jadran přečtené 314

Druhá světová válka. VI. díl, Triumf a tragédie 1995, Winston S. Churchill

Churchill patřil vždycky k mým oblíbencům, ale nepatřím k fanatikům, tudíž mě občas něco u něj zarazí. Jeho tvrdohlavost a přesvědčení, že o všem ví líp než ostatní měla svoje kladné i záporné stránky. Jeho představa o uspořádání světa i prosazování některých plánů bylo sice politicky někdy správné, prozíravé a dokonce i skoro vizionářské, ale bohužel neuskutečnitelné. Tedy zejména "technicky", samozřejmě myšleno z vojenského hlediska. Představa, že by měli Spojenci vytáhnout přes Itálii na Mnichov je teoreticky správná, ale do srdce Třetí říše vedla skutečně nejkratší cesta ne přes Alpy, ale přes Rýn. Kdyby jeho milý Montgomery v rámci Arnhemské operace (naprostá šílenost - skvěle to je podáno v filmu Příliš vzdálený most) nevyplýtval síly a ještě víc nevyvolal odpor vůči britským generálům a především stále se prohlubující nedůvěru u Američanům, mohli dorazit západní spojenci do Berlína dávno před Sověty. Ve světle jeho umanosti a neoprávněné kritiky operace Anvil jsem si vzpomněl na Gallipoli v první světové válce. Winston byl (což málo lidí vůbec ví) absolvent vojenské akademie v Sandhurstu. Bohužel to ho dost limitovalo, protože přes zájem o vynálezy a moderní techniku zůstal při strategickém uvažování skutečně na úrovni svého vojenského vzdělání. A ještě více limitující faktor jeho počínání byla slábnoucí Británie, jejíž impérium bylo sice z hlediska plochy a počtu "hlav" imponující, ale z hlediska skutečného hospodářského a vojenského využití daleko za Američany, Rusy, ale i možná v době největšího rozmachu i Japonci. A tak mně bylo sira Winstona až líto, když v knize až zoufale dokazuje, kolik že tvořily jednotky impéria procent sil protihitlerovské koalice. Bohužel, ještě jedna věc ve válečném úsilí Británie hrála svoji roli a to si Churchill nebyl schopen připustit. Už od doby napoleonských válek (tam to ale vše vyvážil svými schopnostmi poslední skutečně velký britský vojevůdce vévoda z Wellingtonu) neměla Británie jediného aspoň schopnějšího vojevůdce. Spíš se jednalo o figurky a druhá světová válka nebyla výjimkou. A totéž platí i pro Královské námořnictvo. Zkostnatělý britský systém, založený na rigidním způsobu výběru politiků, diplomatů, ale i důstojníků a námořníků ze úzkého okruhu aristokracie, vystudované na "elitních" soukromých školách si prostě musel vybrat daň. A ve vazbě na můj momentální zájem - Jugoslávie, Tito a Djilas jsem věnoval pozornost i tomu, jak se Churchill choval a orientoval v problematice Balkánu. Určitá povrchnost a přitom přesvědčení, že Británie je něco mnohem "víc" a rozumí všemu mnohem líp než ty balkánské zemičky bohužel z řady jeho kroků a poctivě popsaných představ a názorů čiší víc než dost. A snad nejnepochopitelnější je pro mě, jak se už v předchozím díle donkichotsky snažil přimět ke spojenectví a vstupu do války neutrální Turecko. Proboha, to si ani nechtěl připustit, že by to Turecko válečným vystoupením absolutně nic nezískalo, kromě hospodářských ztrát a hlavně lidských životů. Ptal jsem se znovu a znovu. Proboha proč? Že se to Britům hodilo? Ale to přece není důvod. Oni taky kvůli nám v roce 1938 do války nechtěli jít. A proč by kvůli nim měli jít do války Turci? I v tomhle jsou ty jeho paměti hodně poučné. A jsou naivní lidé, kteří si myslí, že lísáním se k nějaké mocnosti mohou menší země získat svobodu, nezávislost a nebo prosperitu. Jenom hrstka politiků tohle pochopila. A zrovna nástupce Atatürka Inönü k těm nemnoha patřil a zachoval se podle toho. A stejně tak Mannerheim nebo Tito.... celý text

Druhá světová válka. I. díl, Blížící se bouře 1992, Winston S. Churchill

Snad nejzajímavější a svým způsobem nejobjevnější část celé šestidílné série. Fascinující je charakteristika Hitlera, která v obecné rovině je vlastně charakteristikou každého psychopata podobného typu. A nejen těch "záporných", ale dost často i těch kladných, i když nezřídka kdy jenom zdánlivě a nebo ne jednou provždy. Bohužel vládnoucí vrstvy v oněch tak vzývaných demokratických zemích byly vlastně vždycky stejné - druhá světová válka nebyla nejzbytečnějších, ze všech válek, tou byla už válka první a s tou vinou za ní bych zdaleka jenom Německo neviděl. Jinak je na této části cyklu pozoruhodné, jak odlišně Churchill k událostem přistupoval, pokud nebyl u moci a jak se jeho náhled a postoje změnil, jakmile se stal ministerským předsedou.... celý text

