eraserhead přečtené 1300

Bezruč - Toman - Gellner - Šrámek 1955, František Buriánek

Opomeňme dobově poplatný úvod a několik "nutných" (i když třeba chtěných) pasáží v samotné knize - bez nich je Buriánkova kniha skvělou sondou do života a díla čtyř svérázných lidí, básníků, bohémů, anarchistů, buřičů. Buriánek se své práci věnuje s citem, úctou a profesionalitou, jíž není na škodu to, že ho dané téma evidentně baví a je jeho obrovským koníčkem. Cokoliv jsem od Buríánka četl, vždy mě to bavilo, zaujalo, poučilo a otevřelo nové prostory. A jen tak na okraj, kdyby mi před nějakými patnácti lety někdo řekl, že mě bude strašně bavit číst životopisy, biografie nebo paměti různých lidí, asi bych mu řekl, že je idiot. Ale nakonec se tak stalo i díky Buriánkovi a některým jeho knihám.... celý text

Fráňa Šrámek 1981, František Buriánek

Opravdu vědecká práce, takřka dokonalý ucelený pohled na život, dílo a myšlenky buřičského básníka a spisovatele Fráni Šrámka.

Maleficium 2004, Ivan P. Olenič

Jakási tajemná síla přivede spiritistické médium Madam Spirito do transu, v němž vyloupí místní muzeum, ukradne z něj náramek a odveze do Prahy jedné ženě. Tou je nezaměstnaná věřící Andrea Fabišová, která poté, co si náramek nasadí zjistí, že jej nelze sundat a začnou jí stíhat nepříjemné noční můry. A zatímco Madam Spirito marně hledá zhruba dvacet hodin svého života, z nichž si naprosto nic nepamatuje a Andrea se kromě nočních můr a nezaměstnanosti potýká i s rodinným neštěstím v podobě nehody, která ji připraví o dceru, ovdovělý podnikatel Klár se trápí kvůli náhlým recidivním stavům netečnosti, nezájmu a až náměsíčné bezdušnosti své dcery Zuzany. Osudy všech těchto postav spojí prastará kletba jež se již po staletí mstí za starý zločin.... Běžte do kuchyně, vezměte ten největší nůž, odsekněte si z jedné ruky tak dva tři prsty a zkuste na ní spočítat, kolik znáte českých horrorových románů (a pro větší specializaci ještě odehrávajících se v českém prostředí). Napočítali jste něco? Tak za Maleficium můžete jeden useknutý prst přišít zpátky.... Setkání s románem Ivana P. Oleniče, po celých šesti letech od jeho vydání, pro mě bylo milým překvapením. Horrorový román českého autora odehrávající se v Česku? Na to opravdu nenarazíte často. To spíš na chytrého policajta. Počáteční nadšení a radost trochu kalil fakt očekávání. Přece jenom, namlsán zahraniční horrorovou literaturou, zformován, omezen a samozřejmě i (nechtěně a nezáměrně) zmasírován jejími postupy a pamětliv na ne zrovna uspokojivá setkání s českými horrorovými literárními pokusy, jsem se společně strávených okamžiků docela obával. Ne že by Maleficium nakonec bylo českým horrorovým bestsellerem, ale nakonec z toho Olenič nevyšel vůbec špatně. Navzdory faktu, že negativ v této recenzi zřejmě zmíním více, než pozitiv. Pozitivní je již samotné prostředí, v němž se příběh odehrává. Nemá to nic společného s jakýmsi nepřirozeným lechtáním vlasteneckého ega, neboť jsem všechno možné, jen ne vlastenec a patriotismus mi vůbec nic neříká (tedy ano, považuji ten výraz za sprosté slovo). Domácí reálie, které si čtenář a čtenářka dokáží lehce představit a zasadit tak příběh v nich se odehrávající do širšího, příjemnějšího a jaksi realističtějšího kontextu, necizokrajně znějící jména hrdinů (Evženek rozhodně vede, neboť i pro domácí kurt ne zrovna typické jméno a ještě ve zdrobnělé podobě – a já zdrobňování jmen vyloženě nesnáším a jsem na to dost háklivý – to opravdu zasáhne), krátké kritické glosy českého sociálně-politického prostředí, dodává románu na realističnosti. Na románu se mi strašně líbila a byla mi velice příjemná jeho magičnost, až fantastičnost. O to více pak vystupovaly a zasahovaly vyloženě horrorové pasáže. Mysteriózní thriller (v závěru s notnou dávkou horroru), snad pro tento román bylo toto žánrové označení vymyšleno. Sedí přesně. Žádný krvák, brutální násilí, mučení, požírání živých i mrtvých, žádná kung-fu eliminace oživlých bestií či zamilovaných upírů. Ne ne. Jen stará kletba, trocha magie (dobré i špatné), kouzla, prokletí, lidskému životu nepříznivý osud, beznadějná snaha postavit se mu a změnit jej, tragédie, smutek, neštěstí, smrt – prostě staré dobré horrorové propriety. V tomto směru si mě Olenič takřka okamžitě získal. Jeho román, navzdory jeho současnosti, totiž operuje se silným gotickým potenciálem. Nevím, kolik toho Olenič před tímto románem napsal, ale projevil v něm dobrý styl. Nejde o žádné květnaté lingvistické cvičení, naopak, příběh je vyprávěn prostým, příjemným a lehkým stylem v němž tu a tam problesknou zajímavé