eraserhead přečtené 1299

Čarodějnické procesy 1973, Josef Kočí

Zajímavé, poutavé, pohlcující a místy i humornou formou podané seznámení se z historií čarodějnických procesů na našem území. Jedna z prvních tématicky ucelených prací. Pokud Vás toto téma zajímá, nenapadá mě lepší úvod do problematiky. A že to vyšlo v době, v níž to vyšlo, ani vůbec nevadí.... celý text

Dějiny náboženství I. 1981, Iosif Aronovič Kryveljov

Ač ateista (nebo možná právě proto) dějiny a filosofie náboženství mě zajímají a strašně mě baví podobné knihy číst. Tahle patří k tomu nejlepšímu, co jsem o tomto tématu četl. Opravdu je psaná čtivě a zajímavě a ač psaná marxistou-leninistou, tedy z protináboženského postoje, snaží se držet tématu, být v co největší míře objektivní a nestát se jen pouhým propagandistickým úderem.... celý text

Dějiny náboženství II. 1981, Iosif Aronovič Kryveljov

Platí takřka to samé, co jsem napsal u prvního dílu. Zajímavá četba.

Náboženství a ateismus ve starověku 1960, Aleksandr Petrovič Každan

Na svou dobu a místo vzniku nezvykle zajímavá a poučná četba o vývoji lidského vztahu k předkřesťanskému náboženství a dějiny historie starověkého ateismu.

Kladivo na čarodějnice / Malleus maleficarum 2006, Iacobus Sprenger (p)

Ona legendární a tajemstvími opředená kniha, o níž se tolik hovoří ve stejnojmenném Kaplického románu nebo jeho filmové adaptaci. I díky této pověsti může dojít ke zklamání, tato kniha není nelidskou příručkou jak mučit lidi a dobývat z nich v (jejich, samozřejmě) potu a krvi nepravdivá přiznání, spíše je to příručka proč a s jakým důvodem k tomuto přistoupit. Jako běžná kniha naprosto nečitelné - místy dost nudné, psané nezajímavým jazykem, jako historický výlet do dnes neuvěřitelného myšlení lidského druhu postiženého úchylkou víry zjímavá četba, která vás uvede do širokého panteonu ďábelských bytostí, magie, kouzel a čar. Naprosto přesně se např. dozvíte vše o sukubách a inkubech, ďáblových znameních a všech jejich úskocích. Překlad z tohoto vydání není pravda moc povedený (opomíjím významovou stránku, jak o ní hovoří komentář pode mnou, zmiňuji hlavně gramatické chyby a místy dost kostrbaté skládání jednotlivých slov ve větách). Pravděpodobně kniha na jednu četbu, nedokáži si představit, že se k tomu někdo vrací, uplyne asi mnoho desetiletí, než se k tomu, a jestli vůbec, někdy vrátím. Možná vás to zaujme, možná uspokojí vaši zvědavot, možná vás to připraví o veškré iluze o této knize.... celý text

Čí je země zaslíbená? 2003, Colin Chapman

Husitská revoluční tradice 1953, František Kavka

Takřka ukázková práce, kterak si bolševičtí marx-leninisté chtěli poupravit historii k obrazu svému. Nelze upřít fakt, že husitské revoluční hnutí mělo jistý vliv na veškerou pozdější historii českých zemí, ale v této knize je směřováno pouze k jedinému - husité byli vlastně jen jaksi ne zcela uvědomělí marx-leninisté (samozřejmě dějinně nutně ještě ne zcela zralí a schopní dokonat dějinnou změnu). Prostě, v této takřka propagandistické knize, v níž ale lze nalézt, pokud očešete marx-leninský balast, i mnohá zajímavá historická data, jsou husité stavěni přesně do toho světla, ve kterém je chtěli vydavatelé mít, navzdory tomu, že v přesně takto jasném světle jako celek husité nikdy nestáli.... celý text

Dějiny světa 4 1961, Jevgenij Michajlovič Žukov

Ucelenější a čtivější než předcházející dva svazky, přece jenom jde již o časové období (XVI. a první půle XVII. století), k němuž je více podrobnějších zdrojů. Místy velice zajímavé čtení po počátcích kapitalismu, koloniální nadvády Evropských zemí či borcení dogmat katolické církve (odštěpení protestantů) nejen v pohledu na svět jako takový.... celý text