Tito: Životopis otce Jugoslávie 1995, Jasper Ridley

Jaký byl vlastně člověk Josip Broz Tito? Anglický právník a později spisovatel biografií Ridley nám přes všechny větší či menší nesmysly a řadu nepřesností zejména v obecných věcech nakonec podává plastický a pochopitelný obraz Josipa Broze Tita. Pro současné fanatické a povrchní antikomunisty krvavého komouše (v čemž si notují se stalinistickou propagandou, která v místních poměrech našla obraz v označení Tito krvavý pes). Pro každého, kdo se nad věcí zamyslí a zná i širší souvislosti člověka zajímavého a fascinujícího. Tito pocházel z rolnické rodiny v západním Chorvatsku na slovinských hranicích a rozhodně to nebyl onen formální vzdělanec, které už v té době produkovaly univerzity. Vyučil se zámečníkem, byl i šikovný elektrikář a v oblasti oněch společenských věd byl samouk. Kromě rodné chorvatštiny ovládal němčinu, ruštinu (díky pobytu v zajetí v Rusku) a také se později naučil anglicky. Už těmito životními zkušenostmi a jazykovým vybavením se odlišoval od komunistických vůdců tehdejší i pozdější doby. A lišil se lecčím dalším. Během pobytu v Moskvě totiž začal chápat, že komunismus je pro Rusy jenom jiná zástěrka pro jejich neukojitelné imperiální ambice a plány a ostatní komunistické strany a jejich vedoucí měli být pouze nástroji, plnícími ve svých zemích příkazy Moskvy podle Stalinových představ. Jenže Tito chápal celou věc jinak. Meziválečná Jugoslávie byla od počátku nefunkční, zkorumpovaný a chudý stát zmítaný vypjatým nacionalismem z více stran, který své děsivé plody vydal v apokalypse 2. sv. války. Titovou motivací byla skutečně sociální spravedlnost, ale také odpor k onomu vražednému šovinismu všech proti všem. V tomto smyslu skutečně komunistou byl a zůstal jím celý život na rozdíl od všech těch kariéristických papalášů od Gotwalda, Piecka, Gomulky až ke Kádarovi, Honeckerovi a Husákovi. A svými představami a postoji se nejvíc podobal asi Gorbačovovi. Ještě před válkou, jako vedoucí představitel jugoslávských komunistů se vrátil domů, kde raději čelil policii krále Alexandra, která se sice s komunisty v ilegalitě nemazala, ale její brutalita zdaleka nedosahovala "kvalit" tehdejší NKVD. Za války se projevil jeho nesporný organizační a vojenský talent i přirozená autorita. Na rozdíl od mnohých jiných si svoji maršálskou hůl rozhodně zasloužil, na konci války měla lidová armáda přes 800 tisíc příslušníků a Jugoslávie se dokázala osvobodit sama kromě materiální pomoci. Bylo paradoxem, že komunistu Tita podporovali Britové, zato Stalin brzdil revoluční snahy jugoslávských komunistů zcela podle svých potřeb. Jeho hlavním cílem bylo získat Polsko a dostat se co nejdál na Západ a předčasnost převzetí Jugoslávie komunisty mohla vyvolat nedůvěru západních spojenců. Přesto Stalina rozčílilo, když Tito v oficiálních projevech postavil pomoc Rudé armády při osvobozování Srbska na úroveň pomoci bulharské, tehdy ještě carské armády. Byl to jen jeden z mnoha kroků na cestě k definitivní roztržce, která vyvrcholila na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Podstatu tzv. krize Informbyra Ridley nepochopil v širších souvislostech a hlavně hlubší podstatě, zato další Titovu politiku, jeho působení na čele hnutí nezúčastněných a odpor k imperiálním ambicím Sovětského Svazu, Spojených Států i Maovy Číny popisuje zajímavě a komplexně. Snad nejpřekvapivější pro mě byl jeho tvrdý nesouhlas s Castrovým posíláním vojáků do občanské války v Angole. A tak, na konci knihy se člověk musí zeptat, co znamenal Tito a co přinesl Jugoslávii? Odpověď je jednoduchá. Na rozdíl od ostatních socialistických satelitů jí přinesl klid, míru svobody jinde nepoznané a také životní úroveň, která byla pro ostatní socialistické země včetně Maďarska nedosažitelná. Za Tita vyšel v Jugoslávii Orwell, jenom tady mohl natočit Zafranovič Večerní zvony. A přes ony královské manýry (osobně je mám radši než předstíranou a falešnou skromnost jiných politických vůdců všeho druhu, těch domácích nevyjímaje) byl člověkem, který dal lidem ještě jednu možnost, která byla nejen u nás zcela nepředstavitelná - možnost odejít, odcházet a také se vracet. Tito dokázal být tvrdý, ale stejně tak dokázal odpouštět. Mstivost mu byla cizí. Nebyl rozhodně paranoidní psychopat, měl svoji hrdost a jeho pragmatismus měl své meze. Nakonec neustálé snahy o reformy a fakt, že odpor k nacionalismu vedl k tomu, že Jugoslávie byla spíš než federací konfederací to ukazuje víc než jasně. A tak asi nejvíc lze hodnotit Tita a jeho počínání optikou doby deset let po jeho smrti a devadesátkami v Jugoslávii. Dnes bývalé. A až bude někdo zase poukazovat na jeho komunistické přesvědčení, ať si taky vzpomene, co předvedly ty úžasně demokratické, humánní a vyspělé západní státy (tedy jejich politici, ale publicisté a novináři) při rozpadu Jugoslávie. A porovnání Titovy Jugoslávie přes všechny nespravedlnosti a přehmaty a dnešního stavu v tomto teritoriu dá tu odpověď více než jasnou. Jsem přesvědčen, že na pohřbu žádného jiného státníka, žádné jiné osobnosti se už nikdy nesejde tolik nejrůznějších nejvyšších představitelů. Alespoň ve chvíli svého pohřbu predsednik na chvíli sjednotil svět.... celý text

Finští sokoli 2: Pokračovací válka 1941–1944 2020, Emmerich Hakvoort

Pro tuto knihu platí to samé, co pro první díl o Zimní válce. Slušný faktografický materiál všeho druhu, nesourodý a nepřehledný text a jakkoliv jsem neměl sílu číst celou knihu, zajímal mě závěr - a tady zcela souhlasím s kolegou charliem-ando. Střetnutí souborně nazývané bitva u Tali-Ihantala, která Finsko zachránilo před kapitulací (připomeňme si, že pouze tři evropská hlavní města účastníků 2. světové války nebyla nikdy dobyta a obsazena nepřítelem - Londýn, Moskva a - Helsinky) a přes určitou podřízenost Rusku mu uhájila alespoň vnitřní autonomii v období studené války je tady naprosto odfláknutá. Přitom se jednalo o největší vojenské střetnutí na severu Evropy všech dob (a doufejme, že si tenhle primát už zachová, co svět světem bude...).No a o tzv. laponské válce tady není už prakticky vůbec nic. Takže, pečlivě prohlídnout, ale - nenamáhat se se čtením.... celý text

