jadran přečtené 314

Velký švindl 2015, Václav Králíček

I krymská válka patří ke konfliktům, které u nás byly před lety poněkud „upozaďovány“, protože podobně jako ve válce s Japonci na začátku minulého století Rusové prohráli. Takže se zmiňovala okrajově heroická (jako vždy) obrana Sevastopolu, které se zúčastnil L.N.Tolstoj. Srozumitelně a v odpovídajících podrobnostech popsaný konflikt včetně jeho kořenů a důsledků je skoro dokonalý. Ono popsat moderní válku (a ona to asi první moderní válka skutečně byla), je čím dál tím složitější a vůbec nejhorší je zachytit časové souslednosti, což se týká hlavně široce pojatých námořních akcí vlastně na celé severní polokouli. Koordinace akcí v té době byla stále ještě dost problematická, už sice fungoval telegraf, ale k onlajnu to mělo ještě zatraceně daleko. Poněkud problematické jsou motivace všech pěti hlavních aktérů. Jistě – Rusové se pod heslem svobody ujařmených pravoslavných balkánských národů (Srbové ale byli už prakticky nezávislí, stejně jako Řekové, v zásadě i Černohorci a obě rumunská knížectví byla autonomní odjakživa) cpali do Středozemního moře, Britové jim v tom chtěli bránit, Turci se oprávněně obávali, že si Rusové jejich chřadnoucí kdysi velmoc rozparcelují a Piemont si chtěl vytvořit prostor pro plnohodnotnou účast v „koncertu“ evropských zemí, což by mu umožnilo (tedy hlavně nesporně geniálnímu Cavourovi) vyhnat Habsburky z Apeninského poloostrova a sjednotit Itálii. Zcela jsem ale nepochopil motivaci Francie, resp. Napoleona III. Co mohl touhle válkou získat? Přízeň francouzských katolíků a kléru? Podíl na kořisti po „nemocném“ muži na Bosporu? Nebo se chtěl včerejší republikán, levičák a karbonář, který vytvořil další totalitní režim ve Francii, pomstít za svého strýce aspoň Rusům? Přitom do války táhl po boku země, která jeho „velkého“ strýce dokázala porazit, ale hlavně se s ním nikdy nepaktovala. Za co položilo sto tisíc francouzských vojáků a námořníků svoje životy na pobřeží Černého moře? Nakonec, jednalo se o podobnou „akci“ jako bylo později Mexiko. Francie už prostě přestala být velmoc prvního řádu, ale Napoleon III., ale i Francouzi (referendum, které ho „udělalo“ císařem až příliš evokuje plebiscit, kterým se stal Hitler „vůdcem“ o osmdesát let později) si to nějak nebyli schopni uvědomit a připustit, což si nesou dodnes. Francouzský útok na část vnějšího opevnění tak, aby byl dobyt v den výročí bitvy u Waterloo připomíná zase onu Velkou vlasteneckou válku a ono dobývání měst na počest rudých svátků. A tak nezbývá, než se zamyslet nad všeobecnou neschopností, kterou všichni aktéři předvedli. Někteří víc, někteří méně. Obzvlášť smutně vypadalo působení britských ozbrojených sil, nepochopitelný polostředověký systém obsazování velitelských míst z řad britské aristokracie jak v námořnictvu, tak v pozemním vojsku i „spolupráce“ mezi a s civilními orgány, které měly v Británii nad ozbrojenými silami navrch. Na druhou stranu o Britech těch informací bylo nejvíc díky Russellovi, a dalším novinářům. Francie jako totalitní stát na tom byla možná o něco málo lépe, Rusové si neměli se svými protivníky co vyčítat. Přestárlí britští i francouzští nejvyšší velitelé, doplnění chorvatským pašou Omerem vděčili za své problematické vítězství hlavně snad přece jenom technické převaze a také faktu, že objevili (zcela náhodou) způsob, jak porazit Rusy na jejich domácí půdě. Co se nepodařilo Karlovi XII. nebo Napoleonovi I. zvládli. Stačilo přibít Rusy na místo někde na okraji jejich rozlehlé říše a tam se problémy s obrovským prostorem a kulhající logistikou obrátily naruby, zejména když spojenecká vojska byla zásobována po moři, které ovládala. Vítězem války byla puška s drážkovanou hlavní a projektil minie, v ostatních zbraních si byly obě strany rovny. Dojemné je, jak se nakonec o britské vojáky postaralo zázemí. Tedy to civilní, ne ony odpovědné a přitom zoufale nekompetentní úřady. Podobně pro mě je nepochopitelná neznalost válčiště, včetně takových „perel“, jakými bylo soustředění a táboření vojáků v bažinách u Varny. K čemu měli Britové a Francouzi v každém místě na Balkáně své konzuly, když vůbec nevěděli, jak to vypadá ve Varně, nebo i na Krymu? Nešlo přece o hluboký středověk. Bylo-li hrdinství obránců Sevastopolu prezentováno jako obrana vlasti, možná by nebylo od věci si připomenout začátek knihy a počínání cara Mikuláše, který začal Brity testovat, jak zareagují při „rozpadu“ Turecka. Tady byla ona vlastní příčina téhle nesmyslné a imperiální války. Díky autorovi jsem pochopil konečně co bylo předmětem a podstatou onoho „slavného“ útoku lehké kavalerie u Balaklavy. Nesporně zajímavým poznatkem z knihy je pro mě fakt, že jako vojenský pozorovatel za USA se bojů na Krymu zúčastnil pozdější velitel vojsk Unie McClellan, který si ale z krvavých bojů zjevně žádné poučení nepřinesl. A tak zbývá pokusit se najít v téhle hrůzné události aspoň něco málo pozitivního. Zde to byla ona dáma s lucernou Florence Nachtingalová a vojenský zpravodaj William Russell. Florence Nachitagalová zachránila spoustu lidských životů (a nejen vojáků, zajímavá je i ona část, kde autor líčí přítomnost, život a utrpení žen řadových britských vojáků) a díky tehdy ještě objektivnímu válečnému zpravodaji Russellovi, jeho kolegům a telegrafu se britská veřejnost dozvěděla, jak ona „hrdinská“ válka ve skutečnosti vypadá a co se opravdu na Krymu děje. O většině válek lze říct, že to byly války špinavé. Na rozdíl od bojů, kdy se některá země nebo spolek bránily agresi mocichtivých sousedů, ctižádostivých vládců nebo zvrácených ideologií, tahle válka skutečně špinavá byla a ani jeden z účastníků tohoto konfliktu si nezaslouží ani zlomek pochopení nebo sympatií. Na rozdíl od miliónů lidí, které válka přímo nebo nepřímo postihla. Ale takhle to je v podobných případech pokaždé…... celý text

Německá válka 4 - Tři bleskové války 1946, Emil Vachek

A opět rozmáchlé a slovně rozsáhlé líčení něčeho, co ve skutečnosti proběhlo poněkud jinak. Jenom by mě zajímalo, kde se všude v historii berou ty nesmyslné zkazky a co vede lidi typu Vachka, aby psal o něčem, co znal z dobových novin a médií. Nejsem si jist, jestli vůbec Vachek pochopil, proč vpadli Němci do Holandska a do Belgie a jaký byl strategický záměr při útoku z Arden. Jistě, Vachek nemohl ve své době vědět spoustu věcí, které jsme se dozvěděli až po padesáti letech (řadu nevíme dodnes), ale jeho pojetí je prostě takové - novinářské. Na druhou stranu, obrazové "vybavení" publikace by mu mohli závidět mnohé dnešní knihy literatury faktu. Ale opravdu jenom ty fotky a mapy.... celý text