120 dnů Sodomy 2006, Donatien Alphonse François de Sade

Upozornění od administrátorů: Komentář obsahuje spoilery! K de Sadově 120 dnům Sodomy se dá přistupovat různě. Spis je to dnes již stovky let starý a tak možná již v dnešní době tolik nereflektuje současnou společenskou realitu a morálku (spousta věcí zmíněných v románu musely ve své době neuvěřitelně šokovat, dnes jsou takřka běžnou věcí, dostupnou několika kliknutími myši). Lehkomyslně a bez hlubšího zamyšlení je možné toto dílo považovat jen za čistě sadisticko-pornografický román. Dá se do něj zahloubat trochu více a objevit v něm sociologickou studii snažící se postihnout a charakterizovat co nejširší spektrum sexuálních úchylek, jichž je lidská bytost schopna. Lze v něm nalézt filosofický pohled na lidskou pokryteckou morálku hlásání vody pití vína, či znamenitou studii lidské povahy a citu hroutící, či lépe řečeno degenerující, pod přílivem neomezené moci ve smyslu tom, že člověk občas určité věci koná ne z nějakého neústupného vnitřního pnutí, ale z toho, že prostě má tu možnost, že to ze své pozice udělat může, prostě, že má tu moc to učinit. ""Mít" celkově vzato znamená moci uvažovat o těch, kdo nemají. V tomto formálním rozdělení se pochopitelně skrývá rozlišení na libertiny a jejich objekty. Víme, že právě to jsou dvě velké třídy tvořící sadovskou společnost. Tyto třídy jsou neměnné a nelze se přesouvat z jedné do druhé: žádný společenský vzestup neexistuje. A přesto se jedná v zásadě o společnost výchovnou či přesněji a jakousi společnost-školu (nebo dokonce o společnost-internát). Sadovská výchova však nehraje tutéž úlohu u obětí a jejich pánů. Oběti občas musejí absolvovat kursy libertinství, avšak jde, lze-li to tak říci, o kursy technické (masturbační lekce, konající se každé ráno v Sillingu), nikoli filosofické; škola uplatňuje na malé společenství obětí svůj systém trestů, ústrků a pokryteckých proslovů,"píše ve své práci Sade, Fourier, Loyola Roland Barthes. Nelzenezmínit i další stránku románu a tím je zřejmě záměrná neúcta, zesměšňování a vysmívání se křesťanství a jeho mnohdy falešné a pokrytecké morálce. Tím vším může de Sadův kontroverzní román být. Na jeho stránkách naleznete opravdu skoro všechno - nezřízenou sexualitu, fetišismus, fekalismus, sadismus, perverznost, nechutnost, ponižování, zneužívání. Cokoliv vás v tomto směru napadne pravděpodobně na stránkách knihy i objevíte. V záplavě moderních sexuálně-sadistických, násilně-brutálních a kanibalistických gore filmů (namátkou např. Last House on the Left (1972 nebo remake 2009), I Spit on Your Grave (1978), Cannibal Holocaust (1980), Cannibal Ferox (1981) či Chaos (2005) nebo samozřejmě i filmová adaptace této de Sadovy knihy Salò o le 120 giornate di Sodoma (1975) Piera Paola Pasoliniho), lze mimo tento román, ať to zcela jistě nebylo de Sadovým úmyslem, hlavně díky závěrečné kapitole, plné mučení, zabíjení a kanibalismu, považovat i za horror. Samotný příběh je psán zvláštním způsobem. Nejobsáhlejší první díl (cca 300 stran) je pojat klasickou románovou formou, v několika kapitolách obsahující několik prvních dní na zámku Silling. Obsáhlejší formou objímá jak samotný život na Sillingu, tak hlavně vyprávění první z kurtizán o jejím životě prostitutky v bordelech. Klasická románová podoba se však v tomto případě nevyhne jisté stereotypnosti a následně i nudě. Ono již po několikáté číst o dalším zákazníkovi pojídajícím a mazlícím se s výkaly mladých slečen ze začátku sice šokuje, v závěru již nepřekvapí a dost nudí. Následující kapitoly jsou již jen jakýmsi stručným, minimalistickým bodovým záznamem dění na zámku a vyprávění dalších kurev. Formou sice strohé, obsahem však mnohem drsnější, údernější a zajímavější. Ona minimalistická forma vytváří mnohem tísnivější atmosféru, než rozsáhlé květnaté vyprávění první části. 120 dnů Sodomy rozhodně není klasickým románem a nedá se k němu jako k takovému přistupovat. Forma mnohdy nekoliduje z obsahem, co není třeba je zbytečně moc rozepisováno, co by sneslo trošku širší popis, je předloženo jen několika slovy. Přesto jde o zajímavé dílo u nějž si přijdete na své, ať už k němu budete přistupovat z jakéhokoliv výše zmíněného pohledu. Rozhodně však moc neočekávejte nějaké sexuální vzrušení (pokud tedy enormně neujíždíte na pojídání hoven, prdění do úst či upalování mladých dívek).... celý text

Křesťanství. Cesta spásy 1996, Sandra Sizer Frankiel

Podobných knih je doslova jako sra.ek, jde jen o to, na kterou zrovna natrefíte. Pokud dané téma nějak obšírněji nestudujete, může přinést i pár zajímavých a nových informací, jinak to je čestný šedý průměr.... celý text

Ptali jste se na Boha 1992, André Frossard

Tahle kniha mě strašně baví. Přesvědčení a evidentně silně věřící člen Francouzské akademie v ní odpovídá na otázky mladých ohledně náboženství a víře v Boha. Dobře odkrývá myšlení některých věřících a jejich odpovědi v diskusích založené na heslu: "Přání otcem myšlenky." Pro ně veškeré diskuse a vškeré otázky jsou předem zodpovězené jejich vírou v existenci boha. To je pro ně alfou a omegou. Mnohdy v odpovědi popíše i pár stránek, aniž by na dané otázky vůbec odpověděl. Nejradši mám jeho odpověď na otázku Co je to pravda: "Pro nás pravda není ani nějaká idea, ani nějaké mystérium, ani nějaká filosofie, ale jedna osoba a tou může být samozřejmě jedině osoba Ježíše Krista. Je sice nesporné, že Řekové probádali lidské myšlení ve všech směrech a že najdeme Monoda už v Démokritovi, Darwina v Hérakleitovi a při pečlivém hledání Hegela v Platónovi, ale zároveň také platí, že od počátku dějin až do dneška nám jedině Kristus něco řekl o Božím myšlení. Z toho vyplývá, že pravda pro nás není nic jiného než světlo, které z jeho osoby vyzařuje na náš život, na svět a na myšlení." Kristus je prostě jedinou všeobjímající (přesto nic nevysvětlující) odpovědí na jakoukoliv otázku. Stejně tak jeho vyhýbavé a mnohdy nepravdivé odpovědi ohledně mysoginství církve: "To, že prý církev dlouho váhala přiznat ženám duši je nesmyslnost...", možná, přesto podle jejího učení duše do ženského těla vstupuje později, než do mužského. Účelem knihy byl zřejmě pravý opak, přesto mě její četba v mém přesvědčeném ateismu jen a jen upevňuje.... celý text

