korporátních témat, která jsou přibližována přes právní úpravu s.r.o., s tím, že je-li daný institut výrazně jinak upraven v jiných formách, hodí vám tam autoři navíc speciální příklad. Obsahuje i specifičtější, složitější otázky nad rámec studia, které mohou korporace zase přiblížit z trochu jiného pohledu. Nu nic no, dohromady je to celkem dobrá publikace plnící svůj účel. Nemohu si pomoc, bylo by poněkud akceptovatelnější, kdyby nebyla směřovaná na tři měsíce studia, ale spíše na půl roku. To je ale problém programu, ne knihy. A mimochodem, málem bych zapomněl (zapomněl jsem a uvědomil si to druhý den) na tu nejvýznamnější část knihy. Judikatura. Málokdy najdete tak pečlivě vybrané stovky judikátů ovlivňujících korporátní život, z nichž je navíc povytahovaná právní věta, takže se od vás nečeká, že to po nocích budete všechno číst. To je mimořádně užitečná záležitost, za kterou lze autorům děkovat.... celý text

Obchodní společnosti a družstva. 2. vydání 2022, Jarmila Pokorná

Tento díl série obchodního práva z brněnské právnické fakulty lze bez nadsázky označit za skvělý. Skvělý bezesporu neznamená perfektní, to ne. Ale učebnice je to opravdu vysoce kvalitní, dejme tomu takové Právo obchodních korporací z Prahy se s tímto kusem vlastně nemůže srovnávat. Snad krom jednoho ohledu, k němuž se vrátím. Učebnice je to značně rozsáhlá. Ono 476 stran tohoto formátu není nic droboučkého. Rozbor jednotlivých institutů korporátního práva podává velice detailně a hluboce, včetně vhledů do ekonomických souvislostí. Méně času tráví historickými exkurzy, což v tomto případě považuji za výrazně pozitivní. Těžiště knihy je věnováno s.r.o., méně hluboce, ale přeci ještě přesvědčivě pak a. s. Osobní společnosti přijdou trochu zkrátka, ostatně stejně jako evropské formy. To ale není překvapivé, vzhledem k rozsahu magisterského studia, pro které je učebnice určena. Na škodu po mém soudu je poměrně malý prostor věnovaný družstvům. Nepopírám, že tyto podivné sekty nerad, ale takhle s nimi vytřít podlahu nemuseli. V tomto jediném bodě považuji za kvalitnější pražskou učebnici, která se k družstvům staví méně macešsky. Jinak lze o knize tvrdit, že je teoreticky koncepční, kde je třeba ohrazuje se proti judikatuře, autoři se nestydí prezentovat vlastní názory. Obsaženou látku staví do celkového kontextu, nezapomíná, že obchodní právo už není separovaným odvětvím, ale je pevnou součástí práva občanského a hrdě se k tomu hlásí. Díky tomu kniha přináší přesahy právě do, dejme tomu, závazkového práva a obecné části občana. Docent Kotásek navíc přináší přesah na kapitálový trh, což je ostatně u nás na fakultě oblíbené téma. Celkově lze přes jisté výhrady, charakterem spíše drobné, konstatovat, že se jedná o vysoce kvalitní text, který může ke studiu korporací reálně pomoci. Třebaže je nepokrývá plně a například pojednání o přeměnách i zde považuji za dost trapné. A to píši i po tom, co jsem byl nucen přes semestr tuhle mršku přečíst asi pětkrát.... celý text

Cenné papíry: Základy soukromého práva IV 2014, David Reiterman

Jistě lze souhlasit s níže komentujícím, že je to psáno přístupnou formou a teorie si z toho člověk moc neodnese. Rovněž je pravda, že to má spoooustu obázků a spoustu příkladů. Nu a je dobře, samozřejmě. Tato edice... no skript, co si budeme, učebnice to není, je psána právě za účelem svým způsobem povrchního průzkumu vod toho kterého odvětví soukromého práva. Jsou strašně užitečné, pokud jde o prvotní přiblížení. V tom smyslu plní tento svazeček stoprocentně svůj úkol. Nu a proto ho lze doporučit ke čtení. Komu? Nejsem si jist, zda právnímu laikovi ale asi jo. Platí ovšem, že absence teorie není hodnotou pro ne-laika. Chcete to jinak řečeno? Ani zdaleka to nestačí ani ke zkoušce na fakultně, natož pro praxi. Ano, ano, to nepopírá, že její účel splňuje, není to kritika! Jen upozorňuji, že dostačuje právě na svůj úkol a vyšší nároky bychom na ni klást neměli. Kniha některé věci až moc banalizuje, činí je zdánlivě prostými, nezabředává do teorií pravých či nepravých cenných papírů – cože je však zrovna v našem právním řádu, jehož tvůrce se neukazuje jako kdovíjak bystrý, chyba. Jelikož rozluštění právě této otázky je klíčem k práci s inominátními cennými papíry v našem prostředí. Ani u jednotlivých typů nejde do... ehm... zbytečné hloubky. Opět, není to chyba. Je to vlastnost, kterou je třeba pojmenovat. Samozřejmě je knize na škodu, ne její vinou, že leckteré cenné papíry (dobře, dobře, hlavně akcie) prošly změnami – kniha je v jejich kontextu proto značně zastaralá. Ale to je smutný fakt, se kterým se musíme smířit v každém oboru, tím více v právu státu, jehož zákonodárce je hyperaktivní. Pokud jde ale o směnky (protože, buďme k sobě upřímní, jediné co někoho zajímá jsou akcie a směnky... no dobře, ještě dluhopisy), lze opět vytýkat tak maximálně jistou povrchnost, ne zastaralost, takže plně poslouží svému účelu. (Opět, dělení na směnky zajišťovací a utvrzovací zkrátka nečekejte no...) Dohromady lze knihu opravu doporučit. Přečtěte si ji před semestrem a hned se vám bude lépe žít.... celý text