Zimní válka 1996, Eloise Engle

Hodně dobrá kniha, jako první seznámení s "neznámým" konfliktem - jak píše kolega woodward, to nejlepší možné. Historici dodnes nedošli ke spolehlivému závěru, jestli finský odpor ještě před válkou (charakteristický například onou masovou brigádou - výstavbou vesměs polních opevnění na Karelské kose) počítal skutečně s vojenským konfliktem a nebo se finští představitelé domnívali, že Sověti jenom zastrašují a blufují. Jejich akce v Polsku, pobaltských státech i později v Rumunsku (Besarábie a Severní Bukovina) nikde nenarazily na rozhodný vojenský odpor a Finové se možná domnívali, že necouvnou-li, couvne Stalin. Sám Mannerheim se domníval, že finská armáda má sílu tak na tři týdny odporu...nakonec z toho byly tři měsíce a dvanáct dní. Podpora ze strany demokratického Západu byla kromě řečí a vesměs zastaralých zbraní (s výjimkou pár Hurrikanů) nulová a je otázkou, jak by dopadl střet mezi britsko-francouzskými vojsky z Norska s Rudou armádou, jak si plánoval Churchill, který chtěl v rámci této akce zastavit export železné rudy ze Švédska do Německa...tentýž Churchill přednesl srdceryvný proslov na adresu Finů, když museli podepsat příměří, aby jim za rok a něco vyhlásil na Stalinovu žádost válku a poslal bombardéry RAF nad Finsko. V kontextu těchto skutečností, ale i znalostí dějin Finska (pánů Jutikkaly a Pirinena) si je třeba uvědomit, jak dětinské je povykování některých čecháčků, kteří se přímo vybíjejí v údajném porovnávání finského hrdinství a české zbabělosti. Pro ty, kteří o událostech přece jenom mají schopnost přemýšlet bych rád uvedl několik nezpochybnitelných faktů: - předválečné Finsko mělo rozlohu 388 tis. km2 a necelé čtyři miliony obyvatel, v důsledku války přišlo o 50 tis. km2 - 9/10 finského území je pokryto hlubokými lesy, bažinami a vodními plochami, s výjimkou pár zpevněních cest neprostupných jak v létě tak v zimě - na rozdíl od Československa mělo se Sovětským Svazem pouze východní hranici a delší než ona hranice byla pobřežní "čára" i hranice se Švédskem a Norskem na severu - Finsko sousedilo s "přátelským" Švédskem, odkud do Finska proudila ne nevýznamná vojenská i hospodářská pomoc včetně skoro deseti tisíc švédských dobrovolníků - na území Finska neexistovala situace, kdy by jeho neprostupné a pusté pohraničí (s výjimkou Karelské kosy) bylo osídleno ruskou menšinou, tvořící pětinu obyvatel a zfanatizovanou natolik, že by se domáhala připojení k Sovětskému Svazu včetně útoků z týlu na finské vojáky a policisty - s výjimkou SSSR tedy nemělo Finsko s nikým dalším "nepřátelskou" hranici a nebylo obklíčeno ze všech stran, dokonce i jeho průmyslová centra byla od sovětských základen vzdálena min. 120 kilometrů, ale s tím, že sovětská letadla se musela vracet a nemohla tato centra po bombardování přeletět a přistát na opačné straně ve stejné vzdálenosti, nabrat bomby i palivo a vzít to opačným směrem Tato fakta je třeba brát v úvahu bez ohledu na obdiv, sympatie a pochopení pro finský odpor mezi 30. listopadem 1939 a 12. březnem 1940. A že by ani onen houževnatý odpor proti Sovětům a to i včetně tzv. Pokračovací války neuchránil Finsko před sovětizací je zcela zřejmé z již zmíněných dějin Finska. Oba autoři píší, že Finsko před osudem Československa zachránily tři faktory: negativní reakce západu po únorovém puči v ČSR, poloha Finska mimo hlavní konfrontační linii v Evropě a ohled Sovětů na Švédsko. A teprve dále píší o reminiscencích Stalina s ohledem na ztráty, které Rudá armáda ve složitém terénu utrpěla. A jen tak mimochodem, ony tajné sklady zbraní, vytvořené demobilizovanými finskými vojáky úspěšně odhalovala - finská policie plně v rukou jistého Yrjö Leina, samozřejmě finského komunisty řízeného z Moskvy. Paradoxně, únor 1948 u nás zachránil Finsko před stejným scénářem, před celkovou sovětizací jako třeba v Polsku, i když na druhou stranu - Finsko Sovětskému Svazu potichu "patřilo" a oněch 40 nebezpečných let skončilo až v roce 1990.... celý text

Finští sokoli 1: Zimní válka 1939–1940 2018, Emmerich Hakvoort

Finsko sovětské konflikty v letech 1939 - 1944 mě zajímaly už od mládí (kdy se něco dozvědět bylo nesmírně složité a navíc si každou informaci o finských "fašistech", kteří napadli mírumilovný Sovětský Svaz musel člověk převrátit nejmíň jednou zcela vzhůru nohama) a teprve v posledních pětadvaceti letech se objevilo několik knih, které obraz konfliktu ukazují. Od Engelové a Paananena, přes Van Dykeho až po Karla Richtera. Obecný obraz konfliktu, kdy David - Finsko dokázal odolat Goliášovi - Rusku je fascinující a přes všechnu tu hrůzu, smrt a ničení dává člověka naději, že občas nějaká ta spravedlnost i v dějinách je. Málokdy, ale přece jenom. Když se člověk seznámí s obecnými událostmi, začnou ho zajímat detaily. A tady jsem se domníval, že kniha bude věnovaná hlavně finskému letectvu, které s neuvěřitelnou směsicí letadel ze všech možných koutů zeměkoule dokázalo čelit ohromující sovětské přesile, která na tom ale rozhodně nebyla technicky (aspoň v zimní válce) lépe. Bohužel, kniha mě hodně zklamala. Nevím, jaké národnosti je autor. Ale jeho plácání pátého přes deváté, propagandistické výkřiky, za které by se nemusel stydět Goebbels do podobné knihy nepatří. Navíc místo primárně letectva a letadel se věnuje všemu možnému, od propagandy až po hlubokomyslné dokazování toho, co už dávno dokázáno bylo. A tak svoji cenu v knize má přehled techniky, bohatá fotodokumentace a také mapy, i když s ohledem na formát dost nečitelné. Víc nic. Jsou-li ostatní jeho knihy, věnující se námořní válce podobné, nemá cenu je brát ani do ruky.... celý text

Vládneme, nerušit: opoziční smlouva a její dědictví 2006, Erik Tabery
odpad!