Vycházející slunce a skolený medvěd 2004, Richard Connaughton

Tohle byla snad první kompletní kniha o dané válce, která se mi dostala do ruky. Ona se ta válka moc dříve nekomentovala, Rusové jsou velice „citliví“ na svoje porážky, vlastně oni nikdy nic a nikde neprohráli. O téhle válce byla za komunistů jenom zmínka jako spouštěč „skvělé“ první revoluce v roce 1905. Informativní hodnota knihy je celkem na dobré úrovni, přečetl jsem si zhrzenou recenzi, na kterou uložil odkaz braunerova, ale v tomto případě bych se autora zastal v tom smyslu, že tak mizerný překlad, jako oba pánové vytvořili, jsem už dlouho nečetl. Řadu vět si člověk musí přečíst víckrát, aby vůbec pochopil jejich smysl. O gramatických anglismech ani nemluvě (opět skladba vět). Na druhou stranu, obecně jsme u nás zvyklí na nejvyšší možnou úroveň literatury faktu a tady ta kniha trochu pokulhává. Názvy nejsou až zas tak podstatné (nakonec nikdo nebránil překladatelům, aby si je ověřili v jiných zdrojích – u námořní části konfliktu by stačila příslušná část Klučinových a Hynkových Válečných lodí II). Víc mně vadí celková blazeovanost vůči oběma stranám konfliktu. Brity jejich střetnutí s Japonci teprve čekalo a o necelých čtyřicet let později a dopadli možná ještě hůř než Rusové. A v první světové válce se už taky moc nepředvedli – Jutsko nebo Falklandy rozhodně nebyly ničím, na co by mohla být světová námořní mocnost tehdejší doby bůhví jak hrdá. A adorovat na jednom místě Iana Hamiltona je zcela mimo mísu, jednalo se naopak o mimořádně neschopného generála. Za katastrofu u Gallipoli rozhodně nemohli jeho podřízení, jak je v knize uvedeno. Při hodnocení obou stran si Connaughton dost často až protiřečí. Problém s Rusy podle mě spočívá v tom, že je není radno podceňovat, ale ani ne démonizovat. A to platilo odjakživa, co se Moskali objevili po dlouhé nadvládě Mongolů na evropské resp. světové scéně. Kniha ukazuje, jak je Rusko obrovská země, ale taky jak se dá porazit – přibít na jedno místo a vyčerpat je tam. Táhnout za nimi do hloubky Ruska je nesmysl. Jinak ale knize ty čtyři hvězdy dávám. Tři za to, že to někdo (alespoň pro mě) poprvé zpracoval jako celek tu čtvrtou za epilog. Ano, tohle je válka. Tahle byla oboustranně nespravedlivá a trpěli jí nejenom obyčejní vojáci a námořníci na obou stranách, ale hlavně civilisté, pro které byli agresoři jak Rusové, tak Japonci (Číňané, Korejci). No a na závěr si člověk jen tak říká, jak jsou omezení všichni ti politici a vojenští činitelé, když se nedokážou poučit z historie. Pearl Harbour je bez ohledu na technologie jako přes kopírák totéž, co Port Arthur. Včetně oněch špionů na místě. Asi ještě někdy sáhnu po Brožově Promarněné vítězství: Rusko-japonská válka 1904–1905 nebo Kovaříkově Cušimě.... celý text

Konec civilizace 2004, Aldous Huxley

Někteří tady staví proti sobě Orwella a Huxleye. Jenže oni nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Zamjatina jsem nečetl, zato bych připomněl, že do této skupiny proroků rozhodně patří Ray Bradburry a jeho 451 stupňů Fahrenheita nebo Kurt Vonnegut a jeho Mechanické piano. Zatímco Huxley psal svoje dílo v době na konci oněch šťastných dvacátých let a bez osobní zkušenosti s válkou, Orwell za sebou měl naopak zkušenosti s totalitou jako hrom - poznal koloniální systém a byl interbrigadista a asi viděl, jak se "dělá" revoluce a jak se bojuje za "svobodu" dost zblízka a následně zažil i onu apokalypsu zvanou druhá světová válka. Huxley tyhle bezprostřední zkušenosti neměl. Viděl to trochu z jiné strany, ale co je nejděsivější, že když dneska vezmeme obě tato díla, zjišťujeme, že se setkáváme s obojím. A obojí - jak ona totalita, tak onen nový svět jdou zejména v euroatlantické civilizaci ruku v ruce. U Huxleyho mě právě fascinuje to, co tady zmiňuje řada komentujících – jeho, že knihy není třeba zakazovat. Stačí vytvořit podmínky, aby se nečetly. A v tom je dneska vidět právě ona pravdivost obou autorů. Dneska vycházejí mraky knih v poměrně malých nákladech, ale lidé čtou méně a méně a čím dál tím větší "blbosti". Nechám stranou internet a hlavně ony nástroje k jeho používání (ale hlavně ovládání). Jednodušší je ukázat, jak fungují třeba odcházející média (televize). Jsou buď ony převážně hedonistické (komerční televize) a nebo převážně (a skrytě) propagandisticko usměrňující (veřejnoprávní televize). A co se týká oněch sociálních sítí, které nějak tak sice explicitně ani Huxley ani Orwell nepředpověděli, tak ty dneska rovněž představují jak onu náhradu lidských citů a klasických sociologických vazeb, tak onu represi v jednom. Kdesi sedí Velký Bratr a maže příspěvky ve jménu Dobra, Pravdy a Lásky. Kdybych vycházel z toho, co jsem si přečetl v množství komentářů, byl bych optimista, protože tady drtivá většina lidí (vlastně všichni, co jsem si přečetl) o věcech uvažují a jsou schopni se rozumně a zatím bez zábran vyjádřit. Jenže, kolik lidí třeba četlo tuhle knihu? Nebo onoho Orwella, u kterého jsem v okruhu svých známých už za socialismu zjistil, že ho měli v "hubě" mnozí, ale když jsem zeptal, kdo ho opravdu četl a ptal jsme se na některé detailnější věci, ukázalo se, že jenom opakují to, co jim někdo řekl. Knihu jsem sám četl jako samizdat a dalo to neskutečnou práci. Tu si s tím většina těch, kteří o knize věděli "všechno" nedala. Pozoruhodné je, že Huxleyho jsem četl poprvé rovněž za komunistů a nejsem si jist, kdy vlastně vyšel, možná snad ještě za první republiky. Orwell píše, že jsme manipulováni a donucováni k tomu, co to chce „někdo“ jiný. Ta míra brutality nebo naopak „soft“ násilí má širokou škálu. Ale Huxley nám ukazuje, jak se těm tretkám a náhradám skutečných zážitků a nejrůznějším šidítkům rádi podvolujeme a nedokážeme bez řady již toho, co v románu předpověděl pomalu ani žít. A patlat se v tom, co předpověděl správně a nebo špatně je zcela mimo. O tom SF není. A jen tak mimochodem – to pocitové kino (včetně čidel) už známe a to v široké škále. Od pornografie až po počítačové hry…... celý text

Svět islandských ság 1975, Michail Ivanovič Steblin-Kamenskij

Troufl bych si napsat, že stejně jako mě A. Bejblík pomohl pochopit svět shakespearovského divadla včetně jazyka a zvyklostí té doby a tím pochopit věci, které z vlastních her jasné nejsou, stejně mi ruský nordista pomohl pochopit svět islandských ság.... celý text

Vidím širou a krásnou zemi 1972, Guðmundur Kamban (p)

