LuciLux přečtené 100

Znamení Blíženců 2004, Lenka Lanczová

Panna nebo Blíženec 2003, Lenka Lanczová

Němci 2012, Jakuba Katalpa (p)

"Otázkou je, zda na pohřeb pozveme také příbuzné z Německa." Těmito slovy začíná román Jakuby Katalpy Němci. Příbuznými z Německa se myslí biologická babička z otcovy strany, Klára Rissmannová, která svého syna opustila záhy po narození a uprchla z poválečného Československa zpět do Německa. Ohled na proklínanou a hanobenou, nikdy nepoznanou, příbuznou, však bere pouze (překvapivě vzhledem ke všem jiným detailům nepojmenovaná) hlavní hrdinka. Nález kšandiček pro nápravu kyčelních vad v otcově pozůstalosti je právě tím podnětem, který ji přiměje pátrat po rodinné minulosti a dozvědět se více o ženě, kterou její syn zredukoval na "tu svini". Setkává se s otcovými nevlastními sestrami a díky nim se před ní otevírá kroniky jedné zámožné německé rodiny na pozadí všech útrap dvacátého století. Podle očekávání zjišťuje, že nic není tak černobílé, jak se zdá a že tu absolutní pravdu lze po letech nalézt jen stěží, zvlášť když pamětníci již nežijí, případně jako Klára Rissmannová o svou paměť přišli ("Občas jsme snily o tom, že babička jednoho dne procitne, zdravá a s dokonalou pamětí, a bude nám vyprávět o všem, co jsme chtěly vědět. Vůbec nás nenapadlo, že by si svá tajemství chtěla chránit, že by se kolem nich mohla stočit, obejmout je rukama a nepustit nás dál, že by neměla chuť se dělit. Stopa hořkosti na patře, pocit, že k průniku do její minulosti nás opravňuje to, že patří do naší rodiny.") Ráda bych vyzdvihla autorčin vytříbený styl psaní. Bylo to mé první setkání s ní a bohatost jazyka, lyričnost místopisných pasáží, stejně jako hra s jazykem v názvech kapitol a podkapitol mě nadchla. Rovněž neotřelý byl způsob zpracování česko-německé otázky. Nespoléhá na silná melodramata. Její hrdinové vše, co se děje kolem nich, pozorují stoicky, mlčky, bez názoru. Je to až zvláštní, obzvlášť v momentech tak silných , jako je příchod nových osídlenců a chvilková nevyhnutelná kohabitace s původními Němci ("Navíc, kromě domu samotného, zahrady a polí, které Martin Levička obešel mžouraje do staré katastrální mapy, tu byla pracovní síla, dva němečtí obyvatelé, muž a žena, oba zamlklí a s mrzutým výrazem v očích (.). Bylo vidět, že žádný z Němců není zvyklý na těžkou práci, po prvním týdnu si muž spálil šíji a do krvava rozedřel ruce a žena si pochroumala záda. Byli to učitelé."). Ne vše musí být nutně vyřčeno a tato kniha je toho důkazem.... celý text

Trestankyně 2016, Milena Štráfeldová

"Já jsem jako ta stará vojenská kobyla, která už leží a skoro dodělává. Jak ale uslyší hlas bubnu, tak se zvedne a táhne dál," prohlásila profesorka Růžena Vacková po podpisu Charty 77. Tímto činem jen završila svůj celoživotní boj za spravedlnost a vyšší mravní ideály. Už jako gymnazistka za dob rakouské monarchie musela přesvědčovat mnohé učitele a spolužáky, že dívky mohou být ke studiu stejně nadané, ne-li nadanější, nežli chlapci. Obdobně bude nucena obhájit svou pozici na filozofické fakultě, vždyť bude jmenována teprve druhou profesorkou Univerzity Karlovy. Za druhé světové války je za odbojovou činnost poprvé vězněna, do vězení se vrátí po vykonstruovaném procesu na začátku 50. let na dlouhých 22 let (z nichž sedm jí bude prominuto). Učení, které jí přinášelo radost, se nakonec může věnovat jen po krátkou dobu. Alespoň tomu oficiálnímu. Tomu neoficiálnímu zasvětila celý svůj život - bytové semináře a v dobách ještě temnějších, tzv. vězeňská univerzita. Životopis profesorky Vackové by měl sloužit jako učebnice českých dějin 20. století. Snad by se tak zlepšilo širší povědomí o minulosti naší země a o diktaturách, které člověka, jehož myšlenky a názory se jim zcela nezamlouvaly, dokázaly připravit o poslední špetky lidské důstojnosti. Ale Růžena Vacková nezahořkla - útěchu a vykoupení našla v katolické víře. Právě té, která ji přivedla k mnoha předním teologickým osobnostem té doby, která jí však rovněž byla onou vstupenkou do "pekla". Ve vyprávění Štráfeldové se jako jednotlivé pramínky slévají kapitoly psané čistě historiograficky, kapitoly plné dětského a mladistvého optimismu, až se člověku zdá, že místo písmenek se mu před očima míhá rozkvetlá louka, kapitoly smutné, temné a tragické, kdy se tiskařská čerň slévá v jednu hrozivou černočernou šmouhu a kapitoly pojednávající o vedlejších postavách, zpočátku možná vzbuzující drobné rozpaky a zmatení, aby následně našly své pevné místo v mozaice života Růženy Vackové. Slévají se dohromady a vytváří drásavý a varovný příběh, za jehož zprostředkování patří autorce velký obdiv a dík.... celý text

