jadran přečtené 314

Dějiny Ruska 20. století - 1.díl 2014, kolektiv autorů

Dějiny Ruska jsou v tomto manuskriptu podány především poctivě a věcně. Nejsou zde žádné báchorky, neověřená tvrzení ani manipulativní spekulace. Přitom to není kritika za každou cenu, jak to dělají u nás různí ti Podivenové či Tabery. S drsnou věcností jsou zde popsané etapy vývoje společnosti v posledních sto třinácti letech. Autoři pracují pouze s fakty, ne s neprokázanými hypotézami. Naopak vyvracejí celou řadu léty zažitých fám a manipulací. Většina zde uváděných skutečností je všeobecně známa. Ale teprve zde je postižen kontext a souvislosti. Kniha je mnohovrstevná, jsou zde chronologicky i věcně řazeny jednotlivé události, životopisy množství osob, statistické údaje i subjektivní vjemy osob formou vzpomínek. Jednotliví autoři se nebojí srovnání se „zbytkem“ světa. Nic nezamlčují ani nepřikrášlují. Rusko ovšem z těchto porovnání nevychází vůbec dobře. Ruské dějiny se pořád a pořád dokola opakují. Liší se jenom letopočty a okolní svět. Předmluva, obsahující dějiny před rokem 1895 je velmi užitečná. Onen oslavovaný Petr I. není podáván jako velká a zářivá osobnost. Bezohlednost, s jakou „modernizoval“ staré Rusko bezduchým napodobováním západu bez postižení jeho podstaty se ještě mnohokrát se zopakuje. Jak nechal nahnat masy nevolníků na stavbu Petrohradu nebo vybudování výroby zbraní na Urale až příliš připomíná mnohem pozdější gulagy. S podobným procentem lidských ztrát. Není náhoda, že Stalin obdivoval Ivana Hrozného. Jeho opričina je v lecčems podobná vládě jedné strany. Třeba i onou preventivní likvidací všech potenciálních oponentů. Carské Rusko včetně pravoslavné církve zde není nijak velebeno. Ale v porovnání s tím, co následovalo, se skutečně jednalo o „zlaté“ časy. Přes všechny ty excesy nebo nespravedlnosti. Nedůsledně a oproti zbytku skoro o století zpožděné zrušené nevolnictví, zachování občiny, korupce, teror nebo nedotažené správní a soudní reformy by pořád nebyly tak fatální, kdyby ona imperiální rozpínavost, výraz komplexu méněcennosti vůči okolí nezavedla po katastrofální porážce s Japonskem a revoluce na nečisto zemi do války první. Jestli něco představovalo v tomto období „evropu“ nebo nejvyspělejší svět, byla to věda a kultura. Genialita například Mendělejeva vynikne ještě víc v porovnání s prostředím, ve kterém musel pracovat. Dodnes se pomalu nesmí říct, že Čajkovskij byl gay a jeho smrt byla podle všeho sebevraždou, ke které byl dohnán "čestným soudem". V něm byli příslušníci oněch vládnoucích vrstev, které přes vnější evropský nátěr představovaly s ruskou vesnicí onu „asií“. Ještě v roce 1914 neměli Židé plná občanská práva. Že se dostal Lenin do Petrohradu díky německé tajné službě jsem věděl už z gymnaziálních let. Že součástí jeho vlaku byly vagony se zlatem a falešnými bankovkami pro mě bylo překvapivé. Stejně jako fakt, že onen hlad a rozvrat carského Ruska nebyl zdaleka tak děsivý, jak nám bylo později podsouváno. Z hlediska nedostatku potravin na tom bylo Německo i Rakousko v roce 1917 hůř. Jakmile se dostali bolševici k moci, začali uměle vyvolaný hladomor používat jako účinnou zbraň k terorizování vlastního obyvatelstva. Dávno před oním na Ukrajině. Brutalita, orgie vraždění a mučení připomínají nejhlubší středověk, počínání bývalých vládců Ruska Mongolů i třeba Tamerlána. Přitom Lenin možná skutečně věřil, že koná dobro. A hektakomby obětí jsou nutné, aby Rusko překonalo svoji zaostalost. Možná, že věřil i Trockij a všichni ti, které nakonec semlel vlastní krvežíznivý stroj, který pomáhali bez zaváhaní uvádět v chod. Revoluce v Rusku byla založena na Marxových teoriích a praxi francouzské revoluce. Jejím vynálezem byl přece ten revoluční teror. A ona "buržoazní" revoluce vlastně vedla až k Napoleonovi. Nakonec se vždycky objeví psychopat, který překoná všechny a všechno. Zde Stalin. Naštěstí, kniha se rovněž věnuje ruské emigraci, která nabyla obrovského rozsahu. A odcházeli nejlepší lidé, kteří neměli problém se uchytit ve vyspělejších zemích. Řada dalších bohužel odejít nestačila. Jenže krvácela pouze ona „evropa“, ne „asie“. A děsivé a perverzní experimenty, vydávané za největší dobro a pokrok se valily dál a dál. Lenin možná pochopil nereálnost svých teorií a představ, nakonec politika NEPu je toho dokladem. Asi nejen Stalinovi šlo jen a jen o absolutní moc. A ještě jednu věc kniha ukazuje. Bylo to císařské Německo, které bolševiky nasměrovalo k moci. Jakoukoliv kritiku jejich teroru odmítalo a pomáhalo zametat pod koberec až k vlastnímu hořkému konci. Ale i ony vyspělé západní demokratické země se později bez zábran podílely na upevňování bolševické moci dodávkami technologií i výrobků, ke kterým by se Stalinovo Rusko nikdy nebylo schopné vlastnimi silami dostat. Západ si za ně nechával platit klidně zlatem, získaným za obilí, které bylo zabaveno „kulakům“ na Ukrajině. Ještě horším obrazem doby je chování západoevropských intelektuálů, kteří zvěrstva Stalinova Ruska všemožně popírali a Rusko obhajovali. G.B.Shaw po cestě na hladovějící Ukrajinu, zrežírovanou s potěmkinovskou dokonalostí nadšeně vyprávěl o spokojených a sytých venkovanech. A francouzští intelektuálové navštěvující Rusko ho velebili úplně stejně. Jeden ale ne. Gide se nenechal okouzlit pozorností a lichotkami a pozorně se kolem sebe díval. Napsal knihu, která demaskovala onen falešný obraz, který Stalinovi pomahači vytvářeli. Stal se okamžitě nepřítelem, především svých krajanů. I český komunistický básník Neumann mu věnoval nenávistný spisek. Ona „evropa“ je v Rusku stále chřadnoucí strom, kdykoliv se zdá, že rozkvete a zesílí, přijde mráz. Rusko je takové, jaké je i díky oněm vyspělým, zejména evropským zemím. V Rusku se vždycky daly dělat „rychlé“ prachy. I na tohle vás při četbě knihy napadne. A pak stačí následující zpráva ze současnosti: „3. dubna 2019 otevřel Mercedes slavnostně za účasti prezidenta Putina a spolkového ministra hospodářství Altmaiera největší závod značky mimo Německo." Sankce za Krym a Donbas byla vyhlášeny v roce 2014...... celý text

