Míjuš

Přečtené 96



Protivníci
duben - květen 2022
Protivníci 2019, Marissa Meyer


Světla nad močálem
leden - duben 2022
Světla nad močálem 2021, Lucie Ortega Navrátilová


10 pravd a spousta odvahy
prosinec 2021 - leden 2022
10 pravd a spousta odvahy 2021, Ashley Elston

Stejně jako jsem si zamilovala Sophii, jsem si zamilovala i Olivii. Dobře, Olivii o nějaký ten schod víc. A samozřejmě celou jejich šílenou, obrovskou a hlavně milující a podporující rodinu. Tahle jednoduchá oddechovka je přesně to, co člověk večer před spaním - nebo při prosněžených a mrazivých dnech venku - potřebuje. Takové pohlazení po duši, uklidnění. Myslím, že kdyby ta kniha měla ruce, bez váhání vás obejme a nepustí. Oliviino dobrodružství již nebylo zdaleka tak humorné jako bylo Sophiiných 10 rande naslepo, ale i přesto se mi příběh, který kniha nabízí, moc líbí. Doufám, že nám autorka nabídne dalšího člena rodiny, třeba i mužského, v nějakém dalším příběhu.


Renegáti
září - prosinec 2021
Renegáti 2018, Marissa Meyer

Absolutně nepobírám, proč jsem Renegáty tak dlouho odkládala. Reálně mi ta velká kniha v knihovně ležela bezmála 4 roky. Přitom je to moje milované sci-fi, dystopie, superhrdinové, neodolatelných 500 stran čtiva...A já se jí vědomě vyhýbala. Hanba mi. Hlavní hrdinku Novu zbožňuji, stejně jako zbožňuji Adriana a jeho super-tým. Líbí se mi ta hloubková propracovanost celého příběhu, všechny ty detaily města, připomínání minulosti, soustředění se na přítomnost a plánování budoucnosti, všechny ty superschopnosti každého Výjimečného, ať už Renegáta či Padoucha. Ta zápletka spolu se zatím ne příliš výraznou romantickou linkou, rozpolcení Novy, která hledá samu sebe a váhá, na kterou stranu se přiklonit spíš...Nadchlo mě to. Nic není uspěchané, žádné přeskakování pasáží, žádné nelogičnosti. Jediné, co musím vytknout, jsou ty překlepy a chyby v překladu. Poslední dobou mám pocit, že to vídám snad v každé knize, a vážně hrozně mě mrzí, že zrovna v téhle jich je takové nepřeberné množství. Těším se na další díl, který si budu chtě nechtě pořídit co nejdříve.


Miluju tě. Já vím
září 2021 (28.-29.)
Miluju tě. Já vím 2021, . Nofreeusernames (pseudonym)

Příběhově lepší, než první díl, oproti kterému měl druhý alespoň nějakou "hlavu a patu". Konečně se dala kniha i normálně držet, aniž by si člověk lámal kosti v zápěstí. Téma lásky a randění na střední zde samozřejmě zůstává, pouze se přesouváme od Mei k vedlejší postavě z prvního dílu, tedy Avě. Když už jsme u Avy...V prvním díle mi teda byla mnohem sympatičtější, byť se v příběhu tolik neobjevovala. Zde působí, stejně jako Mei ve svém příběhu, tak trochu dětinsky. Občas tak trochu víc. Ohledně té její přespříliš bujné fantazie se trochu obávám, aby netrpěla schizofrenií, nebo jinou duševní poruchou. Možná jen potají bere drogy a má halucinace. Protože povídat si se svým imaginárním andělem a ďáblem na ramenech? Se svojí vnitřní "Avou ala srdce" a "Avou ala mozek"? V sedmnácti letech? No nevím nevím... S dětinskostí (spíš pubertálností) vlastně souvisí i styl, kterým je kniha napsaná. Já chápu, že je to určené spíše těm mladším čtenářům...A to se ve svých 24 letech nepovažuji za bůhvíjakého dospěláka. Ale to je opravdu tak nutné snižovat slovní zásobu a celkový dojem psaní na úroveň dnešní třináctiletých? Navíc to vypadalo hrozně absurdně vedle všech těch ťuťu-ňuňu zdrobnělin, které mě mimo jiné nehorázně rozčilovaly. Čtení pro mladší přece neznamená pro 3 leté děti. Takže veškeré ručičky, pěstičky, facičky, lebčičky a nevím co dalšího prosím zanechme u těch opravdu malých, kazí to celkový dojem příběhu a charakteru hlavní hrdinky. Hudebními žánry se mi autorka též netrefila do noty, ale to nehodnotím nijak záporně. Přidáním QR kódů s playlisty různých písniček mi přišlo celkem kreativní a originální. Relativně pozitivně hodnotím i veškeré odkazy na nejrůznější filmy a seriály. Jen ty popkulturní hlášky a rádoby vtípky byly i na mě už trochu moc. Je to ten typ humoru, který je vtipný jednou, pak už moc ne. A samozřejmě si autorka z těchto odkazujících seriálů okopírovala až příliš věcí do svého příběhu. Občas jsem si při čtení připadala, jako bych nahlížela a pročítala tajný deníček puberťačky ze střední - což by víceméně odpovídalo Avě. Cítím tady velkou snahu přiblížit se spíš k těm puberťákům, než k dospělejší populaci lidí. Nevím, jestli to byl záměr, nebo ne. Pakliže byl, pak samozřejmě svojí kritiku beru zpět a styl psaní je absolutně v pořádku. Nepřišlo mi ale, že by se autorka nějak viditelně poučila ze svých chyb z předešlého dílu, obzvlášť při takové vlně kritiky. Z hlediska těchto žánrů z české scény u mě pořád jednoznačně vyhrávají příběhy Daniela a Kita od Theo Addaira.