Nová třída 1977, Milovan Djilas

O M. Djilasovi jsem povědomí měl (Dějiny Srbska a Dějiny Černí Hory). dost jsem toho věděl o tzv. Informbyrovské roztržce, ale kdo vlastně Djilas byl, jsem zjistil až z této knihy ve vazbě na kvalitní a podrobný životopis na anglické mutaci Wiki. Djilas uvádí, že se bude vyjadřovat pouze k tomu co zná a hodnotit jenom to, čemu rozumí. Má na mysli "komunismus", ono zřízení, které vzalo svůj počátek v listopadu 1917, kdy se moci v Rusku zmocnili bolševici. Ve druhé polovině padesátých let z čistě idealistických a morálních důvodů a také na základě svých hlubokých teoretických znalostí, revoluční a porevoluční praxe systém v sérii článků v Borbě systém zkritizoval a jeho politická kariera byla rázně ukončena a stal se disidentem. Nestal se disidentem proto, že by přišel o moc, jako většina oněch „ublížených“ po roce 1968 u nás, ani nepatřil k oněm levičákům, které Lenin trefně nazval užitečnými idioty. Naopak na vrcholu osobní moci pochopil (byl nezpochybnitelným Titovým nástupcem), že ony krvavé revoluce vedly jenom k dalším formám brutálního útlaku lidí, kterým ale byly příslušníky oné nové třídy slibovány chiméry, opírající se o údajně vědeckou bázi - marxismus-leninismus. Djilas dokázal už v roce 1957 v ne příliš rozsáhlé knize vysvětlit, co to onen "vědecký" komunismus je, jak funguje, co lidem přináší a hlavně velmi jasnozřivě předpověděl jeho vývoj a vlastně i konce. Pozoruhodný je i jeho odhad počínání komunistů v Itálii a Francii (jeho charakteristika „chytrák Togliatti a silák Thorez“ byla snad jediná věc, která mě v knize pobavila), osmašedesátý u nás i oblouk, představující návrat k nacionalismu, když se komunistická ideologie i systém zcela vyčerpá. Tou novou třídou je stranická byrokracie, vlastnící materiálně celý stát, což jí odlišuje od všech ostatních v dějinách vládnoucích vrstev. Včetně absolutní uzurpace zákonodárné, výkonné i soudní moci. A slibující neuskutečnitelné utopie někdy v budoucnu, čímž ale zároveň zdůvodňuje svoje držení absolutní moci. Onen "komunistický" režim je přesně ten, který tu ovládanou třídu vykořisťuje mnohem víc než všichni ti kapitalisté, imperialisté a bůhvíkdo ještě podle marx-leninských "vědeckých" teorií a pouček. V jeho knize se objeví to samé, co je v Orwellově 1984, a totiž že smyslem moci je moc sama. Djilas do své knihy absolutně nezatahuje svoje pocity a jeho vývoj osobnosti ve vztahu k textu člověk pochopí, až když se seznámí podrobněji s jeho životopisem. Djilas vyvrací věcně jak oblíbené komunistické tvrzení o beztřídní společnosti a likvidaci vykořisťování člověka člověkem, tak onu „vědeckost“ komunismu a jeho nevyhnutelné vítězství na celém světě. I když Djilas píše, že komunistická totalita byla ze všech podobných režimů ta „nedokonalejší“, je zde bohužel řada věcí, které platí i dnes a nemusí se jednat o totalitu tak absolutní, jako byla ona komunistická. Dnes sice ona absolutní totalita neexistuje, ale zdánlivě samostatné totality v současné době sílí a každého soudného člověka musí minimálně znepokojovat. Onou novou třídou dneška jsou jak politici, tak především úřednická vrstva, která působí nejen v politických orgánech, ale i ve vedení nadnárodních společností s takřka absolutní mocí, anonymně, se záplavou osobních výhod, ale bez jakékoliv kontroly a hlavně bez odpovědnosti. Djilas kritizuje ony přívlastky demokracie, zmiňuje jak "lidovou" nebo "buržoazní", dnes k tomu ale můžeme klidně přidat demokracii "liberální". Za vědu je dneska vydáván třeba gender a nebo přísně vybrané části klimatologie. Pravdivé a vědecké je pouze to, co se hodí třeba fanatickým klimatickým alarmistům a takto uzurpovaná moc jim poslouží pro omezování a ovládaní ostatních lidí a jejich života. Úplně stejně komunisté prohlašovali za nevědecké všechny vědecké obory, směry nebo názory, které nesouhlasily, polemizovaly nebo dokonce vyvracely jejich jediný správný "vědecký" komunismus. Tato skutečnost se nevztahuje jenom na vědy společenské, podobně jako M. Crichton ve své Říši strachu upozorňuje i Djilas třeba na Lysenka. Z mého pohledu se jednalo o jednu z nejlepších politologických knih, a nejen na téma "komunismu" a "totality". Jasně formulované myšlenky se vzájemnými souvislostmi a návaznostmi se netváří za každou stranu "supervědecky" (Djilas vysvětluje absenci onoho tak oblíbeného "ozdrojování", které ve skutečnosti ukazuje prázdnost a povrchnost autorů takto koncipovaných "vědeckých" prací), ale nesklouzává nikde ani k spekulacím, manipulacím a nebo dokonce vulgárnostem, Kniha je přeložená dobře (snad s výjimkou Informbyra) a do češtiny převedena na vysoké jazykové i věcné úrovni. No, a tím se dostávám na samý začátek malé knížky, k oné návodné, a přitom prázdné a hloupé předmluvě onoho Michala Stehlíka, který nicméně ze své pozice "filosofa" a "znalce života" (jeho výčet různých funkcí je zábavně imponující) cítí potřebu nás na 13 stranách poučit, co nás čeká a co a asi i jak mám politicky "korektně" chápat. Jen tak mimochodem – vlastní Djilasův text je na pouhých 195 stranách...... celý text

Opuštěná společnost 2017, Erik Tabery
odpad!