Básnik 2013, Dominik Dán

Je to Dán, co nezklame, knihu musíte zhltnout téměř na posezení. Já osobně si však nelibuju ani v autenticky (rozuměj, hrubo-sprostě) popisovaném maskulinním prostředí, ani ve skutečnosti, že vrah nikdy nevzejde z několika podezřelých, na které by si čtenář mohl tipovat, ale zjeví se vždy na konci jako takový deus ex machina.... celý text

Ten sen 2009, Martina Formanová

Daniela, holka, které je vám na jednu stranu líto, na druhou vás jistě bude iritovat a vytáčet. Sobecká a asertivní mladá dívka "trpí" v socialistickém Československu hlavně proto, že nenašla své štěstí ani ve vztazích, ani v práci, a jak kdyby toho nebylo málo, musí žít v zemi, kde je všeho líbivého a z řady vybočujícího nedostatek. Důvody její osobní frustrace jsou jen lehce načrtnuté, žádné zabíhání do podrobností, přesto je jasné, že Daniela je spíše lovkyní kořistí, na kterou však po čase vždy dopadne samota. Osobní zklamání vyvrcholí marným čekáním na byt, který si kvůli rozhazovačnému životnímu stylu a nevydařenému riskantnímu podniku, nemůže dovolit. Podaří se jí emigrovat do Kanady a následně USA (má osobní poznámka, skutečně by to bylo tak snadné?), kde se nejprve protlouká jak jen může (opět se ve mně probouzí remcavá, která říká, že by to hlavně po finanční stránce nebylo tak snadné), aby následně opět našla sílu zabojovat a díky značné dávce štěstí se vyhoupla o pár stupínků výš na společenském žebříčku a začala se živit focením. Pak už je jen krůček k seznámení se s mužem svých snů...takhle to zní jako to největší klišé. Ale kniha je skvěle psaná, ironicky, s nadhledem a konec, kterého jsem se upřímně bála, jak z něj Formanová vybruslí, je jen výborně naaranžovanou třešničkou na dortu.... celý text

Noc v Mejdlovarně 2014, Eva Hauserová

Bilance životních úspěchů a neúspěchů, rozkolů mezi mladistvými sny a pozdější realitou...poměrně často zpracovávané téma. U Hauserové k ní nezavdá příčinu obligátní třídní sraz po letech, ale setkání tří bývalých kamarádek, společně dospívajících za socialismu. Dora, u které se scházejí, je hrdinkou,která sympatie vzbuzuje jen těžko. Jak samu sebe nazývá, "bytost zvyklá plazit se a přizpůsobovat (.), jejíž život je prostě takovej špatnej vtip." Prvotní povrchní a falešně pozlátkové entrée s přibývajícím časem a alkoholem postupně přechází v přímější otázky s upřímnějšími odpověďmi či osobnějšími zpověďmi. Ze skříně minulosti i přítomnosti se vytahují další a další kostlivci. Čajový dýchánek přechází v celonoční povídání a svěřování se v bytě, ve kterém tyto tři dámy strávily na mejdanech spousty večerů. Ranní kocovina, se kterou Dořin byt ráno Šárka i Markéta opouštějí, dostihne zcela jistě i čtenáře. K té kromě samotné hořkosti příběhu přispějí i pro mě další dvě drobnosti. Za prvé zcela zbytečné a nerozvedené (či nezdařile rozvedené) linie, které mají čtenáře snad překvapit či lehce šokovat (Dořin manžel ve službách STB budiž jeden příklad za všechny) a taky poslední kapitola. Samotná skutečnost, že kniha končí vyprávěním Šárky, je zvláštní, přece jen bych Doru pasovala na hlavní hrdinku, a hlavně je ten závěr jako z nějakého lifestylového magazínu.... celý text