Dějiny inkvizice 1982, Iosif Romuaľdovič Grigulevič

No, myslím, že si marx-leninští bolševici se svými tajnými službami (KGB, STB, STASI apod.) a katolická církev se svou inkvizicí nemají navzájem vůbec co vyčítat. Moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně.... celý text

Papežství 20. století 1981, Iosif Romuaľdovič Grigulevič

Není proč zapírat, že je kniha napsaná trochu tendenčně z pozice jedné strany barikády a navíc zde ona jinak docela podrobná, jasná a úderná marx-leninská kritika křesťanství (náboženský) dostává trochu šedý zákal politikaření, ale na druhou stranu, i tak je proč se divit, že ještě stále ti milí, milující a bratříčkující se věřící nevykopali papeže z jeho honosných sídel a nenaplivali mu do ksichtu. Tohle je více o politice než o náboženství, ale i tak je to docela silné kafe.... celý text

Římská církev v nedbalkách I. 1931, Josef Hofer

Tuhle knihu jako by snad napsali Jaroslav Hašek s Fráňou Šrámkem a Františkem Gellnerem, tak zábavná, humorná, úderná, tvrdá a odhalující je. Přesto to však jsou jen "pouhé" paměti jednoho bývalého faráře, který zcela vážně (a to na tom nabírá tu nejhumornější podobu) odhaluje pokrytecké poměry v prvorepublikové římskokatolické církvi. Potvrzuje a do naprosté reality tak jen staví to, co Hašek ve svých povídkách psal jakoby jako fikci. Haškovi jste to věřit nemuseli, zde není proč nevěřit.... celý text

Žhavá krev 1996, * antologie

Gelb a Friend do první antologie "Žhavá krev" sesbírali povídky předních hororových autorů, kteří se v nich vyzpovídají ze svých niterných erotických nočních můr. A tak zde najdeme mimo jiné např. mírně úsměvnou povídku "Zuzi hulí", skvělou povídku o výměně "Podvržené dítě", takřka prorockou povídku "Má je pomsta", kterou její autor již v roce 1979 předpověděl něco velmi nepříjemně podobného AIDS, "Noc krve" o tom, jak je třeba si dobře vybírat čtivo před spaním a nebo takřka čistě pornografickou povídku "Tresty". Povídky obsažené v této knize byly nominovány na různé ceny za povídkovou tvorbu, které udělovalo společenství příznivců hororu a sci-fi. Mezi autory se sešla opravdu známá a uznávaná jména, např. autor knižní předlohy Hitchcockova trháku Psycho Robert Bloch, nejen scénárista televizního seriálu "Twilight Zone" Richard Matheson nebo scénárista Mouchy 2 a režisér Critters 2 a Sleepwalkers Mick Garris. Spojení erotiky, sexu, děsu, hrůzy a strachu opravdu funguje. Některé povídky jsou pravda slabší - není nic všednějšího a jednoduššího, než spojit erotiku a horor v upírské povídce, to se přímo podbízí samo a snad právě proto to u mě nefunguje (to je ale zřejmě má chyba, vyjma Stokerova Draculy a filmového Nosferatu mě upíři vůbec neba) - ale některé jsou nápadité, dobře napsané a občas i částečně šokující. Výběr povídek se jak po tématické a dějové, tak i po stránce jejich provedení zkrátka povedl. K těm velmi povedeným povídkám rozhodně patří Podvržené dítě, Juliina podoba, Menage a trois, Nepříjemný zákrok, Kroky, Teta Edita, Modelka, Dům z masa a kostí, Jdou si pro tebe, Zuzi hulí a nejlepší povídka z celé knihy Tresty. Nenechte se zmást případnými slabšími povídkami v začátku. Ty nejlepší jsou zařazeny na konec.... celý text

Nebezpečné vztahy 1997, * antologie

Pro pokračování antologie s názvem "Nebezpečné vztahy" se Jeff Gelb, tentokrát společně s Michaelem Garrettem, rozhodli pro jinou taktiku. Oslovili samotné současné, tehdy ještě ne moc známé, spisovatele, aby napsali nové povídky přímo pro tuto knihu. Na stránkách se tedy odvíjí např. silně stísněný a částečně klaustrofobický příběh "Vana", trochu hellraiserovský "Démonický milenec", upírské "Vyznání" nebo mrazivě perverzní "Braillova encyklopedie". "Nebezpečné vztahy" nijak za "Žhavou krví" nezaostávají, naopak, zdárně pokračují a doplňují v nastoupené cestě. Výběr povídek se jak po tématické a dějové, tak i po stránce jejich provedení zkrátka povedl.... celý text

