Ivanap90
přečtené 121
Jantarové oči
2013,
Vilma Kadlečková
Pět stupňů nesvobody, závislostí, slepé víry, šílenství... a já se zamilovala. A právě proto je pro mě obtížné napsat objektivní komentář. Přitom chápu zdejší kolísavé hodnocení, Mycelium skutečně není pro všechny. Já sama jsem měla potíže se do prvních kapitol začíst. Vlastně zaposlouchat do audioknihy, protože jsem dala na zdejší rady a nepustila se dřív do čtení knihy, která je plná přehláskovaných vymyšlených slov. Pak jsem si ale pořídila i knihy a budu se k nim určitě vracet, zvláště teď, když už jsou mi všechny výrazy důvěrně známé. Kadlečková vás totiž nekompromisně hodí do světa, který má své zákonitosti a pravidla, ty se však dozvídáme postupně a po kouskách, takže jsem tak první tři kapitoly neměla páru, která bije. Do toho se tam ještě podstatnou část první knihy vyskytuje postava Pinkertýnky, která je tak zakřiknutá, bojácná a nerozhodná, že je chvílemi opravdu na pěst. Proto asi napsal jeden zdejší uživatel, že je to kniha pro puberťáky. Věřte, není! Je to tak temné a dospělé sci-fi, jak jen může být. Vlastně ještě víc. Možná jsem zaujatá, ale je v tom mystika Duny, komplexnost Nadace a vlastně všechny ingredience, které má mít každé kultovní sci-fi. Má to perfektně vymyšlený svět, hloubku, originalitu, tajemství, napínavý děj, a na jednu postavu Pinkertýnky jsou tu desítky jiných cynických charakterů. A i ta Pinkertýna je nejspíš jen jakýsi naivní protipól hlavního antihrdiny Lucase Hildebranta, který je ze všech postav ta nejcyničtější. I Pinky se později změní, i když pokud se týká plnokrevných ženských postav, míč je spíš na nepřátelské Össeanské straně. Pokud hledáte milé sympatické postavy, tak běžte o dům dál, tady se jich nedočkáte (i když určitě nejsem jediná, komu imponuje jízlivý, inteligentní Lucas, nebo koneckonců i poněkud zenový Aš-šád). Tady je většina postav dokonale nečitelná, je těžko předvídat, jaké mají úmysly a většinou ani nevíte, na jaké straně mimozemšťansko-lidského spektra vlastně stojí. Hlavním těžištěm, ke kterému se sbíhají všechny linie, je pak zvláštní dvojice Lucase Hildebranta a nového příchozího mimozemšťana Aš-šáda. Lucas je komplikovaná postava, ale jedno je na něm rozhodně imponující. Uprostřed všeho toho fanatického šílenství i nadpřirozených schopností psychotroniků (nebudu tady rozebírat děj, to se prostě musí přečíst) si zachovává dvě sympatické, veskrze lidské schopnosti- chladný rozum a pochybnosti. A protože se velká část děje odehrávná ve vnitřním světě, drogou oblouzeného, Lucase, přeci jen si můžeme postupně skládat střípky jeho povahy a pohnutek. To samé však neplatí o Aš-šádovi, ani teď, po páté knize, pro mě nepřestal být záhadou. Mycélium není příliš akční série, něco málo akce se tam odehrává, a třeba velkolepou demonstraci Aš-šádovy síly, s vykolejeným vzdušným vlakem, si umím představit ve filmu jako efektní hollywoodskou podívanou, přesto to není nic pro milovníky akčních scifi. A ačkoliv se část děje odehrává i ve vesmíru, nečekejte ani žádný velký popis podrobných technických parametrů lodí, i když i lodě hrají v ději obrovskou, dost fascinující roli. Jak píšu, Mycelium není pro všechny, ale já osobně ho stavím na úroveň např. Asimova, je to dílo, kde bych mohla číst stále další a další díly série a myslím, že by mě to jen tak neomrzelo.... celý text
