KejmlP přečtené 498

Labyrintem Íránu 2013, Břetislav Tureček

Opět velmi povedená kniha od pana Turečka. Autorovi je třeba vyseknout poklonu, že dokáže hovořit o problémech nezaujatě a bez emocí a zkratek, které jsou vlastní velké části našich novinářů, opakujících (jak sám autor konstatuje) mantry z amerických médií. Poukazuje na problémy režimu a občasné porušování lidských práv, zasazuje ale vše do kontextu a brání se tomu, aby sklouzl do moralizujících evropocentrických pozic, uznávajících západní pojetí života jedince a společnosti jako jediné možné. Hovoří o problematice jaderného Íránu, ale střízlivě poukazuje na složitost problému, pochopitelnou motivaci Íránců, a uměle vyvolávanou hysterii. Další kapitoly se věnují i historii, důležitým osobnostem, obyčejnému životu, (problematice zahalování, módě, či stravování), a česko-íránským vztahům a jejich historickým peripetiím. Shrnuto, další střípek do mozaiky složité situace blízkého a středního východu, která je nesmírně složitá, a ve které je pořád co objevovat. V dnešní tamní složité situaci povinná četba pro každého, kdo chce vidět věci nezaujatě, a udělat si vlastní názor.... celý text

Proč právě Zeman? Zákulisní drama voleb, alchymie volebních průzkumů 2013, Martin Komárek

Skvělá kniha. Sáhl jsem po ní, abych si při letošní nudné kampani připomněl, jaké napětí jsme prožívali před pěti lety. A byl jsem velmi příjemně potěšen. Vyprávění je svižné, autoři se doplňují, a připomínají jak dění v zákulisí, tak klíčové momenty, které ovlivňovaly kampaň. Vše je navíc výborně podepřené sociologickými výzkumy. Trochu mě zaráží zdejší nízké hodnocení, způsobené pravděpodobně špatným výkladem názvu, a předpokladem, že jde o součást nějaké kampaně Miloše Zemana, která si tím pádem zaslouží rovnou odpad. V rámci žánru jde o dílo, které splňuje očekávání, jako slabší stránky jde zmínit snad jen slabý důraz na všední průběh kampaně, a to, že kniha je (z principu) trochu taková reklama na agenturu ppm factum a pana Herzmanna. Ale to mu nevyčítám, pohled do fungování agentury byl dobrý. Doporučuji všem, kteří si chtějí oživit průběh tohoto nezapomenutelného zápasu, těm, kteří nerozumějí fungování předvolebních průzkumů a pokládají je za podvod, nebo těm, kteří si myslí, že si při predikci preferencí vystačí se sčítáním a odčítáním dle prvního stupně ZŠ.... celý text

Devětaosmdesátý 2009, Petr Pithart

Petr Pithart ukazuje, že je pořád významným intelektuálem, který dokáže podávat dějiny s nebývale kritickým a všestranným přístupem. Není nutné s ním ve všem souhlasit, ale rozhodně poskytuje řadu podnětů k přemýšlení, zejména o našich moderních dějinách. Kniha tomu odpovídá. Mimo velmi dobře kontextualizovatelných úvah a vzpomínek autora oceňuji zejména konkrétní líčení jednání a zákulisních rozhovorů během sametového převratu. Co se negativ týče, mohu snad jen poznamenat, že občas mi kniha připadala až příliš upovídaná a tématicky "rozevlátá". Doporučuji všem kriticky myslícím zájemcům o soudobé dějiny, jde o nezbytný text pro hlubší zkoumání aspektů událostí roku 1989 a 1990.... celý text

