VeDny přečtené 110

Meč osudu 2000, Andrzej Sapkowski

Povídky o Geraltovi jsou výborné. Užívám si, jak jsou povídky nasekané, člověk pak nemusí dlouze pamatovat, kdo je kdo. Audiokniha namluvena dokonale.

Poslední přání 1999, Andrzej Sapkowski

Tento díl jsem četla i slyšela jako audioknihu. Audiokniha pro mě osobně byla stravitelnější, protože mi autorův styl trochu nesedí a neudržím u něj dlouho pozornost. Pletou se mi jména, místa a občas zakopávám i o děj. Paradoxně je to jeden z mých nejoblíbenějších autorů vůbec... Jednoduše mě tak ohromil propracovaným světem, dějem a uvěřitelnými postavami, že stačila forma audioknihy, abych na nějaký styl úplně zapomněla. Nutno dodat, že styl to není nijak špatný, jenom v něm neumím moc plavat. Povídky (i ty další) mi přišly nejlepší z celé série, měly trochu pohádkový nádech, ucelený děj, rychlý spád a byly velmi rozmanité a svým způsobem docela jednoduché (žádný kotel intrik a svárů).... celý text

Deště Maierniggu 2022, Klára Goldstein

Nebudu hodnotit hvězdami, jelikož jsem se nepochybně přehmátla při výběru. Obálka mé oblíbené designérky mě zaujala, náhodně vybraná strana mě nadchla. Přečetla jsem polovinu a nechytám se. Sice jsem věděla, že jde o náročnější poezii, ale tohle bylo pro mě příliš neuchopitelné. Velká slova bez zjevné spojitosti, vír pojmů a záblesky dojmů, ponor do čistého básnictví, který jsem neuměla ocenit. Pokud četbu zvažujete, doporučím přečíst si recenzi tady na DK, už prvních pár slov vám jistě napoví, zda je to něco pro vás.... celý text

Skleněný trůn 2015, Sarah J. Maas

Maas mi byla doporučována už několik let a nesl se kolem ní oblak pochval a úcty, takže jsem měla za to, že je jakousi královnou YA fantasy. Šla jsem do toho tedy s obrovským očekáváním, protože byla srovnávána s výtečnou Bardugo, někdy dokonce vyzdvihována nad ni. A tak jsem tedy v šoku, neskutečně zklamaná. Přes 50 krátkých a neúderných kapitol rozvleklo příběh do neucelených pasáží. Celou první polovinu knihy se pořádně nic nedělo, druhá polovina už byla lepší. Každopádně to mělo wattpad nádech, což odpovídá i prvotnímu původu příběhu, ale přeci jen bych čekala vyšší kvalitu i na prvotinu. Hodně často jsem měla pocit, že chybí nějaká slova, případně přebývají, někdy dokonce neseděly celé pasáže, takže mi popisy občas nebyly vůbec jasné a hodně to táhlo mou pozornost (např. hrdinové se muchlují a hrdinka najednou pocítí spalující a nedosažitelnou touhu se ho dotknout... i když už se dotýkají... a to je jenom jeden drobek z celého rohlíku). Chyběla i nějaká základní uvěřitelnost třeba u té bestie, co je tam požírala... pokud mám na hradě volně pobíhající zrůdu, která zpola sežere kolemjdoucí, připadá mi označit takové útoky za opilecké rvačky a nehody naprosto zcestné (i kdyby šlo o kamufláž pravdy) a to, že to nikoho neznepokojovalo, že si trajdali dál, žádný poplach a panika... no nevím. Postavy byly ploché a já si ani jednu příliš neoblíbila, protože se chovaly opět dost neuvěřitelně. Traumata nebyla vůbec prokreslená a přiznaná, pohnutky pramenily odnikud nikam. Rozhovory působily prvoplánově, trochu pateticky. Třeba pokaždé, když se Celaena s někým bavila o svých hrozných zážitcích, měla jsem nutkání přeskakovat - byl to prostě prototyp dokonalé hrdinky s utrápeným dětstvím, hrůzostrašným dospíváním a nejednou jizvou, je ale taky nádherná, vzdělaná a chytrá, odvážná a v každém směru dokonalá. Jediné momenty, kdy se její dokonalost trhala bylo, když ztrácela hlavu, ovšem jen proto, aby se ukázalo, jaká je vlastně rebelka a dobrá v dalších činnostech... Další díl si přečtu, protože sázím na předchozí komentáře, že má série vzestupnou tendenci, co se týče kvality. Po Skleněném trůnu už ovšem znovu nesáhnu.... celý text