Vynález zkázy 1931, Jules Verne

Vynález zkázy má už přece jenom neutrálnější vyznění, než protibritských 20 tisíc mil pod mořem nebo protiněmecké Ocelové město. Nicméně i tady bych brzdil ono nadšení pro Verneho vizionáře a prognostika převratných vynálezů. Kniha byla vydána v roce 1896 a to už dávno ponorky existovaly, mimochodem první moderní ponorkou byl Fultonův Nautilus. Rakety se používaly ve vojenství už od začátku 19. století (Congraveovými raketami odstřelovali Britové Napoleonovy vojáky mimo jiné u Waterloo). Proto si myslím, že tady je mnohem důležitější onen moment vědce, který si žije ve "svém" světě a nevnímá, k čemu by jeho převratný vynález taky mohl vést (nelze si nepřipomenout, kolik evropských vědců raději včas emigrovalo do USA, aby nebyli donuceni Hitlerovi "dodat" atomovou bombu) a hlavně - pro mě je tenhle román především podklad k famóznímu filmu Karla Zemana. Jednomu z nejlepších, které u nás byly natočeny.... celý text

Pět neděl v balónu 1963, Jules Verne

Moje první verneovka. Někdy v deseti letech jsem z toho byl úplně mimo, dneska se člověk jenom pousměje nad oním dobrodružstvím okořeněným zeměpisnými přednáškami. Vypadala takhle Afrika, nebo alespoň ona část, nad níž tři stateční cestovatelé poletují v oné době skutečně takhle? Nebo to byla jenom ryzí fikce, podpořená četbou z knih, které ani v druhé půli XIX. století nepodávaly zrovna dvakrát objektivní obraz toho, k čemu se vyjadřovaly. V tom dětství to byla paráda, jenže zrovna tohle je ten typ dětských knih, které vezmete do ruky v dospělosti a kouzlo je fuč...... celý text

Cesta kolem světa za osmdesát dní 1963, Jules Verne

Moje nejoblíbenější verneovka, má to spád a není tady ta u Verneho dost často přehnaně didaktická část, která bývá v jiných knihách až otravná. Vtipné je i vyvrcholení, kdy happyend je výsledkem omylu, kterého se vedoucí cestovatel přes svoji všeznalost dopustí. Fakt je ale ten, že dneska by to bylo třeba taky dobrodružství, otázka je, jak by to člověk pojal. Phileas Fogg moc jiných možností neměl (po souši se mohl pohybovat pěšky, ale to je asi jediná alternativa a to by toho času potřeboval o dva až tři řády víc), na druhou stranu si myslím, že kromě letadla by mu třeba cesta přes USA netrvala zas o tolik déle. No a nejvíc mě na tomhle příběhu v dospělosti zaujala myšlenka, že obětovat veškerý majetek, aby člověk něco dokázal si rozhodně zaslouží uznání. Kolik lidí by tohohle bylo schopných i dneska?... celý text

Skandální život Aarona Burra 1990, Gore Vidal

Skvělý a strhující román, který z velmi zajímavého úhlu pohledu velmi barvitě ukazuje, jak je také možné vnímat válku za nezávislost Spojených Států a především vznik a první roky fungování Spojených Států. Onen v zásadě dehonestující pohled hrdiny románu na ostatní i jeho sebeoslava sebe sama jsou totiž typické pro politiky všech druhů, typů a barev. Aaron Burr je zde představován jako člověk, který nesmírně toužil po moci, slávě a obdivu a byl schopen zajít mnohem dál (a klesnout hlouběji) než kterýkoliv z jeho současníků. Přitom tento román se řadí ke těm, o kterých by bylo možné říct, že ačkoliv se jedná o uměleckou prózu, fakta jsou zde přísně respektována a nic z toho, co je zde popsáno (jakkoliv to zní leckdy až nepravděpodobně) není nijak zmanipulováno nebo vyfabulováno. A časové prolínání oněch padesáti let, kdy se vlastně děj románu odehrává, nebo o nich hovoří je stejně zajímavý a vzrušující, jako popis třeba toho, jak ve třicátých letech 19. století vypadal New York a jak to tam chodilo.... celý text

Osudové okamžiky Československa 2001, Karel Pacner

Asi nejobjektivnější a nejvěcnější popis našich dějin ve dvacátém století bez jakéhokoliv náznaku osobní angažovanosti nebo dokonce sebeprezentace. Karel Pacner věci především popisuje, aniž by je vysvětloval (myslím v širším kontextu) anebo se dokonce snažil čtenáře někam "směřovat". To je nejdůležitější deviza tohoto nesporně (přes zmiňované překlepy, ony nesrozumitelné věty jsme tady ale nikde nepostřehl) kvalitního díla, které je pro mě protikladem nabubřelého Tigridova "Průvodce", který má naopak všechno to, co tady naštěstí není ani náznakem. A onen pohled zejména na únor ´48 a nebo onen osmašedesátý je zbavený až pozoruhodným způsobem oněch klišé a fabulací, které se s železnou pravidelností objevují pořád dokola...... celý text