Jak jsem se mýlil v Miloši Zemanovi 2017, Martin Komárek

Když jsem knihu náhodně otevřel v knihkupectví a pročítal namátkově některé kapitoly, byl jsem nadšen. Po zakoupení a souvislém přečtení jsem byl nadšen už o něco méně, ale hodnocení čtyř hvězd ještě zachovám. Nejprve co se týče kladů, autor se tématu zhostil odvážně, s originálním přístupem a u novinářů nebývalým nadhledem. Využil osobních a zprostředkovaných zkušeností s Milošem Zemanem, aby se pokusil o sondu do jeho nitra. Výsledkem je kritický spis o Zemanově povaze a osobnosti, který ruku v ruce s kritikou zároveň konstatuje, že Zeman je na naší politické scéně monolitem, který vysoko ční mezi většinou ostatních, a zároveň je (všeho)schopným hráčem, který myslí na dvacet tahů dopředu, a nikdy nedělá nic jen tak, aniž by tím nesledoval nějaký, byť třeba zatím většině smrtelníků nezřetelný, cíl. A zpravidla se mu vytyčený cíl daří naplnit, ať jeho oponenti prskají a spílají jak chtějí. Negativem knihy je velká neučesanost. Zpočátku autor skáče mezi různými obdobími a vrší historky. Když konečně začne kniha postupovat víceméně chronologicky, začne čtenář stále víc vnímat to, že autor se často opakuje, některé epizody líčí vícekrát, stejně jako některé pointy a obraty. Ke konci začíná ztrácet i korektura. V zásadě tedy: Martin Komárek napsal velmi zajímavé dílo, které jistě zaujme příslušné místo v knihovnách zemanologů. Knize by však prospělo, aby si ji ještě někdo párkrát přečetl, a trochu ji autorovi opřipomínkoval a učesal. Výsledek by pak působil jistě mnohem lépe.... celý text

Jak přežít kocovinu - Nejlepší rady a tipy 2011, Anna Šafránková

Útlá kniha s pár radami pro krušná rána. Není to nějaký vyčerpávající elaborát, spíš takové čtení pro zábavu, které se občas může hodit. Přečteno za pár minut, ale pobavilo, obsahuje pár povedených vtipů, a věřím, že i jako vtipný dárek se může hodit.... celý text

Konec punku v Helsinkách 2010, Jaroslav Rudiš

Rudiš opět nezklamal. Moje třetí kniha od něj, a po pár stránkách jsem zas věděl, že jsem vybral správně. Na Rudišových knihách mě vždy baví ten perfektní styl "proudu myšlenek". Dlouhá souvětí, v oné deníkové části dokonale autentická. A co se samotného obsahu týče, mám přesně takové příběhy rád. Žádný úžasný a skvělý svět úspěšných a krásných, ale pěkně syrová realita všedních dnů obyčejných lidí bez naděje na změnu. Žádná budoucnost, neslavná minulost, zkrachovalá přítomnost, založená jen na pustém přežívání a zabíjení nudy soukromými vzpourami, úniky z reality a spokojení se s málem. A k tomu ta východní nostalgie, všudypřítomná melancholie... Tak se mi to líbí. Navíc i to punkové prostředí mi bylo intelektuálně blízké. Kniha je myšlenkově obsáhlejší než předchozí Rudišova díla, která jsme četl. Díky tomu stylu "myšlenkového proudu" jsem se párkrát musel vracet, jelikož člověk při čtení napoprvé těžko rozezná, co bude podstatné pro další děj. Ale já vím: "všechno souvisí se vším". Závěrečné propojení to skvěle završuje. K zamyšlení je i ono téma vzpoury proti společnosti, které každá generace chápe jinak, a nerozumí způsobům svých předchůdců. "Za socialismu jsi aspoň mohl o něčem pořádným snít. S kapitalismem veškerý sny skončily. Vše bude dál takový jako je teď, pomalej zánik. Žádný vize. Myslím, že by to chtělo nějakou novou vizi a další revoluci."... celý text