Svého času mě Island hodně zaujal a tak jsem přečetl vše, co se dalo sehnat a co mělo vazbu na tenhle pro mě fascinující a magický ostrov. Samozřejmě že ve oné době byl nejvíce popularizován nositel Nobelovy ceny, původně katolík a následně "pokrokový" spisovatel a komunista H. K. Laxness. Jeho knihy mě ale za srdce nechytly. Gudmundur Kamban ale svým novodobým zpracováním a propojením staroislandských (tzv. historických) ság předvedl něco úplně jiného. Fascinující a narativně dochovaný obraz jedné z nejúžasnějších cest, kterou se Islanďan Leifur Eiríksson dostal na plochém drakkaru s jednou plachtou až k břehům dnešního New Foundlandu nemá chybu. Je zde i řada jiných součástí staroislandských ság, ale Kamban byl spisovatel a teprve porovnání se zapsanými texty ze 13. století ukazuje jeho nesporně literární kvality. Na celé věci je nejsmutnější, že autor žijící v Dánsku byl 5. května 1959 zavražděn horlivými dánskými vlastenci, kteří ho vinili z kolaborace jenom proto, že nějaký čas žil v Německu (1935 až 1938). Teprve posmrtně se prokázala jeho naprostá nevina, ale za jeho zavraždění nebyl nikdo nikdy potrestán.... celý text

Staroislandské ságy 1965, neznámý - neuveden

Do literární podoby přepracoval jedno ze základních děl evropské literatury především Gudmundur Kamban, který z původně z generace na generaci ústně přenášených vyprávění podle velmi jasně daných pravidel a poprvé zapsaných někdy ve třináctém století udělal moderní román - Vidím šírou a krásnou zemi. Některé ságy jsou skutečně trochu zdlouhavé a velmi (místopisně a jmény) podrobné a spletitost vztahů celé řady protagonistů je až únavná, přesto má člověk pocit, že čte až stenografický záznam událostí bez jakéhokoliv citového zabarvení, natož pak nějakého popostrkování čtenáře směrem, který si autor určil. Na druhou stranu, představa, že se obyvatelé Islandu vraždili na potkání je díky ságám trochu zkreslující. Jsou zde vylíčeny jenom určité typy případů. Asi jako kdyby si někdo, kdo o životě v naší současné zemi neví vůbec nic, vytvořil představu o našem životě tak, že by četl pouze černou kroniku, sledoval krimi zprávy a maximálně se díval na současné domácí detektivky...v tomto směru mi hodně otevřela oči tenká populárně naučná kniha ruského nordisty Michaila Steblin-Kamenského. Tu jsem četl po přečtení Kambanova románu, ale před četbou vlastních ság a pořadí nemělo chybu. Jinak některé postavy mají až charakter antických hrdinů a jejich činů - kromě oné plavby do dnešní Kanady mě nejvíc zaujala postava Njála a jeho tragická smrt. Jinak i islandské ságy dokazují, jak je to ve skutečnosti s tím globálním oteplováním a podporují Milankovičovy teorie. V době, kdy Eiríkr Rudý zabral a osídlil dnešní Grónsko a vybudoval tady dvorec Btattahlid, tak bylo Grónsko skutečně zelené. Jeho dnešní až osmimetrová ledová vrstva vznikla v období tzv. malé doby ledové na přelomu konce 16. a na začátku 17. století, stejně jako ve stejné době vznikla trvalá ledová pokrývka na pólu. No a lidé Leifura Eiríkssona našli na Newfoundlandu mnohem bohatší vegetaci, než je tam dneska, alespoň podle tehdejších popisů. Zemi totiž pokřtili Vinlad, země vína. Dneska tam na divoké víno nenarazíme ani náhodou....... celý text

Německá válka 3 - Bleskové války začínají 1946, Emil Vachek

Tanec mezi fakty, mýty a vlastními představami pokračuje i tady. Vachek zde poprvé rozvíjí teorii, že to byly "slovanské" národy (Poláci, Jugoslávci - sic, a hlavně Rusové), které se postavili Hitlerovu Německu. Je zajímavé, jak dokáže bez mrknutí oka spojit adoraci polského odporu s bezvýhradným akceptováním důsledků lupičského svazku Stalina s Hitlerem (Pakt Molotov Ribentrop) a dokonce vehementně prosazuje onu dlouho tradovanou lež, že Stalin do Polska vstoupil proto, aby "ochránil" Bělorusy a Ukrajince a tím se ve skutečnosti postavil Hitlerovi. Zde se objevuje i dodnes další tradovaná nepravda o polské armádě, vyzbrojené prý mnohem hůř než armáda československá, armádě bez tanků a s masou jezdectva, vyzbrojeného kopími a šavlemi. Polská armáda měla o něco lepší letectvo a není pravda, že ho Němci zničili během prvních hodin války na zemi, Poláci zrovna reorganizovali armádu a jejich jezdecké brigády se měnily na obrněné, bohužel hotovou měli z těch plánovaných patnácti pouze jednu (v krakovské oblasti) a onen mýtus o polských hulánech vrhajících se na německé tanky, byl z dílny nacistických propagandistů a posloužil - Francouzům, aby omluvili, že stejně jako v případě Československa ani tentokrát svému spojenci na východě nepomohli. Na konci dílu se dočteme i o zapomínané tzv. Zimní války. I zde Vachek bojuje mezi svým bezvýhradným obdivem vůči Sovětskému Svazu a sympatiemi k Finům. Fascinuje mě záplava omluv a míra pochopení pro Stalinovo počínání a dokonce i v souvislosti s jeho stupňující se agresí vůči pobaltským státům.... celý text

Německá válka 2 - Válka počne v Praze 1946, Emil Vachek

V tomhle díle je snad nejzajímavější, jak se E. Vachek točí v bludném kruhu naivních představ o možnostech "skvěle" vyzbrojené československé armády, mýtů o sovětské pomoci (zde je onen počátek onoho opakovaného nesmyslu o Sovětském Svazu, který nám přijde na pomoc, jestliže jej o tom požádáme) a naprostého nepochopení, proč Beneš kapituloval. Československá armáda nebyla skvěle vyzbrojená, třeba stíhací letectvo mělo letadla, která rychlostně nestačila na německé bombardéry a skvěle vycvičení piloti bez odpovídajících strojů by skončili úplně stehně jako Poláci o rok později. Ona slavná (a nedokončená) opevňovací soustava se nacházela zásadně na "nepřátelském" území a sudetští Němci ji pro Abwehr perfektně zdokumentovali. Československé území bylo příliš malé a v moderní válce armáda, i když by by chtěla bojovat podle zásad blitzu (což by tato armáda vedená důstojníky, uvažujícími podle zásad naprosto nesmyslné francouzské doktríny stejně neuměla), neměla k tomu kromě zbrojních nedostatků hlavně to nejdůležitější - dostatečný prostor. Představa sovětské pomoci byla iluzorní z řady důvodů. Sovětský Svaz by možná "pomohl" (pominu-li kvality Rudé armády, vyvražděné velení i ohromující množství nekvalitního materiálu), ale hlavně nebylo jasné kudy. Poláci by je k sobě nepustili stejně jako je nechtěli přijmout o rok později a jediný přátelsky nakloněný stát - Rumunsko - měl s námi krátkou hranici a se Sovětským Svazem vlastní neblahé zkušenosti podobně jako Poláci. No, a prezident Beneš se zachoval v onom září přes pozdější urážky a obviňování celého spektra nejrůznějších "moudrých" komunisty počínaje a různými těmi Tigridy nebo Pitharty konče racionálně, nicméně nikdy později se nedokázal oprostit od pocitu ponížení a zklamání a svojí politiku během války prokázal, že se stal mužem hledícím víc dozadu, než dopředu a vůbec nepochopil novou konstelaci sil a zásadní změny, které válka přinesla. Zoufalá snaha po znovuobnovení předválečného Československa uraženost vůči "západu" vedla do pasti široké Stalinovy náruče. Ale za Mnichov nelze Benešovi skutečně vytknout nic a Beneš skutečně nemínil poskytovat Francii důvod a hlavně prostor, aby nemuseli dodržet jednoznačně definovanou spojeneckou smlouvu.... celý text