hry se slovy, skládání vět a jakousi vizuální hrou s výslednou podobou psaného textu, který se tu a tam přimyká charakterizaci jednotlivých postav (což se projevuje obzvláště u rozhovorů dvojčat Haničky a Danušky). Stejně potěšující je i samotný závěr knihy, který se nijak nepokouší stavět na odpor své nevyhnutelnosti, vyplývající z celého odvyprávěného příběhu. Naopak, krásně s ním splyne, což by možná pro mnohé mohlo skýtat jisté zklamání, ale jakýkoliv jiný závěr by jen přičítal záporné body. Prvním závažným negativem, kterého si lze všimnout a jež komplikuje četbu občasným uváděním ve zmatek, je až moc velký počet postav, které v příběhu vystupují. Kromě pár hlavních postav se zde pohybuje až moc postav vedlejších, které na to, že pro samotnou zápletku nejsou až moc důležití, dostávají až moc prostoru. Nejvýrazněji se to projevuje u již zmíněného Evženka. Tomu je věnováno tolik prostoru, jako kdyby to byla druhá nebo třetí hlavní postava, kteroužto ale v žádném případě není a mnoho kapitol, věnujících se jeho postavě je v konečném důsledku naprosto zbytečných a pro daný příběh nedůležitých. Týká se to pak i například Klárova služebnictva a jejich rodinných příslušníků. Čímž se dostáváme k dalšímu negativu. Některé kapitoly jsou naprosto nedůležité, příběh nikam neposouvají a působí převážně nadbytečně. I v některých scénách, které jsou důležité a mají svůj význam občas zabíhá do nedůležitých detailů, nebo se na okamžik rozběhne slepou uličkou a vy spolu s ním uděláte několik zcela zbytečných kroků. Mnohdy to vypadá, že se Olenič jimi jen snaží natáhnout svůj příběh do románové podoby, přitom by se vůbec nic nestalo, kdyby byl román zredukován až o takových padesát stránek. Trochu negativně po čase začne působit i Oleničovo zabíhání, analyzování a komentování již zmíněných socio-politických reálií. Patálie nezaměstnaných Fabišů se ještě dají brát jako sonda mezi nezaměstnané ukazující že opravdu ne každý, kdo navštěvuje Úřad práce tak činí proto, že je to flákač, který nechce pracovat a že je pro staršího člověka dost problematické vyrovnávat se se ztrátou zaměstnání a pocitem jakési nadbytečnosti a zbytečnosti, kdy získává dojem, že naprosto nikoho nezajímá a nikomu nemá nic nabídnout. Avšak typicky české nadávání na politiky (obzvláště od lidí, kteří těmto lidem pravidelně každé čtyři roky umožní stanout na pozici kritizovaných a proklínaných) v kontextu celého románu nevyznívá moc příjemně, i když si to ty svině samozřejmě zaslouží. Podobně vyznívají i pro příběh zcela nepodstatné rozhovory o politice a křesťanství (křesťanský politik ODS mě fakt dostával do stavu šílenství). Tyto scény Olenič nedokázal oprostit od toho nejzávažnějšího dojmu – totiž, že to ze všeho nejvíce jsou jeho vlastní názory, které, kdoví proč, chtěl nechat v románu zaznít. Měl si pro to však asi vybrat jiný žánr. V magickém horroru jsou opravdu mimo mísu a neobstojí ani jako snaha ukotvit příběh v přístupnější a skutečnější realitě. Poslední negativum se projeví až v závěru knihy. Pozvolnější rozjezd příběhu se zpočátku jeví být pozitivní stránkou románu. Vytváří dostatečnou atmosféru, trošku ukolébává, aby pak najednou nafackoval (smrt malé Emy Fabišové, sekání ruky, možné znásilnění). Jenže postupem času čtenář získá dojem, že se příběh kupředu zase moc nehrne a jako by ustrnul ve svém rozjezdu. Jako by si autor užíval to, co se mu evidentně vedlo, tedy rozjezd příběhu, a nechtěl si to pokazit tím, co je nevyhnutelné – zvratem. Jenže neustálé stoupání do kopce brzy unaví, obzvláště když je výstup pomalý a často se zastaví na kus řeči s kolemjdoucími (ony vedlejší postavy). Člověk by už rád dosáhl vrcholu, dohlédl do dáli, seznal, co se skrývá za kopcem a začal k tomu objevenému sestupovat, aby se pokochal z co nejmenší vzdálenosti. Aby si to mohl ohmatat, prozkoumat z očí do očí a uspokojeně pokývat hlavou. Závěrečné vyústění Maleficia přijde jakoby náhle a nese s sebou výrazné stopy zbrklosti. Konec má vše, co má mít. Nic nechybí, možná je pár věcí navíc. Ale dojde k tomu hrozně rychle. Přechod vrcholku kopce se podobá říznutí ostré zatáčky v plné rychlosti a následnou úlevu, že si za ní řidič nenabil hubu. Přesto je Maleficium velice potěšující záležitostí. V českém literárním horroru určitě okupuje ty nejčelnější nadprůměrné příčky. Dobře napsané, dobře promyšlené (i když námět nepatří k originálním záležitostem) s citem pro délku, vytváření atmosféry a odměřování horrorových pasáží. Rozhodně stojí za přečtení, určitě nezklame a neznechutí. A zaslouží si, byť kritickou, pochvalu.... celý text

