Jizi přečtené 871

Jak jsem se reinkarnoval coby sliz 1 2022, Fuse

Ááá, tohle bylo přesně podle mého gusta. Hlavní postava je navenek úspěšný třicátník, který se jednoho dne nechá úplně hloupě a šlechetně zapíchnout na ulici (to není spoiler, stane se tak na druhé stránce) a reinkarnuje se - kdo uhádne? Ano? - jako SLIZ! A protože je celý příběh koncipovaný jako klasické RPG hry, sliz navazuje přátelství, leveluje, sbírá zkušenosti, bojuje, pomáhá levelovat ostatním členům družiny a moje nerdovské já slintá blahem. Dračí dovětek jako bonus. (A seriál, který podle komiksu vznikl, je taky super, hodnocení hry přenechám jiným.)... celý text

Amáliina nehybnost 2021, Kateřina Rudčenková

Amálii táhne na čtyřicet, pak jí je čtyřicet a pak jí je přes čtyřicet. Chce dítě, ale nechce dítě, protože by se pak nemohla jen tak válet a hnípat se v sobě. Chce chlapa, ale nechce chlapa, protože pak by se musela dělit o prostor a věci a existenci a to se jí taky vlastně asi nechce. Souloží, nic moc nedělá, jezdí do Japonska, jezdí na Vranov nebo kam a žere houbičky. Bydlí v matčině bytě, ale musí se odstěhovat, protože matka si dovoluje jí nosit jídlo. Taky jí umře otec, který od nich odešel, když byla malá a ona se nikdy neodvážila zeptat, proč. Takže to musí řešit teď, když už se nemá koho zeptat. Na terapii. Protože tam teď chodí všichni a potřebují ji všichni. Amálie se ve všem plácá, kromě Japonska, protože Japonsko je dokonalý, tam se místo plácání koupe. A za všechno může její máma. Protože jí řekla, že je debil, když nechápala matiku. A protože jí nechala byt a nosí jí jídlo a má potřebu jí kecat do života. Děsný. Stejně jako celá společnost, která chce, aby ženy měly děti a muže a konformní životy. A všichni, kdo takhle žijeme, jsme zmanipulovaný a podřizujeme se diktátu společnosti. Tak jo no. Ještě že je to vždycky na koho hodit. A co mají pořád všichni s tím Japonskem?!... celý text

Smuténka 1965, Jan Skácel

Chvíle Za žádnou pravdu na světě. Ale jestli chceš, za malý pětník ticha. Je chvíle, která půlí krajinu. Pokorný okamžik, kdy někdo za nás dýchá. (s. 34)... celý text

Obecná teorie zapomínání 2021, José Eduardo Agualusa

Ludo žije se sestrou a švagrem. Pak přijde převrat a Ludo žije sama se psem. A protože má strach, zazdí se v bytě a žere parkety nebo tak něco. Sice má diamanty, ale když se s diamanty zazdíte, jsou vám víc platné ty parkety. Čtenář nicméně s Ludo zazděný nezůstává, protože dveře jsou sice neprůchozí, ale okna ne a tak nás Agualusa může vzít ven a představit nám hromadu lidí, jejichž osudy se všemožně proplétají a zamotávají a nakonec se nevyhnutelně všichni sejdou u zazděných dveří s krumpáčem v ruce. Hm. Bavilo mě to číst. To je plus. Mínus je, že jsem to v půlce odložila kvůli jiný knize a po pár dnech jsem zjistila, že si absolutně nepamatuju kdo s kým proč co jak a za kolik. Ale asi dobrý. Myslim. S jistotou můj první angolský román.... celý text

Idiot 2019, Elif Batuman

Už si nevzpomínám, kdy mě naposledy nějaká kniha takhle bavila. Neobohacovala, nepoučovala, jenom prostě a čistě bavila. A kdy jsem se naposledy tak těšila, až se k ní znovu dostanu. Bude to už hodně dlouho. A ještě delší čas doba uběhla od chvíle, kdy jsem naposledy četla knihu, která mě přiměla nostalgicky vzpomínat na vysokoškolská studia a při které jsem zatoužila se do našich zaprášených kabinetů vrátit (to nicméně přesně vím, kdy bylo - při čtení prvotiny Anny Cimy). Idiot Elif Batuman je dokonale postmoderní, intertextový, přeintelektuálštěný a naprosto totálně absolutně rozkošný. A scéna s večeří u maďarské rodiny a flétničkou mě rozesmála nahlas tak, až mi cákaly slzy. Kdo někdy v pro něj podobně nepochopitelné zemi něco takového absolvoval, ten si i tu druhou, maďarskou část, dá s rozběhem.... celý text