Fucking, loving Ireland / Až vyrostu, chci být Ir! 2014, Kateřina Hejlová

Banální příběh, který by mohlo napsat mnoho příslušníků mé generace. Mé vlastní deníky ze zahraničních pobytů obsahují historky místy mnohem vtipnější a neuvěřitelnější, než autorka čtenářům předkládá, rovněž mi chybělo podrobnější zachycení jak irského místopisu, tak tamního životního stylu. Přišlo mi, že navzdory dlouhodobému pobytu autorka stále pracuje se zažitými klišé, která občas přizdobí až nepřirozeně originálními přirovnáními ("zmalovaná jak moravská truhla", stále přemýšlím, zda je to spíš k smíchu či k pláči). Co se tomu nedá upřít je fakt, že to je kniha, která hovoří z duše mé i mých vrstevníků. Čím jsme žili, co jsme zažívali. A takových jsem zatím moc nenašla. Čert vem ten lehce přemazlený školní styl psaní.... celý text

Arlington Park 2015, Rachel Cusk

Příběh inženýra lidských duší 2012, Josef Škvorecký

Dvě prolínající se roviny, kanadská přítomnost, česká minulost. Postarší univerzitní profesor českého původu, který emigroval do Kanady a své studentky dokáže zhodnotit stejně kriticky, jako spolužačky na kosteleckém gymnáziu před desítkami let. Torontská krajanská komunita. Osudy študáka Dannyho, který proplouvá jak druhou světovou válkou, tak prvními roky komunistické diktatury. To vše je proloženo či pospojováno osobní korespondencí několika Dannyho přátel. Po jazykové stránce se jistě jedná o veledílo, přesto výše načrtnuté schéma slibovalo alespoň pro mě zajímavěji vystavěný příběh. Mnody mi spíše přišlo, že na sebe Škvorecký halabala nalepil spolu zcela nesouvisející historky a pojící tmel nebyl vždy úplně funkční.... celý text

Partitura smrti 2012, Jan Seghers

Bohyně malých vítězství 2015, Yannick Grannec

Adèle a Anna. První umírající stará dáma, která ač původně kabaretní tanečnice, strávila život po boku význačného matematika, v osobním životě však velmi komplikovaného, paranoami pronásledovaného člověka, Kurta Gödela. Anna, mladá, nevýrazná dokumentaristka z princetonské univerzity, která Adèle navštěvuje, nechává se od ní často nevybíravě urážet a to jen proto, že dostala za úkol, aby pro svůj institut získala Gödelovu pozůstalost. Postupně jsou odkrývány osudy obou žen, jeden z nich značně bouřlivější než druhý. Adèle svou uštěpačností a prostořekostí, kterou si neodpouští ani ve společnosti největších vědců té doby, připomíná Rózu z Himmlerovy kuchařky. Avšak její život, ať již v předválečné Vídni 30. let, či po emigraci v USA, se opírá o skutečné životní příběhy a činí tak z této knihy další jedinečný román postihující značnou část světových dějin 20. století.... celý text

Prostě spolu 2006, Anna Gavalda

Hořkosladký příběh především o Camille a Franckovi, ale nejen nich. Ti dva jsou takové ztracené osamělé duše, které se pro ně zatím ne moc přívětivým životem spíše protloukají. Naštěstí jim cestu zkříží několik více či méně důležitých a více či méně podivných postaviček, Franckovou pomalu senilnící babičkou Paulette počínaje a historickými mravy sešňěrovaným Camilliným sousedem a Franckovým spolubydlícím Philibertem konče. Gavalda píše svěže, používá mnoho hovorových výrazů, čtenář má místy pocit, že nečte knihu, ale odposlouchává cizí rozhovory (zajímal by mě český překlad. Knihu jsem četla ve francouzském originále a ta hovorná francouzština pro mě byla docela problém a to jsem zkušený čtenář). Přesto se místy neubrání patosu, zápletka je poměrně průhledná a ten epilog z červené knihovny, ten si mohla odpustit úplně.... celý text