Právo cenných papírů 2014, Jarmila Pokorná

Hrozně rád bych napsal, že je to dobré. Že je to skvělé! Už proto, že mám rád docenta Kotáska. Ale ona by to nebyla pravda. Je to kniha kolísavé kvality, zastaralé úpravy a podezřele mnoha děr. Kolísavá kvalita. O knize lze v zásadě říci, že probírá dané instituty do hloubky a přináší hlubší teoretický i praktický vhled do jednotlivých problematik. Nepřekvapí, že nejlepší práci v tomto ohledu vykonal docent Kotásek, který napsal zdaleka největší část knihy o směnkách. Na straně druhé hned tři úvodní kapitoly doktora Vítka jsou nejen nečitelné (po mém soudu opravdu stylisticky nepovedené), ale nepřináší ani potřebný vhled – nebo přináší, ale čtenář celý konsternován formou není schopen jej zaregistrovat. Úprava je samozřejmě zastaralá – ne že by za to mohla kniha. Prostě to vyšlo 2014, od té doby se v akciovém právu mnohé změnilo. A nejen v něm, samozřejmě. Teď nás ostatně čeká novela dluhopisů, které ostatně vůbec doznaly mnohých změn. Je zkrátka potřeba nové vydání, které tento deficit doplní. Naštěstí se na něm pracuje, podle docenta Kotáska by někdy v první polovině roku 2024 mělo vyjít. Je to kniha velice děravá. Člověk si čte a diví se, co všechno by tam mělo být – a není. I ve směnkách jsou některá témata opomenuta (jestli se nemýlím, neobsahuje kniha pojednání o diferenciaci zajišťovacích a utvrzovacích směnek, absentuje zde pojednání o vyšší moci jako překážce prezentace směnky, druhy protestů (proti stěně, proti větru), v dluhopisech pak zcela absentuje pojednání o prospektech. A mohl bych pokračovat. To vše volá po nápravě, která nad přijde. To na straně druhé neznačí, že kniha nemá mnoho skvělých vlastností. Jednak vyšla v rámci kurzu obchodního práva, pojednává tedy o cenných papírech v širších souvislostech, bere je jako ekonomický nástroj. V tom je očividně velice praktická. Minimálně o částech docenta Kotáska lze navíc klidně konstatovat, že přináší neuvěřitelné praktické náhledy, pokud jde o posuzování platnosti směnek. Nu a samozřejmě obsahuje poměrně zajímavé teoretické meze práva cenných papírů – bohužel občas ztracené v nepřehledném textu. Nu a tak to zároveň stojí i nestojí za přečtení. Určitě bych doporučil nové, chystané, vydání. Tehdy to jednoznačně bude mít mnoho důvodů. V aktuálním stavu tohoto vydání si spíše najděte podcasty docenta Kotáska na Youtube. A ve zbytku si poraďte s přednáškami.... celý text

Důkazní břemeno v civilním řízení soudním 2017, Petr Lavický

Tato kniha je dokonalá. Já to z osobních důvodů vůbec neříkám rád, ale je to zkrátka tak. Docent Lavický napsal knihu, která je mimořádně důležitá pro praxi (kterou má skutečně schopnost zlepšit) a obdivuhodná z doktrinálního pohledu. Lavický probírá největší procesualisty z německého prostředí a jejich texty vysvětluje jinde naprosto banálně a ploše pojatý koncept důkazního břemena. Strana dokazuje, co tvrdí, hloupost. Soudce musí být přesvědčen nad hranici pochybností, hloupost. Lavický bere koncept důkazního břemene a rozebírá jeho vnitřní strukturu na objektivní, subjektivní a abstraktní a konkrétní, vysvětluje teoretická pojetí významných autorů a kriticky je analyzuje, představuje vlastní koncepční pojetí. Přehledně, pochopitelně, komplexně a zkrátka naprosto skvěle. Ano, člověk by mohl polemizovat nad drobnostmi, jako zda formu právního jednání dokazuje opravdu vždy žalovaný jako protinormu, nebo je tato věc diverzifikována na základě formy případné neplatnosti (jeví se mi, že případy absolutní neplatnosti a zdánlivosti by mohly ležet na žalobci a případná relativní neplatnost na žalovaném, ale budiž, budiž...) a podobně, ale to jsou opravdu marginální záležitosti, u kterých by Lavický patrně měl pravdu. Opravdu nemám jedinou výtku. Doktrinální práce je to precizní, prakticky je to užitečné a Lavický nás tak navíc zařazuje do světově aktuálního proudu, což v našem právním prostředí není vůbec běžné (koukám na tebe, závazkové právo!). Čtení je to velice zajímavé a poučné. Prostě krása. A když jsou věci krásné, já jsem neobvykle krátký.... celý text

Záležitosti nesporného řízení 2023, Markéta Flanderková Šlejharová

No, ona to není nezajímavá kniha, ale přeci jenom... Právo, přátelé, je jevem poměrně komplikovaným. Slyšel, nebo četl jsem toho času kdesi, no možná na vícero místech, že právníci by se raději neměli k ničemu vyjadřovat, když ještě ani nebyli za dva a půl tisíce let mutací římského práva, schopní definovat, co to to právo je. To je fakt. (Ne, že by vědci definovali, co je věda, filosofové, co je filosofie - obory definovat nelze, příliš by je to omezilo.) Je to pravda, opravdu. Problém je, že my se neshodneme ani na mnohem menších problémech. Přijde vám takhle jednou nějaký předseda krajského soudu (echDrápalech) a sdělí vám, že dělení civilního procesu na sporná a nesporná řízení je překonaný praxí. (Což by, mimochodem, znamenalo, že zmíněný pan předseda nerozhoduje podle zákona, ale podle sebe, tím si, myslím, nevystavil dobrou vizitku.) Autorka tohoto díla se právě tento rozpor snaží překlenout. Hledá diferenciační kritéria sporu a nesporu, přičemž na nich, přesvědčivě, ukazuje nutnost tohoto dělení. V rámci publikace se zaobírá některými typy řízení a snaží se analyzovat podle jí sestaveného testu (v souladu s, tuším, Lavickým), přičemž se dobírá k závěru, zda se o to které řízení jedná. Test skládá ze čtyř prvků: lze dané řízení zahájit jen na návrh, nebo soud může postupovat ex offo?; vystupují v něm strany výhradně jako kontradiktorně postavené?; vychází se z formálního, nebo i materiálního pojetí účastenství?; a nakonec, je nezbytná vyšší míra ingerence státní moci do průběhu řízení, například aby byl chráněn nějaký veřejný zájem? Odpověď na tyto otázky by měla dát (a já myslím, že dává) přesvědčivou odpověď na zmíněný problém. Což neznačí, že je tato kniha precizní. Jednak je mnohem delší, než by musela být, jednak je stylisticky hodně nepodařená. Autorka neustále opakuje tytéž fráze, věty a dokonce odstavce, pročež se v určitém bodě kniha stala jen těžko čitelnou. Stylistika je u odporné publikace spíše méně důležitá, lze proto knihu hodnotit vesměs velice kladně.... celý text