Prokletý rok
srpen - září 2021
Prokletý rok 2020, Kim Liggett

Když pominu nesprávné zařazení knižního žánru, a sem tam pár nelogičností, tak to byl celkem hustý dystopický příběh. Pro děti a mládež? Přečíst si Prokletý rok jako dítě, tak se ke knihám asi jen stěží vracím. Fantasy? Kromě neutuchající zmínce o tom, že ženy v sobě ukrývají magii, které je potřeba se zbavit, a zmínce o tom, že v lese straší duchové, není v příběhu magického a fantastického zhola nic. Kniha je velmi často spojována se seriálem Příběh služebnice. Ano, největší podobnost je tam právě ve víře v ideologii, kdy společnost považuje ženy za božské, plné magie, ale zároveň je uvrhá jakožto podřadné bytosti na dno, trestá je za sebemenší odchylky od jejich představ, a vidí je pouze jako tělesné schránky, které jim na svět budou rodit děti, nejlépe chlapce. Neskutečně nesmyslná víra v ideologii, která nutí mladé dívky opouštět své rodné město po dobu jednoho roku, který mají následně strávit na opuštěném ostrově, a kde se mají zbavit své magie...To utlačování, podřadnost, nerovnoprávnost žen a můžu, rozřazování žen a dívek na základě barvy stuhy ve vlasech na čisté, plné magie, a očištěné, ta krutost společnosti k postavení žen po prožitém Prokletém roce...Neskutečně zvrácené, ale zároveň je to přesně to, co ten příběh dělá tak poutavým a zajímavým. Prolíná se zde spousta nehezkých témat, od již zmíněné nerovnoprávnosti po šikanu, pronásledování, týrání, společenské tresty (v podobě usekávání prstů, jazyka, oběšení) až vraždu. Rozhodně témata pro děti a mládež. Čekala jsem hodně, ale rozhodně jsem nečekala tolik zvráceností, nechutností, strachu, ponižování, násilí a krutosti na každém kroku. Respektive stránce. Výmysl Prokletého roku, tedy posílání mladých dívek na roční pobyt v divoké přírodě obklopené pytláky, je za mě pouze zástěrka mužů, jak ženám vládnout. Podle mě ti nahoře nikdy nevěřili, že ženy mají nějakou magii, pouze chtěli záminku, jak je ovládat a řídit jejich životy, vymýšlet si pravidla... Co se týká obsazenosti těch nejdůležitějších postav...Hlavní hrdinka Tierney je od začátku do konce vcelku sympatická, odvážná, nebojácná, inteligentní, starostlivá a vynalézavá, připravená na život v divočině díky svému otci. Místy se ale snaží být za každou cenu tou nejspravedlivější. Je takovou tou holkou, která se snaží vycházet s každým za každou cenu, i když jí druhý vrazí kudlu do zad. Nebo sekeru do ramene. Michael moc prostoru nedostal, ale už od začátku je vidět, že Tierney nepovažuje jen za kamarádku. Ta to jen slepě přehlížela. Nebo je v tomhle ohledu hloupá. Jejich milostná linka je v příběhu šíleně krátká, možná bych si Michaela oblíbila víc, kdyby dostal i víc prostoru. Nicméně pro Tierney by byl schopný i umřít. Ryker...Mi byl mnohem sympatičtější, než Michael. Nedokážu říct vyloženě proč. Sice ho nečekalo žádné vysoké postavení a slibná budoucnost, neměl bohatého otce nebo vysoko postavenou rodinu, ale měl čisté srdce a miloval celou svojí duší. Mrzí mě...Ne, štve mě, že to s ním dopadlo tak, jak dopadlo. A zbylá banda, se kterou byla Tierney vyslána na očistný rok, byl víceméně složenina ustrašených, neschopných, hloupých a závistivých holek. Nejsympatičtější byla samozřejmě Gertruda, která byla zpočátku nemastná neslaná, hodně tajemná, ale pak se ukázala jako opravdová kamarádka. Děj knihy plyne jedna báseň, je čtivý, poutavý, není předvídatelný. Naopak člověk kolikrát nevěří vlastním očím, co se to právě stalo. Co ovšem pokulhává je popis, především postav. Konec knihy mi přišel poněkud uspěchaný, těhotenství Tierney zvláštně krátké, a některé věci zůstávají v otazníku. Jako například, zda-li příprava tábora pro další dívky určitým způsobem pomohla? Vrátilo se jich více, když nepily vodu ze studny a nezešílely? Proč ženy z tajných shromáždění pro své dcery nic neudělají, nepřipraví je na to co je v Prokletém roce čeká, nezakročí ve společnosti jako jeden celek? Celkově je ale kniha velmi pěkně napsaná a můžu ji doporučit. Myslím, že když člověk přehlédne původně přiřazený žánr a bude se soustředit především na tu dystopii, tak kniha určitě nadchne.


