Koka
přečtené 1528
Kľúčový svedok
2017,
Jørn Lier Horst
Taký už bežný štandard, nič, čo by ma mohlo prekvapiť. V duchu tých "najlepších zásad" súčasnej severskej krimi musela byť vražda brutálna, zvrátená, psychopatická a trýznivá - obyčajné zabitie škandinávským autorom nestačí. Vyšetrujúci kriminalisti vypijú v tejto knihe toľko kávy, až som sa čudovala, že sa všetci v zdraví, bez infarktu, dožili konca príbehu. Zaujali ma iba dve epizódky : prvá, keď vrchný komisár (v dobe verejných knižníc a internetu!) si nedokázal predstaviť, kde a ako len zistí, čo znamenajú latinské názvy v zápisníku obete; druhá - keď som sa dočítala, že jeden z kriminalistov býva v "maličkom staromládeneckom" byte - s rozlohou 67 metrov štvorcových. Lepší príklad rozdielu medzi našou a nórskou životnou úrovňou by sa asi nenašiel. Slovenský preklad mi chvíľami pripadal "kostrbatý" a dialógy neprirodzené, ale nie natoľko, aby som knihu predčasne odložila.... celý text
Odvážná zpověď
1998,
Benoîte Groult
Jako první jsem opravila zdejší žánrové zařazení, protože ne - nejde o román. Základem textu jsou autorčiny vzpomínky na dětství, na mnohá manželství, porody a potraty. Tyto její paměti jsou prokládány přepisem několika interview, které s ní vedla šéfredaktorka francouzského společenského časopisu Josyane Savigneauová. Ústředním tématem jejich rozhovorů byl feminismus, postavení ženy ve Francii, dlouhotrvající únavný boj o zrovnoprávnění franc. žen, jehož B. Groultová byla dlouholetou přední představitelkou, a to jak ve své roli publicitky, spisovatelky, tak i veřejně činné aktivistky. Právě její působení v komisi prosazující zavedení jazykové úpravy francouzštiny cestou vytvoření a kodifikace názvů různých povolání v ženském rodu, mne nesmírně překvapilo; pro nás musí být nepochopitelné, že ještě v 70-tých letech Francie a francouzština nazývaly vědkyně, poslankyně, předsedkyně, spisovatelky .... výhradně mužským rodem a mocní muži - politici, vědci, publicisté - se tvrdě bránili zavedení ženské verze pojmenování stovek povolání, které sice už "mohly" ženy vykonávat, ale pořád to bylo bráno jako jakýsi vpád do ryze mužských sfér. Pozoruhodná byla i lhostejnost, dokonce až výsměch mnoha Francouzek vůči tomutu tématu. Snad ryze literární formu má závěrečná moc hezká autobiografická "povídka" o tom, jak dva staří manželé (ona a muž, za něhož je autorka již 44 let vdaná), jimž je už přes 70 let, pěstují svou celoživotní zálibu - vyjížďky a rybolov na moři. Nezdolnost této dámy, která se výrazně zapsala do evropské literatury i francouzského veřejného života, z toho textu jen čiší.... celý text
Herec je stále na očích
2007,
Ján Štrasser
Byl to herec vícero skvělých divadelních a filmových postav, než jenom pana Pávka, ale z knihy poznat, že právě roli toho řidiče ze střediskové vesničky považoval za vrchol své kariéry. Každopádně - právě tou postavou s námi pořád zůstává. Tolik hlášek a vtipně podaných životních pravd jsem od této knihy vůbec nečekala. Dojem mi kazily pouze části věnované soudobým slovenským politikům, jejichž jména jsou už teď, jenom pár let po realizaci tohoto knižního interview, dávno zapomenuta, bezvýznamná. Z mnoha moudrých slov o státnutí a stáří alespoň jedno poselství: "Když jsi mladý a máš rande, tak se umyješ, natáhneš džíny, tričko a jdeš. Je dobré mít v kapse pár korun, ale není to podmínkou. Ale když jdeš na rande v našem věku a zapomeneš si některou z věcí, kterou teď vyjmenuji - hůlka, brýle, naslouchátko, zuby, viagra - tak je průser." Byl to dobrý herec a byl hercem rád: "V tom je herectví úžasné, že můžeš být vrahem, kterému tleskají. Zavraždíš šest lidí a dostaneš kytici. "... celý text
Slunce a déšť
1974,
Luigi Pirandello
Mimořádně široký tematický záběr (od vnitřních dramat přes lokální témata až po celospoločenské bolesti tehdejší Siciílie), různé (a kvalitativně někdy kolísavé) postupy zpracování, protagonisté příběhů z nejnižších, středních i vyšších vrstev. Díky povídce Výměnek jsem konečně (!) pochopila český výraz "na vejminku". Povídka Cinci dle mého názoru již předznamenává náměty slavného italského neorealizmu. Skvělé!... celý text