Právo obchodních korporací 2021, Stanislava Černá

Chtěl jsem si tuhle mršku přečíst před začátkem semestru, jako takový klidný začátek, úvod do zmíněného předmětu. Očividně se moc nezadařilo, ale to nevadí, nevadí. Zabrala mi takhle ze začátku výuky víc času, než bych chtěl, ale konečně jsem to dočetl. Předně musím vzít zpět své obvinění vylovené u Obecné části kursu obchodního práva inkriminované fakulty. Tato kniha není horší, než obecná část, naopak je, myslím, výrazně kvalitnější po všech směrech. Furt to není nic extra, ale kvalitativní zlepšení je to rozhodně. Publikace se nechová, na rozdíl od zmíněné, jako nepříliš intelektuálně náročné přeříkávání zákona (nikoliv navíc v čitelnější formě), s občasným posteskem nad OZ64. Jistě, že by obsahovala mnoho informací nad danou úroveň, to se tvrdit nedá, ale přeci jenom, něco tu je. Občas se autoři dopustí nějakého komparatistického exkursu, někdy mají kritické poznámky konstruktivního charakteru. Nadto je to dobře napsané a vcelku to pokrývá veškerou látku korporativistického základu. Jistě, je to stále jakýsi úvod, právě zmíněný základ, ale to je i brněnská publikace (třebaže je rozhodně detailnější, přeci jenom je delší o nějakých necelých 300 normostran), takže to nakrásně není něco ke kritice. Ne, o přeměnách obchodních společností se tu člověk nedoví nic, ale opakuji, to nikde. A ano, takových oblastí se najde vícero. Ale asi nám nezbývá, než se s tím smířit. Nu a stále platí, že já to jako úvod i četl. Opravdovou výukou projdu prostřednictvím právě zmíněné brněnské publikace od Becka, kterou zkrátka musím doporučit více. Nic ale zvlášť nezkazíte, pokud sáhnete po té pražské.... celý text

Satyricon: Zbytky latinského románu 2023, Gaius Titus Petronius

No, rozhodně Satyricon nemohu obvinit v tom smyslu, že by to nebylo zajímavé čtení, to jistě bylo. Nečekané. Divné. Fakt... ujeté? Ale zajímavé. Člověk hledí na nejstarší latinský román, který se nám jakýms takýms způsobem dochoval a nemůže se nedivit. Lidé přemýšleli, přemýšlejí a jistě ještě velice dlouho budou přemýšlet úplně stejně. Je vlastě s podivem, že při zmírnění dobového narcisismu, kterým se každá literatura vyznačuje a pročež ji nelze brát jako zdroj historických fakt, jsou lidé a společnost stále stejní. Tak tedy, Satyricon nenabízí nic, co by mělo být šokující - ale nabízí mnoho toho, co ve skutečnosti je šokující. Setkáme se v něm s pederastií (v daném případě patrně zcela dobrovolnou, Giton není malé dítě, je to jenom příliš mladý chlapec na naše poměry, nezapomínejme, že hranice dospělosti je zcela arbitrární), homosexuálním stykem obecně, s masturbací, s peggingem, nebo alespoň anální penetrací submisivního muže ženou, není-li to přímo pegging, to nemůžeme dostatečně posoudit, já to tak ale chápal. Setkáme se zkrátka s tabuizovanými formami sexu - s nimiž však esenciálně může být máloco v nepořádku. Setkáme se tu s nezřízeným konzumem, očividně nikoliv typickým pouze pro soudobou společnost. Setkáme se v knize s žitým světem, chcete-li. Takovým jaký častokrát žijeme, ale zakrytým za záclonkou mravu. Proto se do značné míry zdráhám souhlasit s představou Satyriconu coby kritiky dobové společnosti. Podívejme se na hostinu u Trimalchiona. Ta je očividně mravokárně kritická. No ale zcela očividně! Autor i vypravěč pociťují vůči hostiteli očividnou nechuť a míru pohrdání, nemohli by to více dávat najevo! Tím se pasáž liší od zbytku fragmentů - jistě, ty jsou nadlehčené a uvolněné, ale ne kritické, snad jen výsměšné. Je to zkrátka reflexe skutečnosti, ne kritika. V knize lze samozřejmě hledat jiné významy, skrytější a nejistější. Parodie na Platónovo Symposium je očividná, vzhledem k množství odkazů na Aeneidu se nabízí číst román jako jakési pomyslné vyvrcholení zmíněného eposu - ten totiž Aenea popisuje také velice neheroicky, s jeho vadami a chybami. To, čím je Aeneida pro Aenea, je Satyricon pro celou společnost, dalo by se říct. Nebo se na to můžeme pro jednou vykvajznout a brát text jaký je - trochu cringe, sem tam jenom trapný, ale velice často zábavný a definitivně velice zajímavý. Snad jedna nevážná poznámka - text svou fragmentárností a stylem překladu Petra Šourka, ke kterému se ještě vyjádřím v dalším odstavci, působí modernističtěji, než lecjaké modernistické dílo. Ne, fakt, nevědět, že je tomu tak omylem, působil by text jako geniální literární experiment pracující s množstvím náznaků, lapsů, nepřímých retrospekcí. Fakt super čtení! Nu a k překladu. Jsem samozřejmě rád, že Academia při novém vydání zajistila nový překlad a nespokojila se se starým. Ale mě se ten nový moc nelíbí. Ne snad proto, že by text dostatečně nepřekládal, to ne. Ba naopak, zde překladatel zachází ještě dál, než je běžné a chová se k textu spíše jako k poesii - převádí jej. Nu a tak čtenář musí řešit otázku, je-li v Satyriconu více Petronia (a pracujme pro mě za mě s jakýmsi implicitním Petroniem), nebo Šourka. A to se mi moc nelíbí. Překladatel se jistě vyřádil, jak v grafické podobě textu, tak v překladu samém (který jistě je zábavný, to bez pochyby), ale dohromady jsem z toho spíše rozpačitý. Ono to totiž přestává působit jako latinský román a mě se zdá, že jsem vlastně nečetl Satyricon. "Severní vítr je krutý, počítej Aenee s tím", používání anglických frází jako "bed boy", či dokonce vět (v případě Sibyly Kumské)... Nevím no. Já chápu úmysl, jen si, opakuji, nejsem cele jist, že se mi líbí. A mimochodem, překlad řečtiny do angličtiny se autorovi ani nepovedlo dodržet, stejně tam ta řečtina je (str. 138), takže byl ve svém úmyslu ještě nedůsledný! Ale dost už. Překlad asi bude věcí vkusu. Mně nevyhovoval, protože jsem v něm viděl Šourka, ne Petronia. Ale komu je to jedno, ten si užije zábavnou a čtivou knihu.... celý text