10 rande naslepo
červenec - srpen 2021
10 rande naslepo 2020, Ashley Elston

Kniha vybíraná na základě kladných recenzí...A taky na základě nádherné obálky (protože to bych nebyla já, kdybych nekoupila knihu s hezkou obálkou). I přes to, že nejsem úplně fanoušek romantických filmů, tak mě tyhle sladké knihy naopak celkem baví. Bylo to velmi příjemné, oddechové, jednoduché a usměvavé čtení, které pohladilo po duši. Zápletka je v podstatě průhledná, jak to skončí si člověk krátce po začtení se do příběhu domyslí, ale u tohoto typu čtení mi to vůbec nevadí. Co se mi ale obzvlášť líbí je originální námět knihy - rande naslepo. Hodně, hodně zajímavý (a trochu děsivý) způsob trávení zimních prázdnin, obzvlášť, když tahle "slepá rande" domlouvají členové rodiny, kteří usilují o zahojení ran z rozchodu. ​Líbilo se mi, že každé rande vypadalo úplně jinak, tudíž o pestrost příběhu nebyla žádná nouze. Oproti klasickým klišé romantickým linkám je tohle něco úplně jiného, co člověka prostě pobaví. Co mě ale hned zpočátku zarazilo, byl neobvykle vysoký počet těchto rodinných příslušníků hlavní hrdinky...Sakra, vždyť já si ani po přečtení nepamatuji, která sestřenice a bratranec patří k jaké tetě a strýci, která teta je se kterým strýcem a který strýc s jakou tetou. Naštěstí pro děj příběhu nebyli nijak extra důležití, a autorka je často zmiňovala právě tak, jak k sobě patřili, což určitě někomu alespoň vzdáleně ulehčilo jakousi orientaci mezi všemi těmi vztahy. Ty nejdůležitější postavy, kolem kterých se rande naslepo točí, si člověk zapamatuje již snadno. A vesměs tihle všichni byli svým způsobem sympatičtí. Neobjevuje se zde žádný ufňukanec, sobec nebo nevýrazná osobnost. Věřím, že k téhle knize se v budoucnu s nadšením vrátím.


Ostrov na konci všeho
červen - červenec 2021
Ostrov na konci všeho 2018, Kiran Millwood Hargrave

Tak tohle bylo tááák miloučký... Po Dívce z inkoustu a hvězd jsem se bála, co na mě vyleze tentokrát, protože právě předchozí kniha pro mne byla obrovským zklamáním. I přes nádhernou obálku a tematicky doplňující kresby po stránkách mě ani po konci nedokázala přesvědčit o tom, že je nositelkou nejlepší dětské knihy roku 2017. Opravdu ne. Nicméně, Ostrov na konci všeho na tom byl vzhledem k hodnocení podstatně lépe, tak jsem tomu dala šanci...A jsem nadšená. Oproti první knize je zde obsah zajímavější, detailnější, fantazijní...Navzdory tomu, že spousta informací se dotýká skutečných událostí. Postavy dávají smysl, jejich funkce v příběhu a postavení dává smysl, jejich činy dávají smysl. Krásný a zároveň smutný a silný příběh, který chytne za srdce i dospělého. Přesně takhle si představuji příběh pro děti a mládež. O dívce, která byla nucena kvůli vládnímu nařízení opustit ostrov s dalšími dětmi, které nejsou zasažené leprou. Jsou převezeni na jiný nedaleký ostrov do sirotčince, kde si najde nejlepší kamarádku, se kterou plánuje útěk zpět na svůj rodný ostrov. Přátelství, láska, dobrodružství. Ideální kombinace do dětské knížky.


Kaziměsti
květen - červen 2021
Kaziměsti 2017, Martin Bečan


Krvavé Impérium
březen - květen 2021
Krvavé Impérium 2018, S. J. Kincaid

Krásná obálka a anotace se vás znovu snaží vtáhnout do toho tajuplného vesmírného světa plného galaktických lodí různých účelů, až přemoderních technologií, a hlavně pod vedením nového Imperátora Tyruse po boku s naší hlavní hrdinkou Nemesis, se kterou se snaží změnit dosavadní systém vlády a postavení vědy, jenže... Obzvlášť u této série oceňuji autorčinu představivost a fantazii. Vymyslet takto moderně a detailně dokonalý vesmírný systém, veškeré podoby interiérů lodí a planet, to umění vnést robotům a jiným strojům či tvorům jejich přesný účel...je vážně unikátní. Celkem podivný byl samotný let našich hrdinů za Interdiktem, Nejvyvýšenějším z celé galaxie. Ze někým, koho téměř všichni uctívají, ale prakticky nevědí, zda vůbec existuje a kde existuje...Přesto se na oné místo naši dva hrdinové dostanou takovou rychlostí, jako kdyby přesně věděli souřadnice, kde tento vesmírný a všemi uctívaný Bůh žije. Čekala jsem...Asi trochu víc nějaké zapeklitosti, nějaké překážky, něco, co je zbrzdí, co budou muset vyřešit...A ono nic. A taky první kapitoly byly víceméně nudné a zmatečné pro člověka, který první díl četl měsíce zpátky. Nicméně zbytek knihy je poutavý, plný nečekaných zvratů, čtení je svižné a čtenáře udrží při pozornosti po celou dobu. ...jenže už to není ta parádní jízda, jako byl první díl. Z Nemesis jakožto původního chladnokrevného diabolika bez emocí, se stává emočně cítící bytost podobná člověku. V určitých chvílích se v ní ale stále probouzejí její původní zabijácké a ochranářské pudy diabolika. Takže je vlastně na hranici člověka a bytosti stvořené k zabíjení, jenže to z ní dělá hrozně slabou osobnost, kterou být nemá. V první polovině knihy byla tak zaláskovaná, až to nebylo hezký, a k její povaze a charakteru se to vůbec nehodilo. A Tyrus? U toho jsem polovinu knihy neměla představu, jaký teda vlastně je. Předstírá své chování a svůj stav, aby se znovu udržel naživu? Opravdu miluje Nemesis tak, jak od začátku tvrdil? Jenže proč teda ten finální zvrat, který všechno totálně zkomplikoval a stále nad nám kroutím hlavou? Vážně jsem po přečtení alespoň hodinu čuměla do zdi a říkala si "Prostě proč?" Zkrátka...Jsem z toho tak nějak rozpolcená. Těch pár finálních kapitol mě zcela vytrhly z mého původního názoru, především tedy na jeho postavu. Závěr knihy (i přes zvrat, který mi vážně bodl dýku do srdce) ovšem vypadá slibně, tak doufám, že autorka Nemesis vrátí zpátky ve stavu, v jakém nám ji představila v prvním díle.