Beneš jako Rakušan 2011, Jiří Gruša

Skvělý "román faktu". Mám tuhle knihu moc rád, byť vlastně s názory které představuje zas tak nesouhlasím. Dr. Beneše pokládám za možná největší postavu našich dějin ve 20. století, pravého tvůrce moderního státu, a nevidím rád, když je lacině haněn a dehonestován, jak mají dnes některé liberální městské kruhy ve zvyku. Nicméně to není případ této knihy. Jiří Gruša sice dochází k jiným závěrům, než které vnímám jako směrodatné já, ale musí se mu nechat, že pracuje s relevantními zdroji, má výborný přehled, a disponuje nebývalou schopností dávat věci do souvislostí. Výsledkem pak je nebývale originální, kritický pohled na našeho druhého prezidenta. Kapitolou samou o sobě je pak užitý jazyk. Autor si dokáže s českým jazykem hrát vskutku nevídaným způsobem, a hodnotu díla tím zvedá k nejvyšším příčkám. Shrnuto: Úžasný literární požitek, mistrovství v originalitě, obdivuhodný přehled a sečtělost, nevídané souvislosti. Pane Gruša, odborně bych se s vámi sice přel, ale kdyby historické spory byly vedeny na této úrovni, byl bych nadšen. Když to porovnám s rádoby kritickými "díly" některých našich v historii (trestuhodně) se patlajících novinářů (navíc mocně medializovaných), připadá mi ten rozdíl jako pád z vyhlídkové terasy mrakodrapu přímo do kontejneru s odpadky. Víc takových spisů!... celý text

Věda života 2017, Jiří Padevět

Jestli to mám shrnout do jednoho slova, napadá mě "šeď". Tím by mohlo být řečeno vše. Pan Drahoš je jistě velkou kapacitou, ale jak je z knihy patrné, je ve svém světě tak pevně zakotven, že se dá těžko přenést a aplikovat někde jinde. V rozhovoru jsem nenašel téměř nic, co by nějak zaujalo, vyvolalo polemiku, či lákalo k debatě. Evidentní je, že svět pana Drahoše je fyzikální chemie a sborový zpěv. Jakmile dojde na tato témata, je téměř viditelné, jako by se autor rozzářil a začal chrlit dojmy a poznatky. Jakmile ale dojde na jiná témata (snad mimo ryze praktická povídání o činnosti v AVČR), rozhovor usíná, a stává se kompilací frází, konstatování očividného, a (ne)názorů "neříkám ani tak, ani tak". A v tom vidím největší problém. Chybí tam jakákoliv moudrá myšlenka, originální pohled, hloubka, něco, co by stálo za zapamatování... Je patrné, že ve světě společenských věd či obecných problémů lidského světa se pan Drahoš vůbec necítí přirozeně a tápe. Což vnímám jako zásadní handicap. Kdyby zde chyběl kontext jeho stávající prezidentské kandidatury, nikdy by mě nenapadlo mu to vyčítat. Jelikož se ale dotyčný do tohoto úhlu pohledu postavil, a předpokládám, že i kniha byla také s touto myšlenkou sepsána, je třeba to zohlednit. Abych jen nehanil, mohu říci, že mi autor poskytl zajímavý vhled do prostředí AVČR, svědectví o atmosféřě na vědeckých pracovištích přírodních věd před rokem 1989, a oceňuji jeho schopnost podat srozumitelně příklady využití jeho oboru. Celkově bych ale knihu charakterizoval jako rozhovor s člověkem, který je (mimo oblast svého působení) velmi nezajímavý, a který je plně součástí své bubliny. Ve svém oboru jistě může mnoho dokázat, ale vzhledem k výše popsanému "věda-nuda-šeď" si nemyslím, že by byl vhodný na nějakou veřejnou funkci. PS: Hodnocení knihy je skutečně hodnocením knihy, ne osoby p. Drahoše. On to skutečně není ani zajímavý, ani povedený rozhovor.... celý text