Nová idea soukromého pracovního práva 2023, Michal Blažek

Nemám rád pracovní právo. Řekl jsem si ale, hele, bojuj se svými strachy, zkus nějakou knihu, třeba se do toho dostaneš. Doktor Blažek je mladý, můžeš k němu mít různé osobní výhrady, ale přeci jenom to asi pujde číst a ještě to může být zajímavé... Ze všeho nejvíce mi text připomínal Marxův Manifest. Posečkejte, ne snad tím, že by byl Blažek šílený komunista volající po oběšení buržoazie. Nene, jeho názory nejsou nijak šíleně levicové (někdy dokonce naopak), jedná se mi prostě o celkový tón práce. Volá k akci, píše se v ní, že "bude přejmenováno", nebo "bude změněno", "bude doplněno", to už je jen kousek k "bude obsazeno" a podobně. Autor jakoby ze stylu vědecké práce sklouzl k manifestačnímu zvolávání až příliš politizujícího charakteru. Ale to je problém stylistický, ten není tak důležitý. Ale já mám trochu problém, obsahový. A předem upozorňuji, prakticky se nevyznám v pracovním právu, takže mě neberte moc vážně. Vím, název knihy v tomto směru napovídá, ale přeci jsem byl překvapen prázdnotou první poloviny knihy. Nejdelší je první kapitola, v ní autor vyjmenovává problémy současné úpravy pracovního práva. Ale bez ustanovení zákona, konstatuje problém a bez důkazu, bez diskuse, bez kritické analýzy jde dál. Konstatuje, že pracovní právo je neaktuální, ale neukáže kde a podobně. Nezpochybňuji, že to tak je, ale takhle se přeci nepíše. To si tu subkapitolu o čtyřech řádcích mohl odpustit. Nu a když se k nějakému zajímavému vlastnímu obsahu konečně v poslední kapitole dostává, zase s ním nemohu souhlasit. Osobně bych neměl, dejme tomu, nic proti pracovnímu ombudsmanovi, prosím, proč ne, ale další formalizace uzavírání pracovních smluv, snaha o jakousi revoluci ve smyslu "Inspekce práce bude zrušena a nahrazena ombudsmanem!" – no nezní to jak od Marxe? -, či vyzývání k větší fragmentaci našeho soudnictví v obecné justici (kde už tak má Nejvyššák dost bordel ve sjednocování judikatury, protože se ani není schopný sám se sebou dohodnout, kam jednotlivé kauzy patří – a teď si představte, že by svoje kompetence řešil samostatný pracovněprávní specializovaný senát! Nemluvě o tom, že snahu o další a další diversifikaci osob na schopnější, které je třeba chránit méně a neschopné, které je třeba moc, moc chránit, považuji nejen za ústavněprávně spornou, ale také škodlivou pro právní řád, jenž by díky tomu hypertropoval ještě víc, častěji a bujněji, až už by se v tom nevyznal opravdu nikdo. A dovoluji si prohlásit, že odborové organizace USA nejsou zrovna vzorem, ke kterému by se měl kdokoliv upírat – autor tak vlastně vyzívá k růstu osobního antagonismu zaměstnanců a zaměstnavatelů. Když jsem si z textu nakonec vytáhl autorovu definici, respektive souhrn definičních znaků zásad, měl jsem k nim sice jenom pár výhrad (autor dost ignoruje problematiku poměřování a neurčitost respektive nedefinovatelnsot po mém soudu sotva může být prvkem definice), nemohu mu ale přiznat, že by přišel s něčím výrazně novátorským, jedná se spíše o jakousi sumu, než zajímavý výtvor. Nu a tak se mi to vlastně moc nelíbilo. Formálně, ani obsahově (čistě estetická poznámka, není dobré prvou stranu vlastního textu vytvořit stylem 4 řádky textu, 35 řádek poznámek pod čarou – vypadá to hrozně) a zůstávám tak nadále kritický k samotnému předmětu, autorovi, i této knize.... celý text