Popisy nesnesitelného vedra a dusné vlhkosti v parném velkoměstě jsou sugestivní, samotný příběh a zejména jeho rozuzlení je už méně přesvědčivé. Pobavily mne jedině dva vtipy o emigrantech.... celý text
Hranice uzavřeny
1956,
Lenka Reinerová
Žádná kniha mě snad za posledních 20 -30 let neudivila, nepřekvapila, nešokovala a nezaujala natolik, jako tyto vzpomínky L. Reinerové na dobu jejího exilu v letech II. světové války a pak prvních let po válce. Neuvěřitelné! Kdo zná pozdější autorčina díla, nemůže uvěřit, jakou stalinistickou fanatičkou v mládí byla. Knihu doporučuji všem čtenářům pozdějších hezkých knížek LR - aby získali širší obraz o jejím životě a názorech. Také tuto knihu doporučuji - jako literaturu faktu - všem, které zajímá exilový odboj i formování a fungování čs. londýnské vlády v letech II. SV (kniha je plná jmen známých nám pak z dějepisu - Beneš, Jan Masaryk, Osuský, Šverma, ... ) A zejména jí doporučuji všem, které by mohla zajímat psychika a postoje jakéhokoliv fanatika, který - i když vysoce vzdělaný, inteligentní, sečtělý, s rozhledem po světových stranách - naprosto nekriticky, bez váhání a slepě mohl uvěřit iluzi a diktátorům. V textu jsou místa, která svědčí o obrovském literárním talentu autorky - jde zejména o popis dnů a nocí ve vězení a postřehy věnované strašnému, pokryteckému postoji Francouzů poté, co - jakože k jejich překvapení - začíná nacistická rozpínavost pohlcovat i Francii. Ty se však střídají s nepravděpodobonými, až směšnými - nepochybně vykonstruovanými - epizodami, v nichž třeba námořníci na kanadské lodi či náhodní cestující ve vlaku začnou "jen tak" - s dnes neuvěřitelným patosem - veřejně vyprávět o sovětském komunizmu jako jediné naději pro svůj život. Muselo být pro L. R. jistě těžké prozřít; ovšem její soudruzi, které s takovým nadšením v této knize opěvovala, jí v tom vystřízlivění hodně pomohli - tvrdě a nesmlouvavě.... celý text
Na cestách od Sicílie až po Skotsko
1992,
Anna Sedlmayerová
Občas v zdejších komentářích nacházím s despektem až pohrdáním napsaný odsudek, že nějaká kniha "je poplatná své době" (obyčejně takovou výsměšnou charakteristiku nalepí nějaké knížce komentátorky, které přitom nečtou žádná nadčasová díla - ale to už je jiný příběh). A právě na formulaci "kniha poplatná své době" jsem si při čtení této opravdu báječné, zajímavé a obohacující knížky vzpomněla. Vyprávění o návštěvě Itálie, Vatikánu, Francie, Andorry, Švýcarska, Belgie, Anglie, Skotska a Walesu paní spisovatelky Sedlmayerové je totiž hodnotné právě tou "poplatností své době". Je úžasným, autentickým a snad jen velmi málo autocenzurovaným dokumentem o tom, jak ojedinělý cestovatel ze socialistického Československa v polovině 60. let 20. století (1963, 64?) - pokud se mu povedlo probít se tou houštinou zákazů, příkazů, omezení a směl vůbec vycestovat - vnímal země, tehdy zvané "Západ". Kniha je hodnotná ve dvou rovinách: jednak přináší autentické informace, postřehy o životě v těch zemích, ale na druhou stranu je i výmluvným (místy vtipným, jedinečným, někdy trapným, ale i groteskně -tragickým) dokumentem o tom, jak i vzdělaná, vnímavá a ve své zemi dobře "situovaná" žena - cestovatelka pocházející ze socialistického Československa měla neuvěřitelně zkreslené představy o životě na Západě. Byla otevřená vůči všemu, co viděla a zažila, neskuhrala nad svým žebráckým postavením ubožáka z Východu - turisty bez halíře, živicího se pouze přivezenými konzervami, pohoštěním domácích a spadaným ovocem, ale poctivě zaznamenala pocity ze svého nedůstojného postavení tváří v tvář ohromujícím výlohám obchodů v Salcburku, regálům supermarketů v Paříži nebo jenom nabídce občerstvení na benzínových pumpách. Líbilo se mi, že autorka ve svém cestopisu