Ví o tobě
2017,
Sarah Pinborough
Poslouchala jsem jako audioknihu. Poslouchalo se to docela dobře, je to takový ten, v poslední době hodně populární, vztahový thriller s překvapivým rozuzlením, ale v tomto žánru jsem četla už i lepší knihy. Jen jsem byla v průběhu audioknihy hodně zmatená z té zápletky kolem snů, pořád jsem si říkala, že to bude mít racionální vysvětlení. No, aniž bych chtěla moc spoilerovat, myslím, že bych vedle zařazení do kolonky thriller, přidala ještě fantasy. Když jsem to přijala, tak jo, konec celkem dobrý, jsou to ode mě takové poctivé tři hvězdy.... celý text
Odysseus
1976,
James Joyce
Přiznávám se, nedočetla jsem. Na Joyce jsem byla zvědavá, četla jsem Portrét umělce v jinošských letech a to bylo ještě celkem v pohodě, ale slavným Odysseem jsem si jen potvrdila, že surrealismus nikdy nebude mým oblíbeným uměleckým stylem, ať už v literatuře nebo malířství. Joyce psát umí, používá zvukomalebný jazyk, lyrické a atmosférické popisy míst, ale já tento experimentální přístup, s volným proudem vědomí, nejsem schopna pobrat. Vůbec jsem nebyla schopná se do díla začíst, myšlenky mi pořád odbíhaly od čtení, asi skutečně potřebuji nějaký smysluplný děj, abych se do četby ponořila. Pak jsem narazila na úvahu Karla Junga, který se přiznal, že měl sám problémy se do knihy začíst, asi třikrát u toho usnul, ale nakonec Odyssea zdárně dočetl. Popisoval, že se ho poté zmocnila hluboká deprese. To jistě dokazuje, že kniha má svoje kvality a dokáže ve vytrvalém čtenáři vyvolat emoce, ale upřímně, tyto stavy, pro mě nezdravé chorobnosti a deprese, jsou přesně tím důvodem, proč se surrealismu budu asi nadále vyhýbat.... celý text
Naslouchač
2016,
Petra Stehlíková
Musím uznat, že Naslouchač mě hodně překvapil. Nejsem fanoušek dystopií a už vůbec ne young adult, plných protivných všemocných mladých puberťaček, prostoduchého děje, a sličných šampónových ctitelů. Ale podlehla jsem zdejšímu nadšení a knihu zkusila. Je dobrá! Opravdu. Hlavní hrdinka je dítě, ale to nemění nic na tom, že jde o čistokrevnou fantasy světových parametrů, kterému je škatulka pro mládež trochu těsná, protože si myslím, že má šanci oslovit daleko širší škálu čtenářů. Děj je (alespoň v první knize) celkem přímočarý, ale to je vlastně dobře. Protože to, co dělá Naslouchače skutečně fascinujícím, je svět, ve kterém se odehrává. Vše okolo sklenitu, propojení fantasy se scifi, odkaz na Ďatlovovu výpravu, děj odehrávající se ve východní Evropě, to všechno je nadmíru jiné a nové. A zatímco v linii příběhu Ilan je asi nejzajímavější otázkou, kdy pětadvacítka přijde na její totožnost, ve světě kolem ní se to jen hemží tajemstvím. Kdo jsou příšery z jeskyně? A především, co nebo kdo se skrývá za toxickou clonou? Fantasy svět je čtenáři popisován neobvyklou formou otázek, které neustále klade malá Ilan, ale to mi vůbec nevadilo. Vzhledem k okolnosti, že jsou otázky pokládány malým zvídavým dítětem, které je navíc, vzhledem k okolnostem, odstřihnuto od vnějšího světa, se mi to zdálo přirozené. Také si myslím, že by kniha Stehlíkové stála za překlad do jiných jazyků, a jsem ráda, že se v poslední době "vylíhlo" tolik zajímavých českých autorek, ať už se týká scifi-fantasy, románů, nebo i detektivek.... celý text