Dějiny Ruska 1995, Václav Veber

Dějiny Ruska, které jsem četl už před delším časem jsou ty, které vyšly ještě v minulém století a byly jedny z prvních, které byly v edici vydány. Připomínám si je nyní, kdy se ztuha prokousávám Zubovem a jeho kolegy a kdy zpětně musím říct, že jsem díky knize od kolektivu Švankmajer, Veber, Sládek a Moulis z roku 1995 získal komplexní a v maximální míře poprvé nepokroucený a nezmanipulovaný obraz, oproti tomu, který do nás byl vtloukán předtím. Každá kniha vyjde v určité době a jejich autoři mají k dispozici určité podklady. A jsou limitováni nejen časem, ale hlavně velikostí knihy. Ve své době zde byly dějiny Ruska podány sice trochu suchopárně, ale přesto zajímavě. Někteří recenzenti poukazují na to, co tady chybí. Ano, je toho dost. Historie a problematika ruské pravoslavné církve je zde probrána velmi stručně. Ani se tady neřeší její vliv na masu obyvatelstva na straně jedné a absolutní podřízenost panovníkovi na straně druhé. Osobně mně tady mnohem víc chyběl popis ruského imperialismu, spojeného s brutalitou, která si nic nezadala s počínáním Španělů v Americe a leckdy překonala i ony Brity a Američany. A o oněch bratrských i blízkých národech, bezohledné nadřazenosti, rusifikaci a nacionalismu je zde také velmi málo. Autoři těchto dějin mají pro Rusko dost velké pochopení. Třeba jejich tvrzení, že vstřebáním náporu Mongolů ochránili Evropu je trochu přehnané. I Maďaři a Poláci utrpěli drtivé porážky s Tatary, ale nepoložilo je to. Překvapením pro mě byl Novgorod, bohužel i s oním smutným koncem. Po dobytí nechal velkou většinu obyvatel vyvraždit moskevský kníže Ivan III. a to, co ještě přežilo, dorazil dalším masakrem sám veliký car Ivan IV. Hrozný. Novgorod byl v době, kdy Rusko, či spíše jednotlivá knížectví patřící Mongolům nejen de facto samostatným městským státem, ale byl i provázán s Evropou. V souvislosti s Velkým Novgorodem (svým politickým uspořádáním trochu podobným Benátkám) jsem si díky knize uvědomil, jak je onen Alexandr Něvský, později svatý, typickým příkladem ruské propagandy. Mám na mysli ony adorované bitvy s řádem Mečových nebo také Livonských rytířů (opravdu se nejedná o vlastní řád Německých rytířů toto byla jeho autonomní součást) a Švédy na řece Něvě. Sovětská propaganda prostřednictvím filmařsky zdatného Ezenštejna stvořila mýtus o velkém ruském vítězství nad Němci. Pravda je taková, že podobně jako v případě bitvy na Něvě se jednalo o střetnutí, kdy na oné německé straně bylo oněch rytířů několik desítek a většinu jejich dvoutisícového vojska tvořili Estonci. Na straně Novgorodu byly asi čtyři tisícovky mužů, kromě Alexandrovy družiny tady byl i mongolský oddíl. O tom hrdí ruští patrioti nikde nemluví. Stejně jako se Švédy se spíš jednalo o větší pohraniční střet, na kterém jsou zajímavé tři věci. Oni Mongolové, kteří měli pravděpodobně dohlédnout na svého poddaného Alexandra, pochvala, kterou Alexandrovi vyslovil jeho pán a vládce chán Zlaté hordy a odměna, kterou rodina v osobě Alexandrova otce Jaroslava získala Kyjev, tedy knížectví. A když se ruští obyvatelé vzbouřili proti obrovským daním i brutalitě, s jakou je Mongolové vymáhali, jejich vzpoury potlačil onen svatý Alexandr. A hned následně spěchal na Krym, aby se před chánem předvedl jako nejvěrnější poddaný. Nicméně, o tom už se moc nikde nedozvíme a Alexandr je prezentován v ruské historii a paměti ne jako věrný poddaný Mongolů, ale jako bojovník proti katolickému Západu. V knize je podobných překvapení víc. Kdo kdy slyšel o bitvě u Smolinského jezera? Zde řádové vojsko pod velmistrem W. Plettenbergem porazilo 1502 ruské vojsko. Proti necelým šesti tisícům řádových vojáků stálo nejméně dvanáct tisíc Rusů. Historik Ključevský, na kterého se autoři knihy dost často odvolávají a citují ho, ovšem tvrdil, že Němci byli vlastně poraženi, protože prý chtěli dobýt Pskov. Bitva u jezera Smolina ale uchránila Pobaltí před agresí z Ruska na sto let. Právě tohle překrucování historie, neschopnost si přiznat porážku a chyby se táhne ruskou historií jak červená niť. Nakonec čehosi podobného jsme svědky bohužel i dnes. Rusko patří do Evropy jenom částečně. Kulturně sice díla řady špičkových umělců, ale i vědců evropská nesporně jsou a z evropské kultury v sociologickém slova smyslu vycházejí, ale mentálně i sociálně Rus stvořila ona mongolská nadvláda. A noví vládcové teď už domácí, pokračovali v mongolských způsobech. Neúcta k lidskému života není důsledkem početnosti ruského obyvatelstva. Ještě za napoleonských válek mělo Rusko méně obyvatel než tehdejší nejlidnatější evropský stát - Francie. Ruské dějiny prakticky neobsahují jediné období skutečného míru a přirozeného pokroku. Jediný car Alexandr I., byl liberál, který pochopil, že Rusko je třeba reformovat. A ne obsazovat a dobývat další a další země. Ve Finsku o tom vědí svoje. Nakonec hlavní náměstí v Helsinkách se po něm jmenuje dodnes. Podobně i v Berlíně. V ruské paměti je to ale ten car, co dobyl Paříž a zase se z ní vrátil zpět na Rus, aniž by urval něco navíc. Pokud chce někdo číst vynikajícího Zubova, jednu z nejobsáhlejších a nejkvalitněji zpracovaných knih na téma ruská historie, rozhodně ať s ní tuto pomalu třicet let starou publikaci nesrovnává. Spíš bych doporučil začít touto (nebo i druhými dějinami Ruska ze stejné edice z pozdější doby a od jiných autorů) a pak se teprve pustit s rámcovým obecným přehledem do dvou dílů Dějin Ruska od roku 1895 s osmnácti sty stranami. No a těm, kdo tvrdí, že tato kniha je tendenční a nepravdivá bych onoho Zubova a spol. doporučil také. Jak fakta, tak hodnocení ruských dějin jsou tam mnohem ostřejší a nepříjemnější než v české publikaci. I když vlastně je to zbytečné, oni ti bubkové asi nepostřehli, že v Rusku komunismus skončil a jejich rusofilství je tváří tvář současným událostem na Ukrajině (ale nejen nyní a nejen tam) směšné, ale i mimořádně trapné.... celý text

Valdštejnská rapsódie 1969, Radovan Šimáček

Pozoruhodný a kvalitní historický román o třicetileté válce, který zdaleka není jenom o Valdštejnovi. Vlastně zde vystupuje velké množství známých i vyfabulovaných historických osobností a s psychologickou dovedností jsou zde vylíčeny jejich myšlenkové postupy i zvraty v jejich chování. Onen Rašín, který působí dlouhá léta jako agent v protihabsburském odporu nekatolických stavů v zahraničí nakonec, po Valdštejnově smrti, mění stranu a je ochoten předat císaři dokumenty, dokazující Valdštejnovo zrádné jednání. Jenže jeho zrada mě ani zdaleka tak neznechucuje, jako počínání Valdštejna během celého jeho života. Unavený a zklamaný člověk, který Valdštejnovou smrtí ztratil veškerou naději na změnu musí najednou řešit, co s ním bude dál... V románu je s maximální plasticitou předvedena doba, která přinesla českým zemím, střednímu a jižnímu Německu utrpení, které je možné srovnávat v historickém kontextu snad pouze s napoleonskými válkami a druhou světovou válkou. Matouš z Těchenic, protestantský šlechtic, bojující proti Habsburkům i po Bílé Hoře, staroměstské exekuci a vydání Obnoveného zřízení zemského charakterizuje Valdštejna následujícími slovy: "Nelituji Frýdlantského. Je pravda, že zrazoval císaře a chtěl se spojit se Švédy. Ale dřív, než zradil císaře, zradil nás. Odpadl od víry, ve které byl vychován, aby urval bohatství i moc. Už před Bílou Horou zrušil přísahu moravským stavům, zběhl k císaři a ztratil čest. Bez rozpaků se obohacoval konfiskovanými majetky těch, kteří platili hlavou na Staroměstském rynku, nebo se museli zachránit za hranice. Ani tím se ale nenasytila ta zpupná bestie! Machinacemi s kutnohorskou mincí ožebračil všechny, kdo si ještě dovedli zachovat trosky majetku. Jinak s nikým, kdo se mu postavil do cesty neměl slitování." Pozoruhodný je i další jeho postřeh: "Ne, říkám vám otče, ten krvavý vévoda nezasloužil jiný konec. A třebaže exekuce posloužila císaři, nemohu ho litovat." Tady je podobnost (ať už vědomá, kniha vyšla v roce 1969) nebo nevědomá, ale logická v každém případě s komunistickou érou po roce 1948. Stejně jako Valdštejn dostal i Slánský a jeho nejbližší kumpáni, co si zasloužili, ale ne za to, co skutečně spáchali. Není ale dodnes jasné, co vlastně na konci života chtěl dosáhnout. Stát se českým králem? Rakouským císařem? Nebo knížetem míru pro zmučenou (nejen) střední Evropu. Po jeho likvidaci v Chebu ovšem válka trvala dalších 14 let. V románu je ukázáno, že na konci svého života se už jenom jako troska v poslední fázi progresivní paralýzy stal spíš objektem nenaplněných, a hlavně nereálných ambicí českých exulantů. A také není od věci připomenout, že další vlna konfiskací tentokrát majetku Valdštejna a jeho druhů (zejména pak Trčků z Lípy) přivedla do českých zemí další vlnu cizí šlechty, jejichž potomci se dneska tváří jako ti nejušlechtilejší z nejušlechtilejších, zejména pokud se domáhají majetku zkonfiskovaného komunisty. Otázka, kterou jim ale servilní novináři nikdy nepoloží, zní, jestli si uvědomují, že jejich předci všechny ta panství získali vlastně úplně stejně jako o ně oni sami po roce 1945 přišli. A snad nejpozoruhodnější je, že největším křiklounem je panovnický rod miniaturního evropské státečku mezi Rakouskem a Švýcarskem. Jako kdyby zapomněli, nebo nevěděli, jak získal jejich předek Karel z Lichtenštejna (který podobně jako Valdštejn konvertoval ke katolictví, organizoval onu staroměstskou exekuci a podílel se hlavně na vyhnání desítek tisíc nekatolíků) ona rozsáhlá panství především na Moravě. Patřil k Valdštejnovým společníkům, i on jel v onom krácení mince. Po Vladštejnově smrti se ještě jeho syn dokázal vydatně přiživit na konfiskacích po něm. Ve vlastním románu v samém závěru hodnotí Valdštejna Jan Amos Komenský: "Vévoda je spíše výstrahou, jak nezřízená touha po vyniknutí posedne lidi nadutostí, takže se ucházejí jenom o pocty a zapomenou na všechno ostatní. A pak se zaslepeným ctižádostivcům vede podle básníkových slov Stoupají do větší výše, aby tím ukrutnější byl jejich pád. O život máme stát proto, abychom z něho udělali něco, co je hodno života. Valdštejn promarnil všechny boží dary. Ne, prozřetelnost si jistě volí za nástroj muže jiné ražby, takové, kteří jsou schopni oběti a sledují velký, ušlechtilý cíl. Však už lidová moudrost praví, že nelze honit dva zajíce najednou. A on, jak slyším, chtěl jednou se Sasy proti Švédům, pak opět se Švédy proti císaři, a přitom si Habsburka zase tak docela nerozkmotřit. Myslil jen na svůj užitek a jednal podle okamžitých nálad a rozmarů." Závěrečná kapitola je velmi povedeným shrnutím celé knihy a Komenského úvahy mají platnost časově i místně mnohem širší, a hlavně asi věčnou. Když se mi román dostal do ruky, překvapil mě podobně jako Tomanův Není římského lidu. Podle mě se jedná o nejlepší literární zpracování jedné z nesmutnějších a nejtragičtějších kapitol v dějinách naší země. A navíc velmi dobře souzní s Polišenského Třicetiletou válkou. Obě knihy jsou dokonalou ukázkou toho, co umí román a co literatura faktu.... celý text