Dějiny světa 5 1963, Jevgenij Michajlovič Žukov

V záplavě mnoha informací lze objevit několik zajímavých věcí. Pro mě velmi objevná a zajímavá byla např. část věnující se Americké revoluci a vzniku USA, dodnes jsem o tom skoro nic nevěděl.... celý text

O smysle života 1909, Lev Nikolajevič Tolstoj

L. N. Tolstého mám velicé rád. Miluju jeho literární dílo, s jeho myšlenkami to už je místy horší. Často tvrdím, že bych Tolstého za jeho dílo a některé myšlenky jednou rukou souhlasně poplácával po rameni, jenže za některé jiné jeho myšlenky bych ho zároveň druhou rukou nejradši fackoval. A tento krátký spisek je právě jedním z důvodů toho fackování. Tolstoj, člověk, jež je brán za velice svobodomyslného a neautoritářského myslitele, zde místy až (pro mě, coby ateistického milce svobody a svobodné vůle jedincovy) naprosto nechutným způsobem dává volný průchod své zkostnatělé a místy až dogmatickému podřízení se víře v Boha. Neboť Tolstého myšlenky jako: "Všechen život jest beze smyslu vyjímaje ten, jehož cílem jest služba Bohu, služba věnovaná uskutečnění nedostupného pro nás díla Božího. (...) Velmi obvyklý omyl jest viděti cíl života ve službě lidem a ne ve službě Bohu. Jen slouže Bohu, tj. čině to, co On chce, můžeš býti přesvědčen, že nepracuješ marně a není ti možno vybrati si komu sloužiti. (...) Hledejte království Božího a spravedlnosti jeho a to ostatní bude vám přidáno. Hledejte toho, abyste byli plniteli vůle Boží, a více ničeho, ničeho. (...) Buď tichý a pokorný srdcem, buď se vším spokojen, souhlas s každým postavením a vyplníš vůli Otce." velice otřásají mou oblíbeností tohoto myslitele a spisovatele.... celý text