Příběh života: Evoluce 2018, Fiona Munro

Knihu jsem si koupila hlavně kvůli ilustracím, sbírám je, inspiruji se. Každopádně téma evoluce mě také velmi zajímá, tak jsem byla nadšená, že je to tak krásně zpracováno. Krásné ilustrace s rozumnou mírou stylizace, texty příjemně krátké, i když spíše pro druhý stupeň, případně menší nadšence. Bohužel první věta oznamuje, že je Země stará 45 miliard let. Neřeknu, kdyby se objevila chyba u něčeho méně známého, ale stáří Země se učí pořád dokola. Taky to nebylo tak přehledné, jak jsem doufala. Časová osa se musela dlouho hledat, označení Ma (miliony) mě neoslovilo, a kapitoly byly rozředěné tak nějak nerovnoměrně, že to ztrácelo tu jasnou posloupnost - kapitoly stejné úrovně: Kambrická exploze, Kambričtí lovci, Ordovik, Silur, Devon, Acanthostega, Dřevnaté rostliny, Karbon... Ovšem často se autorce také povedlo období na sebe pěkně napojit, zdůvodnit, proč se něco změnilo, proč nastává vymírání, nastínila i jakousi zákonitost tohoto fenoménu. Takže já jsem ve výsledku velmi spokojená, něco nového jsem se dokonce i i dozvěděla. :)... celý text

Stříbrné stíny 2014, Richelle Mead

Vždycky, když je v knize někdo uvězněn, děj ztrácí na tempu (alespoň u knih, na které jsem narazila) a je jedno, jak je autorka kvalitní. Pobyt v nápravném centru pro mě byl sice utahaný a nezáživný, na druhou stranu mě hodně věcí překvapilo, objevily se zajímavé postavy a praktiky alchymistů se nepěkně vybarvily. Konec byl skvělý, líbila se mi záchranná akce i to, že vlastně museli spolupracovat všichni, aby vyvázli, nebyl v tom jen jediný hrdinský počin hlavní postavy. Trochu zklamáním bylo, že se po těch hrůzách a bídě Sydney více nesložila, že to nezanechalo výraznější stopu. Může být jakkoli silná a nezlomná, ale přišlo mi, že se celý ten proces vzal nějak hopem, aby mohlo dojít na závěrečné "techtle mechtle". Což trochu podrývá autorčinu snahu vykreslit postavy reálně a s uvěřitelným a opsaným vývojem.... celý text

Ohnivé srdce 2014, Richelle Mead

Zatím nejsilnější díl série. Děj se poměrně hýbal, Jill už mi nebyla proti srsti a hodně se to posunulo od trojky, kde se řešily věci tak nějak dokola. Tohle bylo výrazně akčnější a rozmanitější. Konec byl super, dlouho očekávané zvraty, ke kterým to celou dobu směřovalo. Jediné, u čeho jsem trpěla, byla Zoe. Jako puberťák v krizi budiž, ale to, jak na ni reagovala Sydney, to mi přišlo zkreslené nějakým autorčiným záměrem - pokud se Sydney občas rozzlobí a ozve se (což občas dělá), tak u těch nesmyslných výlevů Zoe mi kajícná omluva neseděla. Čekala bych spíš, že nasadí logiku a vysvětlí sestře, proč je k vampýrům milá... a ono se to dá obhájit hned z několika úhlů. Podobně neprůbojná mi připadala na konci, kdy při honičce nepoužila svou magii. Pokud dokáže podpálit barák, pak by mohla zapálit i nějaké chrastí, kterým běžela. Cokoli. Proč neměla nějaké fígly v kabelce, proč něco nezkusila? Vždy připravená a teď vzdávačka? Možná mi něco uniklo, nevím, ale ve výsledku jsem si to moc užila a už jsem v polovině dalšího dílu.... celý text