Kvílení 2015, Allen Ginsberg

Kvílení samotné jsem četl jíž vícekrát. Vždy poněkud zaražen jeho... estetikou a podáním. Tentokrát jsem si ji však přečetl knižně, spolu s dalšími básněmi autorovými. Nu, bylo to samozřejmě zvláštní jako obvykle. Víte jak, nejsem zvyklý na modernější poesii, většinou nejdu za českou avantgardu, takže jsem si nestačil zvyknout a stále platí, že Ginsberg je velice speciálním autorem. Nebo takhle, nic jiného jsem od beat generation nečetl, takže nevím, jak moc extrémní byl v jejich skupině. Ale je to pěkné. Tedy recitováno nahlas (v Ginsbergově originálním podání to má obzvláštní kouzlo), potichu čtena je tato báseň přeci jenom trochu méně působiví. A mimochodem, je pravda, že je to báseň do značné míry nepřeložitelná, ale úplně hrozné to není, Zábranův překlad má kouzlo. Dovolím si demonstrovat na patrně nejvýraznější scéně: "who let themselves be fucked in the ass / kteří se nechali mrdat do prdele" Jako uznejte, čeština má... ehm... svůj zvláštní ráz. Ale kupodivu se mi báseň zdála spíše esteticky působivá, nežli záhadně neinterpretovatelná. Jistě, některé scény odkazující k životům Ginsberga a jeho přátel, nemá člověk vůbec možnost pochopit - ale to není jeho vina, s tím se dohromady moc nedá dělat. Nu a mimo tuto rovinu sama báseň na čtenáře interpretaci křičí. Asi nejhlasitěji zde: "kteří si třikrát a vždycky bezúspěšně podřezali žíly na zápěstí, rezignovali a museli si otevřít starožitnické krámy, kde si mysleli, že zestárnou, a zaplakali," Nu a pokud by to čtenáři náhodou nestačilo, báseň Ameriko už vám prostě hlavním tématem básně pleská po obličeji. Kdybych měl lépe vystihnout své pocity... Jak píši, je to působivé a člověka to tak nějak táhne. Molochu, Molochu! Ale že by mě celková poetika beat generation nějak ohromila, to mě tedy asi neohromila. Trochu ufňukané, možná upřímné, ale stále trochu moc umělé, člověk to těm chlapcům nějak nevěří, alespoň tedy Ginsbergovi ne. Ano, ano, nejlepší hlavy generace zničené šílenstvím, ale kdo si za to mohl? Kdo fetoval až hanba? Kdo se podílel na zločinu a nechal se zavřít do mentální léčebny? Neříkám, padesátá léta v USA se nezdají jako nejpohodlnější místo k životu pro mladého člověka, ale přiznejme si to, kluci jsou trochu uplakaní. Jako ano, ano, nuda, upjatost, stereotyp, ale dohromady vzato jim nehrozilo vězení za vydání básně, nehrozilo jim oběšení za vyjádření názoru... Říkám, působí to tak nějak neopravdově. Nu ale co, zanechali po sobě svérázné a zajímavé dílo, které je zajímavé číst a které může na člověka jistě zapůsobit. Tak co já to tu kecám?... celý text

Host do domu 2008, Jiří Wolker

Hele... já... no nevim no... Co na tom všichni vidíte? Jako ano, ta sbírka je pěkná. Jistě je dokonce velice pěkná, jednoduchá, příjemná, nekomplikovaná, plná primitivních metafor, obrazů bez významu... Asi takhle, tak nějak jsem tušil, že Wolker nebude můj literární favorit - proto jsem velice dlouho váhal s jeho čtením. Člověk k němu musí nezbytně cítit jistou úctu. V jedenadvaceti letech (pokud se nemýlím) vydat sbírku poesie, která opravdu je krásná, to si zaslouží obdiv. K tomu člověk nezbytně musí předpokládat autorův geniální talent a smutnit, že zemřel tak mladý, jeho pozdější texty mohly být opravdu úžasné. Ale to nic nemění na tom, že je to poesie možná sympaticky naivní, studentsky dojímavá, dětsky rozněžněná, ale přeci jenom snad až příliš jednoduchá a nepříliš... no zajímavá no. Neříkám, že si člověk z jakékoliv knihy vždy musí odnášet nový náhled na svět, nový kus informace, nové já, ale co si člověk odnese z této sbírky? Mohl bych trochu rýpavě napsat, že hlubokou lásku k poštovní schránce... A jistě, sbírka obsahuje vcelku zajímavé kousky. Rekruti, Návrat, samozřejmě Svatý kopeček, který se ostatně sbírce vymyká. Ale upřímně? Všechny je brzy zapomenu. A stýskat se mi, promiňte, nebude. Počkat! Počkat! Jedna věc, jedna moc zajímavá věc - přítel Ježíš Kristus a panenka Marie. Nad touhle dvojičkou jsem se při čtení opakovaně pozastavoval. Za mě hrozně zajímavé a hrozně nečekané. Drahý náš nedozrálý proletář (haha, všichni víme, že byl asi takový proletář, jaký proletář byl Teige - hezká hra, pěkná maska, ale věřit jim to nejde) by měl tíhnout k materialismu, přítel Ježíšek by ho neměl vůbec zajímat. Ale to je asi příznak naší avantgardy obecně. Teorie se nestřetla s praxí.... celý text

Její pastorkyňa (drama) 2007, Gabriela Preissová

Měli jsme na jednom předmětu jako povinnou primární literaturu Pastorkyňu a Gazdinu robu. Pak si říkám, které ono mě z těch dramat, která jsem samozřejmě nedočetl kdy jsem měl a teď doháním resty, tenkrát víc zaujalo? Určitě Pastorkyňa. Tak jsem si ji přečetl. A nebyla to ona! Takže teď na Robu! Ale dobře, ke knize samé. Já vám trpěl. Jak na to člověk není zvyklý a má za sebou tak maximálně Mrštíky, čtení také Pastorkyně pak najednou bolí. Jazykové nářeční provedení mne upřímně drásalo a jsem strašně rád, že to mám za sebou - ještě že je to tak kratičké drama. Pokud jde o obsah, rozhodně není možné konstatovat, že bych byl nějak unesen. Jistě, trochu drsnější zápletka, připomínající v něčem možná poetiku Kytice, má jistě čím zaujmout. Kostelničce se tu, napovím, podařilo to, co Brumbál s Potterem v prvé kapitole Kamene mudrců nedotáhl do konce. Ale upřímně si nejsem jist, co si z toho odnést. Zkrátka jsem to drama přečetl a s klidem ho do zítra zapomenu. Není ničím zvláštní (krom jeho historického významu, ale osobně nejsem venkovským realismem příliš ohromen). Ne, vážně, jaké konkrétně poučení si z něj má člověk odnést? Já se vám omluvuju, fakt že jo, ale nějak se pokoušet tvrdit, že Laco je kladná postava a končí to tak vlastně dobře... To je, vážení, kravina. Je to člověk který byl schopen pořezat jiného člověka pro své účely - zločin z lásky? A to je omluva? Promiňte, ale podobná věc může, věřím, pro osobu zakládající si na vzhledu vést k sebevraždě. To od něj, myslím, nebylo pěkné. A dítě skončilo tak jak skončilo vlastně taky kvůli němu. Onen happyend, který je tu v komentářích, jak jsem s překvapením zjistil, oslavován, nejeví se mi být happyendem - Laco zmanipuloval protagonistku do pozice, kdy vlastně neměla moc na výběr, ona ostatně v celé hře neměla na výběr, všichni ostatní rozhodovali ve všem za ni. Nu a tak jediná kladná postava, protagonistka, dostává neustále naklepáno. Žádné poselství ten příběh nenese. A tak tu zůstává zvláštní forma (která jistě někomu vyhovovat může, mě nikoliv) a trochu drsnější příběh. Nic, co bych musel číst, chtěl číst a případně si z četby něco odnesl. Dobře, dobře, možná jsem ochoten přiznat, že se postavy chovají vcelku přirozeně, neuměle a drama tak (na výjimky) nepůsobí příliš pateticky, což je jistě bonus. Ale jinak? Za mě nic. A ano, bude to asi tím, že realismus dramatu příliš nepřeje (pokud zrovna nejste Henrik Ibsen). A ano, mohl bych si tedy přečíst román. Ale román by mě zase odrovnal nářečním dialektem. Ne, na to opravdu před začátkem semestru nemám sílu. Pro úplnost dodatek: naštěstí existují lidé, kteří dokáží v textech odhalit mnohem víc než já, přečetl jsem si tedy patřičnou pasáž z nově vydané knihy Právo, literatura a formování státoprávní identity první republiky, kde je Pastorkyni několik stran věnováno. A ne, nic důležitého mi neuniklo. I zde se autorka (myslím doktorka Štepáníková, ale nevsázel bych se) dopouští spíše paběrkování a nenápadně přiznává, že i právních témat je v knize minimum, problémy generuje spíše dobový mrav. Ani zde jsem nenašel na hře nic zajímavého.... celý text