Miloš Zeman: Příběh talentovaného pragmatika 2017, Lubomír Kopeček

Mohu spokojeně konstatovat, že z kvalit knihy jsem byl nadšen. Profesor Kopeček se úlohy nestranného odborníka zhostil naprosto skvěle, a poskytuje tak vyvážený obraz muže, který se už 30 let zásadním způsobem naši politickou realitu. Kniha dobře balancuje, aby nesklouzla ani do oblasti hagiografie, ani soupisu hříchů. Výsledkem je poutavý portrét, který popisuje odvážné vystupování proti komunistickému režimu, první politické kroky a formování osobnosti současného prezidenta. Pokračuje potýkáním se s vrcholnou politikou, originální kroky, jedinou velkou porážku, a následující velkolepý návrat, završený prezidentským obdobím. Toto období je pak podáno seriózně, autor připomíná chyby i úspěchy, a nabízí řadu možných pohledů na jednotlivé kroky, čímž dokazuje, že je rozhodně nelze vnímat jednostranně, a že médii mnohdy odsouzené aféry často nejsou jen excesy aktéra knihy, ale strategicky plánované kroky sloužící dlouhodobému cíli. Autor události podává v kontextu, a ukazuje, že jsou mnohem složitější, než je podávají naši novináři. Vytknout mohu snad jen rozsah, který bych ocenil větší. Pevně doufám, že časem vyjde revidovaná verze, která naváže a doplní dílo o další události, které leží teprve před námi. Pokud si myslíte, že Miloš Zeman je jen neschopným hulvátem, který se nahoru dostal jen díky volebnímu právu lůzy, a libujete si v novinářských zkratkách, knihu nečtěte, narušila by vám vaše pohodlí v černobílém vidění světa. To stejné platí pro nekritické obdivovatele. Všem ostatním, kteří nedělají závěry předem a disponují kritickým myšlením, mohu knihu doporučit všemi deseti. Získáte díky ní řadu námětů k zamyšlení.... celý text

Obrázky z moderních československých dějin (1945–1989) 2016, Jiří Černý

V zásadě nejsem proti historii v komiksech, ostatně, základy starověku mě kdysi naučil Asterix. No jo, jenže ten si nedělal ambice být obrázkovou učebnicí. Předložené dílo tyto ambice má, a já bohužel musím po přečtení konstatovat, že ho z několika důvodů pro původně zamýšlené použití ve výuce nedoporučím. Osobně vítám každou poctivou snahu o popularizaci zanedbávaných soudobých dějin. Bohužel, pořád je patrné, že podstatná část společnosti se s novějšími dějinami dosud nedokázala vyrovnat, a stále je vnímá především skrz emoce. A to je zásadní problém i autorů komiksu. Počínaje protichůdným stylem zobrazení postav, konče doprovodným textem, vytváří autoři dojem, že celá druhá polovina 20. století byla u nás soubojem úzké skupiny zlých mocichtivých dědků, podporovaných závistivou a bezpáteřní lůzou, a mladé, krásné, chytré a liberálně orientované většiny. Tato většina pak celou dobu neschopný socialistický režim a všudypřítomné represe jen tiše trpěla, a vnitřně netoužila po ničem jiném, než jeho porážce a cestě na západ. Zkrátka přebírají jednostrannou, disidentskou verzi příběhu. A to nás k poznání dějin příliš neposune. A až se pak nepoučení mladí čtenáři setkají s dějinami společnosti, či údaji od objektivních a seriózních historiků, které ukazují něco úplně jiného a vůbec ne černobílého, budou z toho mít v hlavě guláš. K tomu navíc autoři přiživují různé mýty, příkladem za všechny budiž smrt Jana Masaryka, prezentovaná jako jasně komunisty zosnovaná vražda. A jako vrchol pak nejdelší část knihy, óda na gangsterskou bandu kolem Mašínů, jejíž činnost odsuzuje i velká část disidentů, a proto nechápu, co autory vedlo k tomu, aby jim věnovali takový prostor, když přitom tolik jiných, zásadnějších věcí pomíjí. Celkově, díky za snahu, ale mládež máme učit především kritickému myšlení a chápání souvislostí, ne opakování pohádek, ať už pochází z jedné či druhé strany.... celý text