Buď připravena 2022, Vera Brosgol

Jedno táborové trauma v hezkém kabátku. Ilustrace upomínající Rainu vysvětluje poděkování i claim na obálce a kdo na tábory jezdil a nebyl z nich (ehm) úplně nadšený (nebo byl úplně nenadšený), bude Veru chápat. Jinak asi nic proti ničemu, nenadchne, neurazí.... celý text

Síla rozumu v bláznivé době: Manuál kritického myšlení 2022, Ján Markoš

Lehkou rukou, zábavně a přístupně psaný manuál, jak číst dnešní dobu, aby vás, pokud možno, někdo jen tak neopil rohlíkem, neskočili jste někomu na špek nebo vás někdo neočůral (zjevně máme jako Češi s těmito situacemi bohatou zkušenost). Markoš se rozhodl otevřít vrátka ohrady s informacemi a postupně nás provést všemi druhy, na které bychom mohli narazit - a pokud nežijeme na samotě u lesa, také narazíme - a jak s nimi ideálně nakládat, abychom se nestali oběťmi dezinformací, špatně čtených informacích nebo záměrně zkresleně předkládaných informací. Netuším, do jaké míry je text redakčně přizpůsobený českému prostředí, ale tohle je zvládnuté naprosto skvěle. Konečně kniha, která má skutečně co říct k našemu prostředí. Povinně by se měla číst a rozebírat na středních školách. Opravdu skvělý počin. Jedinou slabinou jsou grafy, které jsou tak malinké, že se nedají přečíst. A to je škoda přeškoda.... celý text

Gender Queer: Autobiografie 2021, Maia Kobabe

Z venku si o lidech, kteří bojují se sebeidentifikací v rámci zažitých společenských kategorií můžeme myslet, co chceme, než ale začneme něco nebo někoho hlasitě kritizovat, měli bychom se (nejen v otázkách sedeidentifikace) aspoň pokusit v rámci našich vlastních mentálních kapacit danou problematiku pochopit. A Gender Queer je jednou z velice pohodlných, širokých a krásně přístupných cest. Zajímavý počin, scénář, kresba, rozpolcenost hlavní postavy, její tápání, tápání okolí a celý niterný svět namáhavého hledání té mé niky, toho mého místa ve světě, mého hlasu, všechno tu je a všechno je tu tak, že by člověk musel být opravdu hodně zatvrzelý, aby reálnost pocitů Maii i po dočtení zpochybňoval.... celý text

Piruety 2021, Tillie Walden

Mike Dawson, autor autobiografického komiksu Freddie a já, ve své knize píše, že komiks je nejlepší formát pro vyprávění o sobě samém. A já s ním souhlasím. Jen je potřeba vědět, co o sobě chci vyprávět a co chci sdělit. Piruety totiž nejsou ani ryba, ani rak. Je v nich všechno a není v nich vlastně nic, Tillie o spoustě věcí, které se celou knihou táhnou jako rudá nit, neříká nic (vztah s mámou), o krasobruslení to nakonec taky tolik není, není to ani o její orientaci, napadení, šikaně, všechno je tam naťuknuté, nic není dotažené. Možná je to tím, že psát v jednadvaceti autobiografii je přeci jen poněkud... unáhlené?... celý text