Sémě mrtvých 2000, Brian Lumley

Sémě mrtvých opět tvoří dvě opět zcela jasně a zřetelně oddělené linie příběhu, které se spojí v závěru do jednoho celku. Někdo brutálně vraždí mladé dívky. Harry Keogh je těmito mrtvými dívkami požádán, aby případ vyřešil a odhalil vraha. Použije schopnost získanou od vampýra Janose a jednu z obětí vzkřísí zpět k životu. Dostane se na stopu vraha, který ač není vůbec vampýr, jedná stejně brutálně, je ztělesněním čistého zla. Harry si uvědomuje, že to je jeho poslední případ, dostavují se totiž známky a projevy jeho předešlé chyby, kdy vpustil Faethora do své mysli. Harryho mysl byla nakažena vampýřím zlem a on se pomalu začíná měnit ve vampýra. To si uvědomuje i britská pobočka E, která je odhodlána Harryho zneškodnit a konečně se tak jednou provždy zbavit upírů. Jediný, kdo Harrymu zůstal, je Darcy Clarke, přítel, který jediný mu věří a důvěřuje. Harry cítí, jak se postupně proměňuje a proto se rozhodne po vyřešení případu odejít do jiné dimenze, v níž před lety bojoval proti upírům. Druhá linie příběhu vypráví osudy Šejtise, Fesse a Arkise, upířích vládců z jiné dimenze, kteří po porážce v boji s Harrym a Obyvatelem zahrady uprchli do ledových pustin. Zde objeví sídlo jednoho z prvních vampýrů Šejtána, který se chce vrátit zpět - na vrchol, k moci a ovládnout postupně celý svět i jiné jeho dimenze. Poté, co Harry vstoupí do jiné dimenze mu nezbude, než se s nimi po boku Karen opět utkat. Tentokrát však vítězství není tak jisté.... Sémě mrtvých uzavírá jednu celou kapitolu Nekroskopa, jeho životních osudů a peripetií, jeho věčného boje s vampýry. Uzavírá celou jednu dějinnou epochu Nekroskopových osudů. Vrací se zpět pár Harryho přátel z předešlých částí - Darcy Clarke, Zek či Trevor Jordan, kterého zabil Janos Ferenczy v Řeči mrtvých, vrátí se dokonce i Harryho syn Harry junior, který si však již pomalu přestává být vědom sám sebe. Kromě nich se vrací i několik upírů ze Zdroje - Šejtis a jeho kolegové, a překvapivě i upírská vládkyně Karen. Vrací se i Faethor a Möbius, jehož proslovy už jsou dost mimo... Kromě nich samozřejmě několik nových postav - starý upíří vládce Šejtán, Penny Sendersová, jedna z obětí brutálního vraha, nezvykle brutální vrah a samozřejmě pár nových agentů z pobočky E. Ač z počátku příběh plyne ve dvou různých rovinách, oddělených jednotlivými částmi, obě části jsou srovnatelně zajímavé a dobré. Skoro takřka čistě detektivní část Harryho pátrání po vrahovi dívek postupně graduje do hororové akce, v níž nechybí vzkřišování mrtvých, vrahovo masakrování nevinných dívek či v závěru jeho životní příběh, nemluvě již o samotného Harryho proměně. Tuto část bych trochu přirovnal k příběhu Juliana Bodescua z Vampýrů. Možná neprozradím moc, když řeknu, že vrah sice není vampýr, ale nechutný, brutální a zvrácený je skoro stejně, ne-li více. V té druhé rovině, popisující osudy Šejtise, se příběh vrací k v podstatě gotickému hororu, děj je napínavý, má hustou atmosféru, pozvolně nabírá na děsivosti. Jestliže jsem v recenzi na Řeč mrtvých zmiňoval, že se Lumley konečně nebránil pootevřít brány morbiditě, nechutnosti a ryzí živočišné a otevřené sexualitě, v Sémě mrtvých se rozjel naplno. Vrahovy hrátky jsou nezvykle nechutně brutální, až by se z nich slabším povahám mohl zvednout žaludek. Stejně tak sexuální hrátky Harryho s vládkyní Karen jsou bizarnost non plus ultra, zde možná Lumley již překročil hranici jakés takés reality a dobrého vkusu. Jde jen o to, považovat to za plus či mínus příběhu. Obě části příběhu sedí, jsou již čistě hororové a v závěru zapadnou do jednolitého celku (ač spolu nemají takřka nic společného). Dojde vlastně jen k vyústění Harryho osudů, konečnému boji s upíry, který se má stát jejich armageddonem. Jenže, nebyl-by to Lumley, aby to nedopadlo jak by se čekalo. Musím říct, že na můj vkus až moc spektakulární a původní mystický závěr celé jedné série mě moc nepotěšil. Ač by se svým způsobem mohl zdát logický, na můj vkus je až moc filosofický a paranormální. Podtrhl stoličku celému v podstatě na hranici realistična a uvěřitelnosti stojícímu příběhu. Stal se tak maličkou černou skvrnou na celé linii příběhu. Lumley se podle mě nechal moc unést a ve snaze zakončit celou sérii nějak spektakulárně a bombasticky to celé pokazil. Nechal do svého celou dobu takřka čistě hororového příběhu proniknout stopy fantasy (možná ovlivněn vzrůstající oblibou tohoto žánru) a docílil akorát toho, že závěr Nekroskopa hodil někam, s čím celý průběh příběhu jen občas koketoval (rozhovory Harryho s Möbiem), ale jinak nijak moc nekolidoval. Přesto všechno považuji Sémě mrtvých za druhou nejlepší knihu Nekroskopa, až na svůj konec poměrně dobře ukončující jednu linii příběhu. S Harrym se už zřejmě nikdy nesetkáme (tedy doufám, že ne). Příběh však nekončí. Pokračuje trilogií Svět vampýrů. Jejími hrdiny mají být synové Harryho Keogha a cikánské ženy. Mají se vrátit i upíří vládci - krutější a nemilosrdnější než dřív. Ale o tom snad už jindy...... celý text