Podruhé a naposled aneb Mírové dělení Československa 1998, Karol Wolf

Kniha je na pomezí memoárů a literatury faktu, a dlouho jsem si nebyl jist, jak ji chápat. Nakonec se přikláním k tomu ji chápat jako memoáry, i z toho důvodu, že v případě literatury faktu bych ji musel hodnotit mnohem méně pozitivně. Autor svojí optikou popisuje příběh druhého dělení Československa. A nutno říct, že ten jeho pohled, navíc zásadním způsobem ovlivněný dobovou situací, způsobuje poměrně značné zkreslování příběhu. Především klade zásadní důraz na osobu Vladimíra Mečiara, kolem kterého se točí celé vyprávění. Autor, v souladu s tehdejší optikou bratislavských intelektuálů, v něm vidí takřka ztělesnění temnoty (podobně jak asi dnes Praha vidí Zemana či Babiše), a celou knihu to dává najevo. Naproti tomu, z textu vysvítá téměř až nekritický obdiv k Václavu Klausovi, který by jeho čeští kolegové jen těžko sdíleli. Co se týče samotného příběhu dělení státu, divím se, že ačkoliv autor sám studoval sociologii, nevěnuje sociologickým důvodům dělení ČSR, které jsou přitom zásadní, příliš prostoru. Mnohem více se soustředí na roli hlavních aktérů, a především na zmíněného slovenského premiéra, jehož rozebírá velmi ze široka, včetně jeho činnosti, která s rozpadem už přímo nesouvisí. Celkově, kniha není špatná, ale berme ji radši jako klasické (osobité) memoáry, než jako vědecký text, na jehož základě by se dal rozpad federace nějakou hlouběji zkoumat.... celý text

Sametová revoluce 2014, Oskar Krejčí

Moc zajímavý a podnětný pohled na dějiny od člověka, který se přímo účastnil tehdejšího dění, a částečně ho i sám pomáhal vytvářet. Ovšem z té strany barikády, o které se dnes vůbec nemluví. O to je jeho svědectví cennější. Vzpomínek na to, jak bylo zakládáno OF, kdo všichni byli 17. listopadu na Národní třídě, kdo všechno stál vedle Václava Havla, těch je spousty. A v žádném případě nechci jejich přínos snižovat. Ale trochu nám chybí pohled z druhé strany. Tehdejší vládní moc v médiích splývá na abstraktní masu temných, neschopných a zároveň rafinovaných zločinců. Tato kniha pomáhá zmíněný pohled narušit, a proto by po ní měl sáhnout každý, kdo žádá více hledisek než poskytují černobílá pohádková vyprávění. Autor ukazuje, že i na druhé straně barikády byla složitá situace, kde se hrály různé hry, a pohybovali se tam lidé zabednění i moudří. Dlouze rozebírá mnohdy překvapivé příčiny porážky režimu, a nešetří přitom ani vlastní řady. I s přihlédnutím k částečně memoárovému charakteru vyprávění můžeme říci, že autor se nepokouší napsat apologii ani jedné strany, a snaží se události ukazovat bez legend a příkras. A výsledný obraz stojí za přečtení. Jedinou výtku směřuji k posledním (přílohovým) kapitolám, které mi přišly poněkud nadbytečné, a jakkoliv jsou myšlenky v nich obsažené rovněž podnětné, rozrušují svým názorovým obsahem dojem nezávislosti předchozího textu. Přesto všem zájemcům doporučuji. Vždy je dobré mít možnost porovnat více pohledů. Ps: Kdo by náhodou neznal autora, je to onen enfant terrible, poradce premiéra Adamce, šedá eminence, kterou brilantně ztvárnil v osmém dílu seriálu České století herec Oldřich Kaiser.... celý text

Pohledy na národ a nacionalismus 2004, * antologie

Velmi potřebný přehled textů o fenoménu, který už dvě století do značné míry ovlivňuje pohyb dějin, a jak se zdá, ještě nějakou dobu ho ovlivňovat bude. Jednotlivé příspěvky teoretiků nacionalismu ukazují, kterak různě a jakými možnými způsoby lze národy a nacionalismus definovat, jak na ně lze pohlížet, a jaký smysl jim lze přikládat. Nejde o nějaké nacionalistické pamflety, ale o odborné pokusy o uchopení problému. Po přečtení si vnímavý čtenář uvědomí, jak složitý je nejen daný fenomén, ale i jaká je jeho houževnatost, a jak že je nemožné ho snadno zahodit o nějaké etické škatulky s nápisem "dějinné zlo". Jakkoliv si to někteří naši vševědoucí novináři myslí, svět kolem nás ukazuje, že tento fenomén je stále při plné síle, a ještě zdaleka neřekl v dějinách poslední slovo. A nejčastěji o sobě dá vědět ve chvíli, kdy oni už ho odepsali. I proto je třeba o něm něco vědět, chápat že nejde jen o nějaký relikt 19. století, a umět ho chápat ve vší složitosti. Tato kniha pro to poslouží perfektně.... celý text