Gazdina roba 2006, Gabriela Preissová

No, s tímhle už se dá pracovat lépe, než s Pastorkyňou. Rozumějte, furt to bolelo číst, ale je to přeci jenom lepší. Tedy předem, dramaticky, co do řemeslné práce je patrně lepší Pastorkyňa. V ní se mi jeví dialogy přirozenější a postavy hmotnější, ale jinak se mi Gazdina roba zdá plnější. Příběhy mají, myslím, zhruba stejnou výpovědní hodnotu. Společnost je rigidně a neférově uspořádaná (nemohu si pomoci, z obou her, ale například i z Maryši, tryská jistá kritika patriarchátu, naplno odhalují, že samotné základní struktury dobové společnosti (i té současné) jsou uspořádány in favorem patrum a ostře to kritizují), její mechanismy potlačují individualitu ve prospěch řádu. Ztráta starého řádu rovná se pak chaosu toť reprezentováno zde Samkem. Ale pro právníka je Roba prostě zajímavější. Jistě, právní konotace jsou i v Pastorkyni, ale jsou naprosto upozaděné. Pravda, i zde právo stále postrádá autonomii přiznanou mu 20. stoletím, je zmítáno náboženstvím a mravy, ale přeci jenom je to právo, třebaže mrzačené. Právo se nám zde ostatně dostává na scénu doslova, ztělesněno advokátem, který, myslím, mlže hrát archetypální roli pro společenskou představu tohoto stavu (vedle jiných, následky zanechal jistě i Čapkův Kolenatý a další). "Vidíte, již to se vám zdá za celý den mého promeškání, obtížnou cestu a noc, kterou ještě mi je nastaviti - mnoho, neníli pravda? Ó příteli, co byste asi říkal výlohám celého procesu?" Tím však jakoby reprezentoval právo jako celek, nejen sebe samého právo je mimo dosah chudého člověka, neměl by šanci jej ufinancovat (budiž toto pamatováno zákonodárcem u stanovení hranice bagatelních kauz). Právo ve hře splývá s náboženstvím a jeho rezidui v morálce. Myslím, že je to celkem strašný pohled. Příběh mě zase nějak zvlášť neohromil, na drama asi kdovíjak pamatovat nebudu. Ale jistě je to zajímavý pohled, to jistě, pro mě osobně zajímavější, nežli pohled na Pastorkyňu.... celý text

Periferie 1948, František Langer

Mno, že by to bylo kdovíjaké... Pozor, v komentáři je SPOILER. Jedná se o očividnou parafrázi Dostojevského. Langer buduje scenérii na základech Zločinu a trestu. Dává si mimo jiné velice záležet, aby oběť nikomu nechyběla. Nechává zemřít lidskou zrůdu. Nezkoumá však, jak Dostojevský, mysl narcistního vzdělance, ale, což také zdůrazňuje, mírného, možná trochu divného, ale vlídného primitiva. V intence je náhoda, ze zpackaného zločinu zločin geniálně zamaskovaný. Francimu však na rozdíl od Raskolnikova policie nevěří. Musí si tedy najít jiné řešení. Mimochodem, líbí se mi jistá jinakost strážníků a komisaře. Nevím čím ono to je, ale jsem zvyklý na stereotyp strážníků jako imbecilních volů, kteří akorát šikanují kolemjdoucí (naposledy na mě silně zapůsobil v Odysseovi), kdežto Langer jim dává duše dobráků, kteří prostě dělají svou nelehkou práci a dohromady by byli raději, kdyby se s lidmi nemuseli bavit a kdyby je furt někdo neobtěžoval. Hrozně sympatické postavy. Dostojevský byl kritizován pro konec Zločinu a trestu. Za epilog, ve kterém se Raskolnikov polepšil. Langer se z této chyby poučil a nechává Franciho ukojit svou potřebu, dává mu spravedlnost, kterou snad opravdu zasloužil. Ale pak to stejně posral. Si tak říkám, že by spisovatelé měli vážně ignorovat ohlasy veřejnosti. Oba přiložené konce jsou, myslím, méně adekvátní celkovému kontextu, než originální zakončení, které je možná trochu patetické, ale to je ostatně celé drama. Asi bych sám od sebe čekal, že se vyjádřím k popisu soudního systému a spravedlnosti, ale mě se upřímně moc nechce. Očividně Langer řeší rozdíl mezi formální a materiální spravedlností, právě pro aplikaci formální spravedlnosti kritizuje justici. Ale nabízí vhodné kritérium pro dosažení materiální spravedlnosti? Nabízí prd. Tedy pokud jako kritérium spravedlnosti nechceme akceptovat morální intuici, ale to by se sotva komu u soudu líbilo, že? A mimochodem, jaká je soudcova materiální spravedlnost? Zabijte. Ještě jednou zabijte. Kant by z tohohle neměl radost, to rozhodně ne! Jinak opravdu nevím, co k tomu napsat. A jak říkám, jsem z toho takový rozpačitý. Je to dlouhé, táhlé, dialogy jsou leckdy patetičtější, než by se slušelo i na drama (ačkoliv je zase fakt, že pódium snese opravdu hodně) a "poselství" hry se mi zdá také spíše pochybné. Nu tak nevím, no. Jako je to občas tak zlehka vtipné, tragické opět jen velice mírně. Dojem to na mě nechalo spíše vlažný. Asi tak no...... celý text