Indigové kouzlo 2013, Richelle Mead

Tenhle díl toho řekl hodně. Líbilo se mi rozkrytí světa alchymistů, zpochybnění jejich práce a tak dále, to nabízí možnost slibného pokračování. Taky dilema kolem Adriana pomalu bledne, na což čekali nejspíš všichni. Její nové schopnosti jsou u mě zatím 50/50, na jednu stranu jsem doufala, že už nebude tak okatě bezbranná v jejím nebezpečném světě, na stranu druhou se mi líbilo, jak doposud její hlavní zbraní byla inteligence a důvtip s trochou odvahy. Taky se mi líbí varianta magie pomocí květin, kamenů, rituálů a magických předmětů. Ovšem méně nadšená jsem byla z vykreslování procesu učení, který mi přišel dlouhý a opakující se bez zjevnějšího důvodu (nebo mě ten důvod asi jen příliš nezajímal) - vždycky, když se objevila ta její učitelka, nebo trénování rituálů a čtení těch knih, skoro jsem přeskakovala strany. Skoro. Taky mi přišlo, že toho na ní bylo příliš - magická hrozba, vampýří hrozba, hrozba bojovníků, hrozba od alchymistů, love story a ještě řešit detaily každodenního chodu té jejich mise. Tolik různých problémů, že se ani jeden neřešil nějak kontinuálně nebo důkladněji. Ale fajn bylo, že autorka o tom věděla a několikrát to tam reflektovala.... celý text

Zlatá lilie 2012, Richelle Mead

Vnímám určitou paralelu s VA - hlavní hrdinky jsou sympatické, zatímco jejich blonďaté kamarádky se stejným taťkou nikoli. Příchod Dimitrije byl ale velmi příjemný, jeho energie šla v knize hodně poznat a na chvíli jsem měla pocit, že by to tam mohli přežít. Jinak se mi zdá celý ten plán na hranici zdravého rozumu - pokud blaho celého morojského světa závisí na přežití malé holky, kterou hledá nejeden padouch, nepřipadá mi nehlídaný pobyt na střední škole úplně ideální - nikdo s ní netráví polovinu dne a jediné, co ji drží naživu, je to, že její poloha není známá. Což mi přijde jako velký hazard i vzhledem k tomu, že se Jill promenáduje po poměrně velkém rušném městě, fotí se do katalogů, baví se s místními atp. zatímco po ní jede pátrání. KAŽDOPÁDNĚ, styl autorky mě opět bavil. Vývoj Adriana a Sydney naskočil na vlnu jiskření a náznaků, které všemu dodávají trochu spád. Akorát to způsobuje další a další vnitřní rozkoly, které se objevují dost často. Linka jménem Brayden byla vtipná, konečně se uvolnila ta stojatost příběhové linky (čekáme, skrýváme se, něco jen tušíme, něco snad trochu cítíme, něco nám možná hrozí) a konečně se objevily nové náměty a nová místa.... celý text

