eraserhead přečtené 1308

Květnové spiknutí v Čechách roku 1849 1929, Hugo Traub

Velmi zajímavý pohled na neméně zajímavé (a v mnoha ohledech opomíjené a přehlížené) období a podobu českých dějin. Kromě toho jedna z mála možností, jak se seznámit s pobytem M. A. Bakunina v Čechách.... celý text

Výkřiky v noci 1994, Rodney Stone

Takřka průměrný a nijak originální příběh o únosu dvou dětí. Je to sice napínavé, čte se to lehce, svižně a hezky to ubíhá, ale abych parafrázoval jedno staré pořekadlo - leze to jedním okem dovnitř a druhým ven. Prostě jen další příběh, jemuž podobných jste v daném žánru četli už nespočet. Místy je to předvídatelné, místy trochu nerealistické (postava hrdinovy manželky se nechová zrovna moc přirozeně) a samotná pointa nezní zrovna moc přesvědčivě, čiší z ním snaha prostě to nějak, pokud možno zajímavě a šokujícím způsobem ukončit, nakonec to ale všechno jen splaskne jako špatně nafouknutý pytlík. Jako oddechové čtení to splňuje svůj účel - pobavilo, uvolnilo, oddechl jsem si u toho, ale žánrová dechberoucí lahůdka to zrovna není.... celý text

Myška Ťin Pa a jiné tibetské pohádky 1969, Dalibor Kozel

Jak jsem se těšil, tak jsem byl zklamaný. Z 15-ti povídek mě zaujalo pouhých 5 (nejvíce Pán a otroci, která měla opravdu nápad, humor a poselství), u některých jsem takřka nepobral jejich smysl, u jiných mi ten smysl připadal hodně dost podivný (podivný i navzdory známému faktu - jiný kraj, jiný mrav), některé mi připadaly jaksi bezobsažné, ne přímo nesmyslné, ale smysl postrádající. Možná jsem ale na to už asi moc starý :-).... celý text

Schodiště přeludů 1947, Emanuel Lešehrad

Emanuel Lešehrad, vlastním jménem Josef Maria Emanuel Lešetický, se za svého života velmi zajímal o mnohé okultní vědy, mystiku a tajné společnosti. Což jej zřejmě mnohdy inspirovalo k jeho fantastické a horrorové tvorbě. Schodiště přeludů je jakýmsi výběrem čtrnácti (některých) již dříve publikovaných povídek a dalo by se považovat za průřez jeho fantastickou a horrorovou tvorbou. Mnohé povídky se nesou ve ve své době typicky lovecraftovském stylu, jiné letmo odkazují k E. A. Poeovi. V knize narazíme na typicky horrorově přímé, nekompromisní a drsné příběhy, jiné oplývají jakousi magickou mystikou, další jen popouští uzdu lidské fantasii, uvažování a představám. Přesto tato na první pohled žánrově nevyhraněná tvorba tvoří obecný jednolitý celek, který dokonale odpovídá době svého vzniku. S čímž se nese i jedno obrovské plus celé knihy a tím je její „staročeský“ jazyk. V záplavě různých anglismů, newspeak výrazů a záměrného komolení slovní zásoby, pro mě četba Lešehradových slovních obratů a větných skladeb působila jako balsám na duši. Miluji ten oduševnělý, květnatý, z dnešního pohledu možná přehnaně teatrální, jazyk, jímž se u nás kdysi hovořilo a psalo. Už i proto, že se přesně hodí k obsahové stránce Lešehradových povídek a pomáhá vytvářet jejich magickou atmosféru. Lešehrad totiž často navodí atmosféru právě Poeových nebo Lovecraftových tajemných příběhu, jenže ty jeho se odehrávají třeba v Praze, nebo na jihu Čech (a některé i v cizině). Je možná škoda, že nejlepší povídky z celé sbírky jsou umístěny hned na začátek. Úvodní Duhový nezmar o vědci, který vyšlechtí podivuhodnou houbu, jež má spasit lidstvo od hladu má silně lovecraftovskou atmosféru (což rozhodně není ke škodě) a dá se bez mrknutí oka přiřadit k těm nejlepším houbovým horrorovým příběhům, co kdy byly napsány. Zkamenělí lidé pak vypráví o sochaři, který se v honbě za dokonalostí svého díla neštítí uchýlit ani k vraždění svých modelů, a to poměrně nepříjemným a mrazivým způsobem. Nevím, kdy vlastně vznikl známý horrorový příběh o Voskovém muzeu, ale tato povídka mu mohla být předobrazem. Obě úvodní povídky jsou čistou stoprocentní záležitostí. Jde o ryzí mrazivé horrory se silnou atmosférou, výborným a čtivým podáním. K těm ryze horrorovým, ovšem se silnou magickou atmosférou a jistou známkou humoru, patří ještě Souboj s Gahamé o drahokamu, jež usiluje o lidský život a Vrácený stín, jež je parafrází či převyprávěním klasického příběhu o člověku bez stínu. Obě zaujmou jak svým originálním námětem (drahokam ohrožující lidský život), tak poutavým zpracováním (pokus o navrácení lidského stínu). Na pomezí napínavého horroru (člověk omylem uzavřený ve věži, odkázán jen na svou mysl a představy možného nebezpečného) a mystické fantazie (snivé (?) přenesení v čase do minulosti a setkání s již značnou dobu mrtvými historickými osobnostmi) je Z ovzduší zašlých dob. Psychologické stránce a povaze strachu a hrůzy, respektive tomu, že k vyděšení člověka mnohdy stačí jen pouhá slova, vypráví Sklenice vody o vědci, který se pokouší objevit nezjistitelný jed. Trochu zvláštní pohled (a vlastně zde jde opět hlavně o tu psychologii) na (zdůrazňuji že NĚKTERÉ!!!!!) ženy skýtá čarodějnická (ale opravdu?) povídka Moderní čarodějnice, jež fantastickým slovníkem popisuje jev mnohdy zcela přirozený a prostý všeho magického, kouzelného či nadpřirozeného. S psychologií se v jisté míře potýká i zcela horroru či fantastiky prostá povídka Neviditelné dítě o manželském páru, jež se po svém vyrovnává se smrtí svého dítěte. Spíše výpravnými a cestovatelskými povídkami, seznamující čtenáře a čtenářky s kulturou, místopisem či historickými událostmi a postavami, okořeněnými více či méně výraznou stopou kouzelného magična a mysterióznosti jsou příběhy Čarovný prsten, v němž se hodně dozvíme o životě arabských muslimů na jihu Španělska a jejich boji s křesťanstvím, až kouzelně romantický Div perlorodky, odhalující jeden příběh nešťastné lásky nebo Královnin náhrdelník seznamující nás s dynastickou historií Francie. K těm v kontextu celé knihy obecně nezařaditelným pak patří až čapkovsky komická Nebeská barva o vynálezci, jež vynalezne nebeskou modř a zešílí z toho, mysteriózní sci-fi Hvězdné drama o kameni, jež svému majiteli každých osm let umožní návštěvu Venuše nebo kanibalská Živá hrobka. Lešehrad ve svých příbězích dokáže zajímavě spojit učené dohady s obrazotvorností, tajemno s realističností, až pohádkově éterickou magičnost s brutální bolestí. Z té nejstřízlivější konkrétnosti se lehce přehoupne do abstraktní sféry, z naturalistických prvků těží nadsmyslné a nadpřirozené postřehy. Z povídek je patrné, že Lešehrad se danými tématy zabývá a něco o nich ví, že právě z těchto znalostí ony příběhy vyplývají a nalézají v nich svůj původ. Kvalita jednotlivých povídek je kolísavá, některé jako by ani neměly důvod své existence a nebo je tento důvod z pohledu horrorového čtenáře nezajímavý (např. jinak čtivá povídka Neviditelné dítě), jiné jsou naopak nekompromisním atmosférickým útokem na čtenářovy nervy (Duhový nezmar, Zkamenělí lidé, Hvězdné drama). Ať už je však jejich obsah kvalitativně nevyrovnaný, jejich forma a především styl, jakým jsou napsané, je takřka bezchybný. Jsou napsané poutavě, čte se to jedním dechem a již zmiňovaný archaický nádech jim dodává na zajímavosti. Z českého literárního horroru, který se mi dostal do rukou, patří Lešehradova sbírka povídek jednoznačně k tomu nejlepšímu (není-li vyloženě tím nejlepším), co jsem četl. Trochu mne mrzí, že jsem se k němu dostal až teď a v podstatě čistě náhodou (ani přesně nevím, jak se ke mne tato kniha dostala, prostě jsem jednou namátkou hrábl do své knihovny a vytáhl ji, jaké bylo mé velké překvapení, když jsem zjistil, co je to za knihu). Rozhodně na mě zapůsobila natolik, že se začnu pídit po Lešehradově další tvorbě.... celý text