Zlá krev 2010, Vladimír Neff

No, poprvé jsem četl celou pentalogii někdy v patnácti letech a pro mě nejzajímavější dějovou linkou tohoto dílu byl příběh Míši Borna. V hodně raném mládí mně jeho vývoj a chování připadaly odporné a jednoznačně jsem ho odsuzoval. Jeho sebevražda mně připadala jako spravedlivý "trest", aniž bych byl schopen se zamyslet nad tím, do jaké míry hrály v jeho případu nejen jeho povahové rysy, ale především další lidé. Míša Born byl pro mě po letech a dalším přečtení (a shlédnutí perfektního televizního zpracování) člověk, nad jehož osudem jsem začal pociťovat lítost. Nejednalo se rozhodně o psychopata (viz. jeho vztah k tetě), spíš se na něm podepsala na jedné straně výchova ze strany otce, ztráta matky a i fakt, že otec preferoval potomka z druhého, pro něj rozhodně spokojenějšího manželství. Míša vyrůstal sice v blahobytu a dostatku, ale tady je perfektně ukázáno, že ona péče se musí vztahovat nejen na zajištění materiálních potřeb. A je to téma hodně nadčasové. Stačí s porozhlédnout kolem sebe. Bohužel, onen Giesl, později rakouský "estébák" v Praze je snad nejnegativnější osobou celé pentalogie. A zase, jedná se o kreaturu, které nevymřely se starým Rakouskem ani s nacistickým a následně komunistickým režimem u nás. Tím nechci dávat rovnítko mezi relativně (na svoji dobu - viz ono slavné cimrmanovské - ano trpíme pod Rakouskem, ale dá se to vydržet) liberální Rakousko a Protektorát a éru 1948 až (oficiálně) 1989. Nakonec, politickou policii mají i ty nejdemokratičtější státy. Jde o to, co a jak stíhá a proč. Právě ten popisovaný "děsivý" útlak působí ve srovnání s tím, co přišlo později až idylicky. Jenže současníci to viděli jinak. V té době byla tato zejména městská společnost emancipovaná a sebevědomá a jakýkoliv zásah do svých osobních svobod a důstojnosti vnímala velmi negativně. Problém Giesela vidím v tom, jak dokáží podobní lidé zneužít bezostyšně a ryze sobecky frustrace citlivějších a nebo rozkolísaných a dost často mladých jednotlivců, aby je zmanipulovali a nasměrovali je tam, kam potřebují. A dneska to rozhodně nejsou žádní státní úředníci, dost často se jedná o lidí z oblasti byznysu, kultury, ale také nejrůznější "napravovače" současných poměrů. Nakonec, z tohohle těsta byl přece jak Lenin, tak i Hitler a celá plejáda jejich souputníků. A tím se obloukem dostávám k zedníkovi Pecoldovi. V tramvaji jsme vyslechl rozhovor dvou mladých zapálených antikomunistů dnešního střihu, kteří odsuzovali, že tu "komunistickou" slátaninu pořád ještě dávají, ačkoliv je to manipulativní prokomunistických škvár a předháněli se v tom, když vykřikovali, jak oni by s Pecoldem a jemu podobnými zatočili. A došli k závěru, že kdyby byli všichni tehdejší podnikatelé takoví tvrďáci, jako Nedobyl, nemuseli se komunisti v roce osmačtyřicet dostat k moc. Absence sociálního cítění pro ně byla možná jenom hipsterská póza v kombinaci s nevyzrálostí, ale je třeba vidět, že oni dělníci se skutečně za Rakouska nijak skvěle neměli. A sociální problémy zde byly, jsou a budou. Nakonec, velice racionálně se jimi zbýval jak Masaryk, tak třeba v umělecké rovině Karel Čapek. A ty rozhodně ze sympatií ke komunistické ideologii nikdo podezřívat nebude. Ale život v bídě a každodenní nejistotě žádný med rozhodně nebyl. Jen tak mimochodem, v sousedním Německu té doby bylo jako v první zemi na světě zavedeno sociální, úrazové a starobní pojištění. Zavedl ho "ultrareakční" kancléř Bismark, logicky aby eliminoval nejhorší výstřelky v tomto směru. Takže odsuzovat dělnické hnutí jako takové je taky mimo. A zase tady platí, že právě část těchto lidí se stávala nezřídka kdy předmětem a nástrojem demagogů a psychopatů, řešících svoje problémy na úkor druhých. A jsme obloukem zpátky u "profesora" a "komisaře" Giesela. Neffova pentalogie je nejen skvělým obrazem doby, různorodých charakterů s velice uvěřitelnou psychologií a vzrušujícími, ale naprosto uvěřitelnými peripetiemi, ale - ve druhém plánu - i podkladem k zamyšlení. Tohle nedokážou žádní užvanění publicisté, pseudofilosofové, pokoutní ideologové a podobné existence, tohle dokáže jenom kvalitní "krásná" literatura. Díky za ni.... celý text

Královský vozataj 1990, Vladimír Neff

Už to úplně není ono, politická korektnost na tehdejší dobu (ano, to už přece známe z doby tzv. komunistického režimu, ne), ale je zde jedna úžasná ministory, která je nadčasová. Ona do Norska provdaná mladá dáma, která pláče, když se dozví o okupaci Československa a její norská tchyně jí říká: "Proč pláčete, má drahá. Vždyť je přece dobře, když pan Hitler bere vaši zemi pod ochranu." Když potom někdy v tom dubnu 1940 se Němci vylodí v Norsku a obsazují ho, těší ona snacha svoji norskou tchyni slovy: "Proč pláčete, maminko, vždyť je to pro malé Norsko štěstí, když ho mocná německá říše na čele s panem Hitlerem bere v ochranu." I kdyby tady nebylo nic jiného, jen kvůli téhle scéně stál poslední díl za to.... celý text