Německá válka 1 - Hitlerovo tažení proti Československu 1945, Emil Vachek

V prvním dílu je pozoruhodně podaný obraz občanské války ve Španělsku, kde se poprvé objevuje ono levicově dodnes opakované a tradované zaměření, černobílé dělení stran a není zde ani zmínka o dost zásadní úloze Sovětského Svazu a jeho počínání, včetně masové zbrojní, logistické a personální podpory tzv. republikánů, ani o "práci" NKVD na jejich straně, kdy zde plíživě došlo k získání moci komunisty a likvidaci konkurenčních levicových proudů na této straně konfliktu. Je nesporně zajímavé, že podobně povrchně s stejným zaměřením podal tenhle konflikt Roman Cílek o nějakých padesát let později v knize faktu Krvavá předehra a na druhou stranu, příslušník Interbrigád, George Orwell z ní vyvodil to, co později tak trefně zakomponoval do svého 1984. Neodpustím si poznámku k jedinému komentáři zde (WEIL), protože jestliže přispívající napsal, že kniha je i dneska dost čtivým románem, tak jí zcela určitě neměl nikdy v ruce a neví, o co se jedná.... celý text

Hitlerovo Rakousko: jedna říše, jeden národ 2002, Evan Burr Bukey

Sice nejsem příznivcem snahy převracet historii (jako jsme tomu svědky ze strany nejrůznějších publicistů, "vykladačů" a pseudohistoriků u nás), to ale neznamená, že když někdo vyvrací dlouholeté, falešné a podporované mýty, je to špatně. V této knize je bez jakýchkoliv příkras ukázáno, že Rakousko a jeho obyvatelé (z drtivé většiny) nebyli žádnou obětí Hitlerovy a nacistické agrese z Říše, jak se to začalo prezentovat hned po skončení války. Naopak, kořeny nacismu pocházejí z rakouské půdy. Ne proto, že Hitler byla Rakušan, ale zde měl své podhoubí antisemtismus, ale i rasismus ve vztahu k údajně méněcenným národům (v tom se ještě za císařství v řadách liberálních Velkoněmců zračil strach zejména ze slovanské většiny v Předlitavsku a mělo to i přesah do našich pohraničních oblastí). Rakousko přes devastaci převážné většiny země vyklouzlo z války velice lacině. Obraz křišťálové noci, kdy v Německu Židy týrali organizovaně příslušníci SA a SS, zatímco obyvatelstvo zůstalo lhostejně odtažité dost ostře kontrastují s popisem nadšení, s kterým se vrhli "praví" Rakušané, nově Velkoněmci z Ostmarky na své židovské spoluobčany. Až se tedy budou zase někteří "čecháčci" stydět za některé politiky, postovat svoje hlubokomyslné úvahy o Banánistánu, Čechistánu a Kocourkově, možná že by si místo toho měli přečíst tuhle knihu. Žádný politik neudělal od roku 1989 této zemi ani zlomek tak kolosální a nezapomenutelné ostudy, jako rakouský generální tajemník OSN a pozdější prezident Rakouské republiky Kurt Waldheim. A proč tomu tak bylo a jaké skutečně bylo Hitlerovo Rakousko, kde byly jeho kořeny, jak se projevili naši jižní sousedé v letech 1938 až 1948 je kvalitně a přesvědčivě popsáno v této knize. Inu, i pro Rakousko platí to, co se objevilo už na sklonku 60. let ve vazbě na Německo a Japonsko - že sice prohráli válku, ale vyhráli mír. A pro Rakousko ještě v mnohem větší míře, protože po stigmatech viny a špatného svědomí, které si přece jenom Němci leckdy nesou až dodnes v Rakousku není ani stopa.... celý text

Špión, který se vrátil z chladu 1992, John le Carré (p)

Naprosto souhlasím s komentářem ber-trama. Film není o nic lepší. Zoufalá snaha nebýt tady moc "patriotický" vede do opačného extrému, kdy člověk nějak tak nechápe, proč se vlastně ten britský agent do celé té akce vlastně pustil. když je vším tím tak zhnusen...... celý text

Dějiny Bulharska 2000, Jan Rychlík

Bulhaři jsou národem, který měl svůj stát dávno před vznikem řady dnes renomovanějších zemí, ty naše nevyjímaje. Snad nejpozoruhodnější je fakt, že dcera dlouholetého komunistického „vůdce“ Todora Živkova Ludmila při své kulturní misi zejména na západ neopomínala připomenout, že Bulharsko je starší stát než samo "velké" Rusko. Starověcí Trákové se ale na rozdíl od sousedních rumunských zemí při vzniku moderního bulharského národa nijak výrazně neuplatnili. Zatímco pro středověkou Byzanc představovali Bulhaři rovnocenného soupeře, Turci je zválcovali (nakonec přes jejich území vedli všechny všechny svoje až do konce XVII. století nezastavitelné výboje) a odnesla to zejména ona vládnoucí vrstva, která zde vymizela snad ještě důkladněji, než třeba v Srbsku. Také ze zeměpisných důvodů bylo Bulharsko poslední zemí, která se dokázala osvobodit od osmanské nadvlády a zejména druhá polovina XIX. století byla s ohledem na Bulhary a jejich ambice typickou ukázkou velmocenské politiky toho nejhrubšího zrna, maskovanou už ovšem tehdy oněmi řečmi, úvahami a soudy, které leckdy trvají dodnes. Rusové „osvobozovali“ s vlastními plány na průnik do Středozemního moře a britská politika byla charakteristická momentálně vládnoucí garniturou, přičemž obraty o 180 stupňů zavisely na tom, zda byl premierem za všech okolností protiruský a tím pádem i proturecký Disraeli nebo přece jenom morálnější a empatičtější Gladstone. Poslední rozsáhlé masakry na Balkáně – právě v Bulharsku – nechávaly Disraeliho v klidu, stejně jako Západ včetně USA na přelomu tisíciletí evidoval, komentoval a především trestal zvěrstva výhradně prováděná Srby. Nicméně ty pro nás nejzajímavější a nejdůležitější dějiny Bulharska – ty nejnovější (poslední 150 až 200 let) pro mě přinesly několik momentů a především osobností, které mě v dobrém slova smyslu zaujaly. Tím prvním byl kníže Alexander Battenberg, který byl Bulharům „darován“ jako základ jejich novodobé státnosti. Byl to ovšem on, kdo se dokázal postavit jak ruskému poručníkování na straně jedné, srbské, či spíše Obrenovičově agresi nařízené Vídní na straně druhé (Rusové se rozhodli srazit Bulhary na kolena rovněž a odvolali tedy všechny své specialisty a především ruské velitele nově budované bulharské armády, takže bulharské armádě veleli a k vítězství u Slivnice ji dovedli mladí domácí velitelé v hodnostech setníků), ale také dokázal odstoupit, když se jeho osoba zejména ve vztahu k Rusům stala nepřijatelnou pro normalizaci vztahů. Tou druhou osobností bulharských dějiny byl místopředseda parlamentu v době 2. sv. války Dimitar Pešev, který na základě informace od Jákova Barucha z Kjustendilu společně s dalšími poslanci přiměl ministra vnitra Gabrovského, aby zastavil již domluvené deportace do táborů smrti. A tak bulharská židovská komunita přežila společně s dánskou jako jediná v celé, nacisty ovládané Evropě. Když si to člověk porovná s počínáním např. Slováků na straně jedné a třeba Holanďanů, mrzí ho, jak málo je tento fakt známý i přes to, že se tehdejší proněmecké vládě podařilo vydat Židy z Makedonie. Další pozoruhodnou osobností byl komunista Trajčo Kostov. Na jednu stranu se jednalo o stalinistického komunistu a pravou ruku G. Dimitrova, ale na druhou stranu, když se stal hlavním obžalovaným ve vykonstruovaném spiknutí, které organizovali na pokyn Moskvy a pod dohledem jejich poradců bulharští soudruzi v roce 1949, Kostov odmítl před soudem svoje písemné přiznání vynucené brutálním nátlakem stejně jako veškerá obvinění. Byl po této pro bulharský komunistický režim blamáži z dalšího soudního líčení vyloučen a odsouzen v nepřítomnosti a za dva dny chvatně popraven. Jeho chování v identické situaci ostře konstatovalo s tím, co předvedli třeba Lászlo Rajk nebo Rudolf Slánský a jeho „banda“. Další pozoruhodnou osobností bulharských dějin, tentokrát „komunistické“ éry byla dcera T. Živkova Ludmila, která pro bulharskou kulturu, její co nejvíce svobodný rozvoj doma a co nejširší prezentaci v zahraničí (zejména na Západě) udělala snad mnohem víc, než se v daných podmínkách dalo a mohlo. No a poslední je pro mě jeden z posledních bulharských ministerských předsedů. Proč zrovna Simeon Borisov Saksoburgotski? No, protože když se syn cara Borise III. a poslední bulharský car stal ministerským předsedou v letech 2001–2005, je to rarita. Prezidenti, kteří se prohlásil panovníky a vládci nejsou až zas tak neznámým jevem (viz. třeba Napoleon III.), ale aby se panovník stal v demokratickém státě předsedou vlády je celkem ojedinělé. Dějiny Bulharska si zaslouží pozornost stejně jako dějiny kteréhokoliv evropského státu. A jejich autor nám je otevírá dokořán, mimo jiné díky kvalitnímu literárnímu zpracování a hlavně rozsahu a vazeb nejdůležitějších událostí. A k onomu závěru – jako Češi můžeme být hrdí na to, že jsme Bulharům hodně přispěli v počátečním období jejich nezávislosti v poslední třetině XIX. století, a to v oblastech, které jsou nějak tak nejdůležitější – např. ve školství i právu (K. Jireček, Thurn-Taxis), kultuře a vědě (bratři Škorpilové), a nakonec i při budování průmyslu (bratři Proškové). A Bulharsko není v tomto směru na Balkáně jediné…... celý text