Francisco Ferrer. Jeho život a jeho dílo. 1911, Pierre Ramus

Kniha možná není napsána poutavým a uchvacujícím stylem, patří však mezi ty, které nepotřebují být napsány poutavě a podbízivě, jejich obsah totiž je poutavý, zajímavý, překvapující a uchvacující sám o sobě. A to bez pochyby tragické osudy jednoho z největších myslitelů a "reformátorů" školství a vzdělávání jako takového je. Dnes se jeho snahám člověk může i pousmát, přesto mnoho jeho myšlenek zůstává strále aktuálních. Ramusovi patří dík již za to, že trošičku kostrbatou formou shrnul tuto (záměrně) pozapomenutou historickou osobnost a udržej její odkaz až do dnešních dnů. Velmi zajímavé čtení odhalující nejen Ferrerovy volnomyšlenkářské názory, ale i zkostnatělou a srabáckou povrchnost a despotičnost moci, jež se bojí o svá koryta.... celý text

Josef Boleslav Pecka 1987, Zdeněk Šolle

Můžeme s Peckovými názory a činy nesouhlasit, může nám vadit dobově (politicky) tendenční slovník knihy, přesto je třeba uznat, že nám její obsah odhaluje zajímavé osudy jedné historické osobnosti v dosti bouřlivých dobách. Zajímavý život v zajímavé době. Ač čistě biografická kniha strukturovaná a sepsána takřka vědeckou metodou, místy se čte jako dobrodružný román. Máte-li rádi nádech straých historických dob, možná vás četba potěší jako mě.... celý text

Hašek na Lipnici 1953, Vladimír Stejskal

Další z mnoha knih věnující se Jaroslavu Haškovi. Ač se jí nedá upřít jistý originální přístup, obsah občas je až moc popisný, zabývá se kdejakou prkotinou a snaží se obsáhnout co nejvíce informací (někdy naprosto podružných) o Haškovi. Na druhou stranu jsem se u ní i docela pobavil (historka jak Hašek zaplatil flašinetáři, aby se postavil vedle fary a hrál antiklerikální písně). I přes onu jistou kostrbatost zajímavý pohled na poslední roky Haškova života.... celý text

Jaroslav Hašek 1947, Emil Artur Longen

Že byl Hašek občas dost škodolibý a zlomyslný, nezastírá žádný jeho životopisec. Longen však ve své knize dává Haškovi co proto. Až při čtení občas napadne myšlenka, co si tito dva přátelé nakonec udělali, že Longen napsal tuto svou knihu. Snad i proto, že milých a přehnaně pozitivních knih o Haškovi již tehdy bylo dost. Na druhou stranu, mě osobně všechno, co Longen napsal k Haškovi jaksi sedí. Je to trochu jiný pohled na podivuhodný život jednoho bohémského spisovatele, který se svým svérázným humorem proslavil po celém světě.... celý text

F. M. Dostojevskij 1963, Radegast Parolek

Po přečtení této knihy bych směle konstatoval, že život a strasti Dostojevského jsou v mnohém zajímavější a čtou se mnohem lépe, než leckteré jeho dílo. Ne že by mu bylo co závidět, ale život měl rozhodně zajímavý. Parolek odvedl dobrou práci, čtivou, zajímavou, chytlavou, mnohdy velice poutavou.... celý text

Bertolt Brecht 1964, Bernhard Reich

Brechta samotného mám docela rád a proto mě z jedné strany kniha o jeho dramatickém díle docela zajímala a be že by extra bavila, ale přinesla nové informace a trochu jiný pohled na mistrovo dílo. Bernhard Reich měl evidentně spoustu dostupných materiálů, především z první ruky, ale zdá se mi, že se v některých věcech nimral až zbytečně moc, možná ne na úkor toho, co chtěl říci, ale určitě na úkor čitelnosti a zajímavosti knihy. Pro milovníky a milovnice Brechtova díla příjemné rozšíření obzorů, pokud se ale chcete dozvědět něco o životě a díle Brechta, tato kniha vás asi moc neuspokojí.... celý text

Pozor, zlý pavouk 2002, Miloslav Švandrlík

První kniha od Švandrlíka a hned takové zklamání. Příběh nemá vůbec žádný drive, žádný koule, spád, je to jen suché a nezajímé potýkání (navíc naprosto nerealistické a nepředstavitelné) postav s jakýmsi osudem. Možná to je Švandrlíkův styl, který má nést jistou stopu jakéhosi humoru, jenže mě to připadalo jako dětský (pro hodně malé děti - první čtení) příběh pro dospělé a strašně mě to iritovalo. Postavy nezajímavé a jaksi idiotské, hovořící naprosto šílenou mluvou (žena odchází od muže a dialog probíhá takto: "Vím, že ti ubližuji, Jaroslave," přiznávala "a máš plné právo si o mně myslet, že jsem bezcharakterní ženská. Jenže já opravdu nemohu jinak! Jsou city, kterým člověk nedovede poručit. Sešla jsem se se svou láskou a oba jsme si rázem uvědomili, že k sobě patříme." Manželova odpověď: "To je v naprostém pořádku. Takové věci se stávají i v hodnotné literatuře. I ve filmu jsem to viděl.") Nezajímavé, nudné, bezduché až hloupé, naprosto mimo mě. Nejhorší kniha, tak za posledních 5 let, co jsem četl. Jakési mizivé hodnocení dávám jen za ten lehký horrorový nádech.... celý text