Kdy?
březen 2021 (14.-26.)
Kdy? 2018, Victoria Laurie

Originální námět. Originální charaktery. Poutavý, akční a napínavý příběh, který nelze předvídat. Nádech detektivky, kdy se pátrá po vrahovi...Pro YA thriller prostě ideální kombinace. Akorát skutečnost, že Aiden nedostal více prostoru v příběhu, mi bylo celkem líto. Čekala jsem, že se tam bude objevovat trochu častěji, vzhledem k Maddiině schopnosti a její zakoukanosti do něj. Ale ten konec? Dokonalost. Neumím si představit krásnější konec.


Kluk odvedle
březen 2021 (05.-12.)
Kluk odvedle 2020, Kasie West

O Kasie West jsem už v minulosti slyšela hodně, ale zatím se mi nikdy žádná její knížka do rukou nedostala. Proto jsem do poslední objednávky knih přihodila i Kluka odvedle, abych zjistila, co je na téhle spisovatelce dívčích románů tak úžasného. Normálně na sladké romantické filmy ani knihy nejsem...Ale tohle mě hodně, ale jakože fakt hodně, příjemně překvapilo. Velmi oddechové a rychlé čtení s miloučkým příběhem, které je na můj vkus romantické přesně tak, jak má být. Žádné přecpané líbačky, přehnaná rande, přeslazené řečičky a podobné věci. Sympatická hlavní hrdinka i se svými bláznivými bratry a pohledným sousedem dělají příběh přesně takový, jaký čtenář od vtipného a zároveň romantického příběhu očekává. Charlie je navíc typ holky, se kterou se dost ztotožňuji. Žádná slečinka s výstřihy a oblibou s malování si ksichtu na obličej. Pokud jsou všechny knihy od Westové takové jako Kluk odvedle, tak mám s největší pravděpodobností novou oblíbenou autorku, byť nejsem zrovna autorčina cílová skupina. Ať žijí tepláky, sportující holky a přírodní obličeje!


Metody pedagogického výzkumu
březen 2021 (05.-06.)
Metody pedagogického výzkumu 2007, Miroslav Chráska


Navždycky
únor - březen 2021
Navždycky 2020, . Nofreeusernames (pseudonym)

Po přečtení několika málo recenzí po koupi knihy jsem se začínala bát, co jsem si to pořídila. Upřímně na slaďárny nijak zvlášť nejsem (až na výjimky), ale mám ráda novodobou tvorbu mladých českých autorů, a ráda je podporuji alespoň tou koupí knihy. Protože každý sen si zaslouží krůček vpřed k jeho naplnění. Ano, kolem knihy Navždycky byl velký boom, jelikož autorka je jedna z Humbook teamu a zároveň pracuje pro společnost Albatrosmedia, tudíž je mezi čtenáři (takovými těmi více zarytými, které zajímá i to širší okolí knih) poměrně známá. Čím tedy začnu, je samotná autorka. Tento odstavec neslouží jako obrana autorky, nýbrž jako můj vlastní pocit a názor. Mnoho lidí má dojem, že člověk, který pracuje mezi knihami, zároveň oplývá spisovatelským umem. Ale proč? Přijde mi to jako dost velký předsudek. Chcete mi tím říct, že podle vás každý knihkupec a další, kteří většinu času pracují kolem knih, jsou v podstatě zároveň dokonalí autoři? To je jako říct o člověku, který rád poslouchá hudbu, že musí nutně umět dokonale hrát na hudební nástroje a zpívat. Vždyť i ten vášnivý čtenář se motá kolem knih. Takže jsme vlastně všichni ztělesnění autoři, jen jsme ještě nenašli odvahu napsat a vydat tu svou prvotinu. Samozřejmě, že je autorka nevypsaná, a práce s knihami s tím nemá absolutně vůbec nic společného. Doba napsání knihy taky odpovídá kvalitě příběhu. A jo, poděkování je napsané opravdu hodně sebestředně, a takový typ humoru bych ani na konec knihy, kterou čte málo lidí, nezařadila. Souhlasím, že spisovatelka knihu napsala v takovém tom pubertálním pojetí. To že je kniha YA žánr určitě neznamená, že nutně musí být pojata tímto stylem, ale proč by nemohla. Upřímně si myslím, že mládeži jakožto cílovce to bude celkem buřt. Naopak, tuhle jednoduchost dle mého ocení mnohem víc, než kdyby to bylo napsané "dospělácky", protože kolik dětí v dnešní době čte a opravdu chápe, co čte? Dneska se každý snaží být dospělým, tak proč by jednou kniha nemohla být napsaná naopak pubertálně? Navíc se jedná o prvotinu, která vzešla z chat-fiction, která měla nemalý úspěch. Nicméně, ten původní krátký příběh, který nějak začal a nějak skončil, mi byl určitě milejší, než nepromyšlená kniha. To samé platí pro zápletku. Je v podstatě nesmyslná, jednoduchá a ve svém jádru hloupá, ale pro cílenou mládež řekla bych dostačující. Láska a přátelství tam je, nějaké ty zvraty (byť hodně předvídatelné) taky. Humor zde též najdeme, i když mi tam místy přišel až nuceně vhozený, aby to působilo vtipněji. A je velká škoda, že příběh není zasazený do naší vlasti, s českými jmény, s českým prostředím. Postav bylo málo, tím lépe, že se člověk nemusel trápit s orientací v tom, kdo je kdo. Co se týká hlavní hrdinky Mei...Mám trochu dojem, že se do ní autorka tak trochu ztělesnila (o tom jestli úmyslně nebo ne, a jestli vůbec nebo ne, by se dalo polemizovat). Mei je ve většině případů dost sebestředná, trochu sobecká, sebelítostivá a naivní...Ráda se nechává uplácet, přičemž je až šíleně pažravá. Dále je velký snílek, který často působí hodně dětinsky - tyto dva body mi nejvíce připomínají autorku - ve svých letech taky nepůsobí úplně dospěle, alespoň co se týká toho, jak se prezentuje na internetu. Dále Mei působí hodně asociálně a trochu jako kdyby trpěla Aspergerovým syndromem. Neumí pracovat s city a emocemi, neumí navazovat vztahy s vrstevníky, neumí řešit situace, neumí fungovat spontánně. S Travisem mi dohromady působili spíš jako sourozenci, než jako nejlepší přátelé. Především z toho důvodu, jak se k němu Mei ve většině případů chovala. Samotný Travis se na jednu stranu snažil být za každou cenu ochranářský a podporující vůči Mei, nicméně na stranu druhou věčně skákal, jak ona pískala. A taky je to docela velký flegmatik. Ale srdečný flegmatik. Nepřátelství s Liamem taky nedávalo úplně smysl, protože Liam mi byl ve finále mnohem sympatičtější než Travis. Mnohem více nápaditý, více romantický, více chlap. A pak je tu Ava, která je praštěná, bláznivá, akční, ale taky rozhodně sympatičtější než Mei. O Avě toho vlastně moc nevíme, ale její nápaditost a zájem o druhé z ní dělá tu pravou kamarádku, která by pro svou kamarádku udělala bez problémů cokoli. O to větší nefér vůči ní přišlo ze strany Mei, která o ní vlastně nic neví. Neříkám, že dva roky sezení vedle někoho znamená, že o něm musíte vědět každou pitomost. Ale nějaké ty základní informace by vědět měla. Takovou kamarádku, která o vás nic neví, rozhodně chcete. Ve finále bych řekla, že to není až tak hrozné, takovou tu průměrnou feel-good naivní romanci to splňuje, a cílovou skupinu čtenářů taky. Co mě ale doslova bolelo byla ovšem vazba, jak tu zmiňuje spousta předchozích recenzí. Ta by mohla být do budoucna o něco více (hooodně více) měkčí, aby se v ní dalo listovat jako v knize. Ono když tu knihu musíte doslovně násilím nutit rozevřenou, abyste si mohli číst, není úplně příjemné. Autorka by dále mohla zapracovat na již zmíněné propracovanosti příběhu, na logických posloupnostech a zvratech, a celkově nad strávenou dobou, kterou do psaní knihy vloží.