Staré řecké báje a pověsti 2005, Eduard Petiška

Pan Petiška byl v tom nejlepším slova smyslu vypravěč. To, jak zpracoval báje starých Řeků včetně údajně Homérovy Illiady a Odyssei je zcela famózní. To převyprávění není určeno primárně dětem. Je to skvělý přehled toho, co společně se Starým a Novým zákonem tvoří základ evropské kultury. Jsem přesvědčen, že ony báje nejsou výsledkem geniality Řeků a jejich vyšší úrovně a schopností oproti jejich sousedům ve východním Středomoří, jedná se podle mě spíš o syntézu z celé této kulturní starověké oblasti. A řečtí vypravěči ji dokázali dát konzistentní tvář a dopilovat jednotlivé vazby mezi bohy i lidmi. A je třeba připomenout, že to byla také věc, kterou Řekové opravdu na rozdíl od řady převzatých vynálezů hmotného i nehmotného charakteru (hláskovým písmem počínaje a třeba triérou konče, jak by si dovolili upozornit Féničané) skutečně vyvinuli v podobě, v jaké se dochovala dodnes - divadlo a vlastně i literaturu jako takovou, poezií počínaje a dramatem či komedii konče. Řeky víc než nadřazenost nad ostatními národy v regionu charakterizuje schopnost přejímat, přijímat a modifikovat. Nakonec sfinga, Minotauros nebo třeba labyrint jsou toho nejznámnějšími příklady. Bez znalosti řecké mytologie neporozumíme řadě naprosto jednoznačných rčení ani smyslu celé řady obrazů, hudebních děl, ale i označení celkem běžných situací v každodenním životě. Zkuste opsat třeba Achillovu patu. Slabé místo? Pouze částečně. Nebo Pandořinu skříňku. A budete-li chtít v češtině, ale i třeba v angličtině vyjádřit totéž, těch vysvětlovací slov budete potřebovat mnohem víc. A právě z tohoto důvodu je vyprávění Eduarda Petišky tak důležité. Bez zjednodušování na straně jedné a bez naopak zbytečné popisnosti a rozmáchlosti nám objektivně představuje duchovní svět starých Řeků, nebo lépe řečeno to, co jeho základ spoluvytvářelo. Řečtí bohové nepředstavovali onu dokonalost a objektivitu, jak ji vnímáme v křesťanství, nakonec z jiné skvělé Petiškovy knihy víme, že židovský Jahve byl sice jeden bůh jediný, ale dokázal se chovat nezřídka kdy i velmi lidsky, myšleno v negativním slova smyslu. A řecký pantheon tvoří záletník Zeus, ješitný Apollon, žárlivá Héra, mstivý Poseidon, zákeřný Hádés, feministická Artemis, sympaticky darebácký Hermes, flamendr Bacchus a nějak tak za všech okolností prořecky neobjektivní Pallas Athéna. A samozřejmě Afrodité. Ony ty pověsti jsou docela krvavé, plné brutálního násilí (nakonec Starý zákon taky) a rozhodně tady ne vždy dobro vítězí nad zlem. Jenže tak to prostě v životě je. Jsou zde vlastně jenom dvě výrazně pozitivní situace a dvě dvojice - Filemon a Baucis a Odysseus a Penelopé. A pan Petiška to popisuje bez zbytečných detailů a v nádherné češtině. Malá knížka vydaná v roce 1969, kterou vlastním, je doplněna nádhernými ilustracemi Zdeňka Sklenáře. Stylizace v podobě vyrytých obrázků na řecké keramice se mi líbila i v době, kdy jsem měl nejradši co nejrealističtější zobrazení. A tak, podobně jako řada přispěvovatelů, kteří se zde svěřují, které báje se jim líbí nejvíc, se spíš přiznám, že z bohů mi je dodnes nejsympatičtější i přes onu nekritickou prořeckost Athéna, samozřejmě Afrodita, z hrdinů Odysseus (v něm jsem vždycky pozitivně vnímal spojení fyzických schopností s rozumem), zákeřnou lstivost jsem v jeho počínání nikde nenašel. Ono totiž používání inteligence a invence místo hrubé síly je jedním z atributů moderního člověka. A z věcí bych uvedl Pandořinu skříňku, kterou chápu jako symbol lidského bytí víc než cokoliv jiného. A panu Petiškovi děkuji, že svým vyprávěním dokázal skoro nemožné - seznámit mě na vlastně pár stránkách s něčím tak barvitým, vzrušujícím, občas i smutným, jako jsou staré řecké báje. A přeji co nejvíce ostatním, zejména mladým začínajícím čtenářům, aby je kniha uchvátila na celý život, protože jim dá mnohem víc, než se na první pohled může zdát.... celý text

Meč a píseň 1970, Václav Cibula

Finskej to napsal přesně a mám to úplně stejně jako Alix. Kdysi se mi skoro klepaly ruce vzrušením, když jsem tuhle knihu bral do ruky. To jsem ale historii neměl jako jedno z největších hobby. Zase na druhou stranu, podobné knihy mně k ní přivedly. Takže na jedné straně Artuš, Boewulf i Siegfried, vysloveně bájné osobnosti a na druhé straně už více či méně historičtí a literárně (kronikami) doložení skuteční lidé, v případě mého nejoblíbenějšího Rodriga de Vivar - Cida bez jakéhokoliv nadpřirozena. U Písně o Rolandovi jsem za nadpřirozenou považoval jenom jeho schopnost hlasitého troubení v horách a na vzdálenost mnoha kilometrů. Na druhou stranu - jak udělat z historické události pověst známe z vlastních luhů a hájů - třeba ony ženy, které položily na dno rybníka Škaredý svoje závoje a tím způsobily porážku královských v bitvě Sudoměře, protože se rytíři do nich při pokusu o pěší útok zamotali. A vlastně podobné pověsti na základě historických událostí vznikají dodnes, často se jedná jenom o tendenčně deformované nebo zcela vymyšlené události. Ty už ale zdaleka nemají tenhle půvab. Ale v dětství tahle kniha byla prostě něco. Jenom mi trochu vadily ty abstraktní ilustrace.... celý text