Antičtí filozofové 2006, Bertrand Vergely

Krátké, stručné, informativní, přesně splňující svůj účel, coby rozjezdová dráha k dalšímu hlubšímu seznámení s problematikou tématu.

Úvod do filosofie 1969, Jindřich Zelený

Už jsem to tu snad někde psal, někdo, kdo se filosofií zabývá jen jako samouk amatér, zřejmě nemůže důkladně, věcně a objektivně posoudit jakoukoliv knihu věnované filosofii, myšlenkovému oboru, který stojí a padá na jednotlivých a individuálních názorech jednotlivých oponentů. Ze zcela laického hlediska však musím říci, že mě kniha dost bavila a poskytla mi spoustu námětů na přemýšlení. Obzvláště oceňuji závěrečné dlouhé citace různých filosofů a myslitelů (Platón, Descartes, Helvétius, Hegel, Carnap či Sartre s jeho krásnou myšlenkou: "Existencialismus není tak ateismem ve smyslu, že by se vyčerpal dokazováním, že bůh neexistuje. Prohlašuje spíše: i kdyby bůh existoval, nic by se tím nezměnilo."... celý text

Lev Tolstoj poslední rok svého života 1923, Valentin Fjodorovič Bulgakov

Skvělá knížka, přesto že v podstatě deníkový záznam, psaná skvělou formou. Čte se jedním dechem, pro fanoušky a fanynky Lva Tolstého možnost seznámit se s ním z trochu jiného pohledu.... celý text

Antikrist 1995, Friedrich Nietzsche

Sžíravá, filosoficky podložená, trefná, přesto humor nepostrádající kritika křesťanství se silou a účinkem kobercového náletu. Příjemné počteníčko.

Scum manifesto čili Šlem manifest 1998, Valerie Solanas

Zářný příklad toho, jak mnohé zajímavé a dobré myšlenky dokáže zničit naprosto nesprávný přístup. Přesto dílko k zamyšlení, či pobavení, které nelze jednoznačně odsoudit, naopak, je možné vzít si z něj mnoho zajímavých podnětů k dalšímu myšlení, hloubání a bádání.... celý text

Úvod do filozofie 1990, Arno Anzenbacher

Nevím, nakolik někdo, kdo se o filosofii zabývá jen amatérsky a samoučně, jako já, může hodnotit knihu o filosofii, ale mě tato kniha rozhodně nenudila, přinesla mnoho nových podnětů k přemýšlení a docela obohatila.... celý text