Stačí jen chtít
únor 2021 (10.-24.)
Stačí jen chtít 2017, Joelle Charbonneau

Řeknete si, že YA kniha, a ještě ke všemu thriller, to určitě nebude nic extra. Ale...Páni. Nečekala jsem, že to bude až tak strhující. Děj? Svižný. Poutavý. Napínavý. Naprosto nepředvídatelný. Obsahující zápletky a neskutečné zvraty. A taky viditelně dokonalou lidskou blbost, při které se člověk chytá za hlavu. Kdo by věřil nově vyvstalé, naprosto podezřelé sociální síti, která člověku nabídne úplně cokoli, co si přeje, výměnou za splnění úkolu? Samozřejmě proto je určena právě puberťákům - ti jsou velmi ovlivnitelní, a když si mnohdy čtu, čeho jsou reálně schopni udělat...Tak se vlastně ničemu nedivím. Tudíž námět skvělý, a cením, že se kniha zaměřuje na současnou dobu - protože sociální sítě a internet dneska téměř ovládají svět. Hlavní hrdinka? No...Ta se často utápí v sebelítosti a snaží se být doslova hrdinkou a dospělou od začátku až do konce, ale vyloženě nesympatická mi nebyla. Mnohdy mi naopak přišla víc dospělá, než dospělí v knize, kteří tam vlastně byli jen jako solné sloupy. Nechápaví, nevšímaví. A vzhledem k osudu její rodiny s ní vlastně soucítím. Kdo by chtěl nechat zemřít vlastního bratra na základě jeho onemocnění a prognóze? Řekla bych, že normálně smýšlející člověk s city a empatií určitě ne. Tudíž jejímu počínání a chování se vlastně nedivím, dává to smysl. Ovšem, narovinu...Z ostatních postav, které nám kniha nabídla, mi byl sympatický málokdo. A že těch postav bylo. Nečekala jsem tolik dějových linek z pohledu tolika lidí, takže se mi prvních pár kapitol pletla jména a za co je kdo odpovědný. Každopádně Bryan by si rozhodně zasloužil větší dějovou linku, vzhledem k jeho hrdinství. Konec mi nejprve přišel takový polouzavřený, ale když nad tím tak přemýšlím zpětně...Pro tuto knihu je uzavřený. Pokračování už by bylo o stejné pohádce, jen na jiném místě. A celkově? Šťastná ruka sáhla po správné knize.