Dějiny NDR 2003, Hemann Weber

Helmut Müller, Hanna Vollrath a Karl Friedrich Krieger sepsali velmi polopaticky a učebnicově dějiny celého Německa od počátku jeho existence, spíš jako oblasti, něž států. Ale našel jsem v ní spoustu zajímavých a podnětných věcí, zejména z oněch dějin novodobých. Dějiny NDR tvoří jen zlomek předmětu jejich knihy a jsou i přes poměrnou stručnost podané v celoněmeckém kontextu velmi dobře. Očekával jsem, že kniha, která zahrnuje cca půstoletí a má k dispozici 420 stran, bude podrobnějším a hlavně vícevrtevným pohledem na čtyřicet let existence prvního státu dělníků a rolníků na německém území. Jenže ona populárně informační hodnota, kterou v de fakto literatuře faktu předkládá Hemann Weber je, co se týká vlastního NDR mnohem menší, než je tomu na ani ne sedmi stech stranách dejin celého Německa. Jak východní Němci žili, co si vlastně mysleli a jak konkrétně proběhly některé klíčové události (s výjimkou onoho třiapadesátého, kdy se proti SED postavila ona dělnická třída stejně jako ve stejném roce u nás proti KSČ v důsledku měnové reformy) se vlastně ani moc nedozvíme. Zato jsme doslova zaplaveni soubory jmen funkcionářů nejen SED, ale i ostatních kolaborujících partají a "společenských" organizací i vybranými statistickými údaji, podávanými převážně v textové a ne tabulkové formě a dost nesystematicky. Z hlediska způsobu vládnutí zjistíme, jak to zde bylo úplně stejné jako za Hitlera i u nás a místo sondy do běžného života, ekonomiky i třeba kultury jsou zde uváděny monotónní údaje o skladbě nejrůznějších orgánů a institucí a jejich personální změny. Pár informací na vysvětlení se tady sice taky najde, ale je jich zoufale málo. A tak se nedozvíme konkrétně jak se utíkalo přes západní Berlín ani jak byla tato enkláva vlastně spojená s NSR, ona blokáda Berlína a hlavně famózní letecký most je odbyt pár slovy a o východoněmecké části železné opony (nemyslím vlastní Zeď) se už nedozvíme vůbec nic. A to už ani nezmiňuji běžný každodenní život, tedy tzv. "malé" dějiny, jak jsou třeba perfektně popsány v dějinách Británie i Irska. Prostě, to co mě hodně zajímalo a co člověk s potěšením najde v jiných knihách této edice tady prostě není. Fakt, že každý šestý (!) občan NDR byl členem komunistické strany je jistě pozoruhodné zejména s ohledem na to, že my jsme podle některých tady z nás byli ti "nejhorší", přitom KSČ měla v době normalizace 1,5 milionu členů při patnácti milionech obyvatel a v NDR to bylo 2,5 milionů členů SED při milionech šestnácti. Jiným zajímavým údajem jsou i počty členů podstatně militantnější FDJ oproti SSM a snad nejcennější údaj je zde o počtech osob, které do roku 1961 utekly a po roce 1961 (spíše v sedmdesátých letech a později) požádaly o vystěhování na západ. O Stasi tady taky nic není, snad jenom o tom až neuvěřitelném počtu jejích pracovníků a násobku oněch udavačů oproti nám. Jenže bez konkrétní znalosti měnícího se prostředí a celkového ovzduší v zemi nelze z těchto suchých čísel stejně nic poznat a pochopit. Takže dost velké zklamání. Autor sice svoje levicové zaujetí projeví při zmínění pražského jara, ale nějak hlouběji nerozebírá, že východoněmečtí soudruzi byli vůči pražskému jaru ještě více vyhranění než samotní Sověti. Proč, je celkem jasné. Odpadnutí Československa (jakkoliv absurdní a ve své době nerálné, stejně jako v případě Maďarska v roce 1956) by vedlo nakonec k tomu, co se stalo v roce 1990. A tak jediným poučením, které mě četba téhle knihy pořinesla je fakt, že NDR vznikla více vůlí německých komunistů než samotného Stalina, který vytvořením vnitroněmecké hranice ztratil možnost zasahovat do západních sektorů. Ale o vztazích s ostatními socialistickými, nebo naopak nepřátelskými státy, o peripetiích a uznávání i neuznávání NDR tady vlastně taky nic moc není. Stejně třeba o zajímavých osobnostech, jako byl na jedné straně poražený od Stalingradu Paulus nebo na druhou stranu pokrokový zpěvák Dean Reed. Ani třeba o propagandistické roli sportu v NDR. Škoda, ale tahle suchý výklad by stačilo vydat jako paperback v nakladatelství AV a ne jako populárně naučnou knihu...... celý text

Posel z Liptákova 2002, Zdeněk Svěrák

Vizionář, tedy hra, mimo jiné skvěle podaná v rámci stejně krásného, i když ne vždy tak veselého filmu Nejistá sezona je v jednom momentu pro mě tím nejemotivnjším, co se v jejich hrách kdy objevilo. Mám na mysli onu scénu, kdy Smrtka opouští scénu a loučí se. Nejprve směrem k Hlavsům a panu Ptáčkovi a pak se otočí k divákům a zopakuje ono Nashledanou. Jakkoliv preferuji v řadě jiných rolí Ladislava Smoljaka, tady je Zdeněk Svěrák naprosto nealternovatelný. Při tomhle jeho pozdravu mně při prvním shlédnutí přebehl mrát po zádech. Při poslechu nebo dalším shlédnutí zase a znova a znova. A myslel jsem si, že je to pouze můj osobní pocit. Ale pak se mi s tím svěřili další lidé a já jsem pochopil, že to zasáhne každého, kdo má v sobě trochu citu, empatie, ale i rozumu. I za to díky, za tu připomínku. A pozdrav tam nahoru, pro ty cimrmany, kteří už spokojeně sedí v onom českém nebi...... celý text

Vyšetřování ztráty třídní knihy 2001, Zdeněk Svěrák

Oba autoři jsou původní profesí pedagogové, takže vlastně až zas tolik hrát nemusejí. Nápad s diváky jako žáky je geniální a hlavně, je zde několik nesmrtelných hlášek, potěší, pobaví, ale jak tady někdo píše, ta hra je až moc dlouhá a hlavně absurdita, ta neodmyslitelná součást všech jejich her ještě není tak dotažená a vypilovaná. Kdyby ale měli všichni spisovatelé a dramatici a vůbec všichni, kdo něco literárně tvoří takhle "slabší" díla...no a na závěr děkuji za citaci Karoley o debilech a blbečcích a RyonMthrinovu de fakto připomínku v češtině nesmyslného dvojího záporu...ale tady za čtyři.... celý text

České nebe 2009, Zdeněk Svěrák

Nehodnotím ani tak jako knihu, ale hlavně hru jako hru. Semináře u některých her mě občas otravovaly, tady ale ani náhodou. Podle mého názoru se jedná o jedno z nejzdařilejších spojení s vlastní hrou. Řadím se do oné několikamilionové skupiny lidí, kteří cimrmany milují. Některé hry znám prakticky nazpaměť a ani to mě nepřipraví o potěšení vidět je znova a znova. Když duo autorů S+S oznámilo, že České nebe bude poslední hrou, měl jsem z toho trochu obavy. Nikdo by si sám neměl určovat svůj konec, na druhou stranu, Ladislav Smoljak byl už nemocný a pravděpodobně věděl, že už mu moc času nezbývá. Ony tyhle poslední hry, knihy a vůbec jakékoliv tvůrčí počiny dost často končí blamážemi, nebo se alesppoň v lepším případě úplně nepovedou. Jenže České nebe se povedlo a myslím, že náramně a v mém osobním žebříčku popularity se zařadilo na jedno z prvních míst. Autoři ho psali dva roky. Jeden z mých známých se vyjádřil, jak je možné, že někdo píše hodinovou hru takhle dlouho. Přitom sám měl problém napsat stručnou technickou zprávu na deset řádků, obsahem navíc více méně danou. Fascinuje mě, jak pánové S+S dokázali doslova (a nejen tady) vybrousit každou pointu, skoro až každé slovo. Je to další z jejich her, kde není jediné hluché místo. Takže mně ty dva roky připadají úžasné, stejně jako fakt, že si nevybavuji, že by některou hru psala dvojice. Mám pocit, že na rozdíl třeba od detektivek jsou dramatici zásadně sólisté. Ale nejsem zas takovým znalcem divadla a dramat, abych to mohl posuzovat. O to víc mě fascinuje ta schopnost společně vytvořit něco takového, jako České nebe je. Možná se najdou jedinci, kteří s uslintanou velkohubostí napadnou autory, že nemají úctu k hodnotám a národním velikánům, nebo se budou chytat malicherností, aby předvedli svoji "učenost". Ale radost i porozumnění mě tito lidé nikdy svými hloupými řečmi nezkazí. Nakonec, oni "idolové" byli taky jenom obyčejní lidé s řadou slabůstek a někdy i dost velkých slabostí. Tohle je ve hře nenápadně ukazováno (Smetana, Hanka, Linda, Tyl...nejenom ti, co jsou na jevišti). Nakonec, nejdůležitější je, co po kom zůstalo a co dodnes "používáme". A řešit, jestli tenhle člověk byl takový nebo makový je jenom ukázkou malosti a intelektuální nedostatečnosti. Životopisy nejrůznějších velkých osobností (pokud byly zpracovány dostatečně fundovaně, objektivně, nestranně a hlavně bez emocí) jsou plné překvapivých faktů, která nejsou leckdy tvůrcům ku cti, ale dneska známe jejich dílo. A to k nám dost často mluví natolik hlasitě a naléhavě, že nás vlastní autor nebo tvůrce už vlastně ani nezajímá jako člověk. Jediné, co mě v souvislosti s cimrmany mrzí, je jejich nejen autorská, ale především herecká nezastupitelnost a nenahraditelnost. Nedovedu si představit, že by ty hry hrál nějaký jiný soubor, nebo nedej bože profesionální herci. A tak jsem rád, že žijeme v době, kdy máme všechny hry dostupné a to i z dřívejších let a můžeme si vybírat podle vlastních preferencí. Díky za všechno, pánové.... celý text