Sága rodu Forsytů 2005, John Galsworthy

Jsou knihy, které vás tak nějak doprovázejí celý život. Na Ságu rodu Forsytů jsem narazil jako malý kluk díky britskému seriálu, tedy tomu prvnímu, černobílému s pětadvaceti díly. Soudruh Husák sice sliboval, že ho televize zase dá, ale musel jsem si setsakra počkat, až ho odvysílala znovu Prima (tehdy ještě FTV Premiera), kdy už byl pár let soudruh Husák na pravdě boží. Doma jsme měli jenom díl V osidlech a tak celou ságu jsem si kompletně přečetl až v tomto tisíciletí a shlédl jsem i ono druhé zpracování opět z dílny BBC. Román mě fascinuje dvěma zdánlivě protichůdnými věcmi – svoji ukotveností v době, kdy se odehrává a skvěle podanou individualitou hlavních osob a na druhé straně tím nadčasovým a obecným, co román ukazuje. Dva hlavní protihráči – Soames a Irene pro mě nejsou symbolem muže a ženy a jejich údajné (myšleno fyzicky, ale i mentálně) odlišnosti, ale především oním protikladem citu a rozumu, ve kterém pohlaví účastníků není to určující. Nakonec podobně to má Jolyon Jr. v opačném gardu se svojí chladnou, ale z hlediska požadavků doby vzornou manželkou. Je pozoruhodné, že ženy (tedy čtenářky a divačky) preferují spíše Soamese a muži (patřím mezi ně) spíše chápou Irene a pomyslně stojí na její straně. Soamese přesně charakterizuje to, jak ho nazval sám spisovatel – Vlastník. Je to i chápaní svobody. Soames vidí svobodu v majetku, Irene v možnosti věnovat se svým zálibám a naplňování svých snů. Jenže jedno bez druhého nejde. I to je základní protiklad a přitom podmiňující faktor jednoho i druhého. Toho ve skutečnosti obecného ve vztazích mezi muži a ženami, rodiči a prarodiči a dětmi je zde spousta. Nakonec vesměs skvělé komentáře tady (Pink Martini, TipsyChipsy a stručně i Damato na prvních místech) to popisují víc než jasně. Rád bych se proto spíš vrátil k těm dvěma filmovým (seriálovým) zpracováním. Jsou lidé, kteří mají potřebu jedno provedení vyzdvihnout a druhé naopak shodit. Je pravda, že existují filmová zpracování, která jsou lepší a horší a nezřídkakdy ta novější bývají sice bombastická, barevná a rozmáchlá, ale obsahově a hlavně vyzněním slabší a prázdná. Ale rozhodně to neplatí obecně. A tady už vůbec ne. Jak seriál z roku 1967 tak onen z let 2002 - 2003 jsou skvělé, každý svým trochu odlišným pohledem a způsobem pojetí, ale právě jejich porovnáním vynikne genialita a mnohavrstevnost Galsworthyho předlohy i hloubka jeho postav. Vůbec mi nevadilo, že v modernějším zpracování je Irene v podání Giny McKee tmavovláska s hnědými očima a ještě víc jsem ocenil jednoho z mála dnešních „pánů herců“ – Damiana Lewise, kterého jsem si pouštěl paralelně jak v roli Soamese, tak jako majora Winterse z dalšího velice silného seriálu – Bratrstva neohrožených. Obě dvě tyhle postavy byly charakterově naprosto rozdílné, ale jejich podání bylo stejně přesvědčivé. No, a nakonec, co mě v celé sáze dostalo nejvíc, a to už hodně v mladém věku byl vztah mezi starým Jolyonem a Irene. Poté co opustila manžela a žila sama a ve velmi skromných poměrech. A právě ono Jolyonovo „babí léto“, ta platonická láska, smysl pro praktické věci života (ona renta pěti set liber se slovy, že peníze nemohou změnit nic z toho, co se stalo, ale mohou být užitečné v budoucnu) a přátelský vztah s podstatně mladší a ostatními zavrženou ženou končí nádhernou i když velmi smutnou scénou. Umírající starý Jolyon sedí na zahradě, aby se v posledních chvílích svého života dočkal přece jenom jejího příjezdu. Poslední, co vnímá je, jak k němu jde rozkvetlou zahradou. Tahle scéna mně vždycky naplní podobným pocitem smíření a klidu, jako závěrečné minuty filmu Americká krása. Ano, starý Jolyon byl ve chvíli smrti šťastný. A za to, jak se choval ke svým bližním si to nakonec i zasloužil.... celý text

Spis Odessa 1992, Frederick Forsyth

Tahle kniha mě dost dlouho míjela a sehnat jí nebylo až zas tak snadné. Nicméně hned od začátku se u mě dotáhla na Den pro Šakala a přestihla Čtvrtý protokol. Historie OAS a francouzské dekolonizace nejsou sice nezajímavé, stejně jako problematika oněch "mírových“ hnutí a aktivistů na Západě, placených Moskvou, ale otázka nacismu, válečných zločinů a skutečných poměrů v západním Německu po válce a v šedesátých letech se nás dotýká. Dodnes. A to hned ve dvou směrech. I od nás uprchli nacističtí zločinci, kteří dokonce pod ochranou Spolkové republiky a v důsledku studené války zůstali nepotrestáni. A další z nich zmizeli nejen do Latinské Ameriky (to se ví), ale taky třeba do Kanady nebo Španělska (o tom se nemluví). Ti samí lidé, kteří v této zemi nedovolili, aby se byť jen zkřivil vlásek včerejším mocipánům (myslím těm z období před devětaosmdesátým rokem) nám poválečné západní Německo dávali a dávají dodnes za příklad země, kde proběhla „důkladná“ očista a důsledná demokratizace. Přitom onu úžasnou NSR kromě nejvyšších špiček Třetí Říše, které byly souzeny v Norimberku a pár stovek dalších odsouzených napříč Evropou tvořili a řídili soudci, starostové, úředníci, policisté a samozřejmě i vojáci, kteří byli ze tří čtvrtin nacisté, nebo na svých postech byli za Hitlera a většina z nich byli členové NSDAP. Dodám, že v této partaji v Německu bylo vzhledem k celkovému počtu obyvatel stejně lidí jako v KSČ v době normalizace. I u nás zůstali soudruzi na svých místech a stali se z nich najednou „demograti“. A ti, co museli „odejít“, odcházeli s důchody a odstupným, o kterém si těch 90% nekomunistů mohlo a může nechat dodnes leda tak zdát. A že se navzájem podporovali a pomáhali si stejně jako oni esesáci je nezpochybnitelné. Tohle mně pořád leží v hlavě. Ta děsivá podobnost. Jistě, skvělý a gradující „napínák“, drama, perfektní jazyk a famózní prolínání skutečnosti a fikce, všude kde je potřeba, ale také, kde je to s ohledem na pozadí románu vhodné. Spousta až neuvěřitelných skutečností, které většina dnešních lidí nezná, řada skutečných historických osobností a podrobností. Ony peripetie o dodávkách zbraní do Izraele i o egyptském raketovém programu jsou pravdivé a bylo to přesně tak, jak Forsyth popisuje. Co na tom, že ony vědce nelanařil žádný Roschmann (skutečný rakouský nacista, který ovšem umřel v Argentině) a nebyl žádným Řezníkem z Rigy, tím byl ve skutečnosti Lotyš Herberts Cukurs. Jen tak mimochodem, k překladateli – Riga je hlavní město Lotyšska a v Lotyšsku žijí Lotyši, i když v angličtině je to Latvia a obyvatele v anglickém originálu asi nazývá Forsyth Latvians. Vím, že se to plete, ale profesionálnímu překladateli by se tohle stát nemělo, stejně jako by mohl (v rámci autentičnosti) používat důsledně odpovídající hodnosti SS a ne výrazy jako seržant nebo kapitán. Nakonec převodník hodností najde na Wiki za pět minut. No a také jedna poznámka k pojetí SS v knize, jako toho největšího a nejzrůdnějšího zla ve Třetí říši. Ne, SS a esesáci byli ze značné části zrůdy, ale největší zlo představovali na jednu stranu ti, kteří vedli stranu a na druhou stranu oněch sedm a půl milionu řadových členů. A kupodivu, k bojovým jednotkám SS se taky rukovalo na povolávací rozkaz. Jeden kolega ve firmě, kde jsem kdysi pracoval, takhle narukoval jako osmnáctiletý ze smíšeného manželství rovnou k dělostřelecké jednotce, která byla součástí jedné z těch divizí SS. A mýtus o rytířském Wehrmachtu, vedoucím válku „podle pravidel“ lze taky odkázat do říše bájí, stejně jako ono tvrzení o skvěle denacifikovaném a dnes vzorně demokratickém Německu. Oni skvělí elegantní důstojníci říšské branné moci, ale i jejich poddůstojníci a řadoví vojáci se na těch zvěrstvech podíleli jakbysmet. A nejen na východě. Ale stejně se nakonec musím vrátit k tomu, jak je to ve skutečnosti všude stejné. Po druhé válce v západním Německu stejně jako po roce osmdesát devět u nás. V tom je obrovská cena téhle jenom zdánlivě dobrodružné knihy. Díky za ni, i když to, o čem člověka nutí přemýšlet rozhodně veselé, ani povzbuzující není. Ale takový už život je.... celý text