Pokrevní pouta 2011, Richelle Mead

Po Vampýrské akademii se těžko píše pokračování. Zatímco u VA jsem ani nedýchala a četla a četla, tady mi připadalo, že děj občas stojí. Pořád jsou na stejných místech, problémy se blíží velmi pomalu, řeší se poměrně nevýrazné malichernosti, Sydney dlouze řeší své vnitřní rozpolcení na několika frontách a vývoj postavy je střízlivě a realisticky pomalý a v neostrých obrysech, takže to pro mě nebylo takové "vzrůšo", jaké produkovala divoká Rose. (Syndey je sympatická v mnoha ohledech, oceňuji, jak je rozvážná, spolehlivá a kompetentní, velmi mi imponuje její nadšení pro vědomosti a její vzdělání, ale tento typ knih mě táhne spíše kvůli postavám jako je Rose, které jsem povahově na hony vzdálená, tudíž mě fantazie s ní více uchvacuje než s chladnější a "hodnou" Sydney, ke které se blížím spíše.) Na druhou stranu mám velmi ráda autorčin styl. Adriana mám v oblibě už od VA a je milé sledovat, jak se hledá a dospívá. Svět dhampýrů a morojů se ještě více rozkrývá, což oceňuji, přišel mi dost zajímavý. Svět alchymistů je naopak jako drátem do oka, ovšem i on skrývá zajímavé postřehy a myšlenky. Navíc se objevují i známé postavy.... celý text

Bílá nemoc 2022, Karel Čapek

Zatím nejlepší divadelní hra, kterou jsem četla. Nejvíc mě ohromilo, jak umí Čapek gradovat děj, tak nějak přirozeně, až to člověka pohltí. Konec mě oslovil nejvíce z jeho her (navzdory obecné kvalitě a údernosti jeho zakončení), téma bylo navíc taky docela aktuální a určitě bude i v budoucnu, protože se jen potvrzuje, že lidé se nemění ani po tolika letech, reakce na nemoc je stejná tehdy a dnes. Stejně tak mocenské vlivy, které takové katastrofy provází se jakoby podle vzoru opakují. Nejzajímavější částí byla nejspíš rozprava někde na začátku, kdy se obyčejná rodina baví o propuknutí nemoci, jak je ovlivňují novinové články, jak vnímají nakažené sousedy, jak si chrání jen své zdraví a své živobytí a naprosto lhostejně k ostatním souhlasí s radikálními cestami, jak nemoc pokořit - izolační tábory pro nemocné atd. OTEC (čte noviny): Zase článek o té nemoci! Kdyby už s tím dali pokoj! Člověk má dost svých starostí za celý den OTEC: Že je to humbuk, to malomocenství. Sem tam nějaký případ, a noviny z toho hned dělají senzaci. A lidé, to se ví: jak někdo lehne s rýmou, už říkají, že má bílou nemoc. OTEC: Zavřít ty malomocné a nepustit je mezi lidi. Jak se na někom ukáže bílá nemoc, pryč s ním!... celý text

Atlas poetické zoologie 2019, Emmanuelle Pouydebat

Kniha je přesně tím formátem, který mě tolik fascinuje. Je to atlas zvířat velmi zajímavě tematizovaný, krásně ilustrovaný a stylizovaný, knížka je moc pěkně fyzicky zpracována. Texty byly poměrně krátké a nenáročné (takže i pro mladší čtenáře), doslova napěchované zajímavostmi a podané až úsměvně nadšeně. Jediné, co mi trochu vadilo, byla sazba textu podle neflexibilní šablony - velmi často se vynechávala jedna celá stránka, protože byl text o něco kratší než ostatní a velký bílý prostor bil do očí. Ale to je problémem celé série těchto atlasů, kdy se volná místa nechávají být, přitom by se tam tak pěkně dala vložit doprovodná ilustrace.... celý text

Život svatých 2022, Leigh Bardugo

Kniha je vizuálním skvostem. Pevná vazba, potažená imitací plátna, zlatá ražba a ten design! Vypadá jako autentická kniha čtená hlavními hrdiny. Uvnitř nádherné ilustrace, trochu realistické, trochu stylizované jako náboženské ikony, perfektní. Ovšem po přečtení Trnité řeči je tohle hodně strohé, i když ten koncept je v něčem podobný. Jazyk je hodně popisný, příběh jednoho svatého je zhruba na 1-2 strany a5 velkými písmeny, takže se stihne jen málo. Být to ve stylu Trnité řeči (delší příběhy) užila bych si to víc. Taky jsem čekala příběhy o svatých, o jejich životě, o tom, proč se jimi vlastně stali. Trochu zklamání, že některé byly "jen" o jejich zázracích a několikastránkové příběhy byly o obyčejných lidech, kteří se k nim modlili.... celý text