Arnhem 1944 2016, Jaroslav Hrbek

Další skvělá kniha od docela početné skupiny českých spisovatelů "non fiction" literatury. Kniha se dokonale doplňuje s vynikajícím filmem Příliš vzdálený most, u kterého zaujme především fakt, že si nikde neprotiřečí. Podobně to je třeba s první kapitolou Hubáčkova Pacifiku v plamenech a filmem Tora! Tora! Tora!. Kniha ale vždycky dokáže podat daleko obsáhlejší a plastičtější obraz (vlastně se zde překrývá i s neméně vynikajícím seriálem Bratrstvo neohrožených). Ve svých soudech na adresu "viníků" děsivé apokalypsy je J. Hrbek velmi střídmý a decentní. Ale člověk cítí jenom neskutečnou bezmoc a smutek, když si uvědomí, kolik lidí tady zahynulo naprosto zbytečně a nesmyslně přes jejich někdy až sebevražedné hrdinství a nadlidskou vytrvalost. Celá akce byla naprosto hloupá, což pochopí i laik, stejně jako to chápali nizozemští odbojáři, na které ale britští generálové koukali patřičně z patra. Před vojenským soudem za tenhle masakr měl stát jak onen "monty", trapný sebestředný psychopatický šašek s přebujelým egem, tak onen B. Browning, typický idiotský britský generál, pro kterého byla válka cosi jako hon na lišku, tedy zábava hodná gentlemana. Jediné kladné, co lze říct k jeho osobě je, že jeho manželkou byla anglická spisovatelka Daphne du Maurier. K tomu bych přidal i onoho velitele britské divize, který s plně motorizovanou jednotkou "urazil" za tři dni celých devadesát kilometrů a vesnici hájenou stovkou Němců dobýval celý den s vyžádáním si podpory stovky děl. Jinou z mnoha nepochopitelných událostí bylo ono dobytí mostu v Nijmegenu, kdy Američané dokázali provést sebevražednou misi s velkými ztrátami, aby se pak dívali, jak se britské tankové jednotky na druhé straně řeky utábořily na noc. A jedna věc v knize chybí. Polský generál Sosabowski měl před zahájením operace mnohem lepší odhad situace a vyjádřil svoje věcné pochybnosti o jejím úspěchu. Jeho názory byly typicky anglicky ignorovány. Stal se nakonec obětním beránkem, kdy na něj Browning, ale i Montgomery hodili vlastní vinu za neúspěch. Přitom nejdřív oba dva britští vojenští geniové tvrdili, že akce byla vlastně úspěšná. O Montyho charakteru svědčí, že nejdřív Sosabowského pochválil, ale za jeho zády a na Churchillovu žádost naopak Poláky prohlásil za ty, kteří akci zkazili. A polská londýnská vláda musela Sosabowského na jejich nevybíravý nátlak odvolat z funkce. Churchill při jednání v Moskvě, kde se podílel na moderování mezi prosovětskými Poláky a londýnskou polskou vládou využil údajné neschopnosti polské výsadkové brigády, aby přitlačil na zástupce západního polského odboje. Takhle se dělá ta politika, a dneska je to úplně stejné. Nakonec, máme to v přímém přenosu. A k Sosabowskému je potřeba dodat, že život se s ním nemazlil nikdy. Jeho starší syn se smrtelně zranil v roce 1938 a mladší, lékař, se zúčastnil varšavského povstání a přišel o zrak. Penzionovaný generál se hned po válce do Polska vrátil a podařilo se mu jak manželku, tak slepého syna odvést zpět do Anglie, kde pracoval jako skladník ve firmě vyrábějící televizory. Patřil tedy k těm hrdinům, kteří měli ještě relativní štěstí. Na rozdíl od množství polských odbojářů prozápadní orientace, kteří byli polskými komunisty vedenými Sověty popravováni a zavíráni úplně stejně jako u nás.... celý text

Jan Kodes 2014, Petr Kolář

Hodně dobrá kniha, jak píše kolega amu, nebyla běžně v prodeji a měl jsem ji vypůjčenou od kolegy v práci. Zaujaly mě na ní dvě věci. Jedná se o dost dlouhý úsek dějin, které se kryjou s částí mého života a bez nějakých návodných a až hysterických sdělení ukazuje dobu takovou, jaká byla. Jan Kodeš byl v dobrém slova smyslu tenisový fanatik. Tenis pro něj byl vším a například jeho vztahy s Lubomírem Štrougalem a Antonínem Himlem byly dány čistě jeho snahou pro tenis udělat, co bylo možné v dané době a za tehdejších politických okolností. V tomto směru byl a je Jan Kodeš morálně podle mého názoru lepší než řada lidí, kteří s režimem spolupracovali. Ta spolupráce jim přinášela hmotný prospěch (především většina osob z oblasti kultury i obecně veřejného života mimo politickou strukturu). Jan Kodeš si svoje peníze vydělal sám a mimo tehdejší Československo a jeho posedlost ve vazbě právě na ony vztahy s tehdejšími politiky se snad nejvíc projevila právě při výstavbě nového areálu na Štvanici, organizaci Fedcupu v tehdejším Československu, ale i při donkichotské snaze "neztratit" Lendla nebo Navrátilovou. Tím se dostávám k vysvětlení řady fám a lží, které život našeho prvního skutečně světového tenisty provázely. Jan Kodeš neničil a nebrzdil karieru Ivanu Lendlovi, jak se "spolehlivě" a "zasvěceně" tvrdilo, ani nebyl za jeho emigrací. Kodeš nebyl odpůrce režimu, ale ani si na něj nikdy nehrál. Ve srovnání s nynějším tenisovým bossem Kaderkou působil vždycky jako člověk, kterému jde o tenis jako takový a ne o vlastní image a hlavně byznys. Jan Kodeš v knize vychází jako uvěřitelný člověk, který žil v určité době a nikdy neztratil svoji tvář. Co se týká jeho kariery, musím zopakovat to, co píše o kus níž amu. Zpochybňovat jeho vítězství ve Wimbledonu je vysloveně hloupé a trapné. Vyhrál Paříž, dvakrát byl ve finále US open a dvakrát ve finále v Římě (ten byl v jeho době cosi jako dneska pátý grandslam). Proč má proboha někdo potřebu v souvislosti s jeho jménem opakovat pořád jenom tuhle jednu jedinou věc? Komplex méněcennosti? Závist? Snaha vyrovnat se s vlastní bezvýznamností? Jan Kodeš byl velká sportovní osobnost, klidně bych ho postavil vedle třeba Zátopka. Díky němu se nevraživě přezíranému sportu přestaly házet klacky pod nohy a tenis se mohl začít rozvíjet a rozšířit na konci šedesátých let do té míry, že se stal druhým nejmasovějším sportem u nás. Znám řadu lidí, co nestáli nikdy na bruslích a nedrželi v ruce hokejku, znám řadu lidí, kteří nepokládají fotbal za sport díky nepřetržité řadě špinavostí a skandálů (nejen u nás), ale znám málokoho, kdo si alespoň jednou nešel tenis vyzkoušet. A to je podle mě do značné míry přes úctu k řadě dalších vynikajícíh tenistek (finalistka Wibledonu Suková) a tenistů (Javorský, Kukal, Hřebec, Zedník) především jeho zásluha. A právě proto, že to v knize takhle není nikde natvrdo napsáno, uvádím to sem...... celý text