V kleštích dějin: střední Evropa jako pojem a problém 2009, Jiří Trávníček

Zajímavý sborník textů, který pomůže nahlédnout do problematiky konceptů Střední Evropy, cokoliv to vlastně znamená. Příspěvky s různí, některé odborného charakteru, jiné spíš esejisticky pojaté. Co si z nich ale čtenář určitě může odnést je poznání, že jakkoliv se nám to může zdát přirozené, při hlubším zamyšlení zjistíme, že střední Evropu vlastně nikdo pořádně neumí definovat. Že jde o umělou myšlenku, která slouží hlavně našemu vlastnímu uspokojení, abychom se neocitli na východě, ale byli tím dokonalým zlatým středem, který nás předurčuje ke všemu naráz, dává nám od každého to dobré, a k ničemu nás nezavazuje. Zároveň příspěvky vrhají světlo na populární heslo "patříme na západ", které samo vlastně usvědčuje své hlasatele z toho, že si ani sami nejsou tímto tak úplně jisti. Doporučuji, jistě narazíte i na řadu dalších dilemat vyplývajících z požehnání a prokletí středu toho přívěsku Asie, zvaného Evropa.... celý text

Stručné dějiny světa 2016, Christopher Lascelles

I ty největší hlavy mezi historiky mají většinou podobný příběh. Začínají na velmi konkrétních tématech, věnují se dílčím otázkám, a postupně je skládají do většího příběhu, čímž prokazují své schopnosti. A až po desetiletích odborné práce, ve starších letech, kdy jsou na tvůrčím vrcholu, troufnou si na syntézy, a ti nejlepší pak na své vlastní dějiny národů a světa. Vědí, že je to ten nejtěžší úkol, který vyžaduje obrovskou schopnost chápat souvislosti, nebývalý nadhled, osvobození se od vnímání jen přes soudobé hledisko... Čili všechno to, co tato kniha nemá. Autor to vzal šmahem, řekl si, že ho historie nebavila (jak prohlašuje v úvodu), a tak ji napíše on. A rovnou ve své první knize, nač se zabývat podružnostmi. Já asi nejsem člověk, pro koho jsou určené stručné dějiny světa, ale právě s ohledem na to, že vím, jak obtížné je zestručnit složité věci tak, aby byla zachována serióznost, jsem po nové knize v knihovně sáhl. A asi jsem neměl. Ve starších dějinách autor podsouvá postavám a státům motivy jednání z dvacátého století, z moderních dějin si pak udělá klasický souboj dobra a zla. Zvlášť zaujat jsem byl jeho závěry co vše bylo dopředu jasné, co vše bylo nevyhnutelné, co co způsobilo, a jaké měl kdo motivy, a to hlavně o věcech, o nichž už roky debatují největší hlavy historie, aniž by došly k jasnému výsledku. Ptám se tedy, pro koho kniha je? Pro odborníky pochopitelně ne. To autorovi nevyčítám, i knihy pro laiky jsou třeba. Potíž je v tom, že by neměla být ani pro ně, jelikož jim podsouvá věci tak, jak s nimi není možné pracovat, a utvrzuje je v mylných a zjednodušujících pohledech. Autor si prostě vzal sousto, které nemohl zvládnout, jak tomu ostatně odpovídá i směšný seznam doporučené literatury (obsahem i rozsahem). Ocenit mohu snad jen relativní dostatek map.... celý text