Bitva národů: Napoleonova porážka u Lipska roku 1813 2019, Jiří Kovařík

Po opakovaném přečtení o Napoleonově tažení do Ruska jsem si nemohl nekoupit a nepřečíst knihu o předposledním dějství napoleonských válek. Tady už k objektivitě a vyváženosti textu skvělého autora nemám připomínky (v daném období jím až nenáviděný Kutuzov zmizel na věčnosti a vrátil se naopak Barclay de Tolly). Vlastní popis celé té několikadenní apokalypsy, která ale byla bohužel nezbytná ke zlomení permanentní francouzské agrese a válek bez konce, které zpustošily Evropu v mnohem větším rozsahu než válka třicetiletá, je až únavný. Navíc zavést do celé téhle události nějaký řád dá třeba na rozdíl od 1812 nebo Waterloo mnohem větší práci, od čtenáře vyžaduje mnohem větší soustřední, nicméně je celkově zajímavé, že na rozdíl od Slavkova, Borodina a již zmíněného Waterloo je takhle bitva tak nějak v pozadí, a to i mezi zájemci o danou problematiku. Přitom bez tohoto vítězství, kterým se podařilo vytlačit Napoleona ze střední Evropy by se korsický uzurpátor možná na trůně udržel a co hůře, po oddychu a nabrání sil by jistě zase začal "sjednocovat" Evropu. Nakonec oněch 100 dní to potvrzuje celkem prokazatelně. Při popisu celého střetnutí ukazuje pan Kovařík několik faktů, které nějak celkem bourají onu napoleonskou legendu. Spousta lidí tvrdí, že Napoleon byl geniální vojevůdce. Opravdu? Už tažení do Ruska ukazuje, že ve chvíli, kdy se ostatní naučili válčit "po novu", tedy ve stylu změn, které přinesla francouzská revoluce, jeho hvězda začala pohasínat. Jeho genialita vzala za své už u Borodina, která nebyla žádnou bitvou plnou taktických fines a ukázek dokonalého operačního umění, ale jen brutální přetlačovanou. I u Lipska nasekal "neomylný" Napoleon řadu chyb, které mohly minimálně jeho porážku zmírnit. Prvním zásadním momentem byl výběr bojiště, na kterém se početní převaha spojenců musela zákonitě projevit. Jenže Napoleon (podobně jako Hitler) si nebyl ochoten připustit, že jedinou správnou variantou by byl ústup od Lipska a zaujetí obrany dále na západ. Napoleon nikdy nepochopil zákonitosti logistiky tak dobře, jako třeba Wellington a tak není překvapivé, že jeho vojáci bojovali celé dni hladoví a na konci bitvy jim došlo střelivo. Jinak nástupy a nasazování jednotek na straně spojenců nebylo sice dokonalé, ale rozhodně zde nebyly takové chyby, jako Napoleonovo odmítání směru nástupu spojenců od severu, nebo bloudění jednoho sboru mezi dvěma dílčími bojišti. Totéž se zopakuje u Waterloo, tedy spíš už Q. Brass. Nicméně napoleonská legenda vyžadovala, aby byli nalezeni viníci, kteří zmařili plány vždy geniálního Bonaparta. A těmi byli saští a částečně i bádenští vojáci, kteří přešli na stranu koalice. Ačkoliv se jednalo o pár tisíc vyčerpaných, hladových vojáků, kteří museli ve své vlastní zemi bojovat za to, co bylo přímo v protikladu k jejich zájmům. Svými "francouzskými spojenci" byli nazýváni německými prasaty a dobytkem a navíc byli svědky, jak se Francouzi v jejich zemi chovají. A nejen v Sasku, to platilo pro celý "rýnský spolek". I zde je ta paralela k Hitlerovi evidentní - stejně se němečtí vojáci na východní frontě chovali ke svým spojencům, a je jedno, jestli to byli Rumuni, Maďaři, Slováci nebo Italové. Vynechám-li Napoleona a jeho generály a vojáky, pak nejodpornější "etudu" v této bitvě předvedl na straně spojenců zakladatel dodnes ve Švédsku panujícího rodu korunní princ Karl Johann, kdysi Jean B. Barnadotte. Že se s ním ale Blucher vůbec nemazal a donutil ho alespoň trochu bojovat člověka přece jenom maličko uspokojí. Na druhou stranu fakt, že tenhle člověk se dostal na švédský trůn a na rozdíl od Murata v Neapoli si ho zachoval, je ukázkou jeho "ryzího charakteru". Dokonce si "myslel" na nástupnictví po Napoleonovi, a to s podporu Alexandra I a v závislosti na Rusku. Snad proto se vyhýbal zabíjení Francouzů, jak to jen šlo. No a nakonec zmínka o českých vojácích. Pominu-li ty řadové, kteří patřili vždy k tomu nejlepšímu, co měla císařská armáda k dispozici, tak onen Radecký, jehož obskurní pomník někteří pomatenci chtějí znovu instalovat na Malostranském náměstí zas tak geniální nebyl, jeho špatné bitevní plány museli korigovat Rusové. Na druhou stranu, svoje nesporné schopnosti zde prokázal maršál Felix Schwarzenberg, jehož úloha až nápadně připomínala D. Eisenhowera z 2. světové války. Nebyl sice vojenský genius, ale jako diplomat dokázal koordinovat úsilí dost různorodé koalice s třemi panovníky za zády. Neměl problém přijmout jiné plány a názory, pokud je někdo dokázal nahradit lepšími (Alexander I. a Toll). No a objevem pro mě byl maršál von Klenau, jinak též Jan hrabě z Klenové, svobodný pán z Janovic, který svoje schopnosti prokázal už při Schwarzenbergově tažení v rámci Napoleonovy invaze do Ruska. Takže asi tolik k Lipsku, člověka jenom mrzí, že ještě celý příští rok probíhaly boje - tentokrát už ve Francii a nezbývá než konstatovat, že jakkoliv byla definitivní tečka za napoleonskou érou - Waterloo krvavá, rychlý a úspěšný zásah Britů a Němců znamenal v Evropě konečně na desítky let mír, aniž by se zmítala další léta ve válkách bez konce a beze smyslu.... celý text