Prví doma 1984, František Fajtl

Byl to první kniha Františka Fajtla, kterou jsem si přečetl a už tehdy mě příjemně překvapil nejen námět knihy, styl psaní, ale především otevřenost, se kterou autor (v dobách "zuřící" normalizace) popsal celkem kriticky celé Slovenské národní povstání. Snad nejvíc mi po těch létech utkvěla v paměti ona drobná příhoda, jak se na letišti tuším ve Zvolenu pokoušeli partyzáni ukrást dodávku střeliva pro stíhačky. V knize je kromě všeho ostatního jasné ukázáno, že tíhu boje během SNP nenesli žádní partyzáni, ale slovenská armáda. Její přislušníci (včetně nejvyššího velitelského sboru - zde oba slovenští generálové Viest i Golian) nikdy na rozdíl od Tisova režimu nacisty nebyli a právě během SNP to dokázali. Ne sice všichni, ale fakt, že účast slovenské armády i účast 2. paradesantní brigády (80 % procent mužstva tvořili slovenští vojáci) byla komunistickými vojenskými "historiky" všelijak zamlčována nebo upozaďována, zatímco partyzánům byly přičítány zásluhy, které vůbec neměli, hovoří za vše. A právě třeba o účasti vojáků plk. Přikryla jsem se poprvé dočetl zde. Pozoruhodné podle mě je i to, že v roce 1988 natočili naši filmaři v koprodukci s těmi sovětskými film o našich letcích na východě a jeden z velitelů jednotky nebyl nikdo jiný - než František Fajtl. Jeho jméno tam sice nepadne, ale jeho naprosto atypický plnovous ho charakterizuje víc než jednoznačně. Přesto si myslím, že pokud někdo sahne po knihách nejen Františka Fajtla s problematikou druhé světové války, měl by sledovat bedlivě rok vydání. V těch po roce 1989 je už všechno, tam to všechno nekončí přistáním na Ruzyni v létě 1945. No a tahle kniha vyvrací (či spíše upozorňuje) na další falešný mýtus, který se do nás soudruzi snažili nacpat - nebyli hodní východní vojáci a ti špatní západní. Byli pouze českoslovenští vojáci a důstojníci, kteří se nikdy nezproneveřili své vojenské přísaze a bojovali jak na východě, tak na západě. A dalším mýtem je i to, že pouze tzv. západní vojáci byli vystaveni ze strany komunistů perzekuci. Z výše uvedených důvodů to není pravda a jedná se jenom o jinou manipulaci. Ve vězeních a komunistických koncentrácích končili všichni vojáci bez rozdílu, dokonce i bojovníci z Interbrigád. A proč? No protože bylo potřeba zlikvidovat všechny lidi, kteří prokázali mimořádnou statečnost a skutečně byli ochotní nasadit život za to, v co věřili a s čím se ztotožňovali. A takové lidi žádný totalitní režim nepotřebuje...František Fajtl přežil vše. Útěk, boje, sestřel nad Francií i boje nad Polskem a Slovenskem, v druhé půlce války už jako velitel, rok a půl na Mírově i práci účetního. Kvalitní lidé vydrží mnohem víc, než my lidé průměrní. Jeho život byl nakonec dlouhý a bohatý, využil jeho pozdní část, aby shromáždil co nejvíce autentických vzpomínek na lidi, po jejichž boku stál. Proto bychom si lidí jako on měli vážit. Ne je konjunkturálně vzývat, nebo jimi zaštiťovat svoje ne vždy upřímné počínání, ale pamatovat si je a památku na ně předávat dál. Na všechny, kteří skutečně v té válce bojovali a bohužel i umírali. Na konci 2. světové války měly ozbrojené síly exilové vlády sto tisíc vojáků, sto tisíc mužů a žen. Padla jich celá čtvtina...... celý text

Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání 2002, Eva Hahn

Rovněž skvělá kniha. Žádný v politickém slova smyslu balast a služba ideologii nebo momentálním potřebám politiků, ale úvahy, které jsou maximálně objektivní a někdy v souvislostech až překvapivé. A to ve velké škále, kde se řeší zapomínaný sudetoněmecký exil za války (včetně jeho odporu k obnovení republiky v předválečné podobě) ve Velké Británii a Wenzel Jaksch i postupný vývoj landsmanšaftu po válce v NSR...... celý text

Jeden den Ivana Děnisoviče 2000, Alexandr Isajevič Solženicyn

Kniha, které jsem se až bál. A radši jsem ji poslouchal perfektně načtenou na dlouhé cestě v autě, kdy před oním nemilosrdně a přitom střízlivě vyprávěným příběhem jednoho dne nebylo úniku. Solženicyn nemusí přehánět, vymýšlet ani fabulovat, jeho pohled je zcela realistický a věcný, bez nějakých za každou cenu drastických zvratů. Nakonec, prožitek osmiletého pobytu v těchto táborech by mu nějaké "akčnosti" za každou cenu nedovolily. Přesně věděl, o čem píše. Komu se to zdá málo drastické a těšil se na bití, mučení a vraždění doporučuji jinou literaturu na toto téma. Zdánlivě nezúčastněný styl vyprávění nás nutí věci domýšlet a, jsme-li toho schopni, se aspoň trochu vcítit do pocitů jednotlivých osob, se kterými se postupně seznámíme. Přitom je to hluboká sonda do především ruské mentality, která je nám přes všechen soucit a pochopení k vězňům, kde jejich většinu tvořili Rusové, bytostně cizí a nepochopitelná. V tom je tato povídka aktuální i k dnešku. Gulagy sice úplně nebyly prvními tábory tohoto druhu (prvními byly ty, kam Britové za búrské války nahnali civilní obyvatelstvo, aby nemohli podporovat búrské partyzány), ale teprve sovětský režim dovedl tyto tábory k oné masovosti a dokonalosti, kterou nacisté později dohnali, ale nepředstihli. Vybavilo se mi Djilasovo tvrzení z jeho Nové třídy, že komunistický režim je vlastně ještě mnohem horší než byl starověký otrokářský systém. Gulag to potvrzuje naprosto dokonale. Nebudu tady opakovat to, co sem řada ostatních už perfektně napsala včetně nejsilnějších citátů, ale překvapuje mě jedno "zdvojené" hodnocení, že Solženicyn nenáviděl Sovětský Svaz a že ti vězni tam byli zavření na základě zákonů. A že se v nepříliš povedené "novele" neřeší fakt, že byli v gulagu i klasičtí kriminálníci. Byli, o jejich přítomnosti i postavení nad "mukly" je tam toho víc než dost. Je strašné, že tohle dneska někdo dokáže napsat, ale zase je to zcela menšinový názor. A abych přispěl svojí špetkou do společného mlýna, mně vyrazil dech onen kapitán druhé třídy a to tím, že za největšího gaunera pokládal onoho britského admirála, který mu poslal dárek k vánocům a tím se pro NKVD stal rázem špionem. Solženicyn to příliš nerozpitvává, pouze to uvádí, ale je to další kamínek k tomu, abychom pochopili, anebo spíš nepochopili ruský způsob myšlení...... celý text

Češi o Češích: Dnešní spory o dějiny 2018, Eva Hahn

Historička Eva Hahnová prokázala docela mimořádnou odvahu, když sestavila tuhle knihu. Slovo sestavila je na místě, jedná se o přehlídku vesměs velmi nelichotivých hodnocení Čechů jako národa, ale i pokleslosti českých dějin a podřadnosti jeho kultury. Jeden z citátů z díla adorovaného filosofa Patočky musí každého soudného člověka zarazit: "Tak se mi zdá, že Češi, tito sluhové osvobození akcí shora, propásli si dostatečně samostatným rozhodnutím svobodu." V kapitole o něm Eva Hahnová nemilosrdně prezentuje jeho měnící se názory z extrému do extrému, jejímž klasickým příkladem může být adorace E. Beneše ve třicátých letech až po jeho absolutní odsouzení o pár let později. Následuje plejáda kritiků, kteří mluví o národě neschopném, nehotovém, národě slouhů a Švejků, bez elit, o velkých Češích (kam počítají především sami sebe) a čecháčků, což jsou asi ti, co jejich prvenství a nadřazenost naprosto neuznávají. Končí to hledáním souvislostí se současnými politickými boji i postoji. Celá ta plejáda přísných kritiků Václavem Černým počínaje (většinu národa - čecháčky charakterizuje slovy, že tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní a charakterové slabosti, se kterou je možné se ve světě setkat pouze v Čechách), přes již zmíněného Patočku až po jejich současné zdatné následníky Peheho, Halíka, Urbana, Šafra a především tria Pithart, Příhoda a Otáhal. Ti negativa ve svém Podivenu, založená na bombastických frázích a prázdných, solidní argumentaci postrádajících vyjádřeních, vytrhaných z kontextu rozvíjí ještě mnohem košatěji. Dozvídáme se, že Češi veškerou svoji kulturu přijali z vyspělejšího Německa (které jen tak mimochodem vzniklo až v onom roce 1871), ale ona ta dost odlišná německá etnika většinu oné kultury, kterou se ohánějí, přijala zase odjinud. Třeba z Itálie, kolébky moderní evropské civilizace. Mají-li mít Češi z tohoto důvodu komplexy méněcennosti, měli by je snad s výjimkou Italů cítit snad úplně všechny ostatní národy. Nechybí nářek o vině českého národa (an block) na vyhnání sudetských Němců na základě naprosto nepřijatelného principu kolektivní viny. Ovšem kolektivní vina českého národa za odsun nevadí. Autoři Podivena, které je možné označit za tvůrce oficiální ideologie historie poslední dekády dvacátého století dokonce používají argumenty velkoněmeckých nacionalistů z doby starého Rakouska i nacistů ze čtyřicátých let. Eva Hahnová ale nikoho neodsuzuje ani nehodnotí. Je profesionální historik. Podle filosofa Bělohradského je historie v postmoderní době brak, kterým není potřeba se zabývat, Bohumil Doležal zase pro změnu historikům zcela upírá právo se k čemukoliv z historie vyjadřovat. Prý vystudovali za komunistů. Někteří lidé si vystačí s málem. Číst tuhle knihu není vůbec jednoduché. Pozoruhodné ale je, že mezi těmi kritiky, otevírači očí i samozvanými vychovateli chybí oni profesionální historici takřka úplně. Ti Pithartovi velmi vadí, protože jimi zjištěná a prezentovaná fakta ve skutečnosti dost snadno usvědčují sebemrskače z manipulací, fabulací a vyslovených lží. A přitom se nepouštějí do žádných vyšších filosofických úvah. Zkreslování a falšování historie komunisty (ale i nacisty) halasně odsuzují, ale chovají se úplně stejně. Události a osobnosti dostávají jenom automaticky opačná znaménka. Eva Hahnová nás ovšem nenásilně vede k tomu, abychom přemýšleli o věcech, seznamovali se s fakty a snažili se chápat širší souvislosti. Za chybu pokládá, když názory na historické události jsou hodnoceny ne podle obsahu sdělení, ale podle sympatií nebo naopak antipatií k jejich interpretům. Mottem knihy by mohl být citát V. Havla ze začátku devadesátých let ( český národ není ani horší, ale ani lepší než ostatní národy v Evropě), kdy historička upozorňuje nejen na proměnnost národa a fakt, že se skládá z velké množiny jednotlivců, kteří vůbec necítí a nereagují stejně, ale že stejně jako jsou lidé stejní a přitom rozdílní, jsou si podobné i národy. Problémem oněch příslušníků galerie nářků, jak to nazývá v jedné úvodní kapitole je totiž to, že historická fakta a jejich vazby, ať už domácí, nebo mezinárodní neznají a nechápou. A na otázku, co je smyslem oněch fabulací a manipulací Eva Hahnová nic neuvádí. Necítí potřebu soudit. Nechává to na nás. Každý jsme jiný a vidíme za tím něco jiného. Osobně mám pocit, že ona hysterická kritika vlastního národa vychází u některých jedinců z jejich přesvědčení o jejich nadřazenosti. Z toho pak ale plyne frustrace, když je onen národ neuznává a nerespektuje, jak si podle svých představ zasluhují. V případě politiků může jít o něco jiného. Lidem se dá vládnout buď dle onoho slavného Lincolnova výroku, což je pro většinu politiků obtížně až prakticky neuskutečnitelné. Druhou možností je permanentně používat brutální násilí absolutním ovládnutím nástrojů státu, zejména pak silových složek a třetím způsobem je vyvolávání pocitu viny, strachu a špatného svědomí. Pak ono násilí není až zas tak potřeba. A pasují-li se oni kritici do role těch, kteří budou onomu národu (ve smyslu jinde nepřijatelné kolektivní viny) odpouštět a dávat rozhřešení, může to být stejně účinné jako zákazy, pendreky a trestanecké tábory. A nemusí se používat jenom historie.... celý text