2004: Český horor 2003, Antonín K. K. Kudláč

Antologie 2004: Český horor si bezesporu zaslouží pochvalu již pouze za svou samotnou existenci. Vždyť kolik existuje čistě českých (československých) antologií věnujících se hororovému žánru? Tohle je za nějakých 18 let, co se brouzdám krvavými a strašidelnými příběhy zatím jediná, co se mi dostala do ruky. Je však třeba říct, že ačkoliv úctyhodný počin, naneštěstí kvalitativně nedopadl až moc dobře. V úvodu editor Antonín Kudláč píše, že se: "traduje [...] , že český horor vlastně neexistuje, že to, co bývá u českých autorů někdy označováno za horor, jsou ve skutečnosti příběhy s tajemstvím, u nichž není hlavním cílem vzbudit ve čtenáři hrůzu, ale řešit různé sociální nebo filosofické otázky. A že pokud se někdo někdy ojediněle u nás o horor pokusil, dopadlo to špatně a výsledkem byl jen nepůvodní kýč." 2004: Český horor toto tvrzení jak vyvrací, tak i potvrzuje. Stránky jednotlivých povídek zpravidla odhalují a odvíjejí klasická hororová témata (duch, pomsta, překvapivé odhalení vraha, uzavření a vysvětlení kdysi v minulosti prožitého strašidelného zážitku) a to v různé kvalitě zpracování. Některé profláklé příběhy jsou napsány hodně dobře a čtivě, naopak, některé neotřelé náměty to odnášejí zpracováním, zdlouhavostí a vtírající se nudou. Ze všech spisovatelů a spisovatelek, které zde mají po jedné povídce, jsem se zatím setkal jen s tvorbou Svatopluka Doseděla a tento člověk horor umí a chápe ho. Ostaní pro mě tak napůl byli/y milým či nemilým překvapením. Snídaně Ondřeje Neffa je zrovna právě onen nepůvodní kýč. Rádoby psychologický horor, jedno velké klišé, jedna velká nuda. Někde jsem četl, že u knih je nejdůležitějších prvních 10 stránek, které buď zaujmou nebo ne. Proto umístit tuto povídku jako první v antologii, která by měla být něčím jako reprezentativním výběrem českého hororu, považuji za obrovskou chybu a omyl. Neff by asi měl zůstat u sci-fi. Jde o příběh muže vnitřně psychologicky se trápícího u snídaně se svou ženou. 0% Říkali mi dědečku Filipa Gotfrida je naprostý opak. Vynikající duchařina, hodně dobře a napínavě napsaná, u níž nejlíp funguje to, že se odehrává ve známém prostředí. Asi každý/á z nás jednou navštívil/a Prahu, procházel/a se kolem Hlavního nádraží, nebo zavítal/a do zmiňovaných čtvrtí. 100% Hádes 2020 Jaroslava A. Poláka je opět duchařina, z blízké budoucnosti. Krátká, úderná, určitě jste už podobný příběh četli/y nebo viděli/y zfilmovaný, ale Polák to dokázal podat inovativně a zajímavě. Že to není nic extra originálního při čtení vůbec nevadí a ani to nepřijde na mysl. 70% Bezejmenný rukopis Jaroslava Jirana je divná povídka. Jistého spisovatele něco nutí po nocích psát děsivý příběh. Během psaní se přenáší zhruba o století zpět do Londýna... Zpočátku je povídka zajímavá, člověk čeká co se z toho vyvine. Jenže je strašně zdlouhavá a ke konci již začíná nudit, a to natolik, že ho závěr povídky ani nijak nezasáhne a nepřekvapí. Ostatně i onen samotný konec se dost přičiňuje o nízké hodnocení. 40% Křivoklátská bestie Otomara Dvořáka operuje s klasickým tématem neznámého zabijáka. Problémem jinak dobře napsané, tak akorát krátké (přesně vystihující anglický výraz short-story) povídky je, že pointa vás trkne už na třetí straně z celkových deseti, které povídka zabírá. A to není moc dobré renomé. 60% Karneval Miroslava W. Štěpánka je dobrá povídka, ale špatný horor. Obsah a děj povídky, odehrávající se za protektorátu, je hodně zajímavé čtení, místy ale dost zmatené a nepřehledné. Nevěděl jsem, jestli to co zrovna čtu je realita, nějaká představa, sen, či vidina. A to se občas měnilo takřka z věty na větu. Taky mi trochu utekl smysl toho hororového na povídce... 50% Sagor Jaroslava Velinského považuji za klenot celé sbírky. Velice krátká, přesto jako dobře sednoucí facka úderná povídka o nečekaném lesním objevu. Žádné dlouhé okecávání, nemilosrdně a bez ohlížení kupředu. Na pouhých sedmi stranách směstnány všechny ingredience, které tvoří dobrý horor - humor, překvapení, napětí, strach, bezmoc.... 100% Nezavěšuj! Volá ti tvůj kat Jany Moravcové je dobře rozjetá povídka o záhadných pohřebních partech, které dostávají dva sousedi. Napínavé, částečně detektivní povídce však podrazí nohy hodně slabá pointa, která by byla schopna celý příběh vyřadit z žánrových mantinelů hororu. Přesto dobré čtení. 80% Na jejich straně je čas... Svatopluka Doseděla je takřka rutinní práce. O kvalitách Dosedělova hororu jsem se přesvědčil již v jeho sbírce Krvavá hostina, tady předvedl svým způsobem zajímavou věc - hodně dobrým způsobem dokázal napsat a odvyprávět naprosto klišovitou zápletku. Zde mu evidentně dalo více práce samotný příběh napsat, než ho vymyslet. 90% Starý hřbitov Anny Šochové je zvláštní duchařská povídka. Zvláštní v tom, že se to ani jako horor (přes jeho klasické propriety, které obsahuje) netváří, ale přesto jím je. Povídka je zajímavá, čtivá, se svébytným smyslem pro humor a hlavně - má zajímavý styl vyprávění. 80% Přijdu k vám dnes v noci Tomáše Němce je poměrně nudná a zbytečně zdlouhavá jakoby duchařina. Místy i dost předvídatelná. Noc strávená ve starém rodném domě, která vyvolá vzpomínky na minulost, jejíž kruh se zrovna v tuto danou noc uzavře. Již mnohokrát ztvárněno. Nečte se to špatně a má to trošku překvapivý konec. 50% Vypočítám-li průměr z hodnocení jednotlivých povídek, vychází 65%, dle pravidel matematiky bych měl zaokrouhlit nahoru (tedy na 70%), já jsem však, s ohledem na celkový dojem z přečtení knihy, nucen zaokrouhlit dolů, tedy na 60%.... celý text

Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda / Franchardský poklad / Falesánské pobřeží. 1965, Robert Louis Stevenson

Příběh Dr. Jekylla a pana Hyda je hodně starý a vešel již ve všeobecnou známost. Není možná tak slavný jako skoro stejně staré příběhy o Frankensteinovi či hraběti Draculovi, ale jeho zápletka je stále využívána pro nové a nové příběhy, a to nejen ty strašidelné či vyloženě hororové. Vzpomeňme např. komedie o Zamilovaném profesorovi s E. Murphym. Svým způsobem příběh žije vlastním životem a stále se obnovuje. Dostalo se mu té pocty zařadit se mezi literární klasiky, které většina lidí zná, aniž by je četla. Stojí tak po boku např. Shakespearových příběhů - každý zná příběh Romea a Julie či Hamleta, ale ruku na srdce, kolik z nás je skutečně četlo? (Já ano :-)) Zápletku jsem samozřejmě znal již dlouho, ale byl jsem neskutečně rád, že se mi v zapadlém antikvariátu podařilo narazit na původní Stevensonův příběh a seznámit se s tím, jak to ve skutečnosti opravdu bylo. A jaké bylo mé velké překvapení. Poslední mé setkání s panem Hydem proběhlo ve filmu Van Helsing. Ovšem zapomeňte na siláckého a hromotluckého Hyda, jak byl ztvárněn v tomto letním trháku, na nějž už se doufám právem zapomělo. Prvotní Hyda, tak, jak ho ztvárnil Stevenson, je malý, zakrslý, odpudivý, chlapík. Ostatně, Stevenson jej popisuje takto: "Hyde byl bledý a zakrslý - budil dojem člověka zrůdného, ač se to znetvoření nedalo popsat, měl nepříjemný úsměv, choval se k advokátovi ohavně bojácně a zároveň vyzývavě a mluvil chraptivým, sípavým hlasem, skoro selhávajícím - to všechno svědčilo proti němu, ale ani to všechno dohromady nemohlo zdůvodnit dosud nepoznaný odpor, hnus a strach, jaký u pana Uttersona vzbudil." Abych pravdu řekl, ke čtení jsem přistupoval trochu s rozpaky. Přece jenom, jako člověk odkojený moderním pojetím hororu a literatury hrůzy, jsem se, podobně jako (zcela zbytečně a neoprávněně) u Draculy, obával neakčnosti a absence zjevnější a otevřenější nehororovosti, přílišné ukecanosti a literární květnatosti. Navíc, Stevenson není a nebyl hororový spisovatel, známý je především jako autor dobrodružné literatury (asi nejznámější Ostrov pokladů), Dr. Jekyll a pan Hyde byl jen takový jeho odskok. A stejně jako nakonec u Draculy, jsem poznal svůj omyl a danou pravdu, že staré příběhy mají hodně obrovské kouzlo a nezapomenutelnou atmosféru. I bez litrů prolité krve a výraznějších brutalit (o gore ani nemluvě), dokážou navodit vtíravě děsivou atmosféru, při níž vám pomalu mrazí v zádech a vstávají chlupy na těle. A to je případ i Podivného případu Dr. Jekylla a pana Hyda. Příběh se odvíjí zpočátku jako dobrodružně-kriminální případ pátrání po tajemství a identitě jisté osoby, aby se pomalu, takřka neznatelně přeměňoval v napínavou, ne zjevně, ale plíživě vzrůstající děsivou historku o podstatě a poměru zla a dobra v člověku. R. L. Stevenson příběh začal psát v době, kdy se aktivně zabýval otázkou "prazákladní rozdvojenosti člověka" a to hlavně z mravního hlediska. Tedy otázkou dobra a zla v lidském charakteru. V závěrečné části, což je vlastně Jekyllova zpověď, dobře rozvíjí teorii dobra a zla v člověku. Tak se Podivuhodný příběh Dr. Jekylla a pana Hyda stává takřka filosofickým a částečně i sociologickým traktátem o povaze lidského zla a dobra. Někteří učenci, myslitelé a filosofové (často nábožensky/křesťansky založení) tvrdí, že člověk je v podstatě zlý, že všechno dobro v něm pochází od boha a vytváří se v něm vírou a službou bohu. Jiní, např. ruský vědec, přírodovědec a anarchokomunista P. A. Kropotkin naopak tvrdí, že člověk se rodí v podstatě dobrý a zlo v něm je výsledkem výchovy, okolí a prostředí, v němž je vychováván a které ho obklopuje a utváří. Někteří pak tuto teorii rozvíjí ještě tím, že zlo a dobro je v človeku přítomné takřka stejně a jde jen o to, které z těchto vlastností dá člověk průchod závisle na svých tužbách a okolní společnosti. I o tom je Stevensonův příběh. Dr. Jekyll ve své "zpovědi" píše: "To, co povím dále, je ovšem jen teoretická domněnka - nemohu tvrdit, že to vím, ale pokládám to za nejpravděpodobnější vysvětlení. Zlá stránka mé povahy, která účinkem drogy ve mně získala drtivou