Americké zápisky
leden - únor 2021
Americké zápisky 2017, Barbora Jiříčková

Aneb z deníku Barbory Jiříčkové. Upřímně jsem očekávala trochu víc. Není to román, jak kniha prezentuje na obalu a tady v popisu, jako spíš deník sepsaný do podoby knihy. Děj je svižný, plynulý, ale na můj vkus místy až moc usekaný a plytký. Nicméně chápu, že rozebírat prázdniny v Čechách už není takové terno, když hlavní myšlenka knihy je život v Americe, a proto se děj v naší republice prakticky přeskakuje a jsme zase za oceánem. Pokud očekáváte, že se v této knize dozvíte něco nového o životě v Americe, co ještě neznáte, tak to tady taky nečekejte. Vše, co je v knize popsáno, prakticky shlédnete v každém filmu z amerického prostředí. Děj knihy se totiž vyloženě točí kolem tenisu, díky kterému se hlavní hrdinka do Ameriky vlastně dostala. Sem tam se děj stočí k ostatním postavám, kterých bylo přespříliš. Holky z tenisového týmu se během těch popsaných čtyř let měnily, odcházely, přicházely...Často se mi pletla jména a jejich původ. Což má na svědomí i fakt, když původem Slovenky místy mluvily slovensky, a na další straně mluvily anglicky, a vy to tudíž čtete česky...Prostě matoucí. Dále zde najdeme změť jmen lidí z různých akcí, a samozřejmě kluků, které Anna na můj vkus moc rychle a bezhlavě měnila. Některé řádky vyprávění popisují i prostředí školy, Anny bydlení a okolí, a taky parties, kam hlavní hrdinka s oblibou a nadšením chodila. Co se týká hlavní hrdinky, tedy Anny...Já vám nevím. Někdy jsem ji měla raději, někdy zase méně. V jednu chvíli vám přijde, že je příliš stydlivá, tichá a uzavřená. A v další chvíli paří a opíjí se na párty mezi cizími lidmi jako kdyby nic, je společenská a balí kluka za klukem. Nejsem typ člověka, který by chodil pařit na parties mezi mraky lidí, tudíž tahle část osobnosti hrdinky mi byla samozřejmě sympatická podstatně méně. Střídání kluků jako své ponožky taky není úplně můj styl. Obzvlášť, když opustí svého přítele v Čechách, a po očku balí x kluků, které v Americe potká...Pak se dá dohromady s jedním z nich, se kterým jí to nevyjde a skoro natruc si nabrnkne kluka, kterého vlastně ani nemá ráda, který je jí protivný, a o kterém v knize najdete možná jednu hezkou větu. Prostě proč? Občas mi přišlo, že na svůj věk se chovala stále jako puberťačka. Naopak se mi ale líbilo, když překonávala svůj strach, svoji nervozitu nebo když nepodlehla stresu a nechala se jím naopak vyhecovat k nějaké činnosti. To že poznávala tamní život se vším všudy, že měla možnost cestovat a poznávat i jiná místa. A samozřejmě i jiné kultury, nové lidi. Je škoda, že autorka moc nepřiblížila podobu studia. Sem tam je zmínka o budově, kde má zrovna hodinu, nebo o předmětu, který zrovna má, ale nic moc bližšího. To jsem očekávala asi ze všeho nejvíc. Popis toho vysokoškolského studia v Americe, případně nějaké větší vyprávění z cestování. Párty a podobné akce se dělají i u nás, i když ne v takové míře. Upřímně obdivuji, když někdo vycestuje za studiem do zahraničí, i přes svůj strach a nejistotu. Já osobně nedisponuji až takovou úrovní angličtiny, se kterou bych si mohla dovolit studovat v zahraničí. Ale je fakt, že pobyt v cizině člověka rozmluví a naučí ho cizí jazyk mnohem lépe, než podle našeho školství, kterému zkrátka chybí kvalitní učitelé cizích jazyků. Celkově kniha nenadchne, ale ani neurazí. Najdete v ní dost překlepů, chybějících slov a podobných chyb - chtělo by to větší kontrolu korektorem. Je to oddechovka, která se velmi rychle čte, není zde žádné napětí a akce, žádné velké zvraty, žádné velké emoce.


Sociální psychologie
? - leden 2021
Sociální psychologie 2009, Milan Nakonečný


Kybernemoc!
? - leden 2021
Kybernemoc! 2016, Manfred Spitzer


Černooká
leden 2021 (15.-22.)
Černooká 2018, Anna Musilová

Nemám slov. Vážně. Zřídkakdy mi dělá problém napsat nějakou obsáhlejší recenzi. A to ne protože by zrovna tahle knížka byla špatná. Naopak, byla totálně krutopřísně boží. Nevěřím, že je tohle debut, to prostě není možné. Ten promyšlený děj, postavy, ty detaily, ten krásný jazyk a struktura dlouhých souvětí...To krásné české prostředí! Českých knih, když nepočítám pohádky, jsem tolik nepřečetla, a hodně toho lituji. Čeština je tak nedoceněný jazyk, kam se hrabe všudypřítomná angličtina. Opravdu klobouk dolů. Nikdy jsem u knížky neuronila ani slzičku (byť jsem celkem dost emotivní člověk), ale u Černooké to z nějakého důvodu nešlo. Minimálně dvakrát jsem se rozbrečela jako želva, tak mě příběh dostal. Ano, vážně je to ten temný thriller, jak slibuje obal knihy. Jenže zároveň je ten příběh podložený na tak silně emotivních základech...Zkrátka geniální. Miluju to. Zčásti je to určitě proto, že s podobnými pocity, jako má hlavní postava, mám zkušenosti i já. Deprese a úzkost je něco, o čem lidé v běžné konverzaci nehovoří. Občas mám pocit, že tahle témata bývají pořád spíše tabuizovaná, přitom je na světě tolik lidí se stejnými problémy, ze kterých se sami nemůžou dostat... Jsem moc ráda za tyhle nové, mladé a především talentované spisovatele jako je právě Anna Musilová nebo Theo Addair. Nepochybuji, že časem určitě přibydou i další, které si oblíbím. A taky doufám, že se s těmito osobnostmi alespoň jednou setkám na nějaké knižní akci.