Velká metamorfóza 1983, Charles Fourier

Charles Fourier, autor jedné z nejsmělejších utopií, jejíž vizi "harmonické společnosti" nazvané Falanstéra rozpracovává ve všech svých dílech, nenavrhuje "vytváření nového člověka". Tato vize naopak vyrůstá z požadavku změny všeho, kromě lidské povahy! Cílem volné společenské organizace - Fourierem podrobně (a někdy ke škodě až moc popisně nebo trochu zmatečně) popsané - je podpora rozvoje všech lidských vášní, má členstvu umožnit uspokojení tužeb. "Chytrost" této společnosti spočívá v harmonizaci vášní: uspokojování těch nejegoističtějších, podivínských či přímo "perverzních" jednotlivých popudů, tužeb, vášní a vrtochů bude sloužit celé společnosti (i když Fourier občas nepředkládá pochopitelný a podrobný popis některých svých "návrhů", prosazuje např. tzv. právo na sexuální minimum, praxi tohoto požadavku však již moc nevysvětluje). Na druhou stranu svým požadavkem nahrazení námezdní práce svobodnou tvůrčí aktivitou (a docela obstojným vyjasněním v čem by to mělo spočívat a jaký by z toho plynul užitek) předběhl Marxe, Marcuse i situacionisty. Na svou dobu měl liberální až radikální názory na morálku a postavení žen ve společnosti: "rozsah ženských svobod je obecným principem veškerého sociálního pokroku", kritizuje manželství, pokrytecké smýšlení o cizoložství a ženu prohlašuje rovnou muži. Fourierovým problémem je, že své spisy psal naprosto nevyrovnaně, smysluplné, rozumné a racionálně-kritické pasáže se naprosto bez jakéhokoliv zjevného a ohraničeného přechodu přelévají do takřka fantasmagorických pasáží, které vyvolávají úsměv na tváři (jako jedno z řešení problému dopravy budoucnosti viděl samotnou přírodou dodaného "superlva", který bude na svém hřbetě přepravovat pasažér/k/y na kilometry daleko). a kvůli nimž je mnohými bezostyšně označován za blázna a také mnohdy až moc kasárensko-komunistický charakter jeho Falanstéry. Na druhou stranu jeho, je třeba podotknout naprosto nebeletristické, dílo získalo mnoho obdivovatelů a obdivovatelek, kteří/ré se dokonce dle jeho díla snažili/y Falanstéry v podobě komun přivést k životu. Neúspěšně.... celý text

Výbor z díla 1950, Charles Fourier

Charles Fourier, autor jedné z nejsmělejších utopií, jejíž vizi "harmonické společnosti" nazvané Falanstéra rozpracovává ve všech svých dílech, nenavrhuje "vytváření nového člověka". Tato vize naopak vyrůstá z požadavku změny všeho, kromě lidské povahy! Cílem volné společenské organizace - Fourierem podrobně (a někdy ke škodě až moc popisně nebo trochu zmatečně) popsané - je podpora rozvoje všech lidských vášní, má členstvu umožnit uspokojení tužeb. "Chytrost" této společnosti spočívá v harmonizaci vášní: uspokojování těch nejegoističtějších, podivínských či přímo "perverzních" jednotlivých popudů, tužeb, vášní a vrtochů bude sloužit celé společnosti (i když Fourier občas nepředkládá pochopitelný a podrobný popis některých svých "návrhů", prosazuje např. tzv. právo na sexuální minimum, praxi tohoto požadavku však již moc nevysvětluje). Na druhou stranu svým požadavkem nahrazení námezdní práce svobodnou tvůrčí aktivitou (a docela obstojným vyjasněním v čem by to mělo spočívat a jaký by z toho plynul užitek) předběhl Marxe, Marcuse i situacionisty. Na svou dobu měl liberální až radikální názory na morálku a postavení žen ve společnosti: "rozsah ženských svobod je obecným principem veškerého sociálního pokroku", kritizuje manželství, pokrytecké smýšlení o cizoložství a ženu prohlašuje rovnou muži. Fourierovým problémem je, že své spisy psal naprosto nevyrovnaně, smysluplné, rozumné a racionálně-kritické pasáže se naprosto bez jakéhokoliv zjevného a ohraničeného přechodu přelévají do takřka fantasmagorických pasáží, které vyvolávají úsměv na tváři (jako jedno z řešení problému dopravy budoucnosti viděl samotnou přírodou dodaného "superlva", který bude na svém hřbetě přepravovat pasažér/k/y na kilometry daleko). a kvůli nimž je mnohými bezostyšně označován za blázna a také mnohdy až moc kasárensko-komunistický charakter jeho Falanstéry. Na druhou stranu jeho, je třeba podotknout naprosto nebeletristické, dílo získalo mnoho obdivovatelů a obdivovatelek, kteří/ré se dokonce dle jeho díla snažili/y Falanstéry v podobě komun přivést k životu. Neúspěšně.... celý text

