Míjuš
přečtené 108
10 pravd a spousta odvahy
2021,
Ashley Elston
Stejně jako jsem si zamilovala Sophii, jsem si zamilovala i Olivii. Dobře, Olivii o nějaký ten schod víc. A samozřejmě celou jejich šílenou, obrovskou a hlavně milující a podporující rodinu. Tahle jednoduchá oddechovka je přesně to, co člověk večer před spaním - nebo při prosněžených a mrazivých dnech venku - potřebuje. Takové pohlazení po duši, uklidnění. Myslím, že kdyby ta kniha měla ruce, bez váhání vás obejme a nepustí. Oliviino dobrodružství již nebylo zdaleka tak humorné jako bylo Sophiiných 10 rande naslepo, ale i přesto se mi příběh, který kniha nabízí, moc líbí. Doufám, že nám autorka nabídne dalšího člena rodiny, třeba i mužského, v nějakém dalším příběhu.... celý text
Renegáti
2018,
Marissa Meyer
Absolutně nepobírám, proč jsem Renegáty tak dlouho odkládala. Reálně mi ta velká kniha v knihovně ležela bezmála 4 roky. Přitom je to moje milované sci-fi, dystopie, superhrdinové, neodolatelných 500 stran čtiva...A já se jí vědomě vyhýbala. Hanba mi. Hlavní hrdinku Novu zbožňuji, stejně jako zbožňuji Adriana a jeho super-tým. Líbí se mi ta hloubková propracovanost celého příběhu, všechny ty detaily města, připomínání minulosti, soustředění se na přítomnost a plánování budoucnosti, všechny ty superschopnosti každého Výjimečného, ať už Renegáta či Padoucha. Ta zápletka spolu se zatím ne příliš výraznou romantickou linkou, rozpolcení Novy, která hledá samu sebe a váhá, na kterou stranu se přiklonit spíš...Nadchlo mě to. Nic není uspěchané, žádné přeskakování pasáží, žádné nelogičnosti. Jediné, co musím vytknout, jsou ty překlepy a chyby v překladu. Poslední dobou mám pocit, že to vídám snad v každé knize, a vážně hrozně mě mrzí, že zrovna v téhle jich je takové nepřeberné množství. Těším se na další díl, který si budu chtě nechtě pořídit co nejdříve.... celý text
Miluju tě. Já vím
2021,
Nofreeusernames (p)
Příběhově lepší, než první díl, oproti kterému měl druhý alespoň nějakou "hlavu a patu". Konečně se dala kniha i normálně držet, aniž by si člověk lámal kosti v zápěstí. Téma lásky a randění na střední zde samozřejmě zůstává, pouze se přesouváme od Mei k vedlejší postavě z prvního dílu, tedy Avě. Když už jsme u Avy...V prvním díle mi teda byla mnohem sympatičtější, byť se v příběhu tolik neobjevovala. Zde působí, stejně jako Mei ve svém příběhu, tak trochu dětinsky. Občas tak trochu víc. Ohledně té její přespříliš bujné fantazie se trochu obávám, aby netrpěla schizofrenií, nebo jinou duševní poruchou. Možná jen potají bere drogy a má halucinace. Protože povídat si se svým imaginárním andělem a ďáblem na ramenech? Se svojí vnitřní "Avou ala srdce" a "Avou ala mozek"? V sedmnácti letech? No nevím nevím... S dětinskostí (spíš pubertálností) vlastně souvisí i styl, kterým je kniha napsaná. Já chápu, že je to určené spíše těm mladším čtenářům...A to se ve svých 24 letech nepovažuji za bůhvíjakého dospěláka. Ale to je opravdu tak nutné snižovat slovní zásobu a celkový dojem psaní na úroveň dnešní třináctiletých? Navíc to vypadalo hrozně absurdně vedle všech těch ťuťu-ňuňu zdrobnělin, které mě mimo jiné nehorázně rozčilovaly. Čtení pro mladší přece neznamená pro 3 leté děti. Takže veškeré ručičky, pěstičky, facičky, lebčičky a nevím co dalšího prosím zanechme u těch opravdu malých, kazí to celkový dojem příběhu a charakteru hlavní hrdinky. Hudebními žánry se mi autorka též netrefila do noty, ale to nehodnotím nijak záporně. Přidáním QR kódů s playlisty různých písniček mi přišlo celkem kreativní a originální. Relativně pozitivně hodnotím i veškeré odkazy na nejrůznější filmy a seriály. Jen ty popkulturní hlášky a rádoby vtípky byly i na mě už trochu moc. Je to ten typ humoru, který je vtipný jednou, pak už moc ne. A samozřejmě si autorka z těchto odkazujících seriálů okopírovala až příliš věcí