1812 - Napoleonovo ruské tažení 2001, Jiří Kovařík

Každý, kdo má sílu a hlavně žaludek na to, aby přečetl tuhle knihu až do konce si zcela jistě uvědomí, že válka je děsivá, zvrácená a nechutná záležitost po celou dobu lidské historie a že představa rytířských střetů na bitevním poli, vedených geniálními vojevůdci a loajálními vojáky v pestrých uniformách napoleonské éry je nesmysl. Je tristní, že válečný zločinec a masový vrah Napoleon má v pařížské Invalidovně hrobku, proti které ta Leninova u kremelské zdi vypadá jako pastouška. Jakému obrovskému utrpení byli vystaveni všichni ti vojáci, ale hlavně nevinní civilisté? Zpustošené země, mraky mrtvých a to zdaleka nejen vojáků. Nakonec, Kovařík popisuje celkem nemilosrdně a bez obalu, jak se všichni účastníci konfliktu chovali. Připadá mě trochu přehnané, jak zdůrazňuje, že i Rusové se doma chovali jako zvěř a neopomene opakovat, že zajatce vraždili i Rusové a dokonce i mužici. Poněkud si protiřečí i co se týká Kutuzova, snaha dokazovat, jak byl bezcharakterní a vlastně nic nevymyslel je stejně přehnaná jako sovětská "historiografie" eliminující všechny "Nerusy" a pomlouvající naopak Barcalye de Tollyho. Chabá je i ona argumentace, že Kutuzov svým pararelním pochodem měl stejné ztráty jako Francouzi (či spíše Napoleonova armáda) - je rozdíl, jestli se 4/5 nemocných Rusů z oněch 50 tisíc, co z Kutuzovovy armády vypadlo, uzdravilo a naopak, jestli těch francouzských 9/10 zahynulo. Nejsem rusofil, ale řada soudů pana Kovaříka není prostě objektivní. Stejně jako jeho posměch na adresu pruského krále. Byl snad uzurpátor Napoleon a jeho lidé charakterní lidé? Ono i to určité omlouvání Napoleonova útoku tím, že ho Alexander chtěl napadnout později je až příliš podobné argumentaci Hitlera, proč napadl Sovětský Svaz. A tak nejcennější částí knihy je kromě přehlednosti a chronologie ono obrovské množství zakomponovaných vzpomínek účastníků. Tedy těch, co přežili. Mezi peklem Stalingradu za druhé světové a tím, co se odehrávalo na smolenské silnici není žádný rozdíl. A tak zůstali v celé knize jediní dva lidé, ke kterým jsem cítil sympatie a respekt - onen ruský partyzán Denis Davydov, jehož literární projev nepřekvapí, jednalo se o básníka z okruhu A.S.Puškina a především "našeho" maršála a pozdějšího titulárního vítěze další děsivé apokalypsy u Lipska - Karla Filipa Schwarzenberga. Jeho dilema, jak se vlastně zachovat - byl v přátelských vztazích jak s carem Alexandrem tak s Napoleonem, k Francii neměl příliš přes všechno kladný vztah (zúčastnil se všech válek proti Francii od doby revoluce) a poznal i na vlastní kůži, co znamená být spojencem Francie, když byl nucen spolupracovat s francouzským generálem Reynierem, velícím saskému sboru muselo být bolestné a unavující. To, že se skutečně zachoval maximální stupeň volnosti a vyvedl 2/3 své armády mu slouží ke cti. Nebyl zrádcem, jak ho dehonestující francouzští vrstevníci a historici. Stejně jako pro něj muselo být utrpením později velení spojeneckým armádám s triem monarchů v zádech. P.S. Snad nic by nebylo poučnější pro naše východoevropské sousedy, než kdyby si zapamatovali následující Napoleonovo prohlášení směrem k Alexandrovi před zahájením konfliktu: "Nepomýšlím na obnovu Polska, zájmy mého lidu nejsou s touto zemí spojeny, jestli mě ale donutíte k válce, použiji Polsko proti vám." A to platilo stejně tak dřív, jako dneska a ne jenom ze strany Francie. O to je smutnější kolik polských vojáků pod Napoleonem bojovalo a padlo v naivní víře, že přichází, aby Polsko osvobodil.... celý text

Můj rok 1960 2020, Martin Ježek
odpad!

Navnaděn skvělou knížkou, popisující rok předtím, sáhl jsem celkem bez rozmyslu po tomhle. Po zevrubném prolistování a přečtení pár stránek je to první kniha, kterou vracím, i když jí i bez ohledu na ztrátu tři stovek s fixem v ruce asi okoriguji (spíš zabarvím zjevné nesmysly a chybná tvrzení) a pošlu ji přímo vydavatelství. Takovou záplavu hloupostí, počínaje z prstu vycucanými statistickými údaji, přes "osobnosti" toho roku narozené se hned tak nevidí. Mezi nejvýznamnější rodáky onoho roku zařadil sám sebe, což je ubohost naprosto nevídaná. Spousta věcí v knize zmiňovaných nemá s daným rokem vůbec souvislost (komentovat Stalinův pomník na Letné je v souvislosti s rokem 1960 hloupost, byl "odhalen" v roce 1955), řada věcí i v tak jednoduchých oblastech, jako je móda (Mary Quant "vynalezla" minisukni v roce 1965) nebo auta (Tatra 603 se začala vyrábět v roce 1955 a byla prezentována už v roce 1958 v Bruselu na Expu) je špatně a tak musím konstatovat, že něco takhle mizerného jsem v knižní podobě už dlouho nezažil. Autor knihy je novinář, redaktůrek ČRo, mediální "poradce", takže člověka ani nepřekvapí nabubřelost, mizerný jazyk, přebíraní informací odjinud a ve velmi zkreslené podobě. Ale musím přiznat, že mě "úroveň" jeho práce nepřekvapuje - byl "specialistou" ČRo pro Balkán. Mezi ostatními zpracovateli (hlavně zpracovatelkami) Ježek ukáže, jak se podobná encyklopedie na každý rok dělat nemá. Jak se místo pečlivé práce, výběru údajů dá sesmolit paskvil. Díky tomu člověk ocení ostatní knihy, u kterých není tento člověk jako autor uveden. Takže už vím, že se rokům 1979 a 1989, popř. dalším, které halabala sesmolil raději vyhnu.... celý text