Loď bláznů 1973, Sebastian Brant

Stultifera Navis, tak se jmenuje první kapitola z knihy Michela Foucaulta, Historie šílenství, tak se jmenuje kapitola knihy, která přivodila revoluci ve filosofii. Chtěl jsem si tedy, chápejte, vedle prohlédnutí Boschova obrazu, přečíst i knižní referenci. Že bych z toho byl nějak zvlášť nadšený, to asi nejsem. Člověk si při čtení asi nejvíc vzpomene na Erasma Rotterdamského a jeho Encomium Moriae. Je to satira, je to nadnesené, je to silně humanistické a racionální, opouští se kritika striktně náboženská, přichází se ke kritice rozumové toto je bláznovské, protože je to kontraproduktivní. Pozice obou autorů jsou přirozeně odlišné. Erasmovo povídání vyznívá spíše smířlivě, Brantovo nikoliv. Jistě, i on na problematiku pohlíží s nadhledem, posílá loďstvo bláznů do jejich zaslíbené země, ale přeci jenom se svým věčně rýpavým pohledem dost přiklání ke Komenskému. A to já nevidím rád. Jak jsem již napsal, jeho pohled je racionální, nezaobírá se pouze porušováním Přikázání, ale porušováním pravidel čistého rozumu. Ale buďme k sobě upřímní, někdy to přehání. Vyčítat studentovi, že se jde občas opít, to se nejeví úplně fér. A to pozor, já se nikam opíjet nechodím, takže tohle není apologetika pro mne samotného. Brant se vlastně rozchází s Erasmem, jehož pohled se mi na tento problém zdá lepší - ten kritizuje příliš mladé mudrce, kteří o to, o kolik dříve jsou moudří, také dříve zemřou a vlastně jsou vůbec mrtví už zaživa. Čili ano, jistě platí, že je to "nadčasové" dílo, ale nekriticky bych neřesti podle Branta nepřijímal. K tomu forma... No, veršové schéma AA BB CC úplně neohromí, co si budeme nalhávat. Jistě, čtení patřičně okoření Dürerovy dřevoryty, ale ty lze jen sotva připisovat k dobru Brantovi. Ne, verše jsou zkrátka slabé (třebaže rozhodně nikoliv nezábavné), nijak zvlášť si u toho čtenářský vkus nevypilujete. Ale to asi až tak moc nevadí, ono to ostatně v tomto případě rozhodně není o formě, ale o vzkazu. A to musím ještě jednou vypíchnout, ono se to autorovi přeci jenom podařilo napsat zábavně. Navíc do svého štychu doplňuje hojné odkazy na antickou mytologii a biblické příběhy, čímž dílo myslím také dosti otevírá čtenáři, pokud jde o přívětivost. Nu a tak to mám za sebou. Jistě to bylo poučné čtení (píši jsa ohromen, že dílo vyšlo ještě celé roky před Erasmovou Chválou), ačkoliv vlastně úplně nechápu třeba se to dovím, až si to dílo přečtu), proč právě toto dílo shledal Foucault tak přitažlivým, Brantovi pojem "bláznovství" očividně sloužil jen jako nálepka pro nahodilou směsku neřestí, není nezbytně stigmatizující - do Brantových kategorií se totiž narve úplně každý, neexistuje mu člověk, který není bláznem. Ale co, to už se zase rozkecávám.... celý text

Čaroděj Nagaš 2023, Mike Lee

Jaj, to bylo dlouhé. Tak to mám za sebou. Tuším druhé setkání českého čtenáře s Nagashem, člověkem, který se stal bohem. Jistě podle našich měřítek, pokud ne podle měřítek světa, kde je pánem smrti velký otec Nurgle. Ale co si budeme, je-li bohem Sigmar, Nagash je bohem dvojnásob. Nu a bylo to celkem fajn čtení. A než se zeptáte, ano, je to zbytečně dlouhé. Ale jako strašně. Navíc od samého počátku mírně ubíjející množstvím bitevních scén. První strana a první bitva, fakt, že jo. To ani ve Warhammeru není normální. Ono to totiž rychle omrzí. A ono jo. Když se bitevní vřava přesunula od Achmenhotepa k Rachamnhotepovi, začal jsem být poněkud nervózní. Jistě, autor se snažil tuto čistě bojovou linii prokládat časově vzdáleným vyprávěním o Nagashově uchopení moci, což upřímně trochu fungovalo, ale bum, najednou se bojuje i tam. Nu... Příběh je vcelku zábavný (jo, prostě je to sranda), možná trochu nečekaně brutální (z Warhammeru to snese srovnání, jak si to pamatuji, jen se Syny Ellyrionu a Obránci Ulthuanu). Jistě, má jisté problémy. Není zcela jasné, například, jak se Nagashovi podařilo ovládnout Khemri po rodinné hádce v pyramidě. Jako, už tam měl jisté kapacitní problémy a přitom na něj venku čekala armáda v doprovodu s bandou kněží. Tuto otázku nám však autor nezodpoví, myslím, že s ní sám měl jisté problémy, tak ji raději nepříliš elegantně zamlčel. Ale budiž. Ale ne budiž. Budu dál kritický. Ony tomu časové skoky také příliš nepomáhají. Jistě, ony dvě časové linie jsou zajímavé, ale šestileté, čtyřleté a podobné skoky v jejich ději nepomáhají konzistenci ději, která by tomu na čtivosti možná pomohla. Ale dobře, dost už. Prostě je v tom Nagash a kdo nemá rád Nagashe, že? Ale ne, dobře, upřímně si nejsem jist, jestli se autorovi podařilo ho vykreslit tak, jak bych chtěl. Jako ano, já rozumím, že tuhle postavu nevykreslíte jinak, než jako zmrda. Ale mohl by to být alespoň chladný, vypočítavý, racionální zmrd, ne tohle. Možná proto mám o něco raději Malekitha. Ale nebojte, konec rouhání. Mám Nagashe samozřejmě rád a fandil jsem mu! Tak nějak. Ale přes to všechno opakuji, ona je to prostě švanda. Já jsem se pobavil, vyrelaxoval, takže jsem vlastně celkem spokojený a budu s napětím očekávat druhý díl trilogie.... celý text