Garibaldi 1977, Indro Montanelli

Pánové Nozza a Montanelli ukazují Garibaldiho jako člověka a ne jako sochu nebo zaprášený historický artefakt. S velkou mírou sympatií, ale bez otravného oslavování za každou cenu a se zdravou dávkou skepse. A během celého jeho života. Takže se dozvíme na začátku, že Guiseppe musel utéct do jižní Ameriky, kde se zúčastnil národně osvobozeneckých válek a na konci dokonce zkoušel zasáhnout do války prusko - francouzské. Bohužel, Garibaldi vychází z jejich popisu trochu jako naiva, částečně i jako loutka (snad nejvíce tomu odpovídá citát s Procacciho Dějin Itálie, kde je napsáno, že nejhorší je, když vaše záměry uskuteční váš politický protivník), která nevědomky plní úlohu pěšáka na šachovnici, kde figurkami tahají jiní (v tomto případě hrabě Cavour, ale i zahraniční mocnosti). Snad nejdojemnější a nesmutnější je jedna ze závěrečných pasáží, kdy Garibaldi vyrazil na pomoc Francii v jednasedmdesátém roce XIX. století, aby jí pomohl bránit proti Prušákům. Že to byla především tato Francie Napoleona III., kdo tu válku rozpoutal a republikáni, kteří vytvořili mýtus o německé agresi a válku zbytečně protahovali další rok za cenu obrovských obětí na obou stranách mu nevadilo. Ale asi byl překvapen, když po zvolení do jednoho z těch Národních shromáždění chtěl promluvit a nedostal se ke slovu díky šovinistickému povyku jeho francouzských kolegů. No a na závěr musím připomenout jednu anekdotu z italských dějin, která celkově nějak tak ke Garibaldimu patří. Po bitvě u Solferina, kde vojska Napoleona III. společně s armádou sardinského krále Viktora Emanuela II. porazila rakouská vojska, uzavřel Napoleon za zády svého sardinského spojence s Rakušany mír ve Villfrance. Nevadilo mu, že za tohle spojenectví mu musel Viktor Emanuel "zaplatit" tím, že mu z vlastního království přenechal Savojsko a Nizzu (mimochodem - Garibaldiho rodiště, dnes ono Nice). Teprve potom informoval krále a Benátsko zůstalo (přes původní dohodu) ještě na pár let Rakušanům. Když se o tom dozvěděl Cavour, navštívil krále Viktora a konverzaci zahájil tím, že na něj zařval: " Jste docela obyčejné hovno!" A nebohý Viktor Emanuel II si později postěžoval Garibaldimu slovy: "Cavour na mě byl hrubý a málem mě urazil." Co dodat, takhle ty "velké" dějiny vypadají a asi spíš než ony mramorovo pomníkové bláboly, které tvoří zruční publicisté a učí se podle nich dějepis.... celý text

Gepard 2000, Giuseppe Tomasi Di Lampedusa

Skvělý román, který má co říct i k dnešku, ovšem za předpokladu, že chápete širší souvislosti doby a pozadí vlastního děje. Pokud by to někoho zajímalo, mohu vřele doporučit související pasáže ze skvělých Procacciho dějin Itálie, kde je dokonce z tohoto románu citace ve vazbě na volby v čerstvě sjednocené Itálii. Itálie byla Itálií i když byla rozdělena do menších zemí. Nakonec sama Sicílie představovala jeden z oněch pěti kamenů onoho italského polycentrismu (společně s Římem, Benátkami, Milánem a Florencií) který vzal za své a přestal vydávat své často fascinující plody (věda, kultura) po více méně násilném sjednocení Piemontem, který měl k vlastní Itálii dál, než třeba k mnohem bližší Francii a nebo starému Rakousku. Knihu jsem četl ve slovenštině, ale i tam vynikl skvělý jazyk autora, stejně jako zvláštní "plynutí" času v kombinaci se zdánlivě jednoduchým dějem. No a k tomu dnešku promlouvá snad nejvíc slova: "Jestli chceme, aby všechno zůstalo jako dřív, musí se všechno změnit." Vysvětluje synovec knížete, proč on, aristokrat, odchází bojovat po boku Garibaldiho "osvoboditelů". A tak je to pořád. Vždycky jde o to, aby při podobných převratech ta stará vládnoucí vrstva včas rozpoznala, že postaru to nepůjde a včas převlékla kabáty. Nakonec, bylo to tady před a po roce 1989 jiné? Naivní Garibaldi má své následovníky dodnes a vždycky ty změny proběhnou na úkor někoho jiného, než těch "včerejších", kteří pochopí díky svému postavení, kterým směrem zamířit. Tady to poněkud odnesla církev, ale ona šlechta si v nových poměrech svoje privilegované postavení našla. Itálii ono slavné risorgimento a sjednocení pod savojskou dynastií nakonec (mám na mysli normální lidi) nic tak převratného nepřineslo. Jinak Viscontiho film perfektně duchu a smyslu knihy odpovídá, je to jedna z těch ukázek, jak by se to dělat mělo, když scénáristé dokážou z knihy vytáhnout podstatu...... celý text