Opuštěná společnost 2017, Erik Tabery

Čtení knihy mě velmi bavilo, byť zároveň musím konstatovat, že drtivá většina myšlenek není nijak objevná, a v podstatě jen shrnuje fakta a tendence v české a evropské politice, které jsou veřejně známé. S knihami tohoto žánru, popsatelného jako "varování a boj za demokracii" se v poslední době roztrhl pytel, nicméně tato patří k těm povedenějším. Líbilo se mi čtivé shrnutí některých tendencí ve společnosti a jejich uvedení na střízlivou míru, byť s některými závěry by se dalo polemizovat. Zřetelná je také ambice autora zacílit i na mimočeské publikum. Na druhou stranu, musím poukázat i na několik vad. Například, když hodnotí některé z historických událostí, nevychází zrovna z relevantních zdrojů, ale z titulů často kontroverzních či ne příliš pozitivně přijímaných (Tesař, Simms...), které nelze považovat za směrodatný výklad. Co se týče interpretace historických událostí, autor často sice řekne A, ale opomíná zmínit B, které jeho interpretaci události často problematizuje. Stejný problém je i ke konci knihy, kdy pranýřuje Zemana a Babiše poněkud neférově i za věci, které u jiných pomíjí. Závěrem si dovolím polemiku: Jednou z autorových hlavních myšlenek je, že česká společnost notoricky selhává v demokratických procesech, nedokáže vytrvat na nastoupené cestě, nejeví zájem o politiku, nestaví se proti autoritářům... Nepřeceňuje ale tady autor potenciál společnosti? Ona masa "obyčejných lidí" se skutečně většinou přizpůsobí a snaží se hlavně obstojně přežít, nic víc. Ale to je přirozené, za to ji nelze vinit, a v jiných srovnatelných státech tomu není jinak. Od toho tu jsou elity, aby ji vedly a dokázaly ji zburcovat pro svou myšlenku, pokud se jim zdá, že jiné (vládnoucí) elity dělají něco nesprávného. A když toho tyto elity nejsou schopny (pro svou neschopnost/nedůvěryhodnost/naivitu/strach...), pak se musíme zlobit na ně, a ne na masu lidí. Tudíž: Nezlobme se na lidi, že volí autoritáře, ale ptejme se, proč jim nikdo nenabídne a lépe nevysvětlí přijatelnější alternativu.... celý text

Pražská zima 2012, Madeleine Albright

Kniha se vyznačuje skvělou čtivostí, v tom skutečně není co vytknout. Co se týče obsahu, je to horší. Na knize je strašně patrné, že je psaná především pro Američany. Bohužel, z pohledu historie znalého Čecha je kniha plná zjednodušení, zploštění, a někdy až naivních historických zkratek. První část (Praotec Čech, husitství, Bílá hora...) působí až dětsky, jde o účelově vyzobané střípky z české historie bez kontextu, interpretované pohádkářským způsobem. Oddíl věnovaný válce patří k nejlepší části knihy, ale ani tady nejde dát plný počet. A co se týče poslední třetiny, věnované třetí republice, tady musí člověk znalý dějin skutečně trpět, neboť v žádném případě nejde o nějaký objektivní popis, ale o strašlivě zjednodušený a osekaný příběh o dobru a zlu. Nejvíc se tu projevuje nešvar, který prostupuje celou knihu, a to fakt, že autorka vyzdvihne fakta zapadající do jejího konceptu, ale přitom úplně vynechává jiné zásadní události. Namátkou, úplně chybí druhá republika, a zatajen je čtenářům celý politický systém třetí republiky a Národní fronta, který je přitom pro události kolem nástupu komunistů klíčový. Rovněž je v textu řada faktografických chyb, což Američan nezaznamená, ale Čech si musí jen postesknout. Co se postav týče, dělí je autorka na hrdiny a antihrdiny (úžasný prozapádní vůdce demokratů Jan Masaryk vs. hulvátský násilnický opilec Gottwald - ani jedno není pravda). A v neposlední řadě musím zkritizovat zdroje, z kterých autorka vychází. Z velké části jde o vzpomínky jejího otce, (což může být jistě zajímavý pramen, ovšem určitě nejde o nějaký objektivní výklad) a dále pak z dost jednostranných, někdy až problematických pramenů, namátkou z velmi svérázných vzpomínek Benešova lékaře Oskara Klingera. Líčení Února 48 pak podle toho vypadá, a přebírá jen nejortodoxnější antikomunistickou verzi událostí. Tak zásadní věc jako vznik Akčních výborů NF Albrightová vynechává, ale zato přispěchává s vybájenými historkami jak opilý Gottwald mává Benešovi před obličejem seznamem demokratů určených k popravě, čemuž se musí smát každý, kdo o únorových událostech a jejich hlavních aktérech něco odborného četl. Závěrem tedy: Výborná čtivost, jinak ale takové "české dějiny od američanky pro američany", kde si navíc i autorka občas přihřívá vlastní polívčičku. (Její otec byl asi superman, vše věděl, před vším špatným varoval, za vše dobré bojoval, autorka sama si všech váží, všechny má ráda - vyznává se mj. k lásce k Srbům, ale na autogramiádě jí pak v afektu unikne poznámka o "nechutných Srbech" - jak to tedy je?) Celkově, s tímhle výkladem by u zkoušky z moderních dějin neobstála.... celý text