Časovaná bomba
leden 2021 (07.-14.)
Časovaná bomba 2019, Joelle Charbonneau

Bomba! Jakože doslova... Nečekala bych, že by autorka vyloženě fantasy žánrů dokázala napsat takto celkem realistický, napínavý thriller. U nás je to sice pořád spíš takové sci-fi...Když teda nepočítám v minulosti nahlášené bomby na VŠE, kdy se prostě nějaký trouba nebyl schopný naučit na zkouškové, tak raději nechal evakuovat školu a prodloužit termíny. Nicméně na likvidování škol jsou přeborníci hlavně Američané. A když ne na likvidování, tak na masakry studentů a učitelů. Od příběhu se vážně nedalo odtrhnout. Před spaním jsem měla hrozný problém knihu odložit a nechat čtení zase na příští den. Protože prostě potřebujete vědět, kdo ty bomby nastražil, proč, a jestli se dostanou z trosek školy. Už v prvních kapitolách, kdy se seznamujeme s jednotlivými postavami, se nám naskytnou pohledy, kdy ke zlikvidování školy mají důvod vlastně úplně všichni. Teenageři, každý úplně jiný, ale přesto všichni stejní. Ani jeden z nich nezapadá tak, jak by si přál. Každý má své tužby, které se rozhodnou v onen osudový den naplnit. Až na neustálou zmínku, kdy některé postavě stéká pot z různých částí těla, je příběh neskutečně čtivý, napínavý...A realistický. Opravdu bych si to takhle dokázala představit. To že je postav více mi nijak nevadilo, každý má svoji kapitolu, svůj pohled na věc, tudíž se člověk nemá šanci ztrácet v jejich příbězích a celkově v ději. Možná tam je trochu vnucený dnešní trend "musí tam být bílej, ale i černej, zároveň i nějaká holka, nějaký outsider, někdo z vyšší vrstvy, někdo normální"...Takže tam máme kluka s černým a bílým rodičem, muslima, holku z bohaté rodiny, kluka, který prakticky nemá vůbec nic, sportovce a šikanovanou. Na druhou stranu je fajn, že i přes tyhle rozdíly mají všichni společný problém a cíl - totiž aby je ostatní viděli takové, jací jsou, ne pro jak vypadají, prezentují se nebo pro co jsou nuceni být.


Sociální patologie
? - leden 2021
Sociální patologie 2009, Slavomil Fischer


Internetová kriminalita páchaná na dětech
leden 2021 (01.-02.)
Internetová kriminalita páchaná na dětech 2012, Lenka Hulanová


Kyberšikana - Průvodce novým fenoménem
leden 2021 (01.-02.)
Kyberšikana - Průvodce novým fenoménem 2013, David Šmahel


Návykové chování a závislost
prosinec 2020 (30.-31.)
Návykové chování a závislost 2011, Karel Nešpor


Psychologie komunikace
30. prosinec 2020
Psychologie komunikace 2005, Zbyněk Vybíral


Psychologie a internet
prosinec 2020 (29.-30.)
Psychologie a internet 2002, David Šmahel


Děti a dospívající online
prosinec 2020 (26.-28.)
Děti a dospívající online 2015, kolektiv autorů


Online závislosti
prosinec 2020 (17.-25.)
Online závislosti 2016, Lukas Blinka


Závislost
prosinec 2020 (17.-18.)
Závislost 2015, Heinz-Peter Röhr


Psychologie médií
prosinec 2020 (13.-16.)
Psychologie médií 2012, David Giles


Dítě v síti
prosinec 2020 (04.-09.)
Dítě v síti 2019, Daniel Dočekal


Osamělost aneb Kolik máte přátel na Facebooku
prosinec 2020 (02.-04.)
Osamělost aneb Kolik máte přátel na Facebooku 2016, T. Beastess (pseudonym)


Virál
srpen 2020 (12.-23.)
Virál 2016, Helen FitzGerald

Musím říct, že jsem nečekala, že by kniha mohla vykreslovat příběh až tak drsným, ale realistickým způsobem. Téma je velmi aktuální, a ještě dlouhou dobu bude. Jak fungují zákony ví asi většina z nás, a bohužel, ani v jiných zemích, zde konkrétně ve Skotsku, to není o nic lepší. Na jednu stranu je to ale poměrně sporné...Je natočení orálního sexu na diskotéce trestný čin, když to Su neudělala pod žádným tlakem, ale dobrovolně, a ještě pod vlivem drog? Nebo není? Drogy si brát nemusela, taky jí je nikdo nenutil, přesto si je vzala, aby zapadla do okruhu její sestry a jejích přátel. Osobně bych asi dcery, kterým bylo zrovna 18, samotné na dovolenou do vyhlášeného letoviska s divokou pověstí, kde to žije nočním životem a diskotékami, nepustila. Obzvlášť, je-li jedna z dcer problematická, drzá, pubertální a ráda experimentuje, a samotná matka ji v několika kapitolách v duchu skoro až vraždí. Ani náhodou. Na to, že jejich matka je velmi úspěšná soudkyně, to neměla zrovna pod palcem, a řekla bych, že racionálně taky moc neuvažovala. Ve druhé části knihy mi přišla až příliš iracionální a pomstychtivá, i když chápu, že i jedno hloupé video dokáže rodině obrátit život vzhůru nohama, protože co se na internet dá, to se jen těžko likviduje. Celkově je kniha čtivá, srozumitelně napsaná, čtení u ní rychle utíká. Opravdu mě překvapila. Částečně se u ní člověk usmívá, částečně mu běhá mráz po zádech.