Mé vzpomínky na L. N. Tolstého 1976, T. A. Kuzminská

Náš les 1989, Karel Patočka

Jako malé městské panelákové dítě jsem tuto knihu měl strašně rád a často jí bral do rukou, abych zjistil, co všechno v nedalekém prefabrikovaném lese neuvidím. Z nedostatku přílěžitostí jsem se s přírodou seznamoval i (hlavně) díky ní. Po přestěhování na vesnici uprostřed horských lesů ji mám rád stále, tentokrát do ní totiž nahlížím, abych zjistil, co jsem to vlastně venku viděl za zvíře nebo rostlinu. Už se docela těším, až v ní budeme listovat se synem a pak podle ní venku poznávat různé rostliny a zvířata. Mám k ní dost sentimentální vztah.... celý text

Naše dějiny v datech 1987, Jarmila Koudelková

No, vzhledem k roku vydání v určitých částech knihy za něco stojí hlavně obrazové přílohy, ale zajímavé jsou i různé mapky a je samozřejmé, že zase všechno se neupravovalo. Takže jako letmé seznámení se z historií zemí českých a slovenských, přesně plní svůj účel. Ještě mám v živé paměti, jak jsem hrdě do seznamu prezidentů v závěru knihy prupiskou dopisoval Václava Havla.... celý text

Hodina děsu 1992, Stephen King

Kingovy povídky z osmdesátých let, vybrané pro toto vydání z jeho sbírky Skeleton crew (1991), jsou takřka reprezentativní ukázkou jeho schopností narušit všeobecně známou, běžnou a v podstatě nudnou realitu plíživým nástupem čehosi nadpřirozeného, neznámého a děsivého a spojit to v jeden zajímavý příběh. Ukážou však i to, že ne vždy je to trefa do černého. Zkratka paní Toddové je zajímavě pojatý a povedeně podaný příběh o alternativních světech, které zde umožňují zkracovat jednotlivé vzdálenosti. Mrazivý příběh o jedné ženě, posedlé hledáním nejkratších cest z bodu A do bodu B, jeho poetičnost, svižnost a zábavnost (tohle King opravdu umí, občas se při čtení jeho příběhů nemohu zbavit neustálého úsměvu na rtech) pohltí natolik, že si ani neuvědomíme, že nás to nepřirozené, děsivé a strašidelné už doslova drží kolem ramen. Navíc s tím příběhem i tak nějak souzníte, možná se i vám při cestování někdy stalo, že vám okolní svět připadal nereálný a tak nějak mimo běžnou realitu. Prám o čtveřici studující mládeže, která se v nastupujícím podzimu rozhodně ještě naposled užít radosti koupání a vydá se k jednomu jezeru, na němž je starý prám a neočekávaný jezerní obyvatel, se dočkal i filmové verze jako jeden z příběhů hororového filmu Creepshow 2 [Plíživý děs] (1987). Filmový a literární Prám se liší svým závěrem, je však těžké rozhodnout, který z nich, jestli ten původní literární, nebo ultimativnější filmový, je lepší. Oba jsou povedeným zakončením zajímavého příběhu se skvělým nápadem. Textový procesor bohů je jakousi reflexí nástupu počítačů do všedního života obyčejných lidí. I přesto, že možná dnes, kdy se počítače staly nedílnou součástí života obyčejného člověka, už by nemusela působit tak, jako v době svého vzniku, kdy počítače byly ještě často považovány hlavně za záležitost sci-fi, či rozsáhlých vědeckých konglomerátů, si stále udržuje vysokou laťku neobyčejnosti a napětí. Silnou zbraní povídky je samotná její podstata, která staví na hlavu zažité normy chování a uvažování. Povídka z jedné strany končí dobře a dalo by se říct happy endem, jenže přistoupíme-li na jakési pole morálky, toto dobro je v podstatě zlem. Z filosofického hlediska však ukazuje, že všechno zlé, je pro něco dobré a že dobro a zlo jsou relativní pojmy. Jestliže zlo, aniž by nějak zřetelně, viditelně a z obecného hlediska vlastně nezjistitelně (dle hesla, není žalobce, není soudce) někoho poškodilo, je pro někoho dobrem a přínosem, je to vlastně pořád ještě zlo? Kdyby jste měli mašinku, která by plnila všechny vaše sny (a řešila by veškeré možné vedlejší účinky) a mohla by napravit všechny osudové chyby ve vašem životě, i ty, na které jste jaksi neměli žádný vliv, zabývali by jste se nějakou morálkou? Tyto tři povídky jsou bez výjimky výborné. Dobré nápady, dobré zpracování. Příjemné, mrazivé, v konečném důsledku strašidelné. Mohly by být zmíněny ve slovníku hned vedle hesla moderní horor. Co se týče hodnocení, čisté stoprocentní záležitosti. Měl-li bych vytvořit pětici Kingových nejlepších povídek (!!!), zřejmě by tam byly všechny tři. Horší už to je s následujícími dvěma povídkami. Nona mohla zaujmout možná ve své době. Zpověď odsouzeného vraha o jeho setkání s osudovou ženou, pro kterou by jste byli schopni udělat cokoliv - zmlátit hromotluckého řidiče v baru plném jeho kámošů, zabít policajta a podobné věci, které obvykle neděláte a o nichž si myslíte, že by jste jich nikdy nebyli schopni. A to všechno pro její krásné oči, tvář a neustále sílící pocit jakéhosi osudového setkání a možnosti dostat se k lizu. Jenže zrovna tohle se Kingovi moc nepovedlo. První, co mě při čtení napadlo bylo, tuhle povídku asi četl Quentin Tarantino a pak napsal scénáře k Pravdivé romanci [True Romance] (1993) a Takoví normální zabijáci [Natural Born Killers]. Mám docela rád různá přirovnání, takže, Nona má asi stejnou sílu, jako když si nahlas uprdnete v rachotícím vlaku projíždějícím tunelem. Prd je na světě, ale málo kdo to postřehne. V tom okolním hluku se prostě ztratí. A Nona je na tom stejně. Prostě se svou podprůměrností (nejen v rámci Kingovy tvorby) ztratí v podobně laděných příbězích, nebo v samotných Kingových povídkách. Poslední Úžina se ze všeho nejvíce jeví jako Kingovo vypořádání se se strašákem stáří a smrti. Spíše než hororový, je to poetický příběh o nepoetických věcech (odhalení sepjatosti ostrovní komunity, která zásadně své problémy řeší mezi sebou, například), o stáří, uvědomění a pevném odhodlání odejít, když na to přijde čas a v neposlední řadě o zpívání mrtvých. Určitě se trochu zasníte, možná setřete slzu, bát se ale určitě nebudete. Kingovým štěstím prostě je, že umí dobře a čtivě napsat i blbost. Teda ne, že by Úžina byla blbost, to v žádném případě není, ale žádná bomba to taky není. I když je to dobře napsané. Slabší nadprůměr. Hodina děsu jen potvrzuje, že Stephen King kromě románů dobře zvládá i povídky (a to ne každý spisovatel umí a v žádném případě neplatí, že kdo zvládá dobře povídky, zvládne v klidu román a naopak). Tento kratičký výběr je v podstatě povedený, dvě slabší povídky z pěti je dost dobrý průměr. Na seznámení s Kingovým dílem obecně, nebo jeho povídkovou tvorbou speciálně, mohu jen vřele doporučit.... celý text