převahu, nebyla tak silná a vyvinutá jako ta dobrá, které jsem se před chvíli zbavil. A pak, při životě, jaký jsem vedl, tedy z devíti desetin konec konců přece jen ovládaném prací, ctností a sebezapřením, měla mnohem menší příležitost uplatnit se a vyčerpat. [...] Tak jako jednomu vyzařovala z obličeje blahovůle, měl ten druhý ve tváři zřejmě a jasně vepsáno zlo. To zlo, o němž jsem konec konců stále přesvědčen, že je smrtelnou stránkou člověka, rovněž poznamenalo i tělo zohavením a zchátralostí. [...] Pozoroval jsem, že když jsem se vtělil do podoby Edwarda Hyda, nemohl se mi zprvu nikdo přiblížit bez očividné fyzické bázně. Soudím, že snad proto, poněvadž ve všech lidských tvorech, s nimiž máme co činit, je směsice dobra a zla, jenom Edward Hyde, jediný z veškerého lidstva, byl čisté zlo." I pro genezi zápletky nemusel Stevenson chodit daleko. Jeho zdravotní potíže jej totiž donutily jako lék používat jistý přípravek z opia. Patrně pod jeho vlivem se mu zdál sen, v němž kdosi změnil svou podobu po požití jakési drogy. Pak už Stevensonovi zbylo jen příběh sepsat. První verzi dal přečíst své ženě, která ji, jako čistě a pouze jen strašidelnou, bez rozvinutí alegorické roviny, kterou příběh obsahoval, silně zkritizovala. Stevenson první náčrt roztrhal a po čase napsal konečnou verzi, která se stala slavnou a čtenou. Stevenson nikdy nebyl spisovatel typu Dostojevského nebo z naší doby např. Stephena Kinga, kteří si hráli se slovy a dokázali jistou věc, úkon či podobu barvitě popsat na třech stranách a dvaceti odstavcích. Psal přímo, zkratkovitě a jasně. Nikdy si neliboval v rozsáhlých charakterech postav a květnatém budování zápletky a pointy. V případě Jekylla a Hyda to je velké plus. Nijak dlouhý spisek je sice krátký, běží rychle vpřed, bez jakýchkoliv odboček a zabředávání do popisností, přesto dokáže napětí a vzrůstající děsivost celého příběhu, budovat již od prvních vět. Vždyť už jen představa číst někdy koncem 19. století o člověku, který povalí osmiletou holčičku a bez jakéhokoliv pozastavení na ni šlápne, nebo který holí umlátí člověka a pak po něm ještě začne skákat a dupat, je svým způsobem děsivá. Stejně jako Jekyllův popis, jak se ráno probudí a zjistí, nekouká na svou ruku, ale na ruku Hydovu. Za jediné a podstatné negativum příběhu vidím fakt, se kterým jsem se u Stevensona setkal již podruhé. Již v Ostrově pokladů, který psal v podstatě jako seriál na pokračování a rozhodl se jej vyprávět z pohledu mladého hrdiny, se dostal do slepého bodu, kdy musel popsat události, které však nemohl odvyprávět mladičký hrdina, protože se jich nezúčastnil. Stejně tak v příběhu o Jekyllovi a Hydovi, který se odvíjí z pohledu advokáta Uttersona a je vyprávěn vlastně jako jeho vlastní příběh, nemohl (i když, při troše dobré vůle by to podle mě zvládl) odhalit Jekyllovy pohnutky svých pokusů a pokusy samotné. Proto se uchýlil k menšímu úskoku a všechny tyto věci slovy samotného Jekylla odhalil v podobě Jekyllova dopisu, působícímu jako zpověď, který je poslední částí příběhu. To podle mě trošku atmosféru příběhu narušuje, jak já bych to nazval, nutným pozávěrečným vysvětlením. Příběh normálně začne, vyhrotí se a skončí. Čtenář/čtenářka při jeho čtení a odhalování dalších a dalších pozadí příběhu, již něco začíná tušit, ale příběh najednou skončí, aniž by odhalil hlavní pointu, ta musí být takřka polopatě vysvětlena v tzv. dodatku, který ve Stevensonově příběhu tvoří právě Jekyllův dopis. To trošku narušuje celou atmosféru příběhu a ubírá na jeho tajemnosti a děsivosti. Tehdy se tak některé romány psaly, je to však styl, který mi nění moc po chuti. Příběh Jekylla a Hyda se zcela jistě dá považovat za jeden ze základů strašidelné a děsivé literatury, už jen proto, že se stal jedním ze základních kamenů mnoha jiných příběhů stojících na podobné nebo takřka identické zápletce a pointě. Je do mrazivý a děsivý příběh, který se dobře čte a samotná jeho četba vyvolává spoustu otázek k přemýšlení. Nezastírám, že jsem do knihy, jako horrorový fanoušek, šel hlavně kvůli Jekyllovi a Hydeovi, ale i další dvě povídky se čtou strašně dobře a rozhodně nebudete zklamáni. Navíc, tuhle knižní edici mám neobyčejně rád.... celý text