Druhá světová válka. IV. díl, Karta se obrací 1994, Winston S. Churchill

Možná pro mě nejzajímavější díl, zejména ve vztahu k dnešku. Nesmím vynechat onu heroizaci neuvěřitelné zabedněnosti a neschopnosti jak britských politiků tak vojenských činitelů, velitelé jako Percival v Singapuru, ale i Auchinleck v Severní Africe toho byli přímo učebnicovým příkladem. Britské ozbrojené síly byly skutečně tvořeny lvy (vojáci) vedenými osly (velitelé všech stupňů). Dobře chápu postoj australských vlád odmítajícíh dál posílat australské vojáky pod vedení britských generálů i jejich požadavek, aby byli k dispozici pro obranu Austrálie. Zejména po skandálním pádu Singapuru, o kterém britští představitelé tvrdili, že je nedobytný, ale že je i klíčovou pevností, která ochrání Austrálii (a Nový Zéland) před japonskou invazí. Churchill se rozhořčuje, proč australská vláda nepřijala zákon o všeobecné branné povinnosti. Nějak zapomíná, kdy sami Britové přijali zákon o všeobecné branné povinnosti a proč byli v roce 1939 do Francie schopni poslat všeho všudy deset rovněž dobrovolnických divizí, zatímco o rok později Austrálie vyslala divize čtyři. Přitom Austrálie měla pouhou sedminu obyvatel vlastní metropole. A stejně zvláštně na mě působí, jak byly jednotky s dominií nasazovány v prvním sledu při útocích v Africe i třeba později v Normandii i Itálii. Na jednu stranu se Churchill podivuje nad politickými „hrátkami“ na australské scéně, přitom sám široce popisuje onu britskou vládní krizi a hlasování o důvěře. Ta byla ukázkou toho, co dokáže udělat i v kritické válečné situaci tisk ve vzorné spolupráci s několika ambiciózními politiky, na které se „nedostalo“. V případě Británie to byla podle něj ukázka pevnosti britské demokracie, u Australanů zbytečné obstrukce. I přístup k Indii je v jeho pojetí poněkud zvláštní. Že se Indové snažili získat větší politický vliv i větší míru samostatnosti pokládá sir Winston za zákeřnost. Metropole přece „bránila“ Indii proti Japoncům. Jenže to vidí poněkud zkresleně, i když z britského pojetí impéria logicky. Že to viděli Američané poněkud jinak, Churchill okrajově zmiňuje. Nicméně jejich označení za "naivní" a problematiky „neznalých“ je pozoruhodné v porovnání s tím, jak přistupovali Britové k problémům ostatních zemí, svými dominii počínaje a oněmi středoevropskými (hlavně Polsko, ale i třeba Rumunsko, Jugoslávie nebo Finsko) konče. Britové totiž nebránili Indii a její obyvatele proti Japoncům. Chystali se hájit svoje panství nad touto zemí proti jiné zemi, která je (a v jihovýchodní Asii to předvedla během pár let více než názorně) chtěla ovládnout rovněž čistě s ohledem na svoje zájmy a potřeby. Britové Churchilla nevyjímaje prostě u těch druhých vždycky všechno věděli líp. A vždy to směřovali k tomu, aby z toho měli výhody hlavně oni. Samozřejmě, že sira Winstona pokládám za skvělou osobnost a jeho podíl na vítezství nad nacismem je nepominutelný. Těžko si dovedu představit Británii za války pod vedením takových „es“, jako byl třeba lord Halifax. Ale stejně, i Churchill dokazoval, že altruismus v politice velmoci (byť tak slabé, jakou byla už v té době Británie – její politická váha byla mnohonásobně větší než její reálně vojensko ekonomické možnosti) nemá svoje místo a zájmy těch „malých“ se hodí jenom tehdy, když je to v souladu se zájmy velmoci. V tomto směru vycházejí Američané ze druhé světové války mnohem lépe než Britové. A tím se dostávám k nejaktuálnějšímu a nejpozoruhodnějšímu momentu celého dílu – k ruské, tedy Stalinově politice a počínání. Drzost, s jakou „strýc Joe“ požadoval vylodění ve Francii „hned“ nebo dožadování se přednostních dodávek všeho možného vynikne ve srovnání s faktem, že SSSR byl až do onoho 22. června 1941 nejvěrnějším a nejoddanějším spojencem Hitlerova Německa. Komické je třeba i chování první sovětské delegace během oficiální návštěvy ve Velké Británii. Ty pistole pod polštářem jejích členů dokazují, že paranoidní nebyl jenom Stalin. No a na dokreslení toho, co je ruská propaganda (dodnes) poslouží ono Stalinovo vysvětlení Churchillovi, jak proběhla kolektivizace v Rusku (jejímž nejviditelnějším momentem byla onen děsivý hladomor na Ukrajině). Stalin siru Winstonovi tvrdil, že kolektivizace zachránila Rusko před hladomorem. Ten tam ale ve skutečnosti díky Leninově NEPu nebyl. Traktory, které dostávali samostatně hospodařící rolníci prý zničili za tři měsíce, protože s nimi neuměli zacházet. A jejich manželky údajně nechtěly (!), aby je používali. No, a ti co do kolchozů nechtěli, „dostali“ půdu jinde (v subarktických oblastech na Sibiři, tedy ve skutečnosti byli nahnáni do gulagů) a ty zbylé „vybila jejich vlastní čeleď, protože byli neoblíbení“. Z těchto pár řádků na mě až příliš zavanul styl dnešní Putinovy demagogie a kremelské propagandy. Proto je dobře podobné knihy číst. Ona to není jenom ta relativně dávno minulá historie…... celý text