Zlo přichází třikrát 2006, Svatopluk Doseděl

Jak se zdá, Svatopluk Doseděl je zřejmě jediný "pravidelně" knižně publikující český hororový spisovatel. Má za sebou jednu antologii, dvě povídkové sbírky a jeden román plus pár povídek různě po časopisech. Zlo přichází třikrát obsahuje tři povídky, propojené místem konání děje. Všechny se odehrávají v jihočeském Jarošově nebo jeho blízkém okolí a při jejich psaní Doseděl vycházel z místních pověr, pověstí a legend. První povídka nazvaná Kalvárie vypráví o jednom starém domě s hodně pohnutou a krvavou historií, do něhož se nastěhuje spisovatel s manželkou, který by rád o této historii zjistil něco více a napsal o tom knihu. V domě kdysi žila žena, která zabila svých sedm manželů, pár dalších lidí a říkalo se o ní, že je čarodějnice. Spisovatel se jedné noci rozhodne vyzkoušet prostřednictvím své ženy jako média vyvolat ducha jednoho z těch, kdož v tomto domě zemřeli násilnou smrtí. Při druhém pokusu však vyvolá nepravého ducha a rozpoutá své vlastní osobní peklo. Ve druhé povídce Batalión se mladý Denny v hospodě seznámí s krásnou, leč opilou, Sabrinou, místní podivínkou, z níž si každý dělá srandu. Když se za ní z hospody vydá, zachrání jí život, když ji vytáhne z řeky, do které v opilosti spadla z mostu. Jenže se ukáže, že Sabrina nespadla. Sabrina nedá Dennymu spát, nehodlá ji jen tak pustit k vodě a tak se mezi nimi vytvoří přátelství a ona mu vypoví svůj příběh - po nocích ji sužuje duch mrtvého francouzského vojáka Gastona le Blanca, který před necelými třemi stoletími padl se svým bataliónem v bitvě nedaleko Jarošova. Duch Sabrinu sexuálně obtěžuje a ta zjistila, že se mu ubrání jenom tím, že se opije do němoty. Sabrina se rozhodne vyzkoušet znechutit se Gastonu tím, že se vyspí s Dannym, tím však jen rozpoutají jeho vztek a Gaston začne zabíjet. O ději třetí povídky vypovídá již její název Lykantropie. Viktor je nevyléčitelně nemocný a doktoři mu dávají jen tak, slovy klasika, rok, maximálně dva. I proto Viktor na vše rezignoval a začal nasávat, což se dvakrát nelíbí jeho kamarádce Alici. V okolí začnou docela drastickým způsobem umírat (nejen) malé děti. Cosi, co podle stylu útoku vypadá jako obrovské zvíře, jim utrhne a odnese hlavu. Viktor je stále více přesvědčen, že to dělá vlkodlak a že tím vlkodlakem je on, že se tím tak buď brání jeho tělo nemoci, a nebo to má na svědomí právě ta nemoc. Viktor však zjistí, že se mýlil, že tím vlkodlakem není on. Obrovskou výhodou a plusem všech tří povídek je, že je Doseděl zasadil do zdejšího prostředí, do prostředí které zná dobře on sám (v Jarošově žije již nějakých 12 let). I z tohoto důvodu se povídky strašně dobře čtou, protože vám připadá, jako by se odehrávaly někde kousek od Vás, vedle ve vesnici, kterou občas projíždíte. Doseděl nás touto zajímavou exkurzí provede po Jarošovských lesích, polích, historických památkách, místních hospodách a neobyčejných výletních místech. České názvy míst způsobují, že si dokážete skoro živě představit popisovaná místa. Kniha je doplněna i fotografiemi některých míst, o nichž se v povídkách pojednává. Fotil sám Svatopluk Doseděl. Trochu mě pobavily jména v prvních dvou povídkách, projevující Dosedělovu zřejmě ne zcela vyřešenou snahu opustit ve svých povídkách americký kontinent a jeho obyvatele, nebo spíše používat klasická česká jména. Nejsou zase až tak moc echt česká a jak říkám, při jejich přečtení jsem se nevyhnul úsměvu. Při čtení prvních dvou povídek jsem byl nadmíru spokojený, jsou psány Dosedělovým skvělým vybroušeným stylem, mají švih a spád, jsou drsné, napínavé, atmosférické a strašidelné. Dobré nápady a zápletky ještě lépe zpracované. Dosedělovi se často přezdívá český King. Jenže v jeho případě není žádný důvod brát to jako urážku či posměšek. Doseděl svou tvorbou opravdu nijak nezastírá svou inspiraci a oblíbeného hororového spisovatele. Naštěstí si z Kinga vzal to dobré a pracuje s tím po svém. Těšil jsem se, jak můj oblíbený český spisovatel dostane plných 100%, protože Kalvárie i Batalión si je zcela určitě zaslouží. Jenže... Jenže, že k tomu asi nedojde signalizoval již název třetí povídky. A došlo na nejhorší. Sice slušně napsaná, třetí povídka je přesně taková, jakou jsem vzhledem k jejímu názvu očekával. Vlkodlačí nuda, která ničím nezaujme a nepřekvapí (ale ano, nakonec mě překvapila - genezí vlkodlaka, jenže jsem potom nevěděl jestli se mám smát, nebo schovat hlavu do dlaní). Průhledný příběh s očekávatelným dějem, který odhadnete vždycky tak odstavec napřed a to z četby nakonec udělá jen pouhou rutinu, aby jste tu knihu dočetli/y celou. Milovníky a milovnice vlkodlaků to ale možná zaujme více než mě, troufám si říci, že dostanou přesně to, co budou očekávat. Mě už ale tohle vážně nebaví. Kniha mi udělala velikou radost. Čte se jedním dechem, není nějak moc rozsáhlá, ale i přesto přesně splňuje svůj účel. Pobaví, zpříjemní dlouhou chvíli a při jejím čtení vám bude tu a tam přebíhat mráz po zádech. Svatopluk Doseděl je u mě v současné době nejlepší český spisovatel, a to ne proto, že je, zdá se, co se týče publikační tvorby, ojedinělým jevem. Díky alespoň za to.... celý text