Vezmi mě domů 2022, Jesús Carrasco

Staré známé téma návratu ztraceného syna do rodné vsi na pohřeb rodiče, konfrontace s realitou, už navždy polámané vztahy, které není možné napravit, jiné, které ještě napravit lze, nemoc druhého rodiče, změna životního stylu, to vše ale nesmírně decentní, umírněné, klidné a tiché jako pozdní letní odpoledne na místech, kde se zdaleka tak nespěchá. Námětem kniha až podezřele připomíná nejnovější Soukupovou (mínus děti), nicméně Carrasco si vystačil s mnohem decentnější plejádou emocí, problémů, bolestí, křivd... A přesto - nebo právě proto - mají ty jeho potenciál na první pohled sice jen tak proplout kolem, ale ve skutečnosti uvíznou na kůži jako skelná vata. Bolesti je v knize spousta. Touha hlavního hrdiny odejít, začít jinde, klidně od nuly, klidně za málo, klidně s obtížemi jen neobtěžkán tím, že mu život nalajnovali jinými, je zcela pochopitelná. Pochopitelný je i postoj jeho sestry. Všem jim budete rozumět, všechny je budete více či méně poznávat. Vezmi mě domů je jako vrnící, pospávající kočka, kterou hladíte. Je to klidný příběh, smutný, ale klidný. A pak ve chvíli, kdy to nečekáte, najednou zatne drápky a zahryzne se do hladící prstů, aby o odstavec dál už zase klidně předl a nechal vás překvapené a trochu ve střehu, připravené na další zásek, další kousnutí.... celý text

Nepatrné pravděpodobnosti 2014, Mahmúd Šukajr

Mikropovídky kolísavé kvality, kterým na plynulosti ubírá místy lehce kostrbatý překlad zatížený arabismy. Čím kratší text, tím větší nároky na překladatele. Z trojice pravděpodobností mi přišly nejzajímavější a nejpůsobivější hned ty první, což celkovému dojmu také moc nepřidalo. V prostřední část zaujal Švejk se psy, zbytek zaváněl urputnou snahou o větší ponor, který je nicméně v brouzdališti nemožný. V závěru tu a tam něco problýsklo mezi mraky, ale celkový dojem je dost mdlý. Škoda přeškoda.... celý text

Putování Walesem / Popis Walesu 2008, Gerald z Walesu

Gerald z Walesu neboli Giraldus Cambrensis (1146 - 1223) nám zanechal zcela unikátní popis jednoho z nejkouzelnějších míst světa. Gerald doprovázel arcibiskupa Baldvina na jeho náborové cestě Geraldovým rodným krajem s cílem sehnat co nejvíce účastníků vyhlášené křížové výpravy. Spíš než o víře je však Geraldův latinsky psaný (a do češtiny Petrem Šourkem brilantně přeložený) spis zprávou o aktuální situaci, o zvycích Velšanů, pověrách, životě v zemi, o jejich silných i slabých stránkách, a zároveň vypovídá mnohé o polyhistorovi Geraldovi, který miloval psy a nenáviděl ženy, obdivoval františkány a pohrdal dominikány, fascinovali ho bobři a místní zajímavosti hodné Blesku. Jeho vyprávění je poutavé, nesmírně živé a doplněné celou řadou fotografií a obrázků z Hywelova zákoníku. Pro ty, koho Wales uhranul, je to rozkošná záležitost. (Nějaké ty chyby ve velštině (třeba glas není zelená ale modrá) jsou drobnost - a i když se to zdá nemožné, na tomhle kouzelném jazyce si ještě nikdo nic nevylámal, stačí vědět, jak se vyslovuje - stejně jako v případě tolika jiných to není zdaleka tak hrozné, jak se to na první pohled může zdát.)... celý text

Neděle odpoledne 2022, Viktorie Hanišová

Tak jako máme finské podivno a latinskoamerický magický realismus, máme zjevně i žánr posrané české rodiny. Není to myšleno zle. Není to myšleno vlastně nijak. Je to jen takové konstatování. Jednou z jeho čelných představitelek je právě Viktorie Hanišová, která ani ve svém posledním románu nezklamala a servíruje nám hutný koláč deprese, marnosti, bolesti, utrpení, žalu a zoufalství. No mňam ho. Neděle odpoledne má v zásadě všechno: postupně odhalované tajemství, hutnou atmosféru, nesmírně syrové scény (schválně, která dostala nejvíc vás? Mě ta s hrnci. To jsem musela normálně vypnout.), zajímavé, z větší části vcelku plastické postavy (z těch hlavních budiž výjimkou jednorozměrní Jindřich a Mojmír), reflexi doby i sympaticky trefné ztvárnění lidí, pro které nebyla revoluce pozitivní bombou, jen dalším krokem ve všeobjímajícím chaosu (a co mám kupovat teď? A čemu mám věřit teď?). Některé životy prostě vedou od hoven ke sračkám a není v nich v zásadě nic moc pozitivního, ne každý se dočká obratu, ne každý se dočká trvalého paprsku světla a vykoupení a radosti a spokojenosti. Někdo má prostě tu smůlu, že se tak nějak probrodí a proplacatí od kolíbky ke hrobu a život ho celou dobu častuje jen různou mírou bolesti, strasti a utrpení - a když už to třeba vypadá dobře, tak se hlavně neradujte, zmar už si brousí nože. Takové veselé čtení do lednových šedých dnů. Ehm. Na závěr kvituju Mariku a její vztah se syny - o kolik lépe to Hanišová zachytila, než vychvalovaná Dvořáková ve Vránách! Jo a audioverze je skvělá. Díky za ni.... celý text