Nápady čtenáře detektivek 1988, Josef Škvorecký

Primárně je to zábavné. Navíc se mi vybaví "intělektuálové" , kteří rozebírají na ČSFD každý díl skoro nekonečného seriálu Specialisté. Kromě pohrdání, kterým si plivnou k těm, kteří detektivku sledují se jistým zájmem a zalíbením a nebo ji aspoň neoznačí výhradně odpadem nám s nabubřelostí pro ně tak typickou vysvětlí, jak je ta detektivka hloupá, co všechno v tom či onom dílu ti idiotští detektivové přehlédli, kde se dopustili jakých nesmyslných chyb a nelogičností a kde a jak dokonce porušili zákon. Neopomenou se pochlubit, že jim byl vrah znám už při úvodních titulcích. Přitom se vsadím, že by nikdy nebyli schopni pochopit, o čem tahle kniha vlastně je. Že detektivka není žádný dokument o vyšetřování zločinu, ani učebnice trestního práva nebo dokonce příručka forézních metod. Že je to prostě hra. Zábava. Oddychovka na plovárnu nebo do vlaku, stejně jako ta filmová je dobrá k tomu, aby si člověk, pokud televizi v pondělí večer vůbec zapne, měl čím spestřit začátek týdne. Kdy pro většinu po prvním dnu v práci po dvou dnech volna nemá na nic jiného už náladu. Zrovna tak na pláži jsem si nikdy nevšiml, že by někdo četl filosofické spisy nebo antologie argentinské poezie. Jenže nebyl by to Josef Škvorecký, pro mě jeden z našich nejlepších spisovatelů posledního století, kdyby nám taky tak trochu nepoodhalil, co vůbec znamená psát a slovy Karla Čapka, Jak se to vlastně "dělá". I detektivka má své zákonitosti, je tady dovysvětleno vše, co na podobné téma nakousl svého času už Karel Čapek, ale je tady s jistou potměšilostí autorem ukázáno jedno - pravidla jsou proto, aby se, no přece porušovala. Že není detektivka (tedy ta skutečná a kvalitní) žádný pokleslý žánr je každému laskavému čtenáři asi jasné. A že do tohoto hájemství autor knihy pronikl dost hluboko na to, aby měl právo popisovat je taky zřejmé. A že idiotem v knize není žádný autor detektivek ani žádný Velký Detektiv, ale onen endérácký kritik, který píše, že v socialismu detektivka nemá už vůbec místo a je pouze součástí oné pokleslé uhnívající kapitalistické pseudokultury. Protože zločin má třídní kapitalistickou povahu a v dokonalém socialismu nebude mít místo. Navíc Josef Škvorecký srozumitelně ukazuje a vysvětluje, co detektivka je a co ne a proč. Co je kriminální román a co je román (nebo i povídka) s tajemstvím. A tak nezbývá konstatovat, že je skvělé, když někdo píše o něčem, čemu dobře rozumí, protože to sám umí udělat. Sice tím porušuje jiné pravidlo - kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí dělat, ten to učí, kdo to neumí učit tak o tom mluví nebo píše, ale najdou se takovéhle bílé vrány. Díky za ně...... celý text

Druhá světová válka. III. díl, Velká aliance 1993, Winston S. Churchill

V tomhle dílu mě mimořádně zaujaly tři věci. Za prvé, jak snad jenom víra a buldočí vytrvalost Britům v kombinaci s obrovskou dávkou štěstí umožnily přežít ono období, kdy byli ve válce proti Hitlerovi sami. Ty zoufalé nedostatky vojáků, materiálu i třeba lodí v kombinaci s ne zrovna schopnými veliteli, tahanice často i o jednotlivé prapory a letky vygenerovaly přesto až neuvěřitelný zázrak. Churchill byl tak trochu dobrodruh, aby všechno zvládl, ustál a přitom se z toho nepoložil. Když k tomu připočítáme skoro už klasickou neschopnost velké části jeho vojenských a námořních velitelů, je to ještě obdivuhodnější. Je třeba si uvědomit, že vlastní Británie měla ani ne dvě třetiny počtu obyvatelstva, co mělo Německo a kolonie, zejména ty, co dodaly vojáky na evropská bojiště byly podstatně méně lidnatější, než dneska. Např. Austrálie měla něco kolem 6,5 milionu obyvatel a Kanada necelých deset. Přesto je zarážející, jak Winston nechápal obavy Austrálie z japonského útoku, když 3 australské divize byly v Africe a poslední skončila v japonském zajetí díky nějak tak typicky vojenskému "geniovi" Percivalovi, který ale strávil svoje zajetí v relativním klidu na rozdíl od nelidských podmínek, kterým byli vystaveni jeho vojáci. Člověk nějak tak nechápe, proč třetinu sil, bránících ztracenou vartu Honkong tvořili - Kanaďané. Druhým pozoruhodným momentem pro mě byla Churchilova výzva irskému prezidentovi Valerovi, aby se Irové přidali k válečnému úsilí Británie v boji za svobodu. Nějak zapomněl, že tohoto člověka před čtvrtstoletím zachránilo před britskou popravčí četou jenom jeho americké občanství. Zda byl tento apel aktem naprostého zoufalství nebo bezbřehé naivity sir Winston nijak podrobně nerozebírá. Přesto je pozoruhodné, jak v chvíli, kdy se USA ocitlo ve válečném stavu s Německem, tak první američtí vojáci na evropském území byli dislokováni - v Irsku, tedy tom severním, spojeném s Británii. Pro jistotu. No a tím posledním a k dnešku nejvíce promlouvajícím je pro mě onen moment, kdy SSSR po napadení Německem vstoupil do války. Churchillovi se nesmírně ulevilo, i když po Pearl Harbouru ještě o trochu víc. Mám ale na mysli Stalinovu naprosto drzou žádost, aby Velká Británie uznala hranice SSSR z roku 1941, tedy s okupovaným Pobaltím a částmi polského, finského a rumunského území. A je příznačné, že Británie s ohledem na perspektivu spolupráce klidně de facto hodila zejména pobaltské republiky přes palubu, stejně jako později třeba Polsko. A Churchill, který pronesl před rokem a půl projev na podporu Finska (1940) mu klidně vyhlásil válku, jakmile to ve vztahu k SSSR potřeboval. Inu, bližší košile než kabát. Stále znova a znova mě při četbě těchto vynikajících a hlavně poctivých pamětí napadá, jak je svět pořád stejný.... celý text

Zrození Británie 1996, Winston S. Churchill

Pro porovnání Churchillových knih je možné vzít do ruky jednosvazkové dílo francozského spisovatele Andre Mauroise. Nebudete zklamáni, Nakonec Maurois byl zcela netypický Francouz - byl anglofil a mluvil perfektně anglicky, ale z Churchilla v jeho dějinách tryská čisté nadšení a v jeho slovech cítíte potěšení z vlastního vyprávění. Churchill se sice nezabývá moc životem běžných lidí, ani "podřadnými" oblastmi, jako je na jedné straně ekonomika a na druhé straně umění, ale přesto je jeho obraz dějin vlastního národa neuvěřitelně malebný.... celý text

Nový svět 1998, Winston S. Churchill

Churchill chápal dějiny z hlediska příslušníka vládnoucí vrstvy a proto jeho dějiny zde již Spojeného království jsou pojímany především z hlediska politické moci a zápasů o její získání a kontrolu. Pohled na tyhle dějiny je skvěle romantizující a má své místo v knihovně každého, kdo se o ostrovní (a americké) dějiny zajímá. Churchill nebyl právník, filosof ani historik. Vyprávěl věci, tak jak se staly, aniž by se pouštěl do často problematických a ryze subjektivních rozborů jejich hlubší podstaty a širších souvislostí. Proto jsou tyto dějiny tak čtivé a zábavné. Přitom tak nějak postřehl paradox tzv. krvavé rebelie, kdy parlament se postavil proti králi, protože Karel I. nedodržoval především zvykovou část ústavy a byl pasován na tyrana, ale na druhou stranu sám parlament se v okamžiku vítězství začal chovat stejně a změnil se v tyrana kolektivního. Jediná podobnost s francouzskou revolucí je v tom, že poprava krále byl poněkud nečistou událostí přes všechna negativa, která je možné Karlovi přičíst na vrub. Ve skutečnosti Cromvellova poměrně krátká éra byla kromě zvěrstev v Irsku pro vlastní Británii velmi užitečná a nebyla zdaleka tak temná a bigotní, jak je i zde podávána. A nejzajímavější je, jak se Britové dokázali poučit, v tzv. slavné revoluci vyexpedovali Jakuba II. skoro proti jeho vůle z Británie, aby nevytvořili nového mučedníka a tím asi nejvíc ze všeho udělali krok ke skutečné parlamentní demokracii, ovšem s velkým otazníkem, protože onu demokracii reprezentovalo pouze několik set předních rodin a třeba srdce celé země - Londýn v parlamentu nebyl zastoupen vůbec. V knize se mi líbí, jak Churchill neopomenul zmínit jistého Rogera Williamse, pozoruhodnou a zapomenutou osobu, která je pro mně symbolem hledání nejvyšší možné míry svobody. Z univerzity byl vyhnán Karlovým věrným arcibiskupem Laudem, ale po příchodu do Bostonu zjistil, že oni protestanti, kteří v Anglii byli pseudokatolickou anglikánskou církví utiskováni a pronásledováni, jsou u moci v kolonii stejně fanaticky bezohlední a netolerantní. Urychleně před nimi musel opustit i Boston. O jejich "kvalitách" svědčí fakt, že ho chtěli posadit na loď a poslat tam, odkud oni sami utíkali před "nesnesitelným" útlakem - tedy zpátky do Anglie. Svobodu pro sebe a jiné našel Williams až v divočině, byl zakladatelem nejmenšího státu pozdější Unie Rhode Islandu a města Providence a bylo to první místo na světě, kde jeho "konstituce" zavedla absolutní náboženskou svobodu a předevěím odluku církve od státu...známe jména tisíců hrdlořezů (vznešeně nazývaných vojevůdci), mocichtivých psychopatů (politiků, podle mně k nim ale Churchill rozhodně nepatřil), pseudoumělců a nejrůznějších historických celebrit, ale jméno Rogera Williamse zná málokdo a v obecných, i když dost podrobných dějinách se vyskytuje poměrně málo. A gusto, s jakým mu Churchill věnuje onu půlstránku tohoto dílu je ukázkou toho, jak Sir Winston dějiny miloval a vyprávěl.... celý text