Sarah11
přečtené 243
Poslední
2017,
Alexandra Oliva
Když jsem poprvé na internetu na tuto knihu narazila a přečetla si anotaci, byla jsem nadšená. Představovala pro mě naprosto dokonalé spojení toho, co vyhledávám. Když jsem ale začala číst, počáteční nadšení rychle opadlo. Kniha podle mě není tím, co slibuje anotace. Upřímně jsem si to celé představovala úplně jinak. Dalším problémem byl, alespoň ze začátku, přítomný čas, na který jsem si poměrně dlouho nemohla zvyknout a hrozně mě rušil. A hlavně - celou dobu jsem čekala, kdy se vlastně začne něco dít. Toho jsem se v podstatě dočkala až ke konci, který byl ale na můj vkus uspěchaný, zbytečně nastavovaný otravnými bláboly o manželovi hlavní protagonistky, místo opravdové akce, na kterou jsem čekala celou knihu. Pár zajímavých momentů by se zde určitě našlo, ale jinak je to jedna velká nuda a pro mě obrovské zklamání. Autorka bohužel nedokázala obrovský potenciál díla správně využít. Ale abych jen nekritizovala, musím uznat, že všechny postavy byly plastické a uvěřitelné, což se ne vždy povede. Také se mi líbilo, jak autorka skvěle popsala celou tu manipulaci okolo natáčení a ukázala, jak vlastně stačí málo, aby nás přinutili myslet si to, co chtějí, abychom si mysleli a že ne vždy je vše tak, jak se zdá. Úplný závěr byl také zajímavý, ale stále to všechno nevyrovnalo výrazné nedostatky této knihy.... celý text
Životy, které jsme ztratili
2013,
Megan Crewe
Skutečnost, že by po tom, co se v knize se světem stalo, měli lidé pořád spoustu jídla a vždy by našli vše, co potřebují, včetně auta s klíčky, mi přijde trochu nereálná, ale na druhou stranu se mi líbí, jak je to celé pojaté s takovým nádechem optimismu a chtěla bych věřit tomu, že kdyby se něco podobného stalo doopravdy, zachovali by se lidé podobně. Za mě opět skvělé. Mělo to spád, hlavní hrdinové jsou uvěřitelní, v podstatě jsem hltala stránku za stránkou a nemohla přestat, dokud jsem nebyla u konce. Teď už jen přežít to nekonečné čekání na závěrečný díl.... celý text
Tak padne náš svět
2012,
Megan Crewe
Boží, boží, boží! Přečteno za dva dny a jediné, co momentálně potřebuji, je sáhnout po dalším díle. Sympatická, uvěřitelná (a správně sarkastická!) hlavní hrdinka i ostatní postavy (miluju Meredith), žádný zbytečně natahovaný děj, naopak, všechno hezky odsýpá a není stránka, u které byste se nudili, krátké kapitoly a nespisovná mluva je pro mě taky velkým bonusem. Je to pak celé takové uvěřitelnější, reálnější. Líbilo se mi, že většina lidí se snažila dělat něco pro záchranu ostatních, že se všichni prostě jen nezačali bezmyšlenkovitě vraždit, což bývá u podobných příběhů časté. Velké překvapení, těším se na pokračování. PS: Kdo se taky po celou dobu čtení škrábal?... celý text
Čáry života
2017,
Veronica Roth
Nepouštěla jsem se do téhle knížky s moc velkým očekáváním, protože upřednostňuji trošku menší sci-fi, vlastně jsem původně ani neplánovala, že si ji přečtu, ale jelikož miluji autorčinu Divergenci, chtěla jsem od ní zkusit i něco dalšího. Podle očekávání - Divergence nastavila laťku moc vysoko a Čarám se ji nepodařilo překonat. Kdybych už dopředu nepočítala s tím, že Divergence u mě zůstane na prvním místě, asi bych byla dost zklamaná, ale takhle jsem si příběh Cyry a Akose docela užila. Světu, který spisovatelka vytvořila, se určitě nedá upřít nápaditost a originalita, ale ve