Návštěva staré dámy 2018, Friedrich Dürrenmatt

Jedno z nejlepších dramat, co jsem za dlouhou dobu četl. Jsem ohromen. Strašně mě to bavilo, od Havlova Pokoušení snad nejbližší drama mé dušince. Je to samozřejmě naprosto strašlivé čtení. Ale okouzlující. Komentář vyzrazuje celý děj. Takže asi pozor na SPOILER... hádám. Drama se od samého začátku snaží držet velkého štychu Beckettova. Snaží se hru napasovat mimo prostor (Güllen dostanete všude) a pokud možno mimo čas (čekám, že nahradit letopočty pro potřebu inscenace by nemělo být problematické), tím se lze oprostit od jakýchkoliv dobových reálií, nemusíme řešit co, proč a jak a můžeme hru vnímat jen osobním dobovým prizmatem. A to je skvělé, třebaže se to očividně nemohlo podařit na úrovni Čekání na Godota. Návštěva staré dámy je hrou mrazivou. Od samého začátku autor, ani jeho hlavní postava netají své úmysly. Pane policisto, zavřete oči, pane faráři, utěšte jdoucího na smrt, pane lékaři, vystavte úmrtní list s příčinnou úmrtí mozkovou mrtvicí, pánové, přineste černou rakev. Ten začátek je ohromující. Od prvního okamžiku nám Klára ukazuje naprosté vytržení z reality člověčenství. Je naprosto průzračná, proto je pro pozorovatele tak fascinující, záhadná a nepochopitelná. A jedna scéna za druhou, jedna replika za druhou přichází za čtenářem z Klářiných falešných končetin další a další mráz. Klára svět nezná, protože v něm byla, ale protože jí patří. Klára si může koupit spravedlnost, proč by nemohla? Všechno lze koupit, může-li si koupit vrchního soudce, může si koupit spravedlnost. Klára nemusí dělat obchod - prostě proto, že vše, co jí nabídnete, už jí dávno patří. Klára je naprosto nad lidmi, je bohyní. Pozor, člověk by si vzpomněl na fúrie z Orestei. Ale ne, ona není fúrie. K tomu ostatně níže. Dovolím si tu teď nějak shrnout spravedlností úvahy nad touto hrou, v komparaci s Ovčím pramenem, protože opravdu nemám pochyby, že právě s Ovčím pramenem se chtěl autor Starou dámou vypořádat. Předem, obě hry jsou si velice podobné. Do vesnice přichází návštěva, v obou případech vlastně vítaná. V Dámě je to Klára, v Prameni Komtur, u obou se následně ukazuje, že jsou vlastně lidmi poněkud nedobrými. Ale. Zatímco Klára zůstává vlastě milovaná, Komtur nikoliv, Komtura nikdo nechce. Zde autoři ukazují morální kredit obyvatelů svých vesniček. Ovejunští jsou dobří, vznešení, v jejich kraji bylo proto dobře, s příchodem špatného člověka šlo všechno do kopru. Ne Güllenští jsou ponížení, ubozí, morálně slabí, mají se strašlivě, ale s příchodem špatného člověka nastává zlepšení. První zmínění zlého člověka zavrhují, druzí svou Klárku vidí rádi. Z toho je jasně vidět, že Stará dáma má představit prostě morálně zvrhlou chátru, která se bude chovat hůř a proto z toho vznikne tragédie. To by jeden čekal odražené i ve výkonu spravedlnosti. Ale ono to není tak jednoduché. Jistě, spravedlnost obou her je vykonávána zvířecky - vraždou. Ale která je zvířečtější? Podivejte, v Ovejuně se dav rozhodl rozsápat Komtura, useknout mu hlavu a tancovat kol ní jak dav bestií. Děje se tohle v Güllenu? Ne, Güllen má soud. Soud má soudce (dokonce vrchního!), žalobce, žalovaného, který se může bránit a výpověď dvou svědků. V Prameni dochází k v brutálnímu a vášnivému masakru. V Güllen dochází k odosobněnému procesu. Klára nechová k Illovi nenávist (ta toho ostatně už není ani schopna, dávno se nepohybuje ve světě lidskosti a lidských emocí, je umělá i doslova), soudce vůči němu nemá důvod být předpojatý, ani svědci (kterým bylo, pravda, provedeno něco naprosto nechutného, spravedlnost na úrovni Ovčího pramene) necítí k Illovi hněv. A ani vykonavatelé ne. Pozor, netvrdím, že to co se v hře děje, je spravedlnost, vůbec ne. Jen ukazuji, že autor prostě nevzal předešlý námět a neučinil ho brutálnějším. On ho vzal a přetvořil do nového, moderního světa, učinil ho kultivovanějším. Odličtil ho. Proces spravedlnosti obou her se liší a to zásadně. Která ovšem skutečně odpovídá našim představám o procesu spravedlnosti? A přeci, nevím čím to je, se člověku to, co provedli Ovejunští zdá morálně lepší než to, co provedli Güllenští. Proč? Protože jedni z toho čerpali benefit a druzí ne? Proč je to morální kritérium? Nemyslím si, že to tím je, ostatně i Ovejunští čerpali benefit, třebaže skrytější. Spíš nám ten příběh ukazuje cosi temného o tom, jak vnímáme moderní sekulární justici, ukazuje nám něco, co bychom raději neviděli. Hra končí opět poněkud podivně. Do Ovejuny přichází po onom zvířeckém hanobení těla soud, který má potrestat viníky, jak to s obcí dopadlo, to nevíme. Do Güllen nikdo nepřichází. Güllen se po svém morálním zločinu, po hanobení duše, po ukázce naprostého selhání humanity (třebaže se kněz a učitel mohli snažit, odolat nemohli, humánnost se ukázala jako iluze) stává bohatší o miliardu. A hle, tu se svítá na lepší časy. Nu a tak čtenář odchází a vlastně neví, co to ten Dürrenmatt napsal. Zůstanu asi u toho, že je to strašně zajímavá hra, která rozhodně donutí čtenáře k jistému zamyšlení a která nemusí nezbytně být tím, čím se na první pohled zdá.... celý text