Galveston 2015, Nic Pizzolatto

True Detective pro mě bylo milým, byť temným televizním překvapením, a tak mě zvědavost přiměla podívat se, jak si jeho scénárista poradí s knižním formátem. Téměř identické rysy se seriálem se nezapřou. Děvky, drogy, alkohol, společnost, kde jeden lidský život neznamená téměř nic. To, že lidi na okraji společnosti umí Pizzolatto dobře popsat, ukázal již (nebo spíše rovněž) v seriálu. Jinak ale nenabízí nic moc nového a určitý strohý způsob televizního psaní se nezapře. Zatímco mnohdy u knih pochybuju o možnosti zdařilého filmového zpracování, tady mi přesně ty detailnější linie, které právě kniha dovoluje, chyběly. Klobouk dolů překladateli Martinu Pokornému. Překlady, ve kterých se to drsňáckým slangem jen hemží, mi v češtině často přijdou spíše směšné, ale to rozhodně nebyl případ Galvestonu.... celý text

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel 2012, Jonas Jonasson

Napsáno o ní bylo už tolik, že už se ani nepokusím ani o nějakou originální glosu. Knížka se rozhodně stala mou dovolenkovou jedničkou a to mám k humorným románům, které milují davy, značnou nedůvěru. Oproti Himmlerově kuchařce si však ani Jonasson, ani Alan na nic nehráli, všechno působí mnohem přirozeněji, sarkastičtěji a hlavně zábavněji.... celý text

Pod sněhem 2015, Petra Soukupová

Dvanáct hodin jednoho obyčejného dne popsaných na více jak 350 stranách a nikoliv, čtenář se opravdu nenudí. Jistě, ke konci už mě přepadal mírně klaustrofobický pocit, z auta, vesnické chalupy, příšerných ženských charakterů a podivných vztahů, ale to hlavně proto, že jsem knihu zhltla během tří dnů. To, jak Soukupová dokáže přepínat a příběh vyprávět tu očima dětí, tu očima dospělých sester smýšlících mlčky o chybách a nedostatcích druhých a tu jejich maminkou, je prostě bravurní.... celý text

Hrdinové 2014, Marek Pečenka

Jakoby mě stroj času přenesl na fildu konce 80. let, kde se mezi historiky, angličtináři a filozofy nalézají zapálení svazáci, protirežimní rebelové a především ti, co se nechávají unášet proudem. Vyprávění je neuvěřitelně věrohodné, místy velmi vtipné, místy se početná přirovnání k hudebním skladbám či dílům Karla Maye až příliš opakují a ztrácí na originalitě. Anotace hovořící o všedním životu studentů je však až příliš pravdivá. Příběh je tak všední, že máte pocit, že jste se se u kamaráda Richarda zastavili na pár dní na koleji a zase se jede dál.... celý text

Nevěsta ve sněhu 2014, Jan Seghers

Seghers více než zdárně naplnil má očekávání vložená do série s Komisařem Marthalerem a po dobré Příliš krásné dívce nám servíruje o třídu lepší, propracovanější a napínavější Nevěstu na sněhu.... celý text

Selský baroko 2005, Jiří Hájíček

Mise zapomnění 2015, María Dueñas

Mou výhodou a zároveń nevýhodou je to, že jsem nečetla Čas mezi šitím. Mohu se tedy vyhnout srovnáním a těšit se podle všeho na ještě lepší knihu, než byla Mise zapomnění. Ta slibovala napínavý román, ve kterém nechybí láska, intriky, ani dozvuky minulosti. Nutno dodat, že česká anotace je v tomto případě mnohem střízlivější a skutečnosti více odpovídající, než anotace francouzského vydání, které jsem četla a které v člověku vzbudilo dojem, že Duenas je mixem Browna, Nesba, Tučkové a Viewegha dohromady. Kniha sama o sobě se mi líbila, četla se sama, některé pasáže nutily čtenáře okamžitě hltat další stránky, historické reálie byly zajímavé a některé postavičky dokonale vykreslené (mými ofavority jsou recepční v hotýlku ve středomořské Cartageně, Aurořina babička, ale i mladý Carter). Propojení tří hrdinů, které spojuje jak katolická Mise Zapomnění, tak jejich vlastní pouť za zapomněním, měla vynikající potenciál. Přesto se zdráhám knihu ohodnotit lépe než třemi hvězdičkami. Snad že místy to byla až příliš červená knihovna, snad že spousta zápletek nebyla ve finále zdárně dovedena do konce a stupňované napětí se jen tak na základě banálního a prvoplánovitě načrtnutého scénáře vypařilo. Ale zklamaná jsem nebyla. Na to je kniha napsána až příliš dobře.... celý text