Návrat Krále Šumavy 2020, David Jan Žák

Napsat komentář k této knize je pro mě dost obtížně, naštěstí ji přečetla spousta lidí a (v měřítkách Databáze knih) jí i spousta lidí okomentovalo. Nemá cenu opakovat, co zde řada lidí v pětihvězdičkových komentářích napsala. Spíš bych dodal, že díky příběhu Josefa Hasila, se kterým jsem se seznámil až před pár lety, jsem si paradoxně vyjasnil otázku, týkající se bratří Mašínů. Tedy, kdo je skutečný hrdina. Je hrdinstvím podřezat svázaného člověka? Byť by to byl řadový esenbák sloužící komunistickému režimu? Není. Nebo zastřelit civilistu, převážejícího peníze? Taky ne. Bratři Mašínové jsou pro mě něco jako Jesse James a jeho banda. Na poraženém americkém jihu je oslavovali. Řada filmů je oslavuje dodnes. Zabíjeli přece seveřany a vykrádali seveřanské banky a vlaky. A proč ani jedny ani druhé za hrdiny nepokládám? Protože to nikomu, kromě aktérů samotných neprospělo. Josef Hasil převedl přes hranice, zejména hlavně "ven" dost lidí, kteří prostě jen díky jemu mohli přece jenom začít jinde a uniknout všemu, čemu by byli po ocejchování "třídní nepřítel" vystaveni. Že za jejich svobodu a lepší život zaplatili lidé kolem Hasila cenu často nejvyšší, není chyba jeho ani jich samotných. Komunisté se přímo vybíjeli v líčení zvěrstev nacistů, ale přitom se chovali úplně stejně. Čím se vlastně liší počínání nacistů při honbě za Gabčíkem a Kubišem od toho, co předváděla StB v této kauze? Ničím. Zatímco Gabčík a Kubiš potrestali ještě během války masového vraha a jednoho z největších zločinců druhé světové války. Dnes je tento čin hodnocen jako největší přínos domácího odboje v rámci druhé světové války v celé Evropě. Hasil hlavně pomohl řadě v zásadě obyčejných normálních lidí. Nebyl sice sám, ale nemělo by to být o porovnávání kdo víckrát přešel a kdy. To, že byl, a zase nejen on, zneužíván pro zpravodajské hry, je věc druhá. Ale zbytečné to rozhodně nebylo. Nakonec jeho úvaha o svém poslání při hlídání hranice je hned na začátku knihy. Kromě Josefa Hasila a jeho souputníků bylo těch skutečných odbojářů samozřejmě dost. Ale ti jsou neznámí. Stačilo, když někdo pomáhal třeba rodinám pronásledovaných, zavřených nebo i povražděných lidí. Toto mučení a vraždění zabalené do frází o socialistické zákonnosti a právu se opíralo o údajný souhlas mas, které byly ale ke svým souhlasným projevům donucovány. Nakonec nejvíc komunistů vybili – nacisté. Nejvíce nacistů – sovětští a ostatní komunisté. Stačí znát protinacistický odboj v Evropě, aby člověk poznal, že lidské oběti i tady pro z Moskvy řízené odbojáře neznamenaly nic. Naopak, čím víc krve, tím líp. A nakonec malým hrdinou pro mě byl každý, kdo se sebral a přes onu horkou hranici utekl. Aby aspoň jinde mohl žít důstojněji, beze strachu a ponížení. Byly to jiné útěky, než jako v osmašedesátém nebo s cestovkami na západ v pozdějších obdobích. V raných padesátkách nečekaly utečence luxusní utečenecké tábory a všemožná péče za strany „hostitelů“ jako o pár let později. V této době, v rozmlácené a z války se teprve sbírající západní Evropě nebyl na uprchlíky z východu nikdo zvědavý. To, že komunisté všude ukazovali Mašíny a o Hasilovi věděli pouze místní na tajemné a čarokrásné Šumavě mělo důvod v tom, o čem jsem psal na začátku. Mašíny bylo možné bez výrazných fabulací předvádět jako brutální vrahy. Že byli komunisté hlupáci a celou story si ještě přibarvovali třeba tím, že o všech třech zavražděných tvrdili, že byli členy KSČ (což vůbec nebyla pravda), je jenom ukázka jejich arogance a hlouposti. O Hasilovi se muselo radši mlčet. Josef Hasil a jeho souputníci vyhráli. Ne jako agenti. Ale jako převaděči ke svobodě. Josef Hasil se dožil 95 let a zemřel tedy loni. Že se na něj při onom vyznamenávání čekalo až do roku 2002 je o to horší, že Havel vyznamenal řadu prokazatelných agentů StB (třeba V. Chramostovou), ale dokonce i lidi typu Šilhánové, Rumla st. a Miloše Hájka, tedy osob, které byly v Hasilově „době“ kovanými a iniciativními bolševiky. Pro nás normální ale Josef Hasil zůstane člověkem, na kterého budeme vzpomínat s úctou. I díky téhle skvělé knize.... celý text

Dějiny Střední Ameriky 2016, Markéta Křížová

Se zájmem jsem přečetl (jako ostatně všechny knihy edice, co mám) a její informační hodnota je jakž takž dobrá, ale na rozdíl od řady vysloveně vynikajících dějin států a národů, je kniha strašlivě nepřehledná. Ono už vůbec dát do jednoho svazku šest států a přeskakovat i v rámci jednotlivých kapitol ze jedné do druhé a ještě se vracet v čase je nešťastné, a to minimálně. Problém je totiž v tom, že tyhle země toho mají společného třeba mnohem méně než podobně pospojované Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile a nebo i Peru a Bolívie. Je to podobné, jako kdyby někdo napsal dějiny Norska, Dánska, Holandska a Belgie, protože mají společnou polohu na mořském západním pobřeží Evropy. Jestliže ještě v koloniální době a onom období středoamerické federace to jakž takž funguje, následující období, kdy se logicky z řady důvodů (etnických, geografických, ekonomických) rozdělily na dodnes šest států už je to vysloveně špatné. Přitom i z autorčina chaotického výkladu posledních dvou set let lze vytušit, jaký je rozdíl mezi Salvadorem, Guatemalou na straně jedné a hlavně Kostarikou na straně druhé. Vášnivě drastický popis zvěrstev, páchaný různými eskadrami smrti i ozbrojenými složkami v pozadí s perfidními Spojenými Státy ostře kontrastuje s jejím pochopením pro ony "kladné" ozbrojené síly vesměs extrémně levicových organizací, které se plně najevo projevily v Nicaragui. A popírá-li fakt, že za podporou těchto režimů byl zájem Sovětského Svazu a jeho prodloužené ruky – Castrovy Kuby, pak je zcela mimo. Ano, násilí plodí zase jenom násilí, ale o to víc vyniká její snaha co nejméně hovořit o Kostarice, která je bílá vrána v regionu a jenom opatrně zde naznačuje proč. Dnešnímu aktivisticko progresivistickému pohledu na svět se pravda o této zemi nějak vzpírá. Proč to tam jde a jinde jsou poměry (dodnes) takové, jaké jsou? Že byla Kostarika nejméně osídlená Indiány a nejchudší a že proto zde většinu osídlení tvořili spíše menší farmáři je zde okrajově zmíněno. Tady žádné zlato a plantáže nebyly. Jenže už první vládci této v regionu tak výjimečné země prokazovali víc zdravého rozumu, než konzervativci a "liberálové" v generálských uniformách ve státech ostatních. Osoba José Figuerese Ferrera, dona "Pepeho", jakéhosi opaku Fidela Castra Ruize je zde maximálně potlačována a trapná je zejména poznámka, že sice Ferrer zrušil armádu, ale národní policie má 40 tisíc příslušníků. Přitom Ferrer je jednou z těch osobností a politiků XX. století, který si rozhodně zaslouží mimořádnou pozornost. Autorce se ale asi mnohem víc líbili bratří Ortegové a rodinný klan Somozů, protože na nich může demonstrovat triviální politická schémata a postoje. Jestliže Kostarika je stát, který se od svého nejbližšího souseda – Nicaraguy tolik liší, mělo by to autorce stát za podrobnější a bližší popis. Kostarika by si minimálně samostatný svazek zasloužila. No a nakonec, byť ne poslední v řadě - proč je v jedné knize těchto šest zemí a chybí zde Panama, která sem geograficky rovněž patří už jenom pro svůj fenomén průplavu? Doufejme jenom, že autorka nebude psát dějiny Kuby. Ona oslava nejkrvavějšího diktátora v dějinách latinské Ameriky (dle počtu obětí na něj ti nejrůznější caudillové a generálové junt od Patagonie až po Mexiko nemají) Fidela Castra a jeho nejoblíbenějšího kata MUDr. Che Guevarry včetně maximálního pochopení pro všechny jejich činy a skutky by nás jistě neminula...... celý text