finále to nebylo nic, z čeho bych si sedla na zadek. Přišlo mi to zbytečně roztahané, myslím si, že kdyby autorka některá místa vynechala a příběh trochu víc zhustila, dostalo by to ten správný spád a bylo by to napínavější. Ani hlavní hrdinové mi příliš nepřirostli k srdci (s tím mám poslední dobou problém), ale na druhou stranu se mi líbilo, že nic nebylo černobílé a nikdo nebyl jednoznačně hodný, nebo zlý, ale každý měl své světlé a tmavé stránky. Myšlenka s "dary" mi zas až tak originální nepřišla, hodně mi to připomínalo Roztříštěnou od Tahereh Mafi (kdo četl, pochopí), ale přišlo mi skvělé, že schopnosti, které hrdinové měli, nebyly náhodné, ale nějak souvisely s jejich majitelem a jeho povahou. Co se mi úplně nepozdávalo, bylo to, že Akos zabíjel lidi jak na běžícím páse a neměl s tím sebemenší problém, vlastně ho to ve výsledku ani netrápilo, nebo aspoň tak to na mě z vyprávění působilo. Abych to shrnula. Nebylo to špatné čtení, ale zároveň to nebylo nic závratného, každopádně podle množství nezodpovězených otázek to vypadá, že autorka si připravila dobrou půdu pro druhý díl, o kterém si myslím, že by mohl tento překonat. PS: Jsem jediná, kdo tam viděl inspiraci ve Star Wars?... celý text
Nikam
2016,
Dalibor Vácha
Jsem trošku v rozpacích, co se týče hodnocení. Čtyři hvězdy mi přijdou nespravedlivé vůči knihám, které ode mě dostaly také čtyři nebo pět, protože se mi líbily víc než tato, ale tři hvězdy mi zase přijdou málo, jelikož jsem tak hodnotila knihy, které mě tak úplně neoslovily a ve kterých mi něco chybělo, což se o této knize říct nedá. Většinou bych potřebovala, aby maximum bylo šest hvězd, ne pět. Dávám tedy čtyři, ale není to úplně stoprocentní čtyřka. A teď už k samotnému ději... Líbilo se mi, že hlavní protagonisté nebyli nějací superhrdinové, ověšení zbraněmi, kteří ze všeho vyváznou bez jediného škrábance a ví si rady v každé situaci, což bývá v podobných knihách obvyklé, nýbrž obyčejní lidé, kteří jsou zahnáni do kouta, mají strach, jsou zoufalí a mají svoje problémy a potřeby. A autor se s nimi nemazlí, ba naopak, brutalitou rozhodně nešetří. A vulgarismy také ne, ale to beru spíše jako plus, protože kdo by v podobné situaci nějaké to sprosté slovo neutrousil, že. Zasazení děje do České republiky jen přidává knize na realističnosti, jelikož jsme ze zahraničních sci-fi knih většinou zvyklí na prostředí Ameriky. Věřím, že lidé, kteří Budějovice a jejich okolí znají, si knihu museli užít ještě mnohem víc. Ale abych jen nechválila... I tady mi několik, docela podstatných věcí, vadilo. Na začátku jste totiž hned hozeni do děje, což někdy není na škodu, pokud ale nesledujete tolik postav a dějových linek najednou, to je z toho potom spíš pořádný chaos. A s tímto chaosem jsem bohužel bojovala asi až do poloviny knihy. Kolikrát jsem se musela vracet, abych zjistila, co se to vůbec děje, postavy a jejich příběhy se mi pletly dohromady a celé to bylo takové dost zmatené, což je škoda. Hrdinové ale (naštěstí?) postupně ubývají, a tak se začínáte lépe a lépe orientovat. Další věc, která mě po nějaké době začala dost otravovat, bylo neustálé ujišťování, že přece nejsme v žádném americkém sci-fi filmu. To je sice pěkné, ale opravdu to nemusím číst pořád dokola. Poslední věc, co bych vytkla, je naprosto nelogické chování postav v některých situacích. Chápu, že když je člověk zoufalý a bojuje o holý život, tak se asi občas bude chovat nelogicky, ale v některých pasážích mi přišlo, že autor chce do příběhu nacpat ještě víc brutality a ještě víc šokovat, i když někde to nebylo třeba (viz scéna se psem, s Vojtou, Robertem a podobně). Nemyslím si, že by se všichni začali jen bezmyšlenkovitě podřezávat a vraždit jen proto, že je apokalypsa a že prostě můžou. Ale o tom můžeme (díkybohu) jen spekulovat.... celý text