Vítr nás odnese – Antologie současné perské literatury z Íránu a Afghánistánu 2009, * antologie

Írán. Daleká, předaleká země, která místy působí jak z jiného světa a času, kde ale žijí lidé, kterým teče červená krev, když se říznou (nebo když je ztlučou policajti), kteří chtějí to samé, co my, chtějí svobodně dýchat, mluvit, žít. Chtějí vydělat dost peněz, aby nemuseli utíkat do zahraničí a potupně živořit, chtějí mít pohromadě rodinu, chtějí být svobodní a svobodné. A nic z toho nemají. Protože se narodili o kus dál než my. Afghánistán. Země ještě vzdálenější. Země zbrázděná horami a protkaná dírami po kulkách. Země nešťastná, ztrápená, usoužená. Okupovaná, krví zalévaná. Všech dvanáct povídek z obou zemí, stejně jako čtyři představení básníci a básnířky, nám mají tolik říct. O věcech, o nichž nevíme vůbec nic a o věcech, které moc dobře známe, protože některé věci máme napříč světem všichni společné. Je zoufalé, jak málo o nich víme - v době, kdy íránské ženy pálí šátky a brojí proti desítkám let útlaku je to čtení aktuálnější než když dřív. Kéž bychom měli větší zásobárnu.... celý text

Deník všedního smutku 1989, Mahmúd Darwíš

Autentické, bolestné střípky palestinských okamžiků, zlomky zrcadlící neúprosnou realitu z pera jednoho z největší arabských moderních básníků, poklad, který neprávem zapadl a je naprosto nezbytné jej znovu vykopat a otevřít a vystavit všem na odiv - pokud chceme chápat, chceme rozumět, je stejně jako pohled z odstupu (a ne-li ještě víc) nutný pohled zblízka, zevnitř a do nitra. Duši z toho čtení lehko. A to je dobře. Z tohohle konfliktu by totiž nikomu lehko být nemělo. "Stojím v srdci světa. Vyrvu si paži a mávám jí ve větru, proměním ji v míč a hraju si s vámi. Vmetu vám ji do očí, vy soudci civilizace. Ne pro vlast, ne pro národ. Ani ne ze msty, ale prostě jen tak. Jsem totiž asijský živočich, a tak se mi líbí užívat těla. Cvičím si je, aby se znovu rozhýbalo po ochrnutí, které trvalo čtvrtstoletí. Roztrhám si je na kousky, abych vás pobavil. To je má jediná svoboda. Proč se bouříte proti mé sebevraždě, vy odborníci masového pobíjení. Vy, kteří měníte děti v uhlí! Zabíjíte, a tedy jste. A já páchám sebevraždu, tedy také jsem. Od nynějška už nedovolím nikomu než sám sobě, aby mě zabíjel. Znáte mě? Zachránil jsem se zpod vašich pum. Znáte mě? Mléko agentury UNRWA mi v žilách nestvořilo krev, ale dynamit. Potrava, kterou jste nám dali, se vám vrací zpět..." (s. 79-80)... celý text