Dějiny Paraguaye 2012, Bohumír Roedl (starší)

Klasická kvalita autora, čtivě napsáno s mnořstvím neznámých a zajímavých faktů, objektivní a bez manipulace o možná nejméně známé zemi Latinské Ameriky u nás. Kniha přináší v rámci novodobých dějin několik zajímavých momentů. Tím prvním je období diktatury Jose Gaspara Francii v první polovině XIX. století. Jeho "panování" bylo totiž obdobím na jedné straně uzavření země vůči vlivům ze zahraničí, na druhé straně obdobím, kdy v zemi vládla asi největší stabilita, jakou jakákoliv ze zemi Latinské Ameriky (a to včetně Chile) v té době nepoznala. V zemi díky diktatuře nepanovala na rozdíl od sousední Argentiny, Brazílie i Uruguaye ani bída, ani zločin, stát byl silný hospodářsky, ale Francia se na rozdíl od jiných diktátorů nepouštěl do "světovládných" akcí, jako jiní diktátoři. Autarkie v té době byla celkem ještě možná a je pozoruhodné, že v následujícím období, za Lopeze staršího patřila technicky Paraguay k nejvyspělejším zemím na kontinentu. Bohužel, to vše vzalo za své v devastující válce z Lopeze mladšího, jejíž konec až nápadně připomíná něco mezi antickou tragédií a koncem Třetí říše. Přes všechno negativní bránil Lopez územní celistvost a nezávislost své země proti zejména Brazílii, jejíž velitel hrabě d´Eu se na jedné straně prohlašoval ve své zemi za liberála a bral se za zrušení otroctví a na druhé straně se neštítil dát rozkaz k vraždění dětí, zajatců a dokonce i zapálení nemocnice s raněnými. Jeho počínání bylo moc i na jeho argentinského spojence a argentinský general Mitre odmítl vztyčit argentinskou vlajku nad dobytým Asunciónem s odůvodněním, že jejím vztyčením nechce schvalovat neslýchané skandály a hanebnosti, páchané vojáky hraběte d´Eu. Bohužel, brazilský liberál měl na argentinské straně zdatného souputníka, rovněž humanistického liberála, který se radoval, že válka skončila, protože byli zabiti všichni Paraguayci starší deseti let. Kromě toho tento člověk charakterizoval Paraguayce jako ignorantské psy a v duchu liberálního humanismu konstatoval, že bylo nezbytné "očistit zemi od tohoto lidského nádoru, zkažené rasy, osvobodit se od nákazy." Ano, takovouto genocidou skončil jeden z nejkrvavějších konfliktů Latinské Ameriky. Paraguayi trvalo padesát let, aby se postavila na vlastní nohy, jako zaostalý a vnitrozemský stát nebyla zdaleka tak atraktivní pro přistěhovalce z Evropy jako ostatní země Cono Sur (Chile, Argentina, Uruguay) a když se jí to jakž takž povedlo, čekal jí v první třetině XX. století další dlouhý a krvavý válečný konflikt, tentokrát se sousední Bolívií, tzv. válka o Chaco. V tomto konfliktu najdeme zřetelné "české" stopy, bohužel ne příliš pozitivní. Ona slavná meziválečná Společnost národů za předsednictví Edvarda Beneše nejdříve uvalila zbrojní embargo na obě strany, ale protože Paraguay měla vojensky navrch, přišla SN s klasickým návrhem na arbitráž. Paraguay ji ovšem logicky odmítla (byla v právu) a tak bylo zbrojí embargo uvaleno jenom na ni, Bolívie mohla zbraně dál nakupovat - mimo jiné prostřednictvím mise Zbrojovky Brno, kterou tvořili "penzionovaní" důstojníci československé armády a která zde byla mnohem úspěšnější, než v Paraguayi. Kupodivu, Paraguay zvítězila, svoje pozice v Chacu uhájila, ale stejně to tuto zemi nikam neposunulo, protože její vývoj a politika se nesl ve stejném duchu jako u všech jejích sousedů snad s výjimkou Chile a částečně i Uruguaye. U nás je Paraguay známá jako údajně země s největší koncentrací nacistických válečných zločinců, ale měli bychom objektivně vidět, že mnohem víc jich našlo svoje nové domovy ve všech okolních státech, Eichmanem v Argentině počínaje a Klausem Barbiem v Bolívii konče. Spousta z nich skončila v Brazílii a abychom byli spravedliví, zejména těch méně viditelných a významných - v Kanadě. Prostě, kniha je mnohem zajímavější z hlediska vlastních dějin než Peru a Bolívie a v osobách Francii a obou Lopezů i podnětnější k přemýšlení.... celý text

Dějiny Peru a Bolívie 2007, Bohumír Roedl (starší)

Kniha jako taková dobrá, obě země spojuje koloniální období a snaha obou se později sjednotit, ale v moderních dějinách tady člověk nic pozitivního nenajde. V případě Bolívie je snad až horrorová situace, kdy nejbrutálnější prezident této země (v poslední třetině XIX. století!) generál Malgerejo, vtrhl do prezidentského paláce a na balkoně, přímo před jásajícími davy zastřelil čerstvě zvoleného prezidenta Belzu a prohlásil se na místě prezidentem místo něj. Snad nejhorší je, že dav mu začal provolávat slávu... A tak nejpřínosnější částí této knihy je její začátek, kde je realisticky a maximálně objektivně popsána předkolumbovská civilizace v této oblasti a především ona dnes, ale už i lidmi typu De La Casase adorovaná říše Inků. Nejednalo se o žádný dokonalý stát, kde se měli všichni dobře a všechno perfektně fungovalo, jak je nám podsouváno, ale o despocii v duchu asijských starověkých říší s oním průvodním jevem, totiž agresivitou vůči sousedům a podmaňování svobodných společenství a indiánských kmenů. No a z tohoto popisu a díky rozsáhlým archeologickým průzkumům zejména z tohoto století je možné konstatovat to, co se ve své době Španělům nehodilo ani náhodou - bez masové podpory, vojenskou počínaje a logistickou konče, by horda několika set Pizzarových dobrodruhů nikdy říši Inků nedobyla. Nicméně, nebylo možné tuto skutečnost ve své době hlásat veřejně, protože jeho nejkatoličtější Veličenstva přece nemohla přiznat, že obrovská území získala díky - rozhodující pomoci místních pohanů. Nově podmaněné kmeny nebo ty, které byly násilně vysídleny a nahrazeny ve svých územích loajálními poddanými Inků pochopitelně využili šance se svých inckých pánů a trýznitelů zbavit. Přesně podle zásady, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Jak to bylo dál je ovšem trochu jiná story. A tak se zrodila poněkud falešná pohádka o statečných křesťanských rytířích, kteří se domohli díky své víře a Boží pomoci nezměrného bohatství. A jak s ním naložili a jaké mezi nimi byli vztahy snad nejlépe dokládá Prescottova kniha Dějiny dobytí Peru. O Peru se dá uvést, že v době, kdy se jednotlivé části Latinské Ameriky osvobozovaly z koloniálního područí španělské metropole, bylo Peru nějak tak osvobozeno zvenčí a Bolívie taky. Nebýt San Martína a hlavně Simona Bolívara a Sucreho, možná by to místokrálovství trvalo dodnes...... celý text