Zrada
2017,
Joelle Charbonneau
Po prvním, ne příliš povedeném dílu, přišel bohužel ještě méně povedený díl. Stále jsem čekala, že se příběh nějak rozjede, ale když už jsem byla za půlkou a téměř nic se nedělo, vzdala jsem to. Přišlo mi, že čtu neustále to samé dokola - Cia se učila, Cia jedla, Cia přemýšlela o Tomasovi, Cia se přesouvala z bodu A do bodu B. Zajímavé zvraty se po dlouhém utrpení objevily přibližně až někde kolem strany 260, tedy ke konci knihy. Zbytek bylo jen prázdné plkání. Ani to, co mi vadilo v předchozím díle, se bohužel nepodařilo odbourat. Postavy byly opět ploché, takže mi bylo v podstatě jedno, co se s nimi stane, a hlavní hrdinka samozřejmě ze všeho vyvázla bez větších problémů. I tady mi vadila až přehnaná přechytralost všech postav. I když jde o Univerzitu výjimečných, pořád jsou to všichni jen lidi, ještě k tomu teenageři. Co mi ale nesedí nejvíc, je to nesmyslné plýtvání životy. Proč by někdo zabíjel mladé a nadané lidi, kteří jsou nadějí pro budoucí existenci lidstva, jen kvůli tomu, že se jim něco nepovede? V Hunger Games, ke kterým je tato série (naprosto zcestně) přirovnávána, měly aspoň ty smrti nějaký smysl. Neříkám, že to nebylo plýtvání životy, ale mělo to logické vysvětlení, které v Univerzitě výjimečných tak nějak postrádám. Celkově je pro mě tato série jedním velkým zklamáním. Nevadí mi, když se autor nechá inspirovat někde jinde, ale tady se to vážně nepovedlo. Poslední díl si přečtu jen kvůli tomu, že když už jsem se prokousala předchozími dvěma, chtěla bych se dozvědět, jak to celé skončí. Navíc nemám ráda nedočtené série.... celý text
Metro 2033
2010,
Dmitry Glukhovsky
Co k téhle knize napsat... Ze začátku jsem byla hodně zklamaná, protože jsem očekávala něco úplně jiného, než tahle kniha nabízí, vůbec jsem se nemohla začíst, nesedl mi styl psaní, všechno se tak podivně vleklo, často jsem se ve všech těch stanicích, jménech a názvech ztrácela a několikrát jsem uvažovala o tom, že knihu odložím. Nicméně mi bylo líto peněz, které jsem do knih vrazila, a tak jsem jí dala ještě šanci. Nebyl to tedy žádný extra akční trhák, který jsem tak trochu očekávala, ale mělo to svoji zvláštní depresivní a ponurou atmosféru, která si mě nakonec dokázala získat. Není to úplně jednoduché čtení, ale svět, který autor vytvořil, je opravdu fascinující. Jen s hlavním hrdinou jsem se za celou dobu nějak nedokázala sžít. Přišlo mi, že Arťom je prostě jen taková loutka, která se věčně nechává vláčet osudem a nemá svůj vlastní rozum a názor.... celý text
Past
2015,
Andrew Fukuda