Ze života hmyzu 2022, Karel Čapek

Velmi svižné drama o bytí. Nejvíce mě bavila část s jepicemi, nejméně pak s mravenci, přesto každý hmyzí druh otevíral důležité myšlenky. Odnáším si z toho uvědomění, jak je vše pomíjivé, jak jsou lidé vůči celku malí a zanedbatelní, zaslepení nebo až "naprogramováni" pudy či okolím. Navzdory hmyzímu světu jsou příběhy velmi kruté a protkány filozofickými postřehy. Závěr mě docela překvapil, nabralo to dost temný směr...dvě varianty konců byly netradičním zakončením. "KUKLA: V bolesti zrození puká mé vězení. Nevídané a neslýchané se skutkem stane. Já budu!"... celý text

Stres v práci a v životě - Jak ho pochopit a zvládat 2016, David Fontana

Knihu jsem přečetla za jedno odpoledne, je velmi čtivá a poměrně dost praktická. Největším přínosem je určitě přehledné a stravitelné shrnutí zdravotních rizik, pokud je stres dlouhodobý, a kapitola o tom, že lze ovládnout překotnost vlastní mysli a použít ji v boji proti stresu. Není to suché, autor píše formou přátelského rozhovoru, dodává mnoho názorných a konkrétních příkladů a po přečtení mám pocit, že jsem o kus blíž k efektivnější práci se stresem.... celý text

Volání divočiny 2020, Jack London

Knížku jsem znala z tátových vzpomínek a zaprášené knihovny u babičky, proto jsem si neuměla představit, že by mě to oslovilo. Navíc, jak se dá napsat příběh z pohledu psa, aniž by to působilo uměle nebo infantilně? No, takhle. Bylo to skvělé, krásně vykreslené růsty postav, nádherné prostředí, které mě dlouhá léta fascinuje. Jediné, co mě vždycky zarazilo, bylo plemeno bernardýna. Kamarádka jednoho doma má a procházku zvládne tak deset minut, potom ulehá do příkopu a odmítá se hnout...představit si tedy tu sílu a vytrvalost a odhodlání...no, až na konci jsem zjistila, že jsem nejspíš něco přehlédla, že má vlastně uši nahoru a bernardýn je jenom tak napůl. Samotné "volání divočiny" mi přišlo lákavé a určitě ho jednou za čas slyší mnoho lidí. Konec výborný. Co se dalších povídek ve vydání 2020 týče. Pořád někdo bojoval o život, zlato nebo lásku v podmínkách, které nebyly k žití a občas k přežití. Ideální na cesty nevytopeným vlakem. :) Doporučuji všemi deseti.... celý text

Kázání na hoře 2020, Ivana Pecháčková

Jelikož se náboženství nevěnuji, tohle bylo mé první setkání s Kázáním na hoře. Jako knížka pro dítě určitě super, ilustrace jsou nádherné, text krásně nasázen. Obsah je velmi strohý a omezuje se pouze na samotné kázání, což není překážkou. Přiložen je také pracovní list s aktivitami, jak téma s dětmi rozvíjet.... celý text