Údolí světel 1995, Stephen Gallagher

Řadový policista Alex Volchak se dostane ke zdánlivě banálnímu případu. V zapadlém motelu Ráj motoristů objeví tři těla v jakémsi katatonickém stavu. Fyzicky jsou těla živá, psychicky nevykazují žádné stopy života. Těla jsou odvezena do nemocnice a Alex přijde na stopu podezřelého Gilberta Mercada, na nějž byl pokoj pronajat. Jenže Mercado Volchakovi zemře v náručí a Volchak se nemůže zbavit dojmu, že si Mercado "dal záležet, aby bylo poznat, že to udělal schválně". V ten samý okamžik se jedno z těl v nemocnici probere a uprchne. Alex brzy zjišťuje, že má co dělat s podivnou, neznámou a záhadnou bytostí, jakýmsi ghúlem, který se objevuje vždy v nových a nových tělech mrtvých lidí, které nestačí jen znovu zabít, protože zatímco chladnou v márnici, ghúl je opět mezi námi. Na záhlaví přebalu knihy stojí, že se jedná o "moderní horror". Toto označení je zcela vystihující. Stephen Gallagher ve svém románu působivě, uceleně a vyváženě zkombinoval detektivní příběh s napětím a lehkým vánkem hrůzu nahánějící atmosféry náhlého střetu s neznámým, neobyčejným, nepochopitelným a neobvyklým. Rozsahem nijak obsáhlý román je psán precizně strohým stylem, Gallagher se nezdržuje obsáhlými popisy a jednorázovým nastiňováním charakterů. Pro proniknutí do jeho příběhu nepotřebujete vědět oblíbené alkoholické nápoje, velikost bot nebo upřednostňování trenek či slipů, klasických kalhotek nebo tang jeho hrdinů a hrdinek. V krátkých, jen několikastránkových, kapitolách předkládá jen a pouze to, co je třeba vědět a co pohání děj nemilosrdně kupředu. Není to nijak na škodu, tato strohost má spoustu předností - dokáže upoutat a pohltit, děj plyne souvisle a svižně, bez zpomalování, rozmělňování atmosféry a zabředávání do grafomanského onanistického balastu. V tom vidím jeden z projevů oné modernosti. Údolí světel je zářným příkladem, že v určitých situacích a formách je méně mnohdy více. Stručně a jasně předloží pouze to, co potřebujete k tomu, aby vás román zaujal, jeho přečtení bavilo a uspokojilo. Po přečtení ve vás zůstane pouze uspokojení a žádné pocity nenaplněnosti. Přesně, jak se píše na přebalu knihy, Údolí světel "není pouhým povrchním hororem kondenzujícím čistou hrůzu pro hrůzu. Je to inteligentně napsaný, přitom napínavý a originální souboj mezi duchovním dravcem s dokonale propracovaným modem operandi a lidskou kořistí, jejíž jedinou zbraní je důvtip."Podobné popisy zpravidla mají pouze nalákat potencionální čtenáře a čtenářky ke koupi knihy a mnohdy slibují mnohem více, než pak samotná kniha poskytne. Tento je však jiný, je totiž náhodou pravdivý. Stejně jako je ve své strohosti a neobsáhlosti úderný samotný román, jsou tyto dvě věty výstižné a všeobsažné. Více než těchto pár citovaných slov k popisu a ocenění Údolí světěl není třeba. Příběh stojí hlavně na dobře vybudovaných charakterech postav, které nejsou popsány a načrtnuty ultimativně. Gallagher ponechává spoustu místy pro vlastní přístup čtenářů a čtenářek a práci jejich představivosti. Jen několika pádnými větami, připomínkami a narážkami, roztroušenými po celých dvou stovkách stran dokázal vybudovat lidské (v případě ghúla nelidské) a příjemné postavy, které se uvěřitelnými stávají i díky svým vlastním chybám a vlastnostem. Volchak je samotářský, jen těžce přístupný morous, který si vás k sobě připustí jen nerad z donucení okolnostmi. Charakter vcelku milý, již proto, že sám pár takových lidí znám a část jeho vlastností, jimiž oplývá, sám sdílím. Dokonale promyšlenou, charakterově vyváženou a zajímavou postavou je samotný ghúl. Hlavně, co se týče povahy. Je to jeden z mála horrorových "monster" a padouchů, který je ve svých ne/nadlidských a nadpřirozených schopnostech spíše více omezován, než aby mu byly k dobru, poskytovali mu nepřekonatelné výhody a povzbuzovaly jeho nad/nelidskou nadřazenost a povýšenost. Ghúl je ve svém osudu a údělu až komicky nepraktický. Ztracen, nebo lépe řečeno, obklopen lidským pokolením, nedokáže i za ta staletí, která s ním sdílí, přijmout jeho pravidla, což mu při jeho zvrácených choutkách je ke škodě. V kombinaci s jeho ješitností, bohorovností a manýristickým pocitem nedostižitelnosti, to působí nezvykle zajímavě a dělá to z Ghúla až politováníhodného soupeře. Stephen Gallagher dokázal příběhu vtisknout silnou známku napětí a atmosféry, aniž by k tomu používal zavedené horrorové postupy a scény. Ghúl sice "je zlý a žere malé děti", ale dělá to jen tak mimochodem, jakoby z nudy či touhy popíchnout svého pronásledovatele. Román se obejde bez drsnějších a krvavých scén, nijak kvůli tomu však ukazatel atmosféry a napětí neklesne do záporných sfér stupnice. Údolí smrti mi hodně připomenul film Gregory Hoblita Fallen [Anděl smrti] (1998) s Denzelem Washingtonem v hlavní roli. Zdálo by se, že se kniha stala jakousi volnou předlohou k filmu, má hodně podobnou zápletku a podobný konec. Informace o spojení Gallagherovy knihy a Hoblitova filmu se mi však nepodařilo nalézt. Snad jde tedy jen o jakousi shodu náhod.... celý text