Nikdo není sám 2022, Petra Soukupová

"Soukupová, jak ji znáte a máte ji rádi" nebo tak něco na zadní straně knihy ve mně vyvolalo dávicí reflex a značné znepokojení. A ukázalo se, že bylo na místě. Petra Soukupová byla dlouhé roky moje nejoblíbenější česká autorka a proto budu přísnější, než bych byla na kohokoliv jiného, neb o to větší zklamání pro mě její poslední kniha je. Jasně, všechny předchozí se točily kolem toho samého, předposlední už měla v mojí bublině rozpačitější přijetí (mně sedla skvěle), ale tohle, tohle je trochu jako Gusteau z Ratatouille - dortíčky a bramborová kaše z prášku, hluboce zmražené lasagne s portrétem slavného šéfkuchaře. Jako kdyby v Hostu potřebovali prachy a věděli, že Soukupová jim je přinese bez ohledu na to, jak dobrý nebo špatný text odevzdá. Anebo už se nikdo neodváží jí do něj kecat? Těžko říct. S výjimkou Marty, kde mě iritovaly malůvky, které podle mě neodpovídaly tomu, co by si skutečná dvacetiletá holka kreslila, pro mě síla Soukupové vždycky spočívala v její famózní schopnosti tiše pozorovat to nejhorší, nejšedivější v nás. Prostor mezi nevyřčeným, mezi tím, co mělo zaznít a nezaznělo, prostor po tom, co zaznělo, co zaznít nemělo. Všechny ty snědené knedlíky, všechny ty prázdné momenty každodennosti, úmornost života, kterou - a o tom jsem přesvědčená - zažíváme chvílemi (často?) všichni. A přesně proto se její knihy tak dobře prodávají. Protože nebul, Jaruno, vidíš, že stejně na hovno je to i jinde, nejen u vás! A s tím, že mě čeká další ponor do slastně nepříjemně svíravého čtení, od kterého se nedokážu urvat, jsem  se vrhla na Nikdo není sám. A ono to nefunguje. Protože tohle prostě není ona realita. Tohle je nahozené téma halabala omotané papírem šustícími figurkami, které jsou jedna vedle druhé těžko uvěřitelné a onen šedý prostor je tentokrát teatrální a plný děr. Hlavní postava se rozloží vlastně proč? Po matce netruchlí, otce ráda neměla, pije jak duha (fakt by s tím dlouhodobě někdo dokázal fungovat?), přestože má být milující, je najednou nezodpovědná a ano, s každým vnitřním dialogem s matkou budete mít možná taky pocit, že autorka zkouší špejlí, jestli jste už dost propečený (byla jsem), ale to jsou vlastně jediné intenzívní okamžiky knihy. Manžel je úplný superhrdina. Syn se nechová na dvanáct (fakt někdo pouští v Praze dvanáctiletý dítě na celý dny ven? Asi jo), dcera na čtrnáct (ale no tak), psi poslouží chvilku jako nástroj, ale vymizí, když už se nehodí. Takhle to ale v životě nechodí, že jo. Každý jiný autor by ode mě za podobnou knihu dostal férové tři bludišťáky z pěti. Protože jsem ale přesvědčená, že Petra Soukupová umí mnohem, mnohem víc a mnohem, mnohem líp, budou to dva - ustrnutí a vykrádání sebe sama se chválit nedá.... celý text

Orange. Kniha šestá 2021, Ičigo Takano (p)

Lehce chaotický, nicméně v porovnání s ostatními díly o poznání melancholičtější závěrečný díl, mi vychází z celé série jako nejzdařilejší. Je to bolestné svědectví o výčitkách, o emocích spjatých s věcmi, jež se staly a my je - až bychom si to tolik přáli - nemůžeme změnit. Je to díl o bolesti a o lásce, o lásce vyrůstající z bolesti a o životě po životě.... celý text

Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě 2021, Jan Němec

Povídání o věcech mezi nebem a zemí, mezi patou a konečky vlasů, mezi nádechem a výdechem. Povídání, které mě místy iritovalo (první žena na mě působila nesmírně arogantně, pán zanechávající doma ženy s dětmi, aby mohl s noble savages olizovat žáby), místa mi přišlo nesmírně ploché (kněz procházející se zahradou a láskyplně popisující, kterak je Bůh všude a netřeba se vlastně kvůli jeho hledání a víře jako taková nijak lámat do kozelce) a na pár místech mě nesmírně hluboce zasáhlo (okamžiky u paní Crow, okamžiky u paní Alice). Zbytek nějak proplul. Snad to bylo špatným načasováním. Snad tím, že jsem příliš přízemní a ukotvená v každodennosti, než abych užvejkala sousta, která byla pro mě plná suchých slov. Nakonec jsem to spolkla. Poznamenamenávám si, že se k tomu budu muset vrátit. Třeba časem uvidím dál a výš - třeba musím ještě něco nastoupat. Anebo ne, anebo lezu na úplně jiné pohoří a tohle mě bude vždycky míjet.... celý text