Věc Makropulos 2013, Karel Čapek

Velmi svižné zamyšlení nad nesmrtelností, ovšem dosti silné. Sama občas přemýšlím, že je toho tolik, co bych ráda viděla, uměla a věděla. Tolik věcí, že je nikdy nemůžu dost dobře stihnout. A ta dlouhověkost by byla řešením. Do toho ještě zapůsobila éra nesmrtelných nadpřirozených bytostí, o kterých jsem kdysi hojně četla, které jsem si idealizovala a chtěla jejich dlouhověkost, která byla často vykreslena pohádkově. Závěrečné vyprávění EM mi vneslo pachuť do těchto tužeb. A to, jak všichni přítomní spekulovali, jak recept na nesmrtelnost zužitkovat, jak a komu ho prodat... to bylo děsivé, děsivě přesné. Avšak velmi by mě zajímalo, jak by vypadal svět po zveřejnění receptu, jak byl třeba představen v RUR, kde se neřešilo JESTLI, ale CO TEĎ S TÍM. V tomhle případě by to byl velmi zajímavý svět. Nutí mě to přemýšlet. Zároveň je ve hře shazován výklad dějin, který je často podáván tak nějak velkolepě. EM se posmívala obdivu, který k nim lidé mají bez jediné námitky. Vše je vykresleno tak černobíle, že se občas zapomíná na lidství hlavních aktérů. A na tom něco bude...... celý text

Trnitá řeč 2018, Leigh Bardugo

Jazyk pohádek je poměrně odlišný od toho, jakým stylem Bardugo normálně píše. Ovšem během několika stránek si člověk zvykne a je to už jen velký zážitek, krásné popisy, neotřelé metafory a přirovnání. Nejvíc se mi asi líbily pohádky o Trnitém lese, Čarodějnici z Duvy a Když voda zpívá oheň. Autorka se inspirovala vlastními pocity, které v ní vyvolávaly klasické pohádky, které možná končily šťastně, ale stejně měly jakousi pachuť. U některých inspiraci poznáte, ale příběh je tak jiný, z tak odlišného úhlu, v tak jiném prostředí a s jinými postavami, že je to příběh úplně nový. Avšak poukazuje v nich na koncepty klasických pohádek, které jsou temné, ošklivé. Člověk si uvědomí tu šedou zónu, která obíhá kolem hlavních i vedlejších postav. Konce jsou bez výjimky překvapivé. Doporučím jen neprohlížet ilustrace před čtením, jelikož ty velké dvoustránkové odhalují konec každého příběhu, takže se připravíte o ten překvapivý závěr. „Kima měla hlas jemný a konejšivý jako déšť, zato když promluvila Ayama, jako by zaplálo prudké, ostré polední světlo, v němž sebou člověk škubne a odvrátí se.“ „Když vlk sešel do údolí, pak jedině na lov, a to se pak kradl tiše, jako když dým proniká větvemi stromů.“ „Měl dílnu ve Wijnstraat, kde se kanál lomil jako prst zvoucí vás blíž...“ „Mluvil hlasem jemným jako máslo.“... celý text

Vláda vlků 2021, Leigh Bardugo

Výborné. Bardugo mě znovu dostala svým vypravěčstvím. Vše plyne velmi rychle, vysvětluje se hromada věcí, občas se sice děj otírá o koncepty, které jsou ve fantasy trochu ošemetné, ale já to beru a chci víc. V předchozích sériích mě Zoja moc neuhranula, měla jsem ji za padoucha, ale teď ji beru za jednu z nejlepších postav - je vtipná, je ostrá, ale pořád velmi lidská. To se dá říct vlastně o všech postavách, všem je přiřknuta jakási aura výjimečnosti a náznak dokonalosti, ale Bardugo je opřede takovým množstvím uvěřitelnosti a lidskosti, že si toho skoro nevšimnete. "Svět se může rozpadat, a Nikolaj Lantsov bude jednou rukou přidržovat strop a druhou si smetat smítko z klopy, zatímco se bude všechno obracet v trosky." "Nechť psi vyrazí na lov. Nebojím se smrti, neboť jsem ji nařídil." "Zasmála se, znělo to, jako když chřestí kosti v šálku věštce, připravené se vysypat a zvěstovat jen neštěstí."... celý text