Stephen King - Mistr strachu 2010, Lisa Rogak

Je s podivem, že se podobná kniha, mapující život, dílo a historická data jednoho z komerčně nejúspěšnějších, nejčtenějších, nejznámějších a nejoblíbenějších horrorových spisovatelů, jehož takřka kompletní románové dílo bylo zfilmováno, dostává na český trh až teď. Otázkou je, zda byl tento titul pro daný záměr nejvhodnější. Stejně jako se tvrdívá (a v knize to parafrázuje i samotná Rogak), že kdyby Stephen King napsal oblastní telefonní seznam, zcela jistě by se našel někdo, kdo by to vydal nebo zfilmoval, je nad slunce jasné, že o vydavatele nebude mít nouze ani kniha věnující se Kingovu životu. Stephen King totiž dokázal něco, co se podaří málokteré/mu žánrově vymezenější/mu autorovi/autorce. Překročil hranice horrorového žánru a s jeho dílem jsou obeznámeni i lidé, kterým horror jako takový takřka nic neříká. V knize to trochu komicky popisuje a vystihuje scéna z Kingova života, kdy se samotný Stephen King hádá v obchodě s jednou ženou, která ho přesvědčuje, že nenapsal Vykoupení z věznice Shawshank. Proto i jeho životopisná (neautorizovaná - je paradoxní, že se Rogak kvůli své knize s Kingem nikdy nesetkala, pouze s jeho asistentkou) kniha evidentně najde svůj odbyt. Stephen King nikdy nezastíral svůj obdiv k tzv. populární (mainstreamové) kultuře, jako by navzdory faktu, že horror sám byl (a stále ještě je) považován za pokleslou, brakovou kulturu. Což opět výstižně vystihuje scéna z Kingova života, kdy jedno jeho prestižní ocenění vyvolalo v části kulturních a intelektuálních kruhů bouři nevole. Stephen King je sám o sobě zajímavou postavou. Ovšem ne už tak v podání Lisy Rogak. Nejen jeho fanouškům a fanynkám sice Rogak svým dílem poskytne nepřebernou zásobu různých faktů, zajímavostí, pikantností a zákulisních praktik z Kingova života - mysleli jste si, že Carrieje první román, co King napsal? Chyba! Věděli jste, že Řbitov zvířátekKing nikdy nehodlal vydat a nakonec vyšel jen dalo by se říci náhodou jako jakási z nouze ctnost poté, co dlouho ležel v šuplíku, kde ho chtěl King i nechat? - ovšem všechno to podává jaksi nezáživně. Celých těch 400 stran nejvíce působí jen jako faktografické nahromadění suchých fakt a konstatování. Lehce zkratkovitá chronologická encyklopedie jednoho života a díla, ke které se po jednom přečtení vrátíte již právě jen a pouze k encyklopedii, v níž rychle vyhledáte danou informaci a zase ji zavřete, ale už se k ní nevrátíte jako k zajímavé četbě. Vše podstatné i nepodstatné zde sice je - dozvíme se o Kingově mládí a počátcích (aneb jak pornografie pomáhala vytvořit jeden horrorový kult); o tolikrát zmiňovaném náhlém a nečekaném odchodu Kingova otce od rodiny; o jeho sociálním původu (aneb o klasickém americkém snu jak chudák ke jmění přišel), kterého se King nehodlal zbavit ani nabytým majetkem, nebo o jeho neutuchajícím smyslu pro princip, který mu občas, zdá se, že neprávem, přilepuje nálepku mamonáře; o Kingově názoru na Kubrickovo Osvícení i o tom, jak tento střet byl jednou pro vždy vyřešen a proč už King svůj názor na tento film neventiluje; i o tom, co si King myslí o filmových verzích svého díla či sequelech k filmům dle jeho předlohy - odhaluje se to však před čtenářem a čtenářkou bez známky jakéhokoliv ducha či životnosti. Rogak se ve své knize snažila obsáhnout vše podstatné, vše, co by mohlo být zajímavé, občas se nevyhnula ani jisté pachuti bulvárnosti a povedlo se jí to i chronologicky posloupně poskládat. Nedokázala však, a kniha jako celek odhaluje fakt, že se o to zřejmě ani nepokoušela, dodat tomu něco životodárného, něco, co její souhrn suchých dat učiní svébytným, životem pulsujícím tvorem, jehož společnost vás bude těšit a obohacovat. Rogak si neuvědomila, že píše životopis, že píše o životě zajímavého člověka, jehož život sám o sobě mnohdy aspiruje na velký životní příběh, který by si zasloužil trochu vřelejšího citu, souznění, pochopení a životodárné krve pulsující stránkami, které jej hodlají předat ostatním. Místo oživlé historie jednoho slavného, zcela jistě zajímavého a plodného života, stvořila Rogak pouhou suchou statistiku, neživý technický souhrn dat, který teprve by měl být bytelným kamenem, z něhož se vytesá zajímavý, poutavý a obohacující životopis. To Rogak neudělala. Slepila kostru, kterou zapomněla obalit tepající živou hmotou. Jednotlivé části samy o sobě přínosné často jsou. Já sám jsem se z knihy o Kingovi dozvěděl spoustu zajímavých věcí a s Kingovým životem málo obeznámenému čtenářstvu jistě poskytne spoustu zajímavých a mnohdy zákulisních informací, např. o vzniku a pozadí jednotlivých románů, povídek či filmů podle nich natočených. Nebo i Kingovy negativní stránky, jako problémy s alkoholem a drogami, nebo fakt, že King několikrát vědomě ukradl námět pro své dílo někomu jinému. Jako celek však kniha nepůsobí moc dobrým dojmem. Je jaksi neosobní. Je jedním z nejslabších a nejhůře čitelných životopisů, které jsem kdy četl.... celý text