Rozdělené království
srpen 2020 (02.-10.)
Rozdělené království 2019, Joelle Charbonneau

To byla jízda! Nemám slov...Stejně jako série Univerzity výjimečných ani Prokletý trůn nemá chybičku. Miluju to. Miluju autorčin styl psaní, miluju dvojčata, vedlejší postavy, které jim pomáhají, celkový, příběh, veškeré intriky, zápletky, zrady a spojenectví, a hlavně kouzla. Lehké čtení, které člověka pohltí, dokud ho zkrátka nedočte a nedozví se všechno, co vědět chce. Líbí se mi, že odhalení zrádce není jednoznačně dané a jasné už od začátku, aniž by čtenář nemusel přemýšlet a dávat si informace pěkně do sebe. Prakticky do "odhalení" může pouze tipovat, dokud se nedočte veškeré potřebné informace. Konec knihy mi přišel poměrně otevřený a s rychlejším spádem, takže očekávám, že bude i nějaké třetí pokračování! ↓ ! SPOILER ! - k závěru knihy a očekávaném pokračování Přece autorka nemůže Carys definitivně jen tak na konci celého příběhu smést z království po souboji, po kterém se pro obyvatele Zahradního města a Větrného paláce jeví jako mučednice, která se obětovala pro dobro Edenu a jeho obyvatel, a Andrease a Errika nechat v království, které má začít novou kapitolu míru s Addertonem. Ostrov proroků se zdá být jako místo, kde by se Carys opravdu mohla naučit lépe ovládat své větrné schopnosti, lépe porozuměla svému původu. A nakonec by se mohla (měla?) opět shledat s Errikem a se svým bratrem, králem Andreasem.


Spáleniště: Zkouška
? - květen 2020
Spáleniště: Zkouška 2014, James Dashner


Vražedná léčba
? - květen 2020
Vražedná léčba 2015, James Dashner


Labyrint: Útěk
? - květen 2020
Labyrint: Útěk 2014, James Dashner


Podělaným navrch
květen 2020 (12.-25.)
Podělaným navrch 2018, Becky Albertalli

Po knize Holka mimo rytmus jsem se upřímně bála, co na mě vyskočí pod Podělanými navrch. Příběh o Leah jsem si zrovna moc neužila, především kvůli osobnosti hlavní postavy, která mi byla příšerně nesympatická. Ale Molly? To je prostě miláček. (nenápadně vyzdvihuji Pinterest, šikovná věcička a jsem ráda, že mi ji Molly-autorka po dlouhé době připomněla!) Ze všeho nejdřív mě vyděsila autorčina mánie LGBT - chápu, že se za měřila na psaní knih o tomto tématu, ale nikdy by mě nenapadlo nacpat do knihy tolik homosexuálů! Mollyina sestra lesba, její rodiče dvě lesbické maminky, její někdejší "láska" gay...To je snad posedlost! Nicméně, příběh je neskutečně čtivý, oddechový, a táááák miloučký. Líbilo se mi, že mají Cassie a Molly spojitost s Abby, a tím se tak trochu při čtení vracíme do "Simonova světa". Molly je tak trochu mým odrazem, ve spoustě momentech jsem ji plně rozuměla a chápala (taky jsem v dnešním světě jaksi zpomalená, ale upřímně se mi to líbí). A miluju Mollyin humor. Prostě jo. Leah měla humor dítěte, ale ten Mollyin je boží. A Reid? Kdo by mu sakra jako odolal? Kam se hrabe nějaký Will a Max s jejich alko-párty a drsňáckým vzhledem. Středozem, Hra o trůny, World of Warcraft, brýle, styl humoru...Proč jsi sakra jen literární postava?!


Holka mimo rytmus
duben - květen 2020
Holka mimo rytmus 2019, Becky Albertalli

Uff, kde tady jen začít... Autorce téma LGBT neskutečně sedlo, minimálně po přečtení Simona jsem to tak cítila, protože to bylo prostě top mezi topy. Ale tahle kniha je sama o sobě tak trochu mimo rytmus, jak napovídá sám název knihy... Stejně jako u Simona jsem měla pocit, že nahlížím do deníku středoškolačky, která si zapisuje doslova všechny pocity a události. Prostředí příběhu je celkem fajn, líbí se mi Creekwoodská střední a Shady Creek. Příběh a děj jsou sice takové klišé, zkrátka sledujeme život teenagerky, která vlastně sama neví, co od života chce, ale je to young adult. Jak vše dopadne se už po prvních stránkách čtenář prakticky dozví, nebo si to přinejmenším domyslí, takže samotný konec není žádné překvapení. Svým způsobem se mi příběh i konec líbily, jen to člověka prostě tak neoslní, jak by chtěl nebo čekal. K hlavní hrdince...Největší uff, které jsem zatím k literární postavě pocítila, a asi největší mínus knihy...Leah jsem v příběhu o Simonovi měla ráda, byla taková přátelská, nápaditá, akční, občas tajemná. Ale co je sakra tohle? Na končící středoškolačku mi přišla až moc dětinská, ufňukaná, rozmazlená, nepřátelská a místy až krutě zlá. A už vůbec nerozumím tomu, proč byla tak odtažitá a nepříjemná na svoji rodinu a přátele. Zkrátka nerozumím. V reálném životě bych tak nesympatickou osobu asi nechtěla mít jako kamarádku. Spíš bych měla co dělat, abych nepopadla nejbližší cihlu a nepraštila jí po hlavě. Plus u mě má za oblibu v kreslení, anime, potterheadství a hru na bicí. Úžasné zájmy, ale osobnost příšerná. Taky jsem chvílemi přemýšlela, jestli má autorka tak chudou slovní zásobu, jestli to byl záměr, nebo to jednoduše odflákla. Ale v každé kapitole několikrát číst "Do prdele" nebo jak někdo krčí rameny, mě zkrátka nebavilo. Kniha je čtivá, rychle dočtená, stejně jako to bylo u Simona, ale celkově mě kniha docela zklamala.


1