do svého příběhu. Občas jsem si při čtení připadala, jako bych nahlížela a pročítala tajný deníček puberťačky ze střední - což by víceméně odpovídalo Avě. Cítím tady velkou snahu přiblížit se spíš k těm puberťákům, než k dospělejší populaci lidí. Nevím, jestli to byl záměr, nebo ne. Pakliže byl, pak samozřejmě svojí kritiku beru zpět a styl psaní je absolutně v pořádku. Nepřišlo mi ale, že by se autorka nějak viditelně poučila ze svých chyb z předešlého dílu, obzvlášť při takové vlně kritiky. Z hlediska těchto žánrů z české scény u mě pořád jednoznačně vyhrávají příběhy Daniela a Kita od Theo Addaira.... celý text
Prokletý rok
2020,
Kim Liggett
Když pominu nesprávné zařazení knižního žánru, a sem tam pár nelogičností, tak to byl celkem hustý dystopický příběh. Pro děti a mládež? Přečíst si Prokletý rok jako dítě, tak se ke knihám asi jen stěží vracím. Fantasy? Kromě neutuchající zmínce o tom, že ženy v sobě ukrývají magii, které je potřeba se zbavit, a zmínce o tom, že v lese straší duchové, není v příběhu magického a fantastického zhola nic. Kniha je velmi často spojována se seriálem Příběh služebnice. Ano, největší podobnost je tam právě ve víře v ideologii, kdy společnost považuje ženy za božské, plné magie, ale zároveň je uvrhá jakožto podřadné bytosti na dno, trestá je za sebemenší odchylky od jejich představ, a vidí je pouze jako tělesné schránky, které jim na svět budou rodit děti, nejlépe chlapce. Neskutečně nesmyslná víra v ideologii, která nutí mladé dívky opouštět své rodné město po dobu jednoho roku, který mají následně strávit na opuštěném ostrově, a kde se mají zbavit své magie...To utlačování, podřadnost, nerovnoprávnost žen a můžu, rozřazování žen a dívek na základě barvy stuhy ve vlasech na čisté, plné magie, a očištěné, ta krutost společnosti k postavení žen po prožitém Prokletém roce...Neskutečně zvrácené, ale zároveň je to přesně to, co ten příběh dělá tak poutavým a zajímavým. Prolíná se zde spousta nehezkých témat, od již zmíněné nerovnoprávnosti po šikanu, pronásledování, týrání, společenské tresty (v podobě usekávání prstů, jazyka, oběšení) až vraždu. Rozhodně témata pro děti a mládež. Čekala jsem hodně, ale rozhodně jsem nečekala tolik zvráceností, nechutností, strachu, ponižování, násilí a krutosti na každém kroku. Respektive stránce. Výmysl Prokletého roku, tedy posílání mladých dívek na roční pobyt v divoké přírodě obklopené pytláky, je za mě pouze zástěrka mužů, jak ženám vládnout. Podle mě ti nahoře nikdy nevěřili, že ženy mají nějakou magii, pouze chtěli záminku, jak je ovládat a řídit jejich životy, vymýšlet si pravidla... Co se týká obsazenosti těch nejdůležitějších postav...Hlavní hrdinka Tierney je od začátku do konce vcelku sympatická, odvážná, nebojácná, inteligentní, starostlivá a vynalézavá, připravená na život v divočině díky svému otci. Místy se ale snaží být za každou cenu tou nejspravedlivější. Je takovou tou holkou, která se snaží vycházet s každým za každou cenu, i když jí druhý vrazí kudlu do zad. Nebo sekeru do ramene. Michael moc prostoru nedostal, ale už od začátku je vidět, že Tierney nepovažuje jen za kamarádku. Ta to jen slepě přehlížela. Nebo je v tomhle ohledu hloupá. Jejich milostná linka je v příběhu šíleně krátká, možná bych si Michaela oblíbila víc, kdyby dostal i víc prostoru. Nicméně pro Tierney by byl schopný i umřít. Ryker...Mi byl mnohem sympatičtější, než Michael. Nedokážu říct vyloženě proč. Sice ho nečekalo žádné vysoké postavení a slibná budoucnost, neměl bohatého otce nebo vysoko postavenou rodinu, ale měl čisté srdce a miloval celou svojí duší. Mrzí mě...Ne, štve mě, že to s ním dopadlo tak, jak dopadlo. A zbylá banda, se kterou byla Tierney vyslána na očistný rok, byl víceméně složenina ustrašených, neschopných, hloupých a závistivých holek. Nejsympatičtější byla samozřejmě Gertruda, která