Bestseller 2005, Svatopluk Doseděl

Spisovatel Malcolm Ferry prohlédl podstatu dobra a zla a rozhodl se jí odhalit ve svém novém románu s názvem "Black & White". Jenže až příliš pozdě pochopil, že ve svém románu vytahuje na povrch fikci, která je mnohem realističtější, než by se mohlo zdát a její odhalení jí navíc vadí. Ferry se tak stává první obětí tajemného šestiprstého zabijáka. První, ale zdaleka ne poslední. Ferryho přítel a kolega Quentin Clark v jeho domě objeví strojopisnou verzi Ferryho posledního románu a rozhodne se jej ukrást a přivlastnit. Jenže tím jen umožní zlu pokračovat ve své práci. Clarka začnou sužovat děsivé věci a hrůzné představy. Jeho matka mu začne v noci kopat hrob, něco jej začne sledovat a při jedné takové vidině Clark na opuštěné silnici zabije nějakého mladíka. Jenže to, co si Clark vysvětluje jako vidiny a sny, nic takovým není, je to krutá realita. Stále více propadající depresím a trudnomyslnosti, se Clark rozhodne uklidit do hor na srub, kde by mohl v klidu přepsat a upravit ukradený Ferryho román. Zde naráží na tajemného indiána Noaha, který ví a přišel bojovat se zlem, snažícím se proniknout do našeho světa. Pomoct jim v tom má i mladá dívka Nancy, jejíhož přítele Clark ubil k smrti. Zlo si přišlo pro to, co je jeho a zaplaví celé městečko... V Bestselleru se Doseděl dějově opět vrátil do Spojených států. Příběh se odehrává v coloradských Skalistých horách. Ač tak Doseděl píše o místě na hony vzdáleném, dokáže ho popsat takřka realisticky. Místopis má zkrátka v malíčku. Při čtení jsem si živě představoval popisované prostředí. Zdá se, jako by jsme četli román rodilého Američana. Doseděl perfektně dokáže vypracovat a rozepsat charaktery svých postav a to i těch vedlejších. Každá postava románu je svá, má svůj vlastní charakter, povahu a ty, které se nedožijí jeho závěru i poměrně promyšlený konec. Je lehké se do nich vcítit, chápat je, soucítit s nimi, nebo je naopak nenávidět a nesnášet. Obojí (a román celkově) má však jedno malé mínus. Jestliže jsem v recenzích jeho ostatních knih hovořil o jeho přirovnávání ke Stephenu Kingovi, Dosedělova románová prvotina je toho nejjasnějším důkazem. Ve svých povídkách si jen osvojil Kingův styl, který na povrch vykoukne jen tu a tam. Kdyby mi ale o Bestselleru někdo řekl, že je to překlad Kingova raného díla, bez okolků bych na to skočil. Bestseller se Kingovu dílu až neuvěřitelně podobá, má takřka identickou kostru a strukturu vyprávění, dýchá z něj stejný duch, stejně dobře se čte, stejně lehce do něj vstoupíte a nechce se vám ven. Nejen místo, postavy a děj, ale právě i kostra románu nese nesmazatelné Kingovy stopy. Jde o to, zda to čtenář/ka přijme jako pozitivní nebo alespoň nijak rušivou záležitost (je to záruka dobré četby, bez větších zádrhelů či logických kiksů), nebo negativní fakt (proč číst kopii, když originál se čte lépe?). Bestseller je také důkazem, že to, že dokážete napsat (nejen na české prostředí) vynikající povídky (první dvě z knihy Zlo přichází třikrát, minimálně polovina (ty čistě horrorové) povídek ze sbírky Krvavá hostina), automaticky neznamená, že zvládnete román. Román je zcela jiný kalibr, co v povídce přejdete dvěma třemi větami, v románu rozvedete i na několik odstavců. S tím by sice Doseděl problém neměl, přesto je Bestseller trošku nevyrovnaný. Rozdělen na pět částí kolísá od dobře zvládnutého začátku (Pandořina skříňka), kdy to vypadá na zajímavý psychologický horror, přes slabší stoupání k vrcholu (Indiánská hlava (I)), naprosto výbornou (a místy dost brutální) střední část (Carbon Mills (mezihra)), popisující městečko propadlé zlu, až po hodně slabé zakončení (Indiánská hlava (II) a Závěr). Poměrně dobré a v jisté míře i originální nápady se v půlce pozvolna a v závěru již zcela naplno přemění v jedno klišé za druhým. Poslední dvě části tak již jsou jen po sto prvé napsaným tím, co jste již stokrát četli někde jinde. Doseděl skvěle popsal a rozepsal osudy jednotlivých postav, ale nějak pozapomněl na samotné zlo. Skoro nic se o něm totiž nedozvíme. Nedozvíme se to hlavní - PROČ! Nedozvíme se nic o jeho mytologii, pozadí, důvodu a ani jeho projevy nejsou nic extra. Jím "posednutí" lidé sice vyvádí hezké kousky, ale zlo samotné, projevující se převážně jen nazelenanou mlhou (jak neoriginální!), a útržkovitě rudýma očima ve tmě či šestiprstými stopami ve sněhu, by možná obstálo právě v povídce, ale na román je to podle mne žalostně málo. A když Doseděl to strašlivé smrtící zlo popsal jako "éterická kreatura tvaru hrušky a velikosti dospělého člověka", neubránil jsem se vyprsknutí smíchy. Podobné je to i se závěrem. Možná už jsme naučení a zvyklí na spektakulární, úchvatné a bombastické závěry, ale tohle je opravdu slabota. Jako výstřel do tmy. Jako když plivnete do obrovského bazénu. Jako když si uprdnete ve fabrice, kde jsou zapnuté všechny mašiny. Jako když se černoch svleče v tunelu donaha. Skoro nikoho to nezaujme. Shrnu-li to do jedné věty, Bestseller je dobře napsaný (forma) průměrný příběh (obsah). Ovšem na románovou prvotinu to není špatné. Román holt není povídka a pokud se někdo v povídkách dokáže časem vypilovat ke skvělým výkonům, jsem si zcela jistý, že to Doseděl nakonec dokáže i u románu. Zbývá jen držet palce a doufat, že ještě nějaký napíše.... celý text