Filosofie v tragickém období Řeků 1994, Friedrich Nietzsche

Místy se mi to nečetlo moc dobře a občas jsem se v textu naprosto ztrácel, ale jinak to vcelku šlo. Možná své udělalo i to, že jsem to četl ještě v době, kdy jsem byl filosoficky dost nevyzrálý a v tématu jsem se ještě dost neorientoval.... celý text

Anarchie jako idea naprosté volnosti 1996, Václav Tomek

Výborná kniha plná odhodlání, rozhodnosti, nesmiřitelnosti, vzdoru, ale i trochy toho idealismu a naivity. Jako kniha potěšující, jako historický dokument neocenitelné.

Anarchismus: svoboda proti moci 2006, Ondřej Slačálek

Myslím že nejen na českém území ojedinělá publikace věnující se všem možným podobám anarchistické myšlenky. Svým rozsahem v dané tématice všeobjímající a v určitých momentech možná překračující rámec a zadání práce dál, než by bylo zdrávo (je sice pravdou, že L. N. Tolstoj svými myšlenkami ovlivnil mnoho anarchistů a anarchistek, ale srovnávat jeho myšlenky s anarchismem je nesmysl, neboť by se tyto jeho myšlenky musely vzít jako celek a minimálně z půlky jsou s anarchismem nejen neslučitelné, ale v naprostém rozporu). Jedno staré heslo tvrdí, že anarchistou se člověk nerodí, ale že se jím stává. V této knize lze vyčíst částečně proč a jak. Myslím si, že to je výborná kniha, která zaujme i lidi, kteří s anarchismem nemají nic společného, nebo si dokonce o něm myslí to nejhorší (ano, žereme malé děti, zapalujeme jednou denně tramvaje a nemáme úctu naprosto k ničemu), minimálně jim poskytne široký prostor na přemýšlení a přehodnocování vlastních myšlenek, životů a postojů.... celý text

Spiknutí proti republice 1980, Afanasij Alexandrovič Veselickij

Šedesátá léta byla opravdu bouřlivá, v Itálii i smrtelně bouřlivá. Velmi smutný osud anarchisty Pinelliho.

Squaty a jejich revoluční tendence 2007, Vlastimil Růžička

Ve své jedinečnosti mohla být kniha opravdu povznášející, informativní a čtivou a zajímavou perlou. Naneštěstí jí nepovedená forma a jaksi divné seřazení materiálu do jednoho celku dost vzalo lesk. Člověku, který je daným tématem dosud nestižen, může (a dělá to, proti tomu žádná) přinést spoustu zajímavých informací, které mu běžné sdělovací prostředky o daném tématu nikdy nepřinesou, nebo se to nehodí do jejich koncepce. Mě coby člověku, který několik (nejen v knize zmiňovaných) squatů navštíl a tématice se dlouhou dobu, byť okrajově, věnoval, kniha moc nového nepřinesla, naopak, spousta věcí mi v ní chybí. Ale nešť, na první takhle obsáhlou a koncepčně ucelenou knihu to je zajímavý počin. Ač s tímto člověkem v mnohém nesouhlasím, určitě bych vyzdvihl rozhovor s Ondřejem Slačálkem, naopak rozhovor se Slavomírem Tesárkem či jeho korespondence se zastupitelstvem jen poukazuje na to, že v anarchistickém hnutí byl jen komickou figurou. Naprosto tragické jsou popisky pod fotografiemi, ten kdo je vymýšlel snad musel být zhulený jak prase a stižen náhlým nesmyslem pro humor. Kniha ale stojí za přečtení, možná poskytne trochu jiný pohled na ty podivné lidi obývající cizí nevyužívané domy a zuby nehty se bránící jejich vyklizení. Jedno se jim totiž upřít nedá - o staré opuštěné domy se nikdo nestará, dokud se do nich někdo načerno nenastěhuje, to se pak všichni mohou přetrhnout.... celý text

Anarchisté , John Henry Mackay

Anarchizmus a ekológia 2002, Graham Purchase