BaraQuda
přečtené 68
Pevné pouto
2010,
Alice Sebold
První byl film a až pak jsem zjistila, že tento výjimečný a smutně zajímavý příběh je vlastně výplodem Alice Sebold, která si mě knihou naprosto získala. Jackson mě ve filmu co dělat, aby obsáhl alespoň polovinu toho, co se děje v knize a film je tak jen jakousi ochutnávkou. Je třeba se pořádně začíst do zmíněného dílka. Alice Seboldová si zde nádherně hraje se slovy a přídavnými jmény, dokáže se vcítit do postavy jak malé čtrnáctileté holčičky, tak jejího otce, matky, sestry a dokonce i vraha. Naprosto zápornou postavu pak nechá, aby si s ní pohrál osud samotný a ne soudy. V knize jsem se nezastavovala nad tím, že Susie (kterou jsem už od začátku tak nějak měla spojenou se sebou vlastní) byla zavražděna, děsilo mě a štvalo mě s každou stránkou, že tak mladá nezažije již spoustu věcí a nebude už více se svými milovanými tak, aby i oni mohli být s ní. Neviděla jsem žádné výhody vysněného světa v nebi, které podporovalo mladou intelektuálku v čemkoli jen chtěla. Měla jsem zlost na jejího vraha, měla jsem zlost na její matku a měla jsem zlost na to, že už je navždy uvězněná ve svém vlastním světě. Na konci knihy však udělala Alice úžasný převrat. Nechala Susie, ať se smíří se vším, co jí potkalo. Nikdy jsem u knihy neplakala, vždycky jsem její příběh brala jako, že je dán. Tady se mi pár slz v očích nevyhnulo. Alice Seboldová se umí dokonale ponořit do každého z nás a dostat z nás vlastní názor na danou situaci a (někdy třeba i přehnané) reakce. Pevné pouto je kniha, která dokazuje, že i když je ve světě mnoho zla a násilí, můžete z toho vytěžit to dobré. Nechává nás přemýšlet, jestli je to opravdu možné. Opravdu nás mrtví z nebe pozorují?... celý text