Jednoznačně nejlepší díl z celé trilogie. Konečně se podařilo odbourat to, co mi vadilo na předchozích dílech, a to velmi pomalý rozjezd a akce až tak po prvních sto stranách. Past byla naopak napěchovaná akcí od začátku až do konce a asi jsem nenarazila na jedinou stránku, která by mě nudila. Postavy mi nakonec přirostly k srdci (hlavně Sisy), a když se s nimi něco stalo, docela dost mě to zasáhlo. Taky se mi líbilo, že ta romantická linka mezi Genem a Sisy byla taková hezká, milá, nebyla to žádná násilně vytvořená hollywoodská romance, ale tak nějak přirozeně to z příběhu vyplývalo. Ještě pár stran před koncem jsem byla přesvědčená, že dám knize plný počet hvězd, ale závěr mě bohužel dost zklamal. (Pokud ještě nemáte přečteno, tak dál nečtěte, mohla bych vám něco vyspoilerovat.) Skončilo to na můj vkus až moc otevřeně, podle mě by se z toho dal klidně vyždímat ještě jeden díl. Celou trilogii jde v podstatě o Genova otce, takže bych čekala, že na konci se o něm dozvím něco víc. Vlastně jsem ani nezjistila, jestli je vůbec naživu, nebo ne. Rovněž jsem očekávala, že se dozvím, co se stalo s Benem a Klárou, a jestli vůbec na onom východě něco je. Ale nic z toho se bohužel nekonalo. To hlavní "wow" mi taky nějak nesedlo, proto ubírám jednu hvězdu. Každopádně, i když tahle série patřila k těm slabším, jsem ráda, že jsem nad ní po prvním díle nezlomila hůl.... celý text
Kořist
2014,
Andrew Fukuda
Oproti prvnímu dílu neskutečný posun. Po přečtení Honu jsem byla z téhle série dost zklamaná a neměla jsem chuť číst dál, ale tohle byl obrat o sto osmdesát stupňů. Prvních sto stran se sice opět trochu táhlo, ale později už to dostalo spád a nepustilo mě to, dokud jsem to nedočetla. Tahle dystopická tématika mi prostě sedí víc než přeplácané fantasy. Opět by se tu daly najít věci, které mi úplně nesedly, a nějaké logické nedostatky, ale musím říct, že jsem si tenhle příběh opravdu užila. Dokonce jsem si i vytvořila nějaký vztah k hlavním hrdinům, což jsem po prvním díle už ani neočekávala. Tahle kniha je důkazem, že ne všechna pokračování musí být nutně horší než první díl. Jsem zvědavá na Past.... celý text
Hon
2014,
Andrew Fukuda
Řeknu to jednoduše - skvělý nápad, mizerné zpracování. Občas jsem musela kroutit hlavou nad tou spoustou nelogičností a stupidností, které tahle kniha obsahuje. Na mě to prostě bylo asi moc "originální" a moc fantasy. Víc jak polovina knihy se neskutečně táhne a příběh dostává spád přibližně až posledních sto stránek před koncem, postavy jsou nesympatické, obzvlášť Záře (neříkejte mi, že ta mrcha nemá něco za lubem), chovají se hloupě a všechno bylo i pro mě (a to už je co říct) bohužel dost předvídatelné. To hlavní "wow" mi došlo mnohem dřív. Nevím, doufám, že mě další díly přesvědčí, že tahle série nebyla úplný krok vedle.... celý text
Rozkaz zabít
2016,
James Dashner
Wow, tak tohle byla vážně jízda! Dashner opět nezklamal. Postavy byly, narozdíl od Thomase a Teresy z původní trilogie, velmi sympatické, příběh už měl od začátku spád a jsem vlastně v celku spokojená i s koncem, i když tu záležitost s Alekem si autor mohl odpustit. Ale v podstatě to byl asi jeden z nejlepších možných konců. Vím, že může být i hůř. Akorát jsem postrádala vysvětlení toho, proč si Trina ostatní nejdřív nepamatovala. Jinak mi občas přišlo, že Mark byl trošku superčlověk. Nemyslím si, že normální člověk (navíc v jeho věku) by toho tolik ustál, ale to už prostě k podobným knihám tak nějak patří. Taky jsem měla někdy problém si některé věci představit (základna s otočnou přistávací plochou pro bergy, vnitřek bergu apod.), ale to je nejspíš jen chyba mé představivosti. Jinak jsem z této knížky opravdu nadšená a moc se těším na druhý prequel.... celý text