Nová klimatická válka: Jak si vzít planetu zpět 2022, Michael E. Mann

To, do jaké míry dokázaly korporáty shodit část své viny za klimatickou změnu na jedince a jak na to vlastně šly a pořád ještě jdou, vedlo k několika "aha" momentům, které mám u (polo)odborné a populárně nauční literatury skutečně ráda. Stejně jako je fascinující jedna loď, které se nakonec ocitli popírači s doomery - tedy těmi, kdo jsou přesvědčení, že už je stejně všechno ztraceno. Mann bohužel věnuje příliš velkou část knihy kritice svých odpůrců a text místy působí jako svázané vyřizování účtů. Dozvíme se, kdo, kdy a jak jeho tvrzení rozporoval, jaký je dotyčný omezenec, navíc obvykle petrochemickým průmyslem placený hlupák. A přestože u jiných tento přístup kritizuje, mají u Manna místy stejnou váhu odborné texty, novinové články a tweety. Jako problematická se jeví i autorova argumentace. Vezměte si poměrně stručnou kapitolu věnovanou jaderné energii. Tam, kde Mann připouští, že výstavba větrných elektráren je finančně náročná, ale z dlouhodobého hlediska se vyplatí, tvrdí, že jádro nemá budoucnost, protože je finančně nákladné. A s rizikem jaderné nehody pak Mann pracuje úplně stejně, jako jeho tolik kritizovaní odpůrci – přefukuje ho. Navíc se vůbec neobtěžuje dokládat svá tvrzení daty a citacemi seriózních zdrojů (ne jen těmi periodiky, jež jsou podle jeho názoru „ty správné a pravdomluvné“ – ergo píšou to, s čím souhlasí a nekritizují ho). Ve výsledku to tak působí, jako kdyby se spíše soustředil na to, aby zdiskreditoval všechny ty, co tvrdí něco jiného.... celý text

Manželé v běhu 2022, Soňa Kotulková
odpad!

Něco tak strašně špatného jsem dost možná NIKDY nečetla. A že jsem toho přečetla už opravdu hodně. Celé dílko by se dalo shrnout takto: Jak se dva absolutně nezajímaví a výkonnostně podprůměrní běžci potkali, vzali, běhali, a pak jim to Ikar vydal v pevné vazbě. Nejprve si ujasněme, že to, že někdo píše o rtěnkách, z něj opravdu nedělá novináře. Ani to, že někdo píše blog, z něj nedělá novináře. A to, že se někdo dohrabe jako zoufale poslední do cíle stomílovky, z něj nedělá běžeckého gurua. Drzost, s jakou tihle dva prezentují sebe sama jako někoho, kdo má na to, aby rozdával moudra a rady jiným, mi srážela sklivec v oku. Absolutní absence sebekritiky se tu potkává s nulovým literárním talentem. Stylisticky je to na úrovni druhého stupně základní školy a to ještě těm nadanějším žákům křivdím. Navíc je to pekelná nuda. To nejzajímavější, co se autorce stalo, bylo, že jako dítě snědla v Praze pohár a poblila se. To, že někdo uběhne 1/2PIM v naprosto tristním čase, opravdu není materiál na knihu. A deziluze, s níž autor sám sebe vnímá jako olympijského atleta, od něhož by se i Kilian Jornet měl co učit, by byla vtipná, kdyby to nemyslel vážně. Vřele doporučuju vygooglit si jejich závodní výsledky a případně se probrat třeba výsledky VK, o níž Hrabec tvrdí, že ji vlastně (tak jako každý závod, na jehož start se postavil) skoro vyhrál. Lidská blbost a omezenost, s níž jim to někteří žerou, mě nepřestává fascinovat. Tisknout v době klimatické krize podobnou hrůzu na papír je na úrovni utopení desítky koťat ještě před ranním kafem. Proboha dost už!... celý text