Oči plné děsu 1992, Ambrose Bierce

Vybrané povídky amerického (Bierce) a anglického (James) spisovatele, nás zavedou do dávného 19. století, kdy žánru vládly duchařské a napětím nabité povídky. Tehdy literatura strachu a děsu opustila teprve své plínky a dělala první odvážné kroky. K vyvolání strachu či děsu stačilo málo, čtenáři a čtenářky nebyli/y tak otrlí/é jako dnes, stačila jen zmínka o mrtvém, či tajemném duchu, nebylo vůbec třeba zabíhat do nějakých krvavých jatek či gore festivalů. Šlo hlavně o vyvolání strachu, ne znechucení. Ambrose Bierce je někdy označován za spojnici mezi tvorbou E. A. Poea a H. P. Lovecrafta. Poeův duch na nás dýchne např. z jeho povídky Moxonův pán, pojednávající o inteligentním šachovém stroji. Biercovy povídky občas stojí na nenadálé pointě, nečekaném, často zcela logickém, a ve svém důsledku i podivně humorném, vyústění. Klasická strašidelná povídka, napínající až na samou hranici snesitelnosti tak skončí naprosto realisticky, logicky a normálně - např. Bezedný hrob, Pohřeb Johna Mortonsona a částečně Zabedněné okno, kde je tento styl v závěrečné větě naprosto unikátně postaven na hlavu. Tehdy však tomuto žánru zcela jasně vedla duchařská povídka a ani Bierce se jí nijak nevyhýbal - najdeme zde několik klasických povídek o pomstě: Prostřední prst pravé nohy, Zakleté údolí; či zjevení ducha jako předtuchy zlého: Diagnóza smrti, Halucinace Staleyho Fleminga. A závěrečný výčet je třeba doplnit ještě trojicí zcela nadpřirozena prostých, přesto mrazivých a děsivých povídek Město zesnulých, Jedné letní noci a Hodinky Johna Bartina. Bierce v mnoha svých povídkách zveřejněných v této knize dokazuje, že je neprávem opomíjeným spisovatelem, který pomáhal stavět základy hororového žánru v literatuře. Dnes už by se mnohé jeho povídky zdály být pouhým klišovitým průměrem, je však třeba mít na paměti rok jejich vzniku. Přesto některé z jeho povídek neztrácí nic ze své atmosféry a děsivosti ani dnes, např. Prostřední prst pravé nohy je klasickou, stále fungující, duchařinou. Bierce mě zaujal hlavně svým svérázným smyslem pro humor a schopností vykřesat cosi děsivého a strašidelného i z obyčejných věcí v obyčejných, na první pohled ne zcela hororových, příbězích: Hodinky Johna Bartina nebo Jedné letní noci. K podobnému stylu se mnohem později občas uchyloval např. Ray Bradbury v některých svých výletech do kraje hororové povídky. Je však také pravdou, že některé z povídek, jsou poměrně slabé a nebo se v nich jejich pointa a smysl trochu ztrácí, např. Říše neskutečna nebo Město zesnulých, která svým způsobem připomíná jen suchý zápis z místní kroniky. Povídky obsažené v této sbírce pochází z Biercovy sbírky Can Such Thing Be? z roku 1893, přeloženy byly z vydání The Collected Writings of Ambrose Bierce z roku 1960. Montague Rhode James se za svého života zabýval ponejvíce historií a starými manuskripty. To se samozřejmě projevilo i v jeho povídkové tvorbě. Např. hned v první své povídce této sbírky Album kanovníka Alberika spojil obé dohromady, leč povídka je trochu nudná a nezáživná a tak nějak jsem měl při čtení pocit co tím chtěl básník vlastně říct. Jamesovu tvorbu bych nejlépe přirovnal k tvorbě H. P. Lovecrafta, ovšem zdaleka ne proto, že by HPL nějak kopíroval, či odkazoval k jeho tvorbě, ale spíše a jen proto, že psal ve stejné době jako mistr hororu. Povídky M. R. Jamese mají stejnou atmosféru, podobné zápletky a vyvolávají stejně mrazivé pocity při čtení. Na rozdíl od povídek HPL však Jamesovy povídky často mají jeden závažný problém a to jsou jejich závěry, které zpravidla kazí dojem z celé jinak dobře napsané povídky. Přirovnal bych to k někomu, kdo nafukuje papírový pytlík, chystá se ho bouchnout a v očekávání obrovské rány přivírá oči a snaží se od bouchajícího pytlíku dostat co nejdále. Jenže pak se místo rány ozve jen tiché puf a veškerý efekt a přípravy byly na nic. Takhle na mě působily některé povídky. Jsou skvěle vyprávěné, atmosféra, zápletka a mrazivost se stupňuje, jenže pak jako by utne a nic z toho. Nejzářnějším příkladem tohoto mého pocitu je asi má nejoblíbenější Jamesova povídka Mezzotinta o tajemném obrazu, který se každou noc mění a odvíjí se na něm jakýsi děj, který postupem času nabírá na děsivosti. Avšak nějaké rozuzlení, pointa či vyvrcholení se prostě nekoná. V lovecraftovském duchu tajemna, čar, kouzel a neznáma se odvíjí i další povedené povídky Jasan o čemsi tajemném skrývajícím se v kmeni starého jasanu, Třináctka, jež je klasickou povídkou o objevujícím se a mizícím pokoji č. 13 v zapadlém hotýlku nebo Jen hvízdni, můj hochu, a budu tu hned o nalezené staré píšťalce. Svou zálibu v historii a starých manuskriptech pak James rozvíjí v povídkách Poklad opata Thomase, Hrabě Magnus či Ztracená srdce. Všech osm povídek M. R. Jamese obsažených v této sbírce pochází z knihy Ghost stories of an Antiquary vydané v roce 1937. Přes všechny chyby knihy (nezáživnost některých povídek, občasné zbytečné zabředávání do historických a větných údajů - např. Jamesovy povídky Album kanovníka Alberika či Poklad opata Thomase - nebo ne moc dobré či strašidelné závěry povídek, se ke knize často a rád vracím, spoustu povídek považuji za silný nadprůměr daného žánru a miluju jejich historický nádech a přichuť. Jejich silným pozitivem je jednak prostředí, v nichž se odehrávají, které v denšní době již samo o sobě působí trochu strašidelně a tajemně.... celý text