Nejen rudé prapory: Pravda o revolučním roce 1905 v českých zemích 2005, Jiří Pernes

Nejsem si moc jistý, co si o této knize myslet. Kdybych doc. Pernese neznal, domníval bych se, že jde o dílo některého ze starší, válečné generace historiků, jelikož přesně jejich stylu kniha odpovídá. Je to takové ukecané, květnatě napsané, široce pojaté vyprávění o chrabrém zápase národa českého s arogantním německým živlem, boji za ústavnost a všeobecné hlasovací právo. Hlavní linie příběhu beletristickým stylem vypráví život Adolfa Stránského a jádro díla se pohybuje v roce 1905, ale od tohoto data neustále skáče do minulosti, a tak vlastně rekapituluje všechny zásadní události od roku 1848. Psané je to celé poměrně čtivě, a dobře to může posloužit pro zopakování dějin pobřeznové doby. I popis událostí roku 1905 je zajímavý. Potíž je v tom, že to je asi vše. Dílo úplně postrádá jakoukoliv analytickou část, nějaké zasazení do (středo)evropského kontextu, či pokus o nadhled nebo pohled "z druhé strany". Prostě jen vypráví, jak Češi statečně bojovali, nechali do sebe bodat/střílet četníky, a občas to prokládá popisem známých faktů. Tohle je ale pro dnešní standardy historiografie dost málo.... celý text

Manifest komunistické strany 1982, Karl Marx

Diktatury v rukavičkách? 2003, Radka Lainová

Hitlera či Stalina zná každý (respektive, každý si to myslí). I Mussoliniho zná leckdo (byť reálně málokdo). Ale Horthyho a Pilsudského znají už jen zájemci o dějiny, a co teprve Smetonu, Pätse a Ulmanise? Ty už znají jen skuteční historičtí fajnšmekři a čtenáři této výborné knihy, která (s ohledem na svůj formát) poskytuje vše, co lze od takto tématicky zaměřené knihy očekávat. Autoři zavádí zájemce do většinou opomíjených oblastí meziválečné východní Evropy, kde rovněž vládly autoritářské režimy, ale jelikož postrádaly jak expanzionistické snahy, tak efektivní ohňové průvody či expresivní řečníky, historie na ně málem zapomněla. A přitom se mi zdá, že jejich příběhy jsou pro dnešní dobu mnohem aktuálnější (či inspirativnější?), než stokrát omílané zrození bolševického či nacistického režimu, které je do velké míry (alespoň v Evropě) neopakovatelné. Diktátoři jako byl Hitler jsou totiž velmi vzácní, ale moderní dějiny jsou plné pevnou rukou vládnoucích mužů, jejichž hodnocení dějinami je mnohdy rozporuplné, ale rozhodně z nich nedělá čiré zlo, často jde spíš o kontroverzní otce národa. Napsáno čtivě, s odpovídajícím zachycením všech důležitých momentů každého z režimů. Autoři k tématu přistupují profesionálně a s nadhledem, bez jakýchkoliv laciných emocionálních soudů. Doporučuji všem, co se chtějí dozvědět, jak vypadají "obyčejné" diktatury, proč lidi rádi silné vůdce, či čeho se vyvarovat, aby vám někdo neukradl revoluci.... celý text