Bizarníma rukama 1998, Joe R. Lansdale

Chcete vědět, jak by to asi vypadalo, kdyby psal Charles Bukowski horrory? Sbírka texaského spisovatele Joe Richarda Harolda Lansdalea obsahuje výběr jeho 15-ti povídek z osmdesátých let (1983 - 1989). Původní vydání obsahuje povídek šestnáct. Kdo ví, proč český vydavatel vypustil povídku Fish Night (která se naštěstí ale objevila v antologii Hlas krve). Lansdale je poměrně plodný autor. Má na svém kontě přes dvanáct románů (a jako na potvoru kromě této sbírky v češtině od něj vyšel roku 1998 již jen zcela nehororový Tarzan: Ztracené dobrodružství), tři scénáře k televiznímu Batmanovi, tři filmové scénáře a stovky povídek. Je rovněž hojným sběratelem různých cen a ocenění (British Fantasy, The american Mystery, The American Horror Critics a cenu Brama Stokera získal dokonce 4x). Některé získal za povídky obsažené v této sbírce. Literární styl Lansdaleho je břitký, strohý (a přesto hutný), drsný, často brutální, s nádechem undergroundu a hlavně z větší části čistě realistický. Snad rovná půlka povídek je čistý realismus, neobsahují nic nadpřirozeného. Tyto povídky nepojednávají o "abstraktním" zlu útočícím na člověka a ohrožujícím ho z venčí, pojednávají o čistém zlu v člověku samotném, o tom, jak se mezi lidmi člověk stává vlkem. Vychází takto z konceptu, podle nějž to nejhorší zlo, s nímž se můžeme během svého života setkat, nemá nijak fantastický či nadpřirozený rozměr, je to totiž zlo nacházející se v lidské duši, které je všudypřítomné a mnohdy jen a pouze zakryto pláštíkem morálky, práva či snahy (strachu) nevybočovat z řady. V některých situacích však toto zlo z duše člověka vytryskne na povrch, dostane se mu volného pole působnosti. A právě v tento okamžik přichází na scénu Lansdale se svým literárním dílem. V něm až nepříjemně jasně, přímočaře a bez servítek popisuje mezní situace, boje na život a na smrt, tak nějak "lidsky" představuje různé vrahy a úchylné sadisty. Nezřídka v nich (ale nejen v nich) tuto formu a obsah používá jako "sociálně-etické" kladivo nemilosrdně tepající bující a přežívající rasismus a nacionalismus. Tento druh povídek má však jeden závažný nedostatek. Lansdale pro ně často používá jednu kostru, na níž pak pouze navléká různobarevný šat příběhu, ovšem tak jakoby ledabyle, že ona kostra neustále prosvítá. Přečtete-li si tedy úvodní Jámu, při čtení dalších podobných povídek [Lov na kachny, Bizarníma rukama, Krvavý Valentýn, Jak chutná láska, Té noci, kdy nešli na horor] pak stačí přečíst již jen několik prvních odstavců, aby vám bylo jasné, jak bude povídka asi probíhat, ale hlavně, jak to všechno skončí. A to je obrovská škoda, neboť to výrazně ubírá na požitku četby a dopadu závěrů a point. Této sortě povídek se trochu vymyká Kluci jsou kluci, která sice po celou dobu jede ve stejném duchu, má jen trochu mystičtejší závěr. Některé z povídek [Dopis z jihu, dva měsíce na západ od Nacogdoche a Zmeškané vlaky] se pak, navzdory své realističnosti, odehrávají jakoby v jiné dimenzi. Druhá jmenovaná se např. odehrává v poválečných Spojených státech, jejichž část však obsadili Japonci a připojili ji k Japonsku. Obě jmenované povídky pak, ještě společně s Větrnou smrští, vybočují ještě něčím. V podstatě to ani nejsou horrory. Zmeškané vlaky sice z psychologického hlediska trochu zamrazí svým nevýrazně výrazným závěrem, přesto však na nich nic horrorového nevidím. Ostatně, podobně to vidím i s neobyčejně slabou fantasy povídkou Tlouštík a slon, která se v mých očích stala výrazným projevem úpadku, vyčichlosti a vyprázdněnosti fantasy žánru. A nebo jsem prostě jen tomuto stylu (a že jsem se s ním v různých fantasy/horrorových antologiích setkal často) nepřišel na chuť a nepochopil ho. No a zbytek tvoří povídky s výraznou stopou nadpřirozena. Kratičká a dle mého názoru až zbytečně moc strohá Balvan na břehu moře o tajemném balvanu, jež nutí lidi vraždit, která ač nápadem a zápletkou výborná, hodně ztrácí právě svou až násilnou strohostí. Přidat pár odstavců, alespoň trošku se v některých větách rozepsat, jen o stupínek více rozprostřít charaktery, byla by to výborná povídka. Takto jsem měl při čtení dojem, že Lansdaleovi vydavatel ukradl náčrt budoucí povídky a vydal ho jako povídku samotnou. Za poměrně zvláštní považuji povídku Peklo za čelním sklem, která mě hodně chytla svým začátkem, a to tak, že jsem uvažoval, že se poohlédnu po nějakých informacích, jestli Lansdale popsal historickou skutečnost, nebo si prostě jen vymýšlel. Naneštěstí, jak se povídka blíží ke konci, tak více a více slábne. Na závěr jsem si nechal to nejlepší a tím jsou dvě postkatastrofické povídky. Mrtvý muž s jehlami v zádech je výborným příběhem o vině a trestu, následcích a důsledcích v temně ponuré postapokalyptické budoucnosti. A pro mě jasně nejlepší povídka celé sbírky. Zároveň i jediná povídka, kterou mě Lansdale dokázal opravdu vyděsit. Ne tím, co napsal, ale tím, co jím napsané asociovalo. A stačila mu k tomu pouhopouhá jedna jediná věta. Představte si, že čtete povídku o hrstce přeživších v budoucnosti zničené strašnou katastrofou, kteří se odhodlají opustit své dosavadní útočiště a vydat se hledat štěstí, naději a spásu do zničeného světa. A někde v půli povídky narazíte na větu: "A té noci, zatímco jsme neklidně spali, přišly růže." Jedna jediná věta, co více, jedno jediné slovo ["PŘIŠLY"], stačilo na to, abych se otřepal mrazivým strachem. Celou sbírku pak uzavírá futuristický zombie western S mrtvolákama v poušti kadilaků. Více futurewestern než horror, který mi často asocioval druhého a třetího Šíleného Maxe, najde se tu ale pár zombie, nějaký sex a o mrtvoly také není nouze. Mrtvoláci jsou považováni za Lansdaleho nejlepší povídku, také byla několikrát oceněna. Lansdale se s ničím nemaže. Jeho slovník nezná mezí a tabu. Je výrazně provokativní, přesto však není nijak samoúčelný. Není to provokace pro provokaci. Je to (sice fiktivní, ale přesto představitelná) realita. Landsale ví, kdy má uhodit hřebík na hlavičku, a když se tak stane, je to ohlušující rána. Je sprostý, je lidový, jeho sex je sexem - žhavým, zpoceným, drsným, živočišným, ne žádnou romantickou nereálnou abstrakcí. Je to prostě čistý underground, žádný mainstream. Několikrát mi při čtení přišlo na mysl, že takhle nějak by asi vyzníval např. Charles Bukowski, kdyby se rozhodl napsat horrorovou nebo drsnou thriller povídku. Část jeho povídek jsou jen několikastránkové příběhy (Jak chutná láska, Dopis z jihu... a Balvan na břehu moře mají každá jen 4 stránky), obecně není Lansdale žádný grafoman Kingova nebo Barkerova (k němuž je občas stylově přirovnáván) formátu, přesto si však dokáže výtečně pohrát se slovy, jejich významy, různými asociacemi a slangy. Mnohokrát jsem se při některých jeho slovních obratech a různých hláškách jeho hrdinů neubránil hlasitému smíchu. Přesto všechno, a navzdory tomu, že je Joe R. Lansdale častokrát označován za mistra nejčernějšího humoru, za "nejdrsnějšího z drsných, nejrealističtějšího z fantastů, krále undergroundu" abych citoval přebal knihy, mě sbírka Bizarníma rukama nějak zvlášť nezaujala. Během čtení a bezprostředně po dočtení knihy se mé hodnocení pohybovalo někde mezi 40-50%. Jen díky tomu, že recenzi píšu o více než týden později a některé příběhy se mi tak trochu více rozležely v hlavě a měl jsem čas při přemýšlení o nich více proniknout do jejich světa a hlavně díky výbornému Mrtvému muži s jehlami v zádech, je mé konečné hodnocení o něco vyšší.... celý text