nedávala moc prostoru dojmům z chronicky známých památkových objektů, ale všímala si zejména všední život měst, vesnic, kempů a mentalitu lidí (čistota či špína na ulicích, sortiment v obchodech, pohostinnost vs. nevšímavost místních obyvatel, pracovní morálka stavebních dělníků, absence jakýchkoliv informací o státě na autě označeném CS, záviděníhodné ale i nepochopitelné prvky životního stylu v navštívených zemích, atd. atd.). Ze všech epizod mne nejvíce nadchla „reportáž“ z návštěvy poutního místa Lurdy. Ojediněle mě překvapily autorčiny moralistní soudy, zjevně pramenící z předsudků vypěstovaných ideologickým nátlakem v tehdejší ČSSR, ale vždy jsem si uvědomila: „no ano, takový jsme byli…“. I při všem příkoří, které před a při svých cestách „na Západ“ zažívala, si myslím, že autorce dnes vlastně lze závidět – vždyť tak s údivem, nepoučeně až objevitelsky poznávat Řím, Paříž či Londýn, vychutnávat neznámý nápoj, který jí tak nesmírně chutnal a nazýval se coca-cola, obdivovat neuvěřitelný, s domovem nesrovnatelný a bezplatný (!) servis pro řidiče na benzínkách, uctivě a závistivě pozorovat ruch na frekventovaném mezinárodním letišti (bez šance, že někdy někam odtud poletí) …. to už nikdo z nás, pro které je to vše snadno dosažitelný standard, nezažije. Už při čtení jsem se v životopisných údajích autorky přesvědčovala, zda se paní Sedlmayerová dožila možnosti volně cestovat a je mi převelice líto, že v době, kdy už to šlo a ona by byla mohla jezdit, poznávat (a vtipně, vnímavě a zajímavě) komentovat cizí státy, měla už tak vysoký věk, že se jí to asi nepovedlo. Tak velmi bych jí to přála! Moc doporučuji.... celý text
Steiner aneb Co jsme dělali
2002,
Martin Fahrner
Moje první kniha od současného českého autora, ve které jde o lásku a úctu k rodičům, k předkům, kamarádům, v níž se mluví o soudržnosti, mužském přátelství, ztracených i nalezených láskách, o něze vůči vlastním dětem ... a - co mě potěšilo nejvíce - o fotbale, o schopnosti dělit se o radost ze vstřelené branky i zvládat porážky. Pravděpodobně jde o částečně autobiografické dílo. V záplavě současných námětů, v české literatuře nadmíru frekventovaných, jako jsou konflikty, drogy, nevěry, násilí, beznaděj, mě tato kniha svou citovostí až zaskočila. Místy hrozilo, že některé epizody sklouzávají do sentimentu, ale ta správná fotbalová hantýrka to obyčejně vybalancovala. Doporučuji.... celý text
Pod maskou smrti
2006,
Donna Leon
Velice drsný, krutý příběh, vyznívá věrohodně, autenticky, používá hodně geografických i politických reálií a zmiňuje i Československo. Zdejší údaje o autorce napovídají, že jde o italský pseudonym americké (?) spisovatelky. Topografii Benátek a okolí i styl benátského života zná moc dobře a v knize to opravdu poznat. Jenom nechápu, proč v textu příběhu jsou - obyčejně ty nejbanálnější - věty, oslovení, povzdechy řečeny italsky. (Připomíná mi to nejslavnějšího literárního Belgičana, který i ty nejnitěrnější pocity dovede vyslovit anglicky - v překladu česky - aby vzápětí nejběžnější formulku souhlasu "přesně tak" řekl francouzsky. Proč?)... celý text
Carriina válka
1981,
Nina Bawden
Zajímavý, hezký a v literárním zpracování ojedinělý příběh: britské děti, které za II. světové války žily v často bombardovaných městech, jsou postupně "vysídlované" na venkov. Dostávají se i do rodin, které ne vždy mají pochopení pro dětský svět a dušičku. Carrie s bratrem se dostanou do domácnosti tvrdého, nelítostného fanatika, který kromě disciplíny, odříkání a bohabojnosti nezná jiný přístup k lidem, léta tyranizuje i vlastní sestru, která mu posluhuje, a proklína další sestru, která se před léty vdala a odmítla tak jeho svět věčné disciplíny, poslušnosti a skromnosti. Děti se tak nechtěně zapletou do rodinných dramat, přičemž Carrie ve své jednoduchosti a naprosté "nedůvtipnosti" není (na rozdíl od mladšího bratra) schopna prohlédnout úskoky dospělých, kteří dětmi manipulují ve svém zájmu. Nevědomky tak přispěje k vyhrocení letitého rodinného konfliktu a klade si za vinu pak i následnou tragédii. Naprosto realistický příběh však končí poněkud pohádkově (zlo je potrestáno a dobro žije). Kniha je napsaná poutavě, zajímavě, jen mám pochybnost, zda to určení uvedené v tiráži "pro čtenáře od 10 let" je namístě; myslím, že příběhu - i když jeho protagonisté jsou děti - spíše porozumí až dospělý.... celý text
Uličky mého dětství
1974,
Jurij Markovič Nagibin
Naprosto banální události a zážitky autor slovně nafoukl do dramatických kapitol a sobě v dětství zpětně přisoudil nápady a myšlenky, které sotva v 8 letech mohl mít. Dětské zážitky a malá dobrodružství jsou snad v každé kapitolce protkané projevy "třídní výchovy" - nenávisti k nepmanům a komukoliv, kdo měl nějaký majetek (za buržoustský majetek byly považovány i kvalitní boty), nedůvěry vůči cizincům (celé generace sovětských dětí byly vedeny k ostražitosti vůči cizincům, kteří nemohli být ničím jiným, než záškodníky, vyzvědači, agenti cizích mocností ...). Za zajímavou až dojemnou považuji jedinou epizodu - jak si v roce 1928 kluci hráli na postavy největšího dramatu té doby - ztroskotání vzducholodi Italia s Umbertem Nobile a jeho posádkou, a záchrannou misi ledoborce Krasin, kterou měli možnost - pravděpodobně jako jedinou světovou událost - denně sledovat v rozhlasovém vysílání.... celý text
Moje Antonie
1966,
Willa Cather
Kniha mě upoutala dvěma motivy: pohledem Američanky (která si - dost překvapivě - zvolila vypravěčem kluka /mladého muže) na české přistěhovalce, kteří koncem 19. století přijížděli na americký Středozápad - jazykově a profesně naprosto nepřipravení, málo kurážní, málo adaptabilní, neschopní odstřihnout se od starých zvyků a hodnot, zato vždy připraveni píli a pracovitost nahrazovat "vyčůraností" a kulišáctvím. Dost málo lichotivý pohled. Druhým - sice velice kratičkým, ale jak z jiné, šťastné planety převzatým - je motiv obdivu a lásky k divadlu a opeře - k uměleckým produkcím uváděným v prérijních městečkách jenom občas, výjimečně a pouze na ubohé, špatné úrovni, ale přesto zaníceně, oduševněle. Když vypravěč příběhu popisuje svou fascinaci divadlem při návštěvě představení Dámy s kaméliemi se stárnoucí, opotřebovanou, kulhající herečkou v titulní roli divadelní inscenace prokládané úryvky opery Traviata, běžel mi mráz po zádech. Úplně živě jsem si dovedla představit, jak ohromujícím způsobem mohlo takové představení zapůsobit na diváka, který poprvé v životě - v té pustině, obklíčené jen vlnící se trávou prérie a kousky již obdělávané, osázené půdy - na vlastní (uplakané) oči zažil ten citový uragán dojemného příběhu. Působivá, zajímavá kniha. Doporučuji.... celý text
Striptýz
1996,
Carl Hiaasen
Skvělá černá groteska! A navíc se autorovi povedlo do příběhu dostat - a naprosto nenuceně - sociální otázky o postavení vykořisťovaných karibských sezónních dělníků na třtinových plantážích, témata lobbování u prodejných politiků, následky hurikánu Katrina a mnohé další motivy ze života, které se ani pracovníkům striptýzových barů nevyhýbají. Pobavily mnohé hlášky a epizody, třeba taková aktuální: "Velký zlom v Dilbeckově životě znamenala smrt dvaaosmdesátiletého kongresmana ... Ctihodný starý demokrat byl smrtelně nemocný po většinu posledních tří volebních období a ve sněmovně Kongresu byl málokdy k vidění."... celý text
Viz láska
1996,
David Grossman
Nepotěším svým komentářem obdivovatele této knihy, ale ani pan Grossman mě tímto dílem nepotěšil ... Jediné, co mi z knihy utkvělo, je zmínka té "redakce, která dělá editora Kazikova příběhu", o českém spisovateli (!) Milanu Kunderovi a jeho výkladu slova lítost. Že se M. K. dostane do takového příběhu - to bych nečekala. Ale snad přece jen má četba této knihy (než četba, spíše probíjení se houštinou slov a nepochopitelných obrazů) bude dobrá k tomu, že si časem zkusím přečíst Skořicové krámy Bruno Schulze.... celý text