byla zpočátku nemastná neslaná, hodně tajemná, ale pak se ukázala jako opravdová kamarádka. Děj knihy plyne jedna báseň, je čtivý, poutavý, není předvídatelný. Naopak člověk kolikrát nevěří vlastním očím, co se to právě stalo. Co ovšem pokulhává je popis, především postav. Konec knihy mi přišel poněkud uspěchaný, těhotenství Tierney zvláštně krátké, a některé věci zůstávají v otazníku. Jako například, zda-li příprava tábora pro další dívky určitým způsobem pomohla? Vrátilo se jich více, když nepily vodu ze studny a nezešílely? Proč ženy z tajných shromáždění pro své dcery nic neudělají, nepřipraví je na to co je v Prokletém roce čeká, nezakročí ve společnosti jako jeden celek? Celkově je ale kniha velmi pěkně napsaná a můžu ji doporučit. Myslím, že když člověk přehlédne původně přiřazený žánr a bude se soustředit především na tu dystopii, tak kniha určitě nadchne.... celý text
10 rande naslepo
2020,
Ashley Elston
Kniha vybíraná na základě kladných recenzí...A taky na základě nádherné obálky (protože to bych nebyla já, kdybych nekoupila knihu s hezkou obálkou). I přes to, že nejsem úplně fanoušek romantických filmů, tak mě tyhle sladké knihy naopak celkem baví. Bylo to velmi příjemné, oddechové, jednoduché a usměvavé čtení, které pohladilo po duši. Zápletka je v podstatě průhledná, jak to skončí si člověk krátce po začtení se do příběhu domyslí, ale u tohoto typu čtení mi to vůbec nevadí. Co se mi ale obzvlášť líbí je originální námět knihy - rande naslepo. Hodně, hodně zajímavý (a trochu děsivý) způsob trávení zimních prázdnin, obzvlášť, když tahle "slepá rande" domlouvají členové rodiny, kteří usilují o zahojení ran z rozchodu. Líbilo se mi, že každé rande vypadalo úplně jinak, tudíž o pestrost příběhu nebyla žádná nouze. Oproti klasickým klišé romantickým linkám je tohle něco úplně jiného, co člověka prostě pobaví. Co mě ale hned zpočátku zarazilo, byl neobvykle vysoký počet těchto rodinných příslušníků hlavní hrdinky...Sakra, vždyť já si ani po přečtení nepamatuji, která sestřenice a bratranec patří k jaké tetě a strýci, která teta je se kterým strýcem a který strýc s jakou tetou. Naštěstí pro děj příběhu nebyli nijak extra důležití, a autorka je často zmiňovala právě tak, jak k sobě patřili, což určitě někomu alespoň vzdáleně ulehčilo jakousi orientaci mezi všemi těmi vztahy. Ty nejdůležitější postavy, kolem kterých se rande naslepo točí, si člověk zapamatuje již snadno. A vesměs tihle všichni byli svým způsobem sympatičtí. Neobjevuje se zde žádný ufňukanec, sobec nebo nevýrazná osobnost. Věřím, že k téhle knize se v budoucnu s nadšením vrátím.... celý text
Ostrov na konci všeho
2018,
Kiran Millwood Hargrave
Tak tohle bylo tááák miloučký... Po Dívce z inkoustu a hvězd jsem se bála, co na mě vyleze tentokrát, protože právě předchozí kniha pro mne byla obrovským zklamáním. I přes nádhernou obálku a tematicky doplňující kresby po stránkách mě ani po konci nedokázala přesvědčit o tom, že je nositelkou nejlepší dětské knihy roku 2017. Opravdu ne. Nicméně, Ostrov na konci všeho na tom byl vzhledem k hodnocení podstatně lépe, tak jsem tomu dala šanci...A jsem nadšená. Oproti první knize je zde obsah zajímavější, detailnější, fantazijní...Navzdory tomu, že spousta informací se dotýká skutečných událostí. Postavy dávají smysl, jejich funkce v příběhu a postavení dává smysl, jejich činy dávají smysl. Krásný a zároveň smutný a silný příběh, který chytne za srdce i dospělého. Přesně takhle si představuji příběh pro děti a mládež. O dívce, která byla nucena kvůli vládnímu nařízení opustit ostrov s dalšími dětmi, které nejsou zasažené leprou. Jsou převezeni na jiný nedaleký ostrov do sirotčince, kde si najde nejlepší kamarádku, se kterou plánuje útěk zpět na svůj rodný ostrov. Přátelství, láska, dobrodružství. Ideální